6. kapitola: Ještěrova drzost
Ještěr se v Alenčině podprsence uvelebil. Alenčiny nenalakované nehty provrtávaly mech. Alena se marnými i nemarnými pokusy částečně osvobozovala. Nedokázala se nesmát. Zlomyslný ještěr Aleně odebíral soustředěnost. Nesvedla také se ubránit tikům. Alena neostříhanými nehty se nakonec škubavě vyškrábala. Podprsenku nesundávala, to by ještěra nevyhodila. Ještěr by se uchýlil na Alenčino podprsí. Alena se zpočátku snažila ještěra zachytit. Ještěr obratně pobíhal, čímž Alenu šimral. Alena na ještěra nedbala. Každičkou sekundu zakopávala, skláněla se, zohýbala se.
7. kapitola: Hladovění
V mých útrobách to vřelo. V žaludku mi nepřetržitě kručelo, v mém hrdle vyschlo. Dráždil mě hlad, žízeň, zanedbaná hygiena. Neumýval jsem se tři týdny. Mýdlo, sprchy, vodovodní kohoutky, pití i na umývání, vražedné nástroje na zabití, abych necítil hanbu, abych nemyslel, protože má surovost nepříčetně bublala, vystupovala na povrch, se mi nenabízely. Vyjmenované faktory posilovaly moji morbidnost, jež mě drtila a dělala ze mne opravdového psychopata. Byl jsem jako v cizí kůži. Necítil jsem se jako já, nýbrž jako případ bezpochyby vhodný do psychiatrické léčebny. Netrvalo to ani minutu a zamknuté dveře se otevřely. Náhlá chuť utéci mi zajistila svobodu, jakou Alena určitě nemá.
8. kapitola: Lisťákovo pokušení
Alena se neustále skláněla, kroutila si záda, načež přivanul nespoutaný vichr, jenž strhával Alenino oblečení. Alena uklouzla, přistála na želatině obestlané listnatým podkladem Alenina věznitele. Téhož věznitele přifouknul tentýž vichr, jenž odvanul a jenž nevycházel odnikud. Vždycky zavane v jeho přítomnosti. Nahá Alena si dřepla, zaujala odrážecí pozici. Alenin věznitel Aleně ztížil pozici. Alena obrazněřečenozkameněla. Alenina nahota Lisťáka velicesváděla. Vzrušoval se neobyčejným způsobem. Přiložil k Alenčině podprsí ostrou hranu prstu a hned vyplnil svoje pokušení. Alena ječela. Alenčin neukojitelný jekot tempem hlemýždě slábl. Tempo hlemýždě přešlo v tempo nejrychlejší formule jedna. Zlomyslný ještěr to schytal. Zlomyslného ještěra slupl jak malinu, jako zákusek.
9. kapitola: Stopa
Zažíval jsem nepříjemné pocity způsobené slabými, téměř nehlučnými zvuky, které tu pobývaly se mnou a které převažovaly nad útěchou. Nepříjemné dojmy ve mně vyvolala zřetelná stopa. Což mně uvedlo do chaotického pobíhání. Po bezúčelném pobíhání jsem uklouzl po blátě, načež jsem blátěnou skluzavkou zajel po zadku do rokliny. Tu jsem prošmejdil a posléze do mě vjel šok. Alenu věznitel vzkřísil, složil pomocí listů do Alenina tvaru. Netvor vynechal pár Aleniných důležitých částí těla - nohy, paže a další části. Postavil Alenu trošku prohnutou, takže vykukovala, jak nějaký výstupek na přídi nějaké lodi a stejně tak vypadala, akorát z listů.
"Pojď," promluvil jsem.
"Nemohu," oznámila stroze a mě ve své nepříčetnosti napadla naprosto zoufalá a pitomá myšlenka - nápad utkat se s netvorem a skolit ho. Alena mě přesvědčovala: "Nedělej to."
Neposlouchal jsem. Naštěstí jsem to nestihl, kostelní zrcadlo mě pohrdavě vyplivlo, já jsem se stal opět zarostlým dospělým. Dospělého odváděla policie. Svému zatčení jsem se nevzpíral, nikterak se soudci nevymlouval. V zrcadle se mezitím zjevil posměšek, jízlivý škleb, naznačující patřičnou jízlivost zrcadla a značný výsměch zrcadla, z něhož jdou odvodit city zrcadla, povaha zrcadla a jeho evidentní nesnášenlivost k nemalým hříšníkům.
10. kapitola: Vězení
Tato epocha neprospívala, nepřinášela nic užitečného, pouze jeho nitro naplnila prázdnota zaháknutá výrazným smutkem. Byl upjatý ve smyslu uzamčený klíčkem, tedy povahou, vůlí nikdy neprojevit slabost. Kopíroval vlastnosti stabilního nevýznamného stroje. Noci výjevů dospělého, jak se přes něj lije láva a on je sužovaný její teplotou, odemykaly jeho nitro prostoupené neustupujícím háčkem ulpívající nicoty. I dnes v noci to cítil, vnímal. Tyto noci nespal, vyčerpání ho však vysávalo. Rána obvykle trávil mlčením a nepřirozenou poslušností. Většinou se nepodobal ani introvertovi, on necítil nic. V jeho nitru, jak jsem napsal, byla prázdnota, jakou bylo výhodnější necítit. Pachatelé mu udělovali rozkazy, kazili ho. Jakákoli sebeobrana byla zbytečná, policisté ho zbili. Jenom jeho. Sugesce zletilého zocelovala. Po nocích nezažíval ty strašidelné výjevy. Jednoho dne se konečně zotavil z otupělosti a lítosti. Otupělostí ani litováním Aleny beztak Aleně nezvedne náladu, vždyť ho ani neuvidí. "Až mě propustí, bude tam ještě, kde bývala předtím?" pomyslel si nevesele, když vtom se pokazilo počasí. A on doufal, že ho propustí co nejdříve.
Žádné komentáře:
Okomentovat