Obejměte své vnitřní dítě V.

4. ZAKLETÉ DÍTĚ

Asi znáš okamžiky, kdy se cítíš zaseknutý a zmatený. Nevíš, co dělat, a možná už ani nevíš, co vlastně chceš. O něco se ještě snažíš, ale začínáš tušit, že tvoje počínání přestává mít smysl. Chováš se úplně jinak než obvykle a nejraději bys někam zalezl a schoval se. Cítíš bolest, vztek nebo podivné znecitlivění a ztrátu energie.

"To přece nejsem já!" říkáš si, ale není ti to nic platné. Nakonec uděláš něco, čím danou situaci nenávratně pokazíš - vybuchneš, stáhneš se nebo se chováš jako škrobený panák …

A stalo se ti také, že to, po čem opravdu toužíš, nedosáhneš, protože se svou touhou zablokuješ a chováš se úplně nemožně?

Zakletí je založeno na zkresleném vnímání sama sebe a svého okolí, které nás vede k přesvědčení, že bychom měli být jiní, než ve skutečnosti jsme.

Každý z nás má dost vnitřní síly a energie, ale pokud se bude například vnímat jako slabý a nejistý, bude se chovat jako váhavý slaboch. Je to svým způsobem tragikomické, protože svou sílu, kvality i svůj potenciál máme stále k dispozici, ale nevnímáme je.

Ostatní nás přitom vidí jako silné dospělé a diví se, proč se chováme jako ustrašené děti. Často máme zakleté celé životní oblasti - pracovní nebo partnerské vztahy, vztah k penězům apod. a jsou lidé, kteří vnímají jako zakletý celý svůj život. Takoví lidé často potřebují psychiatrickou pomoc.

Zakletí často poznáme podle nepochopitelného a opakujícího se destruktivního chování.

Prožívání a chování zakletého dítěte

Jestliže se zakleté vnitřní dítě cítí špatně, musí být chyba jedině v něm (říká jeho vnitřní rodič). "Jedovatý stud", který při tom dítě zažívá, mu znemožňuje ukázat, jaké ve skutečnosti je. Když se mu podaří splnit roli, kterou mu jeho vnitřní rodič předpisuje, na chvíli si připadá jako pán světa, než se ho opět zmocní starosti a pocit méněcennosti.

Přitom však jako každé dítě potřebuje být aktivní a tak zkouší různé způsoby chování, které si "může dovolit". Občas se rozhodne vzbouřit a dělá pravý opak toho, co po něm vnitřní rodič chce, ale ani pak se necítí příliš šťastně.

Člověk se zakletým vnitřním dítětem touží po blízkosti druhých, ale když k ní má příležitost, utíká před ní, protože si ji nedovolí. Ve vztazích cítí úzkost a nejistotu - a současně krmí ostatní nepřesvědčivými výklady o svých úspěších nebo humornými výklady o svých neúspěších.

Zakleté dítě nesmí dát najevo (a často si ani nesmí uvědomovat) svá určitá přání, myšlenky nebo pocity. Místo toho se snaží obstát v očích svého vnitřního rodiče. Proto předstírá, že je jiné, než ve skutečnosti je. Vysílá na jeviště života ideální "falešné já". Může být při tom až překvapivě úspěšné, ale není šťastné, nemá to, co opravdu potřebuje, a ani nemá šanci to získat. Místo toho má jiné věci: úspěchy falešného já; pýchu nad tím, jak obstálo, ("Já jsem tak dobré!") a pohlazení od zakletého vnitřního rodiče ("Ano, jsi!"); a k tomu strach, zklamání, depresi nebo pocit prázdnoty. Dobře cítí, že se ve skutečnosti nejedná o vítězství. Za "úspěch" platí vysokou cenu, prohra mu však díky neúprosnosti postoje vnitřního rodiče připadá nebezpečná a zoufale se jí brání.

Pokud zjistí, že příkazy vnitřního rodiče jsou pro ně nesplnitelné, "vyrobí si" často velmi věrohodné příznaky, které mu umožní vyhnout se jejich splnění. Pocit ochromení, bolení v krku nebo bolesti břicha … Říká vnitřnímu rodiči: "Tak rád bych ti vyhověl, ale vidíš - teď nemohu …"

Jiným způsobem, jak se vyhnout kritice od vnitřního rodiče, je obvinit "ze svých selhání" druhé nebo je "logicky vysvětlit". (První případ je častější výsadou žen, druhý mužů.) Další možnou "bláznivou reakcí" je aktivní vyhledávání zakletých situací a poté vnitřní stažení, nemožné chování nebo útěk.

Citová nádrž zakletého vnitřního dítěte je těžce narušená, pohání ho spíše negativní energie než pozitivní. Navíc se často uprostřed života stane, že i ta mu dojde a nechá ho na holičkách.

Stálost zakletí

Na dně každého zakletí je skryta osamělost, zoufalství a beznaděj. I když je zakleté chování nesmyslné a destruktivní, je těžké se z něj vymanit.

Toto chování však má pro nás i pro naše okolí neblahé důsledky. Každý z nás má k dispo určitou živ. energii a je jen na něm, zda ji použije pozitivně ve svůj prospěch a ve prospěch druhých lidí kolem sebe, nebo negativně proti druhým nebo proti sobě.

Zrod zakletí

Základním prvkem, který "spouští" zrod zakletí, je obvykle příliš tvrdý přístup rodiče: "Pravdu mám já, ne ty!" Jakmile rodič "stiskne zuby" a začne prosazovat svou (jako malé zarputilé dítě), ze vztahu se stává místo spolupráce boj o moc, který dítěti upírá právo na samostatnost. Pokud dítě tento přístup přijme, ať už ze strachu, nebo z touhy zachovat si přízeň rodiče, přijímá své zakletí.

Výsledkem je, že dítě sice cítí bolest nebo ohrožení, ale nevšímá si jich, protože přejímá výklad dané situace od rodičů. Jejich chování vnímá jako naprosto jasný signál: "Dělej to, co po tobě chci, a nediskutuj!"

Dalším možným zdrojem zakletí je, když se rodič k dítěti chová jako dítě k rodiči a přenáší tak na ně svou odpovědnost. Kromě přímého vyjádření zmatku a bezradnosti a neverbální žádosti o pomoc sem patří i výroky jako: "Když nebudeš hodný, budu nešťastná a budu plakat." (Toto sdělení vyjadřuje "bezmocnou" závislost na chování dítěte a je velmi silnou manipulací.)

U zrodu zakletí stojí série několika důležitých, opakovaných situací z našeho dětství, ve kterých jsme v interakci s rodiči přistoupili na podřízení se jejich způsobu vidění a bez ohledu na své pocity se snažili chovat podle jejich představ. Zakletí rodiče vychovávají zakleté děti a všichni si pak v sobě nesou střípky zakletí.

Svobodné dítě

Jaký je rozdíl mezi zakletým a svobodným vnitřním dítětem?

Svobodné dítě smí být samo sebou, může cítit sebedůvěru i ve velmi nelidských podmínkách.

Většina z nás má v sobě "mix" svobodného a zakletého dítěte.

Svobodné vnitřní dítě vnímá ze strany vnitřního rodiče přijetí a podporu, je proto i v těžkých situacích silné a optimistické. Cítí sebedůvěru, umí dobře řešit situace a svobodně používá své síly ega. Umí se k sobě i druhým chovat citlivě a lidsky. Zakleté dítě na rozdíl od svobodného necítí ze strany vnitřního rodiče přijetí. Má špatný obraz světa a je hluboce přesvědčené, že vidí svět správně. Necítí ani podporu toho, co chce, místo toho slyší, "jaké má být", a dokonce s tím souhlasí. Cítí se proto slabé a stydí se za své skutečné pocity a myšlenky. Selhává tam, kde by mohlo uspět. Z problémů, které se ve vztazích objevují, obviňuje druhé i sebe a jeho vztahy pak ztroskotávají. Cítí se ohrožené i tam, kde by si mohlo dovolit být autentické a podělit se s ostatními o své pocity.

Narušený vnitřní dialog

Zranění i zakletí vnitřního dítěte jsou důsledkem narušeného vnitřního dialogu. To při zranění a zakletí přestává fungovat. Zatímco zranění se vztahuje k našemu prožívání, zakletí ovlivňuje naše chování ve vnějším světě. Zakletí bez zranění a zraňování neexistuje. Je to aktivní proces, kterým škodíme sami sobě i druhým lidem a kterým narušujeme svoje vztahy.

Opačným zakletím, při kterém je vnitřní rodič příliš silný, je situace, kdy je naopak příliš slabý a podléhá vnitřnímu dítěti natolik, že mu prakticky dovolí dělat si, co chce. Ani to není ideální situace, protože vnitřní dítě přirozeně potřebuje partnera a bez jeho reakcí se začíná chovat "bláznivě". Příliš dané situaci nerozumí, necítí se spokojené a současně si myslí, že si může dovolit cokoli (nebo že na tom, co udělá, nezáleží).

Osvobození ze zakletí

Získat svobodu místo zakletí je úžasný cíl. Tvůj život může mít smysl. Situace, kterým se vyhýbáš nebo si s nimi nevíš rady, můžeš řešit. V tvém těle může proudit energie, můžeš prožívat radost a lásku. Můžeš se skutečně setkat s druhými lidmi i sám se sebou, tvá citová nádrž může být plná (někdy i přetékat). Nestojí to za to?

Osvobodit se ze zakletí není jednoduché a dá to práci. Najít cestu ke svobodě znamená přijmout své pocity, změnit své vidění světa i sebe, změnit vztah k sobě i vnitřní dialog a změnit své chování a vztahy k druhým.

Prolomení zakletého scénáře

Situace, které přispěly k zakletí, mohou mít různý zdroj. Většinou pocházejí z dětství (nejčastěji se vztahují k problémům s rodiči), ale mohou to také být události z mnohem pozdější doby. Některé mají naopak kořeny v prenatálním životě nebo mohou souviset s porodem či velmi raným dětstvím

Prakticky vždy se na našem zakletí podílejí vzorce chování, které přijímáme od rodičů a které jsou často ovlivněny i událostmi, jež se staly kdysi dávno a nemusejí mít s námi přímou souvislost, ale nějakým zásadním způsobem zasáhly život našich rodičů a prarodičů. Podstatou každého zakletí totiž je, že to, co (už) není, má větší váhu než to, co skutečně je.

Jednoduchá cesta k osvobození neexistuje. Ty se musíš změnit! Právě ta cesta tě změní - cesta, kterou musíš vyšlapat vlastníma nohama.

Hledání cesty

Při terapii nemusíme hledat a vyvolávat staré situace (i když se někdy "jako zázrakem" vynoří některé z nich samy), místo toho můžeme procházet v přítomnosti situacemi, v nichž zakletý vzorec chování ožívá, a v nich hledat změnu.

Při léčbě musíme klienty naučit uvědomovat si a vyjadřovat jejich zakázané pocity. Ze starých scénářů se nevymaníme, dokud nezačneme vidět situaci novým způsobem a nezačneme se v reálném světě chovat jinak. A i tak naše scénáře nezmizí okamžitě.

Překážky na cestě ke svobodě

I po "zlomení kletby" má zakleté vnitřní dítě strach ze změny a často hledá, jak své zakletí udržet. V okamžiku, kdy už to vypadá, že jsme na nejlepší cestě, musíme často čelit nečekaným krizím.

Co můžeš udělat ty sama

Ø1. Zmapování situace (prozkoumání svého zakletí)

Ø2. Přijetí zakletého dítěte (přijetí svých "nepřijatelných" pocitů)

Ø3. Rozvazování uzlů (prohlédnutí přístupu vnitřního rodiče a jeho změny)

Ø4. Experimentování v realitě (zkoušení nového přístupu v reálném světě)

Ø5. Osvobození (obnovení zdravého použití sil ega)

Pro imaginaci vnitřního dítěte dobře poslouží pohádky. Jaké pohádky jsi měl rád ty? Jaké dětské knížky a příběhy? Nakolik osudy jejich hrdinů odpovídají tvým vlastním? Jaké vlastnosti mají a jak se chovají jejich hlavní hrdinové? Co by potřebovali, aby jejich životní příběh mohl být šťastnější? Jsou něčím zranění nebo zakletí? Co vlastně hledají a co jim schází? Byl by jejich příběh šťastnější, kdyby získali její vlastnosti? Pokud ano, zkus se s touto postavou ve svých představách ztotožnit. Jak by po jejich "spojení" mohl vypadat jejich životní příběh?

Vzory pohádek pro práci s vnitřním dítětem: Malá mořská víla, Malý princ.

Třetí krok: Rozvazování uzlů

Je třeba pochopit vnitřního rodiče a tvoje reakce na něj. Hádej se, oponuj, zkoumej, zjišťuj, co tě omezuje v tvém růstu, jaké výroky tě zraňují. Zkus změnit svůj vnitřní dialog, když se ti nelíbí, nebo vyměnit role.

Velmi pěkně je práce na posílení vnitřního rodiče popsána v knize W. Glassera Terapie realitou.

Změna vnitřního dialogu

Konfrontace s kritickým rodičem obvykle pomáhá uvolnit zaseklá místa v našem vnitřním dialogu, i když máme tendenci se ke starým, naučeným způsobům automaticky vracet. Na změně vnitřního dialogu je proto třeba aktivně pracovat. Nespěchej.

Pokud skutečně změníme svůj vnitřní dialog, zjistíme obvykle, že se nám daří lépe komunikovat.

Změna poselství

Podívej se pozorněji na to, co ti tví rodiče a prarodiče předávají jako "své poselství". Představ si, co je k tomu vedlo, a pak se rozhodni, jestli jejich poselství chceš přijmout, nebo odmítnout. V takovém případě si napiš své vlastní "poslání" a v imaginaci se s nimi setkej a řekni jim, že ses rozhodla jejich poselství změnit. Potom jim sděl své nové poslání.

Když se pokusíme své emoce skutečně vyjádřit, setkáváme se většinou s problémy. Odmalička se učíme, že se máme chovat určitým způsobem, a učíme se při tom nedávat své emoce v každé situaci bezprostředně najevo. Určitý rozštěp mezi prožíváním a jednáním je v dospělém životě přirozený.

My se však potřebujeme naučit, kdy a jakým způsobem své pocity dát najevo můžeme a jakým způsobem.

Osvobození

Když budeš dál pokračovat v experimentování, rychle přijdeš na to, že někdy se ti podaří zachovat tak, abys byla sama se sebou spokojená, a někdy v nich zase selžeš a vrátíš se ke starým způsobům jednání. Brzy ti to začne připadat normální. Nemusíš být přece dokonalá. Když se ti to podaří, začneš si najednou v zakletých oblastech svého života uvědomovat svou sílu, kvality a nové možnosti. To je počátek osvobození.

Klíče k životu

Když tvůj vnitřní rodič začne podporovat tvé vnitřní dítě a ono bude moci svobodně vyjadřovat svoje pocity a nápady, může se i tvůj dospělý začít chovat jinak. Může vnímat situaci, v níž se nachází, realisticky a současně s nadějí. Skoro vždy má před sebou volbu z několika různých možností.

Je otevřený vůči tomu, co přichází. Přijímá svoje pocity i pocity druhých lidí kolem sebe. Může použít svou dospělou sílu a zkušenosti i kreativitu svého vnitřního dítěte a jeho vnitřní rodič ho podporuje. Přijímám odpovědnost za svoje chování a druhým nechávám odpovědnost za jejich. Vím, kdo jsem, co chci a co dělám. A tak si můžu položit důležitou otázku: Kde je moje místo na této zemi? Na čem mi v životě opravdu záleží?

5. OTEVŘENÉ OČI

Vnitřní dítě hledá místo, kde by se cítilo dobře, hledá lidi, kteří by je měli rádi. Chce dělat něco, co má pro ně smysl. Chce si také hrát a užívat, touží po láskyplném objetí a hledá nové podněty pro svůj růst. Když zabloudí, hledá cestu domů.

Možná si dospělý a dítě dokážou lépe porozumět, když pochopí, že to, čeho si jako dospělí nejvíce kolem sebe všímáme, je fantazie, obraz, založený na pocitu strachu nebo bolesti. To není skutečný svět, ale tvoje fantazie o něm! Pokud osvobodíš své vnitřní dítě, může se změnit i tvůj dospělý.

Život je zázrak

Když se díváme na svět kolem sebe s otevřenýma očima, můžeme objevit podivuhodné věci, kterých si obvykle nevšímáme, protože jsme příliš zaujatí vlastními představami. Vnímej, co tu všechno právě teď, v tuto chvíli je. Zkus se dívat pohledem malého dítěte, které objevuje svět, dívej se kolem sebe s čistou, starostmi nezatíženou myslí.

Život je cosi neuvěřitelného. Něco, co by nemělo existovat, a přece existuje. Je zázračné, že existujeme my lidé, že existují stromy a ptáci. Je to skutečný zázrak, protože celý vesmír je mrtvý. Miliony hvězd a miliony slunečních soustav jsou bez života. Jen na naší malé planetě Zemi, která je jako nic - uvědomíme-li si její rozměry, je podobná zrnku prachu - právě tady vznikl život. Tady je nejšťastnější místo vší existence. Zpívají tu ptáci, rostou a kvetou stromy, žijí tu lidé, kteří milují, zpívají a tančí. Stalo se něco neuvěřitelného.

Osho

Pramen života

Život je zvláštní. Je plný utrpení i krásy. Před chvílí jsem se dozvěděl, že mladá žena ze sousedství, kterou znám od dětství, má rakovinu. Slyše jsem tu zprávu na zahradě - slunce svítilo, růže na záhoncích kvetly a vysoko nad hlavou mi zpívali ptáci.

Radost a smutek se střídají jako na kolotoči. Život a smrt jdou spolu ruku v ruce. Ty sám je můžeš každou noc a každé ráno zatít, když jdeš spát a když se potom probouzíš. Když otevřeš oči a přivítáš nový den, je to tady. Jsi přímo u zázračného pramene života, ale možná si toho nevšímáš, protože máš hlavu plnou věcí, které je třeba zařídit.

Studánka

Studánka je symbolem zdroje života. Ukazuje nám, jak vnímáme svou životní energii a jak s ní zacházíme. Nepřístupná, znečištěná, zanesená nebo vyschlá symbolizuje překážky a problémy, se kterými se v životě potýkáš. Příjemné zákoutí s tekoucí nebo tryskající vodou, ze které se můžeš bez obav napít, naopak ukazuje, že jsi v dobrém spojení se svou životní silou.

Jak by vypadal tvůj obrázek studánky v tvé imaginaci, kdybys ji namaloval?

Jak vypadá tvůj život?

Je hezké dívat se na svět kolem sebe "otevřenýma očima". Co se však stane, když se stejným způsobem podíváš sám na sebe?

To, že jsi živý, že můžeš "milovat, zpívat a tančit", je součástí zázraku života. Problémem je, že v každodenním chvatu nám na tyto tři činnosti příliš času nezbývá. Zkus si nyní odpovědět na několik jednoduchých a přitom těžkých otázek:

ØJaké to pro mě je být "poutníkem na planetě Zemi"?

ØJak můj život právě v tuhle chvíli vypadá?

ØNakolik jsem s ním spokojený?

ØCo od něj očekávám?

Ten, který jde do světa

Po čem vlastně toužíme? Čeho chceme v životě dosáhnout? Náš životní příběh někde začíná a někde končí. Poznej sám sebe a vydej se na cestu.

Dětské sny

Když vyrosteme, často své sny odložíme a "zapomeneme na své království". Místo toho žijeme běžný, každodenní život plný starostí. Už nevěříme, že nás může potkat něco pohádkového, a svou potřebu snů realizujeme tím, že je promítáme na druhé - na slavné zpěváky, sportovce, herce … Ale co zůstalo nám?

Někteří lidé dokázali svá přání a touhy transformovat tak, aby odpovídaly jejich skutečným možnostem, a vybudovali si vlastní malé "království".

Správná cesta

Jak vypadá tvá životní síla, umíš si ji vůbec představit? Zkus využít pohádkové podobenství a představ si ji v podobě zvířete.

Mé osobní zvíře

Zavři na chvíli oči a nechej k sobě ve svých představách přijít první zvíře, které tě napadne. Jak vypadá, jak se chová, co na ně říká tvé vnitřní dítě? Mohou se ti dva spolu setkat? Pokud ano, představ si to a pak si namaluj jejich setkání!

Jaké vlastnosti má zvíře, které sis představil? Která z nich ti připadá nejvýraznější? Vytvoř si z ní a ze jména zvířete "indiánské jméno" - např. Silný jelen, Lstivá liška, Bystrý kamzík. Nakolik toto jméno odpovídá tvé povaze?

Zvíře, které se objeví první, většinou symbolizuje podstatnou část naší osobnosti a její kvality. Pokud se ti jako první vynoří zvíře, které nemáš rád, nebo se ti u něj vybaví hlavně jeho negativní vlastnosti, může to být příznak zakletí. (Negativním pojmenováním se bráníš využít důležitou část své životní síly.)

"Osobní zvíře" nám může pomoci čelit strachu, udělat správné rozhodnutí a koncentrovat naši energii při cestě za ním. Až se někdy budeš potřebovat rozhodnout, zkus si uvědomit energii svého osobního zvířete a sám sebe se zeptat: "Jak by se v této situaci cítil Silný jelen (Bystrý kamzík)? Jak by se asi rozhodl?"

Když se příběh zašmodrchá

V každém příběhu nastanou kritické situace, které se musí vyřešit. Kromě vlastního odhodlání a schopností při tom často pomáhají kamarádi, známí, rodina. Pokud v takové dramatické chvíli nalezne intuice vnitřního dítěte správné řešení, pokud se spojí vnitřní podpora s vnější, pak si dokážeš poradit i v kritických situacích.

Tvá cesta nekončí

Převzetí vlády nad sebou samým není konečným cílem (život nekončí), ale jen důležitým mezníkem tvého života. Začíná další etapa. Mnoho úspěšných neunese sílu své slávy a začnou se chovat jako tyranové. Mnohé ženy jsou po svatbě zaskočené, že následuje všední život, a propadnou depresi.

Moudří ale vědí, že po slavnosti přichází běžná, každodenní práce - a po ní zase může přijít čas slavnosti. Je čas pracovat, čas milovat, zpívat a tančit.

A tak tě tady čeká jen otázka s otevřeným koncem: Jak bude tvá další cesta vypadat?

Příběh tvého života

Kde jsem nyní na své životní pouti?

Jaké to je přemýšlet o sobě jako o někom, kdo je zodpovědný za svůj život?

Důležité okamžiky tvého života

Tak jako v našem životě existují bolavá místakdy se náš život zadrhává, tak existují i klíčové, růst podporující okamžiky. Málokdy jdeme přímou cestou. Součástí našeho života jsou různé okliky, návraty a náhlé změny. Stojí za to se podívat, jak se tvůj životní příběh mění a vyvíjí.

Za pět let

Zkus si představit, jak bude vypadat tvůj život za 5 let. Výsledek své imaginace namaluj a pečlivě uschovej. Za 5 let, pokud si vzpomeneš, budeš možná překvapený tím, kolik se z tvých představ splnilo.

Život je dar

Řeka života nás nese a přináší stále nová překvapení. Naše příběhy se nečekaně proměňují a my často musíme najít jejich nový smysl. O co se pak můžeme opřít? Život je dar, který nám byl dán. Snažíme se ho pochopit svým rozumem, přiblížit se mu svými pocity. Když vidíš malé dítě plakat, že mu to může srdce utrhnout, vnímáš jeho bolest, jeho smutek a současně vnímáš i to dítě, které je mnohem víc než jeho pocity.

Máme možnost hledat nový smysl života, protože jsme víc než svůj příběh. Tak jako ve vnějším světě vnímáš druhého za jeho rozumem, jeho pocity a příběhy, tak ve svém vnitřním světě můžeš za svými představami, pocity a příběhy ucítit svou podstatu, svou esenci …

To je místo, kde vnitřní dialog umlká. To, co ve skutečnosti jsme, nelze vystihnout slovy. Zastav se na chvíli.

Kdo vlastně jsme? Co o sobě opravdu víme? Jsme oddělené bytosti, které nečeká nic jiného než utrpení a smrt, nebo jsme něčím víc?

Každým okamžikem se měníš, každou chvíli se s tebou děje něco, co nemůžeš ovlivnit svou myslí a vůlí. Život je proud, kterým pluješ se svým vnitřním dítětem v náručí. A současně jsi poutník, který rozhoduje o cíli své cesty a který na ni skutečně vyráží. Nechej se vést cílem, který je v souladu s přáním tvého vnitřního dítěte, a proud tvého života bude široký a úrodný. Vyber si cíl, který není tvůj, a proud tvého života bude kalný a bude postupně vysychat. Tvé vnitřní dítě je ti při rozhodování dobrým průvodcem a rádcem. A nezapomeň milovat, smát se a tančit.

Mé vnitřní dítě vzkazuje tomu tvému: "Život je báječná hra!"

Závěr
Toto je konec, který pro tebe může být začátkem. Jestli ses skutečně setkala/setkal se svým vnitřním dítětem a přijala/přijal je, půjde s tebou dál. Můžeš spolu s ním prožívat jeho radost i jeho smutek - je to tvoje radost a tvůj smutek. Můžeš své vnitřní dítě podpořit a vzít do náručí, až mu bude nejhůř, a můžeš se s ním rozběhnout životem, až bude veselé a spokojené. Můžeš s jeho pomocí vyléčit svá zranění a osvobodit se z omezujících a zatěžujících představ o sobě a o druhých. Můžeš znovu najít svou cestu životem a vytvořit své vlastní království.

Mail na autora: lsdvorak@volny.cz

Zdroj:

DVOŘÁK Ladislav: Obejměte své vnitřní dítě.

Úprava: Mirijam

Provedla jsem úpravu knihy Ladislava Dvořáka Obejměte své vnitřní dítě. Zpracovala jsem ji zde do pěti kapitol tak, jak navazují na sebe. Ladislav Dvořák je lékař, který se zabývá touto terapií, zvanou imaginace. Imaginace je přenesení se do věku, kdy jsme byli dětmi a zažili jsme tíživé momenty, které nás trápí dodnes. Je možné, že třeba jenom rodiče nám nevhodným způsobem vštěpovali zdravé zásady, nemluvě o dětech, které se cítí a jsou odmítáni rodiči, společností, vrstevníky. L. Dvořák nás nabádá k přijetí sama sebe, svého vnitřního dítěte. Vyrovnání se s blokem z dětství pomocí imaginace, respektive promluvy mezi mnou jako malým dítětem a mnou jako dospělým. Toto pozitivní přijetí sama sebe pomáhá k osobnímu rozvoji a zdravému sebevědomí.

Úsměv - citáty

"Úsměv je světlo, které se rozzáří v okně obličeje a ohlásí, že srdce je doma." E. Schmidt

"Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla." I. Cronin

"Smích a úsměv jsou brána a dveře, jimiž se může dostat do člověka mnoho dobrého." Ch. Morgenstern

"Úsměv navazuje kontakt mezi lidmi. Úsměvem je svržen stav nepřátelství a nastolen stav vzájemné úcty. Na tom základě stojí naše civilizace a žádná tyranie to nedokáže zvrátit." P. Chevrier

"Do boje se vrhej s úsměvem na rtech, neboť mrtví, kteří se neusmívají, jsou hnusní." J. London

"Jsme tu pro druhé lidi, především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu závisí naše vlastní štěstí." Albert Einstein

"Všechny zuby měl sice pravé, ale jeho úsměv byl přesto zcela falešný." Lech Przeczek

"Úsměv a dobrá nálada jsou známkou vítězství nad osudem." Stefan Garzyňski

"Jsem přesvědčen, že si člověk každým úsměvem prodlužuje život." Laurence Sterne

"Je možno mít všechny zuby pravé a úsměv přesto falešný." Gabriel Laub

"S úsměvem můžete dojít daleko. Ještě dále můžete dojít s úsměvem a zbraní." Al Capone

"Smích a úsměv jsou brány, jimiž se dá do člověka propašovat mnoho dobrého." Christian Morgenstern

"Jsem přesvědčen, že si člověk každým úsměvem prodlužuje život." Laurence Sterne

"Úsměv je světlo, které při pohledu do očí naznačí, že srdce je doma." Louis Schmidt

"Úsměv trvá chvilku, ale někdy se na něj vzpomíná celý život." N.N.

"Ze všech živočichů se jen člověk umí smát, ač k tomu vlastně má nejmíň důvodů." Ernest Hemingway

"Úsměv je odpočinkem unavenému, nadějí malomyslnému, slunečním světlem smutnému a nejlepším přirozeným prostředkem proti trápení." N.N.

"Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv." N.N.

"Je-li snad v největším ruchu některý z nás tak unaven, že se na vás neusměje, nechtěli byste se usmát vy na něj? Neboť nikdo nepotřebuje úsměv tolik jako ten, kdo už nemůže." N.N.

"Úsměv nestojí nic, ale udělá mnoho." N.N.

Zdroj:

Vybráno z nejlepších citátů o úsměvu z internetu a z Velké encyklopedie citátů a přísloví od Jiřího Plachetky. Zpracovala: Mirijam

Co dokáže úsměv?

Je příjemné, když se někdo na vás usmívá. Zvedne vám to náladu. Vracíte se zakabonění z práce, plni starosti a někdo na zastávce se vás s úsměvem na něco zeptá a vy hned pookřejete. Svět je hned veselejší. A nejhorší je den, ve kterém jsme se ani jednou nezasmáli. Cukají vám koutky, když si vzpomenete na nějakou veselou historku ve svém životě a také se dokážete smát, až vám praskají bránice? Pak jste na dobré cestě.

Existuje i jiný druh úsměvu, takový ten nepřirozený, který někdy vypadá jako škleb. Určitě se i vám stává, že při fotografování, když fotograf příliš dlouho zápasí se spouští a vy několik vteřin na povel sýr máte vydržet v úsměvu, se úsměv postupně mění v křeč nebo něco nepřirozeného.

Stejně tak "zbožňuji" profesionální úsměv například u HR - personalistky, která vás přijímá do zaměstnání. Nasadí si pracovní profesionální úsměv číslo 1, ústa široce rozevřena od ucha k uchu a vy ji nevěříte ani nos mezi očima. Když zůstanete jenom u toho úsměvu, je to odepsané. Jakmile sklouznete na normální pracovní pohovor a přirozenou řeč těla, včetně přirozených úsměvů, máte šanci.

Ve svém příspěvku se ale zaměřím na inteligentního živočicha, kterého zbožňuji a který se stále směje. Cením si ho, je taková veselá povaha, současně z něj mám ale respekt. Měří něco mezi 2,5 - 4 metru a dosahuje v průměru váhy 150 - 200 kg. Je skákavý, hravý, živí se hlavně rybami. Jedná se o delfína. Při komunikaci vydává zvláštní pískací zvuk. Dosahují nejvyšší rychlosti kolem 50 km/h a jsou schopni se ponořit do hloubky až 300 metrů, kde vydrží bez nadechnutí až 10 minut. Vyskočí do výšky až 5 metrů.

Kdysi před léty jsme byli v Rumunsku v aqvaparku, kde vystupovali delfíni. Hráli košíkovou s nafukovacími balonky, skákali po dvou nebo třech, ponořovali se, vyskakovali, naprosto synchronně - rozené akvabely. Nenapadlo nás nic rozumnějšího než na ně luskat prsty. Jaké bylo naše překvapení, když se nám objevili, respektive vyskočili přímo před obličej a smáli se z plných plic. Udělali salto vzad a zase se poslušně ponořili do vody. Organizátorům atrakce se to příliš nelíbilo, protože jsme jim narušovali výcvik. Při každém výskoku nad hladinu dostávali rybu a my jsme žádnou neměli. Ale navázali jsme s delfíny spojení, když jsme odcházeli, máchali ploutvemi. Hezky jsme se na ně také usmáli. Pěkné rozloučení.

V Cancunu v Mexiku měli na programu také životní zážitek.

S těmito smějícími se krasavci bylo možno vyplout na širé moře.

Syn nelenil a s těmito nádhernými chlapíky se po instruktáži vydal na výlet. Byl poučen, že jim nesmí sahat na hlavu, kde mají delfíni dýchací otvor. Instruktoři mu předvedli, kde se jich má držet, aby to neklouzalo a jak se položit na hladinu. Vyfasoval hezký bezpečnostní slušivý obleček a hurá na akci.

Všichni tři - dva delfíni a syn se s přirozeným úsměvem na rtech vydali na svou adrenalinovou plavbu. Za mnou by místo líbivého úsměvu byla hnědá skvrna. Zato BIO!!!

Obejměte své vnitřní dítě IV.

OSVOBOĎTE SVÉ VNITŘNÍ DÍTĚ

1. NA JEVIŠTI ŽIVOTA

V této části se budeme zabývat tím, jak se vnitřní dítě podílí na našem prožívání a jednání v reálném, "vnějším" světě. Pokusím se ti ukázat, jak jeho prožívání a vidění světa prostupuje a ovlivňuje celý náš život. Podíváme se, jak setkání a jednání s druhými prožívá zdravé a jak zraněné vnitřní dítě, a jak se chová.

Vnitřní obraz světa

Náš obraz světa je dramatický. To, co nás potká, pak v rámci svého vnitřního obrazu světa hodnotíme a prožíváme. Prožíváme! Ano, čteš dobře, neprožíváme skutečnost, ale její výklad, který si sami vytváříme!

Žijeme víc ve světě svých představ, které si během života vytváříme, a významů, které v duchu "lepíme" na věci kolem sebe, než ve "skutečném" světě. (A děláme to způsobem, který jsme se naučili v dětství.)

Vnitřní zpracování reality

Vnitřní zpracování reality určuje naše chování. Na to, co se děje, se díváme "brýlemi svých zkušeností", a na jejich základě tomu přiřadíme význam.

Můj svět je jiný než tvůj

Zajímají nás příběhy a zkušenosti druhých lidí, zejména těch, kteří v našich očích něco dokázali. Chceme se od nich něco přiučit.

Stálost našeho výkladu světa

Každý z nás vidí svět jinak, přitom však náš výklad světa a své role v něm zůstává podivuhodně stabilní. To má své výhody - umožňuje nám to rozumně "reagovat v reálném čase" a přitom si zachovat určitou stálost prožívání. Pokud se nám tento relativně stálý obraz světa zhroutí, "zblázníme se".

Přes určitou nedokonalost tento způsob přístupu ke světu nám zajišťuje využití nashromážděných zkušeností, dobrou orientaci a schopnost rychlé reakce. Stálost našeho vnitřního světa nám zajišťuje značnou odolnost, velkou nezávislost na realitě a schopnost přežít i v hodně drsných podmínkách.

Nevýhodou této stability je, že když při svém výkladu světa a své role v něm uděláme nějakou chybu, budeme mít tendenci ji opakovat. To nám pak v jednání s druhými i ve vztahu k sobě působí problémy, které není snadné napravit.

Zatímco své pozdější zkušenosti jsme schopni pružně a někdy i radikálně změnit, bolavé dětské zkušenosti v nás zůstávají "zamrzlé". Důvodem zamrznutí je, že se jedná o hluboké poruchy v rovině blízkých vztahů.

Naše vnitřní mapa světa je ve skutečnosti "vrstvená" a její jádro tvoří právě dětské zkušenosti. Naše dospělé scénáře, kterými se ve svém životě řídíme, jsou odvozeny od dětských. Na svůj život se tak stále nevědomě díváme brýlemi svého dětství a to nám může přivodit různé problémy a ovlivňovat naše vztahy.

Začátek klubíčka

Na základě svých prožitků a zkušeností ze setkání s rodiči a dalšími významnými lidmi si dítě skládá střípek po střípku mozaiku poznání. Někdy ve věku 6 let tyto zkušenosti do sebe zapadnou a vytvoří jádro naší zkušenosti s tím, jak svět funguje a jak na to můžeme reagovat. Pocity a závěry, které jsou v něm obsažené, jsou často nelogické a primitivní, protože odpovídají prožívání malého dítěte. Přitom vytvářejí základní filtr, přes který procházejí všechny nové informace!

Základ našeho životního scénáře tvoří několik málo postojů - většinou iracionálních a neuvědomovaných. Pokud máme štěstí a jsou zdravé, rozvíjíme se a rosteme a s námi se rozvíjí i náš životní příběh. Pokud jsou nezdravé a jádro našeho hodnotového systému utváří zraněné vnitřní dítě, náš vývoj "zamrzne" a znovu a znovu se chytáme do stále stejných pastí. Naše vnitřní dítě zůstává nešťastné a ovlivňuje naše prožívání i vidění situace. Celý konflikt se přitom často odehrává mimo naše vědomí.

Tanec života

Máme tendenci opakovat ve svých vztazích to, co jsme se jako děti naučili. Bohužel se tím často vyhneme tomu, co bychom doopravdy potřebovali. Ve světě vztahů potřebujeme pohlazení, která nutně potřebujeme k životu. Kým jsem pro sebe a pro druhé? Kým jsem v blízkých i vzdálenějších vztazích?

Když se cítíme dobře, jsme schopni energii do setkání s druhými lidmi vložit a své jednání s nimi si opravdu užít. Naše vnitřní dítě je spokojené, plné elánu a chuti do života.

Vnitřní zranění

Nepříjemné pocity jsou často signály projevů dotčených, zraněných nebo zablokovaných citů.

Každý máme nějaké citlivé místo, kde se naše energie zaráží, kde se cítíme nejistí a rozpačití a kde se neumíme podpořit. Pokud se při jednání s druhými naše vnitřní dítě necítí dobře, prožíváme velmi nepříjemné pocity - bolest, vztek, nepatřičnost, marnost, pocit selhání. Často pak díky tomu reagujeme neadekvátně.

Časem se naučíme odhadovat bolavá místa, a snažíme se jim při jednání s druhými podvědomě (a někdy i vědomě) vyhýbat. Pak se však může stát, že se musíme vzdát něčeho pro nás důležitého, že nedokážeme naplnit některé své potřeby.

Pokud své pocity uneseme, budeme růst. V opačném případě prožíváme své bolístky stále znovu a nejsme schopni to změnit ani uvidět svou situaci jinak.

Zakletý příběh

Protože se ke svým zraňujícím zkušenostem stejně stále vracíme, ale nevědomě, není šance na jejich změnu!

Osvobození a léčba vnitřního dítěte

Zranění a zakletí mají své kořeny v reálných událostech našeho života. Nemůžeme ze sebe vymazat to, čím jsme prošli, ale můžeme si to uvědomit a naučit se jednat jinak. Můžeme se podívat na to, co nás zraňuje, a své zraněné pocity místo odmítání přijmout. V řadě případů se nám to v průběhu života přirozeně podaří se od svých dětských zakletí osvobodit a my pak rozvíjíme úspěšný scénář zdravého, vítězného přístupu k životu.

Nejsi-li spokojená se světem, ve kterém žiješ, můžeš jej změnit. Nezapomeň, jde o tvůj výklad světa!

Skok do neznáma

Život, který žijeme, často neodpovídá našemu potenciálu. Každý z nás si v sobě nese nějaká zranění a omezení, a my je neustále opakujeme. Máme na víc, ale bojíme se opustit zavedené jistoty.

Změna znamená skočit do neznáma, do situací, s kterými nemáš žádnou zkušenost. Vyvolávají v tobě strach a chuť vrátit se k jistotě, relativnímu bezpečí, i když se necítíme dobře. Vyskočení z nich je radikálním, vzrušujícím, ale i ohrožujícím skokem do neznáma.

Při rozpadu starých jistot cítíme bolest, proto ke změně potřebujeme energii naděje.

Za těchto okolností je neocenitelná jakákoli podpora, kterou můžeš dostat - od dobrého terapeuta, dobrých přátel. Při své proměně jsi zranitelná. Potřebuješ čas a řadu zkušeností, aby se tvé nové chování upevnilo a aby se ukázaly jeho výhody. Stojí to za to!

2. LÉČENÍ ZRANĚNÉHO DÍTĚTE

Na svůj život se stále podvědomě díváme brýlemi svého dětství.

Zdroj naší bolesti

Zanedbávané, zraněné dítě minulosti je největším zdrojem lidského utrpení.

Náprava je bolestivá, protože si musíme svá zranění znovu prožít a to je právě to, čemu se vyhýbáme. Léčba vedoucí k uzdravení však znamená naučit se své pocity přijímat.

Jak zacházíme se svou zranitelností?

Učíme se to od svých rodičů a ti často s bolestí zacházet neuměli. Dobře známe věty typu: "Muži nebrečí …", "Nebuď tak přecitlivělá", "Co si o tobě lidé pomyslí?" apod. Nebo dobře míněné rady z příruček: "Dítě je třeba naučit řádu. Neberte je na ruce, když zapláče. Až se vypláče, utiší se samo …" Tak učili naše rodiče zacházet s jejich i našimi pocity. To byla ta správná vědecká výchova!

Dnes už se ve výchově kojenců prosazuje přirozenější, mnohem citlivější přístup, ale na jen o něco starší děti jako by se stále zapomínalo. Jenže i ony potřebují pochopení, přijetí a podporu! A tak v nás zůstávají z našeho dětství různá znecitlivění a rány, které obracíme do agrese proti sobě i proti druhým.

Hodně z nás se učí svou zranitelnost prostě nevnímat. Uvnitř však přitom volá o pomoc zapomenuté zraněné dítě a čeká na svou příležitost.

Zdravé vnitřní dítě je svým vnitřním rodičem podporované a přijímané.

Zraněné vnitřní dítě je svým vnitřním rodičem odmítané a zraňované.

Odkud naše zranění pocházejí?

V životě nás potkávají různá neštěstí. Dítě může zažít odložení do kojeneckého ústavu, smrt jednoho nebo obou rodičů, jejich těžkou nemoc, násilí, zneužívání, šikanování, vlastní vážnou nemoc, soužití s hluboce nejistou matkou nebo hrubým, agresivním otcem. Přes to vše, přes všechna možná utrpení a rány, má v sobě každé dítě hlubokou touhu žít.

Dítě však mohou poznamenat i zdánlivě jednodušší věci - chladná, pedantická, nebo naopak příliš pečlivá a rozmazlující výchova, nepřijetí jeho pohlaví (rodiče si přáli kluka a místo toho se narodila holčička), ústrky od sourozenců nebo vrstevníků apod.

Ve všech těchto případech nám pomáhají přežít právě dobré vztahy. Je důležité, máme-li aspoň jednoho člověka, na kterého se můžeme spolehnout a s kým o tom můžeme mluvit. Dialog s ním nám pomáhá obnovit otřesený vnitřní dialog a důvěru k životu.

Současný svět

Základní problém podle mě spočívá v tom, že současný svět dospělých nemá příliš mnoho pochopení pro hodnoty, které jsou důležité pro naše vnitřní dítě. Jako dospělí se musíme daleko více řídit "chladným rozumem" než vlastním srdcem. Důraz na potlačování pocitů, sebeovládání, výkonnost, efektivitu a produktivitu přivedl společnost k obrovskému hmotnému rozkvětu, zatímco naše vztahové potřeby zůstávají pod tímto tlakem trvale nenasyceny. Rodiče reagují na tlak společnosti a snaží se dítě připravit na život v ní.

Svět dospělých

Zavři oči a představ si, jak podle tebe vypadá současný svět dospělých. Pak pozvi své vnitřní dítě a ukaž mu ho. Co uvidí? Jak se bude cítit? Pak tento obrázek namaluj. Zamysli se: Jak vnímáš priority současného světa? Jak vypadá obrázek úspěšného dospělého? Co ti nabízejí dnešní média - noviny, časopisy, televize? K čemu tě vedli tvoji rodiče? Jak se v tomto světě cítíš? Jak ho vidí a jak se v něm cítí tvé vnitřní dítě? Zeptej se ho v psaném dialogu, co potřebuje.

Zakladatelka rodinné terapie V. Satir vidí dospělost takhle:

Zdravý dospělý dokáže brát do úvahy v každé situaci jak věcnou stránku, tak svoje pocity i pocity druhých. Současně je pro něj důležité porozumět smyslu dané situace.

Existuje i jiná verze dospělosti, typ Počítač podle Berneho, který škrtá svoje pocity a pocity druhých a snaží se "věcně a objektivně" zaměřit na řešení dané konkrétní situace. Tím ovšem často zraňuje druhé a zapírá sám sebe. Jeho život je neradostný, citová nádrž poloprázdná, pro dosažení uspokojení hraje neurotické hry. Lidé, kteří mají sklon k podobnému chování, mohou být dnes velmi úspěšní, ale současně bývají se životem nespokojení a často nešťastní. Model tohoto dospělého je v dnešní době velmi populární. Model dospělého, který prezentuje V. Satir, se zdá zralejší a zdravější.

Otevření bolavých ran

Projevení a znovuprožití staré bolesti může konečně vést k jejímu vyléčení. Práce se zamrzlými pocity je jedna nejtěžších. Nechceme se jich dotknout, otevřít je, a proto se jim vyhýbáme. Při setkání s nimi cítíme zmatek, zoufalství, prázdnotu a stud a slyšíme silný vnitřní příkaz: "To nedělej!" Pokud se však odvážíme znovu projít svou bolestí, dostaví se pocit obrovské úlevy a otevření.

Některá svá zranění však můžeme vyléčit i sami.

Hlavní body imaginace:

Setkání se zraněným dítětem

Aktuální zranění

Vzpomínky na bolavé období

Návrat do dětství

Léčivá imaginace

Představ si, co tvoje vnitřní dítě v tomto zraňujícím období potřebovalo slyšet, a napiš to. Jednoduché věty, ale "od srdce". Např.: Jsem tady s tebou. Budu o tebe pečovat a chránit tě. Můžeš cítit bolest a plakat, můžeš mít vztek a křičet, můžeš cítit radost a radovat se! Mám tě rád takového, jaký jsi. Neopustím tě, ať se děje co se děje.

Možná budeš cítit, že mu chceš říct něco úplně jiného. Udělej to. Na závěr si lze představit, jak bereš své vnitřní dítě do náručí a vkládáš si je do svého srdce.

Uzavření

Po vystoupení z imaginace si můžeš namalovat obrázek vašeho setkání, napsat si k němu několik nejdůležitějších vět, které jsi dítěti řekl, pověsit obrázek na nějaké dobře viditelné místo, udělej cokoli, co ti přijde smysluplné. Pak můžeš celou situaci uzavřít.

Hodně důležité je uzavření celého prožitku.

Vývojové etapy a generální úklid

Dítě ve svém životě prochází určitými přirozenými vývojovými etapami. Bradshaw navrhuje při léčbě vnitřního dítěte postupovat systematicky, etapu po etapě. Lidé, kteří prožili opravdu těžké dětství při použití "generálního úklidu" se mohou ocitnout až na hranici psychózy. Hlavní nevýhoda "generálního úklidu" spočívá však v tom, že často vyvolává i ta zranění, která pro nás v současné době nejsou aktuální (ale když do nich zavrtáme, pochopitelně zabolí).

Více se osvědčuje jít "po stopách zraněného dítěte". Tvé vnitřní dítě tě samo přivede k tomu, co opravdu potřebuje a současně také ví, kolik toho unese. Proto upřednostňuji tento přístup.

Po léčivé práci se zraněným dítětem by se ti mělo zřetelně ulevit.

3. SÍLA K ŽIVOTU

Ačkoliv jsme součástí společnosti, a jsme proto závislí na tom, jaké poměry v ní panují, a na vztazích kolem nás, o svém životě v konečném důsledku rozhodujeme sami. My jsme tvůrci svého životního příběhu, zda budeme ve svém životě šťastní a úspěšní, nebo nikoli.

Když si dokáže 6leté dítě vytvořit vlastní životní scénář a rozhodnout se, jakou roli v něm bude hrát, můžeme jako dospělí znovu uchopit tento příběh do svých rukou tak, aby nám umožnil rozvíjet se, navazovat blízké vztahy a být úspěšnými a spokojenými lidmi.

Čtyři síly ega

Úspěšně zvládat různé situace, které nás v životě potkají, nám pomáhá několik základních dovedností, které se od narození učíme v interakci s rodiči. Známý psychoanalytik E. Erikson, tvrdí, že pokud se nám podaří úspěšně vyřešit výzvy vyplývající ze čtyř dětských období (kojenec, batole, předškolák a školák), naučíme neovládat čtyři základní síly ega, které tvoří základ úspěšného zvládání různých životních situací.

Patří k nim důvěra (důvěra v sebe, druhé a svět, která je výsledkem dlouhodobého láskyplného přijímání a která dává dítěti signál, že "svět je v zásadě dobrý"), autonomie (mohu být sám sebou, takový, jaký jsem, a smím cítit to, co cítím), iniciativa (můžu si představovat různé cíle a snažit se jich dosáhnout) a kompetence (umím konstruktivně uplatnit svou iniciativu a schopnosti v reálné situaci tak, že to přinese dobré výsledky).

Mé základní síly ega 1

Zkus se podívat na to, jak vypadají tvoje síly ega.

Pohled na to, jak používáme své základní síly ega, nám často umožní pochopit, proč se v některých situacích cítíme jako ryba ve vodě (plní nadšení, energie a radosti), anebo naopak jako ryba na suchu (s nepříjemnými pocity, bez energie a s negativním vztahem k sobě).

Model interakce

Dítě se v kontaktu s rodiči učí tyto síly používat v konkrétních situacích. Model interakce pochází z Pesso terapie:

Malé dítě je přirozeně aktivní. Cítí emoce, které mu dodávají energii E, na jejich základě zkouší nějakou akci (A) a setkává se s interakcí rodiče (I). To vede k dvojímu výsledku - dítě jednak zažívá pocit uspokojení nebo neuspokojení (U/N), jednak mu výsledek dává v jeho modelu světa nějaký smysl (S). uspokojení obvykle vede k posílení a dalšímu rozvoji aktivity, opakovaný neúspěch k jejímu opuštění nebo zablokování.

Získání důvěry a naděje

Pocit důvěry nebo nedůvěry ke světu a k životu si dítě tvoří na základě toho, nakolik ho rodiče po narození skutečně přijímají. Psychologové přišli na to, že v té době vzniká zvláštní, velmi silná vazba mezi matkou a dítětem, která v dítěti vytváří základní pocit důvěry. O ni jsou většinou ochuzeny děti v kojeneckých ústavech. Nahrazení ztráty je takřka nemožné.

O zdravou vitalitu tohoto vztahu jsou do určité míry ochuzeny i děti nejistých matek, které nevědí, jak se ke svému dítěti chovat, a vnímají je spíše jako prostředek, jenž je má učinit šťastnými. To samozřejmě dítě rychle vycítí a je to pro ně obtížný, takřka nesplnitelný úkol. Výsledkem takové výchovy je další nejisté, úzkostné dítě.

Abych mohl cítit důvěru, musím vnímat vztahy, v nichž se nacházím, jako bezpečné a uspokojující.

Autonomie prožívání (hra splývání a nezávislosti)

Pro dítě je zdravá směs nepodmíněné a podmíněné lásky, v které nepodmíněná převažuje. Je základem ve vztahu k dítěti, což mu dodává jistoty přijetí. Zdravá podmíněná láska je přitom vede k vnímavosti vůči pocitům a přáním druhých a ke snaze je naplnit. V okamžiku, kdy podmíněná láska začne převažovat nad nepodmíněnou, ztrácí dítě jistotu a jeho chování získává neurotické rysy.

Pro dítě je důležité učit je zdravé nezávislosti: "Můžeš být takový, jaký jsi. Můžeš cítit, co cítíš". Pokud rodiče přijímají dítě pouze podmíněně ("Mám tě ráda, když …"), učí ho tím potlačení některých jeho vlastností a způsobů chování a současně závislosti ("Jsi tady proto, abys nás potěšil, abys nám dělal radost …" atd.).

Už jdu na to!

Malé dítě je od narození přirozeně aktivní. Tato vlastnost mu však zůstane pouze tehdy, když rodiče jeho iniciativu vítají a podporují a současně mu pro ni poskytují jasné a bezpečné hranice.

Dělám to dobře, viď?

Dítě podporované schopnými rodiči se učí řešit reálné situace rozumným způsobem. Takové dítě cítí při svém jednání jistotu, vnímá realisticky situaci a druhé lidi a s elánem uskutečňuje to, co je možné. Kompetentní dítě je schopné unést přirozené negativní prožitky, které při realizaci jeho záměru nastanou, a dotáhnout věci do úspěšného konce. Většinou jsou tyto děti schopné konstruktivním způsobem spolupracovat s druhými a jsou u ostatních poměrně oblíbené.

Naši rodiče se snažili nás připravit na život v naší komplikované společnosti a s překvapením zjišťovali, že každé dítě je jiné a že co jim funguje u jednoho, nefunguje u druhého. Většinou se ani neměli kde naučit, jak zacházet s malými dětmi, a tak podvědomě uplatňovali to, co sami při výchově zažili (nebo pravý opak) a předávali nám tak své rodinné vzorce - stejně jako je my předáváme našim dětem. Vedle toho žili svůj vlastní život a řešili vlastní problémy.

Často máme jako dospělí tendenci obviňovat je z toho, že nám ublížili nebo že nás něco nenaučili, ale to k ničemu nevede. Místo toho je na čase, aby ses jako dospělá ujala řízení a naučila v kritických situacích svého vnitřního rodiče i své vnitřní dítě reagovat jinak.

Mé základní síly ega 2

Podívej se nyní na svoje dětství. Jak vypadal tvůj vývoj a výchova? Co jsi jako dítě zažila? Jak jsi rozvíjela své síly ega? Zkus si v duchu projít své dětství (kojenec, batole, předškolák, školák) a napiš si, jak vznikala a formovala se tvá důvěra v sebe, k druhým a ke světu, tvá autonomie a schopnost splývání, tvá iniciativa a kreativita a tvé kompetence (schopnost realizovat to, co je pro tebe důležité).

Dobrý scénář

Při svém vývoji se učíme osvojit si a používat určitým způsobem základní síly ega. Není vždy vhodné každému důvěřovat, není třeba být v každé situaci iniciativní. Sebedůvěra k úspěšnému řešení různých životních situací nám umožní přijmout, že nemusíme umět všechno, a dovolí nám vidět naše schopnosti realisticky. Při dobrém přístupu pluješ jistě (a někdy i elegantně) řekou života, při špatném se se stejnou jistotou v nejbližší zákrutě zvrhneš.

To, jakým způsobem síly ega používáme, určuje náš životní scénář, který je vlastně spojením dětských zkušeností s uplatněním jednotlivých sil ega v různých životních situacích.

Vítězové - a ti druzí

Dobrý scénář není soutěživost (vítěz vs. poražení) a navíc neznamená, že vždy vyhraješ. Úspěch za každou cenu v sobě nese scénář "Buď dokonalá!" a vede k nárůstu úzkosti a stresu. Dobrý scénář zahrnuje otevřené vidění situace.

Vnitřní dialog jako součást scénáře

Každý den zažíváme různé vzestupy a pády a neustále to v duchu komentujeme a probíráme. Náš vnitřní dialog se přitom s ohledem na situaci proměňuje, ale některé jeho části zůstávají pozoruhodně stálé.

Neúspěšné životní scénáře

Můžeš samozřejmě udělat různé chyby. Některé patří k naší "základní životní výbavě". Někdy si dokážeme svůj život sami zkomplikovat až neuvěřitelným způsobem a školáckými chybami se umíme připravit o úspěch. Někteří z nás se příliš spoléhají na své síly a přecení se, jiní se zase nedoceňují a neodváží se jednat tak, jak by opravdu chtěli.

E. Berne popsal několik typických scénářů tohoto typu. Nazval je Nikdy (nikdy se nesmíš postavit na vlastní nohy; nesmíš dosáhnout toho, co chceš), Vždy (za každý čin poneseš věčné následky; když jsi to udělala jednou, musíš to dělat pokaždé), Potom (teď ti to vychází, ale jednou na tebe dojde a pak uvidíš!), Dokud (nemůžeš mít z ničeho radost, dokud jsi neudělala všechno, co máš dělat - a stále je co dělat) a Téměř (smíš podat perfektní výkon, ale malá chyba na konci ti vše zkazí …).

Každý z těchto scénářů obsahuje určitou chybu.

Léčení

Každý nějakým způsobem zápasí se svými scénáři.

Poznej a změň svůj životní scénář

Důležité body:

1. Mysli pozitivně
2. Najdi kritická místa, kde selháváš
3. Zlepši přístup
4. Proveď analýzu životního scénáře, když ti bylo 6 nebo 7 let.Co sis přála? Jak jsi se tehdy cítila? Splnilo se ti něco?
5. Změna životního scénáře. Setkej se s vnitřním dítětem (rodičem) ve svých představách a nechej si vysvětlit, jak opravdu jsi viděla svět a svou roli, i to, jak ji máš hrát. Porovnej se svými současnými zkušenostmi a přáními. Přepracuj svůj životní scénář, je-li to nutné. Nepospíchej, buď trpělivá.

Čtvero přijetí:

1. Důvěra a naděje
2. Přijetí své citlivosti a autonomie
3. Přijetí své tvořivosti a kreativity
4. Přijetí své kompetence

Nejhlubším zraněním je narušení pocitu důvěry a naděje. Nejčastějším typem zranění ale v naší kultuře je narušení autonomie a potlačení citlivosti. Právě to je však pro nás životně důležité.

Ochraňující vnitřní rodič je empatický, zrcadlící průvodce, za kterým můžeš jít se svou bolestí, který tě pochopí, přijme a neopustí. V reálném životě tuto roli dost často zvládají lépe prarodiče, kteří už leccos zažili a často špatně vychovali vlastní děti. U vnoučat najednou, nezatíženi odpovědností za jejich výchovu, dokážou projevit chápající a léčivou laskavost.

Poznámka

Pokud ucítíš, že nejsi schopná přijmout a rozvinout některou ze svých základních sil ega, je to pravděpodobně příznakem tvého "zakletí" v této oblasti. Pokud například uslyšíš vnitřní hlas, který s některými z uvedených vět nesouhlasí, je to zvnitřněný hlas rodiče, se kterým ses ztotožnila a který ti bere energii. "Nemůžu být přece nezávislá … Nemůžu si dělat, co chci … "nemůžu cítit a myslet si, co chci … Nemůžu to dát najevo! To nedělej, to se nemá, nesluší …!" Možná máš také chuť k některému z uvedených výroků přidat ale …, i to je reakce vnitřního rodiče, která tento výrok zpochybňuje.

Zkus se tomu hlasu postavit nebo vyhledej pomoc.

Šťastnou plavbu!

Každý z nás je tvůrcem svého života. Každý z nás dostal od života a od rodičů své poselství, jak má nakládat se svými silami. Ale protože se o tom rozhodoval jako malé dítě, možná už na své rozhodnutí zapomněl, anebo si je spíše neuvědomil. Je-li bolestné, zraňující, je na čase se na ně podívat a změnit je.

Oživení základních sil ega ti dodá radost a sebedůvěru, změna scénáře může přinést chuť zkoušet nové věci. Ne vždy to půjde hladce, někdy potřebujeme i štěstí.

KŘENÍCÍ SE OPICE

Malý Oldík potácí se,

v pravé ruce piva máz.

V levé ruce opici,

na něho se křenící.

A promluví k opici,

protože má v čepici.

Proč se směješ opičáku?

Nemám chutě, ani máku,

s tebou vésti řeč,

to je teda kec.

Nemluv blábol,

vždyť jsi namol.

Ty jsi teda velký píp ...

S úsměvem jde všechno líp!!!

Obejměte své vnitřní dítě III.

4. RÁNY, KTERÉ BOLÍ

Obvykle se bojíme nebo stydíme o svých negativních pocitech s druhými mluvit, protože máme strach jim ukázat svou citlivost a odkrýt svou "dětinskost". Tváříme se jako dokonalejší, než skutečně jsme, a přitom si v duchu svou citlivost vyčítáme!

V této kapitole se setkáš se svým vnitřním dítětem, prožívajícím negativní emoce - strach, smutek, hněv, stud, zmatek a úzkost. Podíváme se také na to, jak se k němu v takových situacích chováš a jestli je při tom dokážeš přijmout a podporovat. Často to neumíme, a o to víc se při prožívání nepříjemných pocitů trápíme.

Pohlazení

Pokud máš možnost, dopřej si vzájemnou masáž spojenou s hlazením ve dvojici se svou partnerkou. Je to nesmírně jednoduché a přitom příjemné.

Někdy je důležité zastavit se a dopřát si něco příjemného. Prožíváním negativních emocí nebo bojem s nimi lze strávit celý život. Důležité je neztrácet hlavu. Klíčovou dovedností je přitom naše schopnost přijmout je jako svou nedílnou součást - toto je můj strach, můj hněv, můj stud, můj zmatek! Náš výsledný prožitek odpovídá tomu, jak s nimi umíme zacházet.

Setkání se strachem

Když se dozvíš, že musíš na operaci, že ty nebo někdo z rodiny máte těžkou a možná smrtelnou nemoc, pocítíš obvykle strach a paniku. Zlá zpráva probudí tvé vnitřní dítě a to honem hledá, kam se schovat, o co se opřít. Jeho pocity jsou tak silné, že tě mohou zavalit, najednou se skutečně cítíš a chováš jako malé dítě.

Ale stačí i menší nepříjemnost - nástup do nové práce, hádka s kolegou nebo s manželkou, delší nemoc, návštěva zubaře - a tvé vnitřní dítě se zlobí, cítí strach a chtělo by utéci.

Setkání se strachem

Externalizace pocitu (to, že ho namaluješ a "dáš ze sebe ven") i to, že ho přijmeš a že se svým bojícím se vnitřním dítětem laskavě zacházíš, pomůže strach lépe zvládat. Zkus proto své vnitřní dítě ujistit, že ho přijmeš, ať výsledek situace bude jakýkoli.

V našem životě existují dva druhy strachu: jeden přirozený, vyplývající ze situace, kterou prožíváme, druhý ryze lidský strach založený na našem vztahu k sobě a na našich představách o sobě - strach ze strachu, z nepříjemných pocitů, z toho, jak se budeme cítit, když se nám něco nepovede, jak se na nás budou ostatní dívat. Samozřejmě je strach založený na reálných zkušenostech, ale je často zkreslený nebo nevidí druhou stranu věci.

Zdravý strach je strážce, který nám nedovolí riskovat. V jakýchkoliv těžkých situacích je nesmírně důležitá a přirozená podpora druhých.

Vnitřní ochránce

Uvolni se a v imaginaci si představ svého vnitřního ochránce, jak k tobě přichází. Říká: "Přijímám tě i s tvými pocity. Je to v pořádku, když je cítíš … Já tě ochráním." Až skončíš, namaluj jeho obrázek!

V tradiční rodině hráli roli rodiče. Matka jako "milující rodič" a otec jako "ochránce, podporovatel a současně zastavovatel dobrých norem a jejich hlídač". Tyto dva vnitřní rodiče opravdu potřebujeme a můžeme si je v sobě "pěstovat", i když jsme se s nimi v realitě nesetkali.

Setkání se smutkem

Bolest patří k našemu životu. Nepříjemné změny však patří k životu a musíme se naučit je přijímat. Smutek nám pomáhá vyrovnat se se ztrátami, které nás potkávají. Můžeme ho cítit při zranění, ztrátě, neštěstí, při odchodu příjemného prožitku. Někdy prožíváme takové situace, že nemůžeme smutek vyjádřit a musíme ho v sobě uzavřít, abychom "přežili". V takovém případě je dobré si danou událost ztruchlit později. Tím, že jsme ji v sobě uzavřeli, jsme nic nevyřešili. "Zapomenutý" smutek oslabuje náš imunitní systém a může se nám usadit v těle v podobě nejrůznějších nemocí - můžeme ho zažívat např. v podobě opakovaných návratů chřipky, angíny, nebo EB virózy a v těžkých případech i v podobě rakoviny. (Četl jsem, že psychologická vyšetření pacientů nemocných rakovinou ukazují až u 80 % z nich na dlouhodobé problémy psychické povahy, zejména deprese, které měli před nástupem nemoci.)

Nejhorší je, když se zatvrdíme a odmítáme si ztrátu a svou bolest a smutek z ní přiznat.

Pláč bys mohl zastavit tím, že vyslyšíš své vnitřní dítě. Zůstaň s ním, dovol mu uvědomit si jeho pocity a vyplakat se, když to bude potřebovat.

Někdy je bolest tak silná, že potřebujeme druhé, abychom se o ně opřeli. Někdy jsme netrpěliví a říkáme si: "To už stačí, nemůžeš být přece taková bábovka a proplakat celý život… Tím v sobě paradoxně nevyslyšený smutek udržujeme při síle a on se připomíná a vrací. Neumíme s ním zacházet. Je třeba nenechat si svůj zármutek pro sebe, vyjádřit ho naplno - tím se proces truchlení urychlí.

Moje smutky

Smutek je přirozený pocit, který nám pomáhá vyrovnat se se ztrátou. Pláč je zdravou reakcí, která nám při tom pomáhá. Když ho svému vnitřnímu dítěti nedovolíš, zůstává v tobě rána, která se hojí daleko pomaleji. Proces truchlení, zejména při velkých životních ztrátách, má svůj přirozený průběh a nelze ho uspěchat. Na druhou stranu však někdy tento proces zbytečně prodlužujeme tím, že nechceme přijmout, co se stalo.

Truchlení nám pomáhá uzavřít staré věci a navázat spojení s novým životem, který v přítomnosti zažíváme. Pomáhá nám tak udržet kontakt s druhými a se světem. Pokud máš neodtruchlené a neuzavřené události, bylo by dobře se podívat, s čím se potřebuješ rozloučit, co potřebuješ ve svém životě uzavřít, abys mohl začít žít bez zbytečné zátěže minulosti.

Rituál uzavření

Pokud cítíš, že některé ztráty, které tě v životě potkaly, jsou pro tebe stále ještě živé a bolavé, i když už by ses s nimi mohl rozloučit, sepiš si na kus čistého papíru vše, co s danou záležitostí souvisí. Nehodnoť své pocity, nesnaž se najít řešení. Napiš, co prožíváš. Na tichém místě se setkej s vnitřním dítětem, promluv se, vyplakej a zeptej se ho, co by potřebovalo, aby mohlo tuto událost uzavřít. Nepospíchej. Pokud však bude souhlasit, proveďte (v imaginaci) rituál uzavření.

Obejmi své vnitřní dítě, ujisti ho, že s ním zůstáváš, ať bude cítit cokoli. Rozluč se s danou událostí svého života. Jako dospělý si řekni: "Ano, to se mi stalo, zůstává to součástí mého života, ale uzavírám to. Loučím se s tebou. Už ti nechci dávat svou energii. Sbohem."

Možné problémy

Pokud by některý z pocitů byl příliš silný, uvědom si svoje tělo a svůj dech. Zhluboka, pomalu dýchej a nechej k sobě přijít svůj pocit. Uvědom si, kde se v těle objevuje, a pošli do tohoto místa svůj dech. Dovol si svůj pocit prožít, patří k tobě. Uvidíš, že po chvíli se změní.

Rituál uzavření může provádět jako dospělý, nemusíš k tomu přivolávat své vnitřní dítě - setkání s ním je však zárukou, že rozloučení proběhlo doopravdy, že v tobě nezůstává skrytá touha a naděje, nevyřčená bolest a mokvající rána.

Také se může stát, že pro tvé vnitřní dítě je událost zapomenuta. V takovém případě si zkus uvědomit, co tě vedlo k tomu, že sis vyvolal uzavřenou věc jako bolavou. Neděláš to častěji? (Když do starých ran šťouráme, začnou pochopitelně bolet znovu.)

Obrázek smutku

Nechej své vnitřní dítě namalovat na druhou stranu obrázku radosti obraz svého smutku tak, jak ho vnitřní dítě vnímá a cítí. Pak přijmi tento obrázek a řekni si: "Toto je můj smutek." Co cítíš?

Smutek a radost

Každý z nás prožívá pocity daleko citlivěji, než dává najevo. Na smutek existuje jedno kouzelné slovíčko - spolu. Když řekneš svému vnitřnímu dítěti: "Jsem tu s tebou, ať se stane cokoli …" rázem se vše změní. Je to paradox. I když jsem sám, tak sám nejsem - mohu se naučit naslouchat si, být sám se sebou "spolu". Pokud to nedokážu, mohu cítit pocit osamění i v té nejživější společnosti.

Bolest a utrpení

Na rozdíl od zastánců jednostranně pozitivního přístupu si myslím, že bolest k našemu životu patří. Pokud s ní budeme bojovat, místo abychom ji přijali, bojujeme marný boj.

Některé bolesti jsou opravdu zbytečné, jsou ozvěnou starých ran, které je třeba ošetřit a uzavřít. Jiné bolesti jsou naopak současné, a když je vědomě přijímáme, bolí mnohem víc, zato však čistě, a ne vskrytu a my jsme při tom celí. Když to dokážeš, budeš jako malé dítě, které chvíli pláče a pak se zase směje.

Umět přijmout a unést rány osudu, nespravedlivé útoky druhých lidí, neštěstí a nemoci není lehké. Máme však zázračnou schopnost přežít a vyrovnat se i s těmi nejtěžšími ztrátami - a smutek je dar, který nám při tom pomáhá.

Setkání s hněvem

Hněv je obtížná a pro hodně lidí zakázaná emoce. Ve většině rodin je některá emoce nevítaná - a je zakázáno ji ukazovat navenek. Pak ji neumíme dát ve vhodný okamžik najevo a transformujeme ji do jiných negativních pocitů, a tak v okamžicích, kdy bychom měli cítit hněv, často prožíváme zmatek, lítost nebo strach. Například si představím, jak by na můj hněv zareagoval druhý člověk, a pocítím strach, nebo nevím, jak ho vyjádřit, a cítím zmatek a pak se třeba naštvu na sebe.

Když takto ve vnitřním dialogu podvědomě proměním své prožívání a nedám najevo své skutečné emoce, může to vést ve vztazích s druhými lidmi k vážným problémům. Ideální je, když umím vyjádřit všechny emoce a vědomě se rozhoduji, co udělám.

Zakázané emoce

Jaké emoce byly v tvé rodině "zakázané"? Které jsi ty sám nesměl dávat najevo? Jaké jejich náhradní vyjádření jsi používal? Co ti to přinášelo a co tě to stálo? Nemáš s tím dodnes problémy? Co by se stalo, kdybys dokázal svou zakázanou emoci vyjádřit? Jak bys to mohl udělat? Co by ti to přineslo a co bys při tom ztratil?

Energii hněvu cítíme, když zažíváme pocit křivdy nebo ublížení. Pomáhá nám bojovat za naše práva, chránit naše hranice, naši svobodu a sebezáchovu. My, co s hněvem neumíme zacházet, se bojíme, že jeho projevením ublížíme druhým nebo že potom ublíží oni nám. Pak se nám však těžko hájí naše hranice a naše přirozené zájmy a musíme k tomu používat různé druhy manipulace.

Kdy ses ty naposledy rozzlobil?

Tanec hněvu

Vyber si nějakou vášnivou, ohnivou hudbu. Vzpomeň si na nějakou situaci, kdy ses cítil po právu rozhněvaný, a zatanči ji. Dovol svému tělu, aby prožilo a vyjádřilo energii, kterou cítíš - a pokud tě napadnou vhodné zvuky nebo slova, můžeš je vyjádřit také. Uvědomuj si energii svého hněvu a dej ji najevo. Až ucítíš, že se uklidňuješ, zmírni svůj tanec a po jeho skončení si odpočiň. Uvědom si svůj klid a uvolnění.

Při tomto cvičení je důležité, aby sis opravdu dovolil vyjádřit svůj hněv, aby ses nezarazil a neztratil energii! Tvé tělo ti spolehlivě řekne, jestli máš při tom v sobě nějaký blok. Máš právo dát svůj přirozený pocit najevo!

Druhou důležitou věcí je, abys dovolil svému hněvu přirozený průběh - je jako velký oheň, přižene se, vzplane a zase odejde. Vyjádření hněvu pohybem má proto svůj význam - umožní nám napojit se na něj a skutečně ho prožít a současně se od něj oddělit a nenechat se jím přemoci. Opakované vyvolávání křivdy je určitým druhem podvědomé hry, manipulací se sebou i s druhými ve svém okolí. Kdo tuto hru ovládá, terorizuje s ní své okolí.

Zdravý hněv nesouvisí s hledáním viníka a konáním "oprávněné" pomsty, ale s vyjádřením svých hranic: "Toto mi vadí, nedělej mi to!" Pokud nedokážeš vytýčit jasné hranice hněvu a ustát případnou negativní reakci, může se stát, že v okamžiku, kdy se budeš cítit zatlačený do kouta, zavelí tvé vnitřní dítě v náhlém záchvatu paniky a zlosti do bezhlavého útoku proti všemu, co mu právě stojí v cestě.

Symbol tvého hněvu

Nechej své vnitřní dítě namalovat symbol jeho hněvu. Nechej ho, ať ti při tom řekne, co cítí, co potřebuje. A budeš-li moci, pomoz mu jeho přání naplnit.

Když se naučíš používat svou hněvivou, agresivní energii konstruktivně, staneš se váženým členem každé skupiny.

Stejně tak je důležité vyrovnat se s agresivitou, kterou používáš sám ve vztahu k sobě.

Setkání rozhněvaného vnitřního dítěte s ochráncem

Až budeš cítit hněv, představ si v duchu setkání rozhněvaného vnitřního dítěte s ochráncem. Ten může dítě přijmout a podpořit a současně mu ukázat, jak může svůj hněv vyjádřit a jak zareagovat na protireakci.

Tato imaginace je jedním z příkladů, jak použít svůj hněv konstruktivním způsobem. Neboj se podpořit své vnitřní dítě, když se hněvá. Neznamená to, že je někdo špatný nebo že ty jsi špatný nebo že to navždy poničí tvůj vztah s člověkem, na kterého se zlobíš. Musíme umět druhým ukázat své hranice dostatečně jasně.

Hněv patří k našemu životu. Nauč se ho, svou bojovnou energii vyjádřit jasně a čistě a mít z ní radost. Uvědom si, jak tě oživuje, chrání a dodává ti sebedůvěru.

Setkání se studem

Každý z nás občas zažije palčivý pocit studu, když udělá něco, co se nemá.

Míra studu, který prožíváme, je různá. Některé malé děti vypadají, že se vůbec nestydí, jiné jsou velmi plaché a stydí se skoro pořád. Některým dospělým to zůstane a stav se prohloubí. Když nejsou spokojeni sami se sebou, když se v hloubi duše odsuzují a opovrhují sebou, cítí "jedovatý" stud. Zde pak léčba vnitřního dítěte dokáže zázraky.

Rozpuštění studu

Představ si nějakou situaci, v níž pociťuješ nepřiměřený stud.

Řekni svému vnitřnímu dítěti, že to je normální, když se stydí. Že se může stydět, je to v pořádku. Jsi s ním, přijímáš ho, nechej ho to prožít, ať se cítí jakkoli. Pokud ti to tvé vnitřní dítě uvěří, bude se možná v dané situaci příště stydět, ale nebude se už bát!

Pokud se od svého studu nebo výčitek za něj nedokážeš odpoutat, je to opět příznakem zakletí tvého vnitřního dítěte.

Setkání se zmatkem a úzkostí

Někdy se stane, že zažiješ pocit zmatku a chaosu, ztrácíš se a nevíš si s tím rady. Když se ti to stane, můžeš podat svému vnitřnímu dítěti pomocnou ruku a pomoci mu projít tím, co cítí. Zůstaň s vnitřním dítětem, podpoř je, řekni mu, ať od pocitu zmatku neutíká, že jsi s ním. Tvá podpora bude pro něj důležitá. Bude vnímat tvou jistotu a ty ji budeš cítit. Najednou zjistíš, že i ty se najednou méně bojíš zmatku, že si dovoluješ zažít různé nečekané události a že se jimi už nenecháváš tolik zavalit ani se do nich nebudeš příliš "zaplétat", i když budou hodně nepříjemné.

Obrázek zmatku

Nechej své vnitřní dítě namalovat obrázek jeho zmatku. Řekni mu: "Jsem tady s tebou a podporuji tě. Všechno, co teď cítíš, je v pořádku."

Kromě nepříjemných zmatků existují i ty příjemné, někdy se ve tvém životě děje něco, co připomíná jízdu na řetízkovém kolotoči nebo na horské dráze. Najednou svět rozkvete a nabízí několik možností, několik vztahů, různé typy práce - a ty nevěříš svým očím.

Důležité je přitom neztratit hlavu. Existuje i pozitivní stres. Je stejně nepříjemný jako negativní, a někdy ještě horší. Zeptej se svého vnitřního dítěte, co si přeje.

Citová nádrž se zápornými emocemi

Namaluj svou negativní citovou nádrž

Odkud tvé negativní emoce přicházejí?

Kdo jsou dodavatelé nepříjemných pocitů? Nejsi to třeba ty sám? A ty sám způsobuješ spíše nepříjemné pocity druhým nebo jim pomáháš?

Filtry a zesilovače

Co by se stalo, kdybys dokázal nepříjemný pocit, který se snažíš přehlížet, přijmout? Jak by ti v této situaci mohl pomoci tvůj ochránce? Třeba tě napadne, jak své chování v této situaci změnit.

Podívej se také na způsoby, kterými své nepříjemné pocity sám zesiluješ. Často se stále dokola za něco peskujeme a vyčítáme si. Na scéně se objevuje náš vnitřní kritik, který nejenže umí dobře pokazit příjemné pocity, ale i prohloubit a zesílit nepříjemné. Jak to děláš ty?

Porovnání hladin našich dvou citových nádrží

Negativní emoce nám dodávají energii podobně jako pozitivní. Zatímco pozitivní nám dodávají vidinu hezkých cílů, chuť do života a potřebný nadhled, negativní obvykle vedou k rychlé akci - toto nechci! Jejich okamžitý dopad je obvykle daleko účinnější. Pozitivní a negativní emoce na nás svým způsobem působí jako náš vlastní vnitřní cukr a bič!

My sami určujeme vzájemný poměr příjemných a nepříjemných pocitů v našem životě.

Podíl negativních emocí můžeš zvýšit nejen svými skutky, ale i pouhým přemítáním o tom, co nepříjemného by se nám mohlo přihodit nebo co jsme kdy v nedávné i dávné minulosti pokazili. Pokud je naopak míra nepříjemností v našem životě navršena, hodíme často všechno za hlavu a dopřejeme si malou radost, abychom se trochu relaxovali. To je způsob, jak oscilujeme kolem obvyklé hodnoty nastavení našeho emočního termostatu. Už mi věříš?

Změna nastavení emočního termostatu

Klíčem ke změně nastavení je to, jak se náš vnitřní rodič vztahuje k našemu vnitřnímu dítěti.

Pocity, které cítíme ke svým pocitům

Vedeš své vnitřní dítě k přijetí a uzavření jeho pocitů, nebo mu je pomáháš rozdmýchávat? Podporuješ se, nebo kritizuješ? Přijímáš se, nebo nějaký svůj pocit zavrhuješ?

Přílišná tvrdost a necitlivost, nebo naopak neurčitost a nejistota tvé reakce vedou k tomu, že začínáš sám se sebou hrát divné hry. Nepříjemné pocity nás často vedou k tomu, že se jim vyhýbáme. Cítíme strach ze svého strachu, máme na sebe kvůli němu vztek nebo se za něj stydíme. Jsme schopni udělat cokoli, jen abychom se svých nepříjemných pocitů zbavili, místo abychom je prostě přijali. A ony se nám stále znovu a znovu objevují a vrací.

Tím, že něco odmítáme, ulpíváme na to stejně jistě a možná ještě pevněji, než když chceme něco zadržet. Nemůžeme část sebe škrtnout.

To nám ukazuje důležitost přijetí svých negativních pocitů. Když si je dovolíme prožít a vyjádřit, rychle se změní. Čím víc si uvědomujeme a přijímáme své negativní emoce, tím jsme šťastnější. Důležité je na nich neulpívat.

Jaký postoj zaujímáš ke svým nepříjemným pocitům?

Jak zacházíš se svými nepříjemnými pocity - se smutkem, strachem, studem, vztekem a zmatkem? Jaký máš vztah ke svému vnitřnímu dítěti, když je cítí?

Svým nepříjemným pocitům se snažíme vyhnout, protože máme strach ze zaplavení našeho vnitřního světa. Základní změna postoje k nim spočívá v podpoře vnitřního dítěte, aby dokázalo nepříjemným pocitem projít, ustát ho a vyjádřit. Aby se s ním spojilo, cítilo ho a vrátilo do reality. Důležité je vědět, že k nám naše negativní emoce patří a že nejsou větší než my. Strach, stud, pláč, hněv - to všechno můžeme cítit bez pocitu selhání. Zdravá důvěra v sebe a podpora sobě - "Jsem s tebou, ať se děje cokoli!" - vyjadřují zdravý vztah k sobě i k životu.

Láska, nebo strach - naše základní životní orientace

Můžeme světu důvěřovat a věřit, nebo je svět nebezpečný a my se před ním musíme schovávat? Toto rozhodnutí pak ovlivňuje celý náš život!

Po probuzení

Co cítíš, když otevřeš oči a přivítáš nový den? Můžeš být uvolněný, v dobré náladě a plný naděje a očekávání, ale také se můžeš trápit a být nespokojený, mít strach a depresi - je to tvoje volba, i když o tom možná ještě nevíš.

Jaký celkový postoj k životu a situacím, kterými procházíš, zaujímáš? Těšíš se na budoucnost, nebo se jí bojíš? Nakonec za tím, jak vidíme svět a svůj život, za vším, co prožíváme, je láska nebo strach. G. G. Jampolsky pro lidi, kteří hledají cestu životem, napsal jednoduchou, ale moudrou knížku Láska znamená zbavit se strachu. Můžeš prožívat radost ze života, nebo noční i denní můry, vyber si!

Neboj se pohlédnout své radosti a lásce, ale i svému strachu do očí.

Existuje v nás obojí, láska i strach. Svůj postoj k negativním emocím můžeme účinně změnit pouze tehdy, když změníme svou základní orientaci.

Je na vás, kde chcete žít -

V pekle, nebo v nebi -

Protože ať chcete žít kdekoli,

Je třeba to nejdříve vytvořit.

Není to nic hotového -

To, že si koupíte lístek a chytnete vlak,

To vše se musí vytvořit.

Láska může nastolit ráj zrovna tady a teď. (…)

Přijměte odpovědnost za peklo nebo nebe,

Ve kterém žijete.

Jakmile této odpovědnosti porozumíte,

Nevěřím, že byste ještě směřovali do pekla.

Osho

Obejměte své vnitřní dítě II.

OBEJMĚTE SVÉ VNITŘNÍ DÍTĚ II.

3. ŠŤASTNÉ DÍTĚ

V této části se setkáš s vnitřním dítětem, které se cítí dobře a prožívá pozitivní emoce - má radost, tvoří nebo dovádí, dává nebo přijímá lásku. A také s tím, nakolik je přitom sama dokážeš přijímat a podporovat.

Kdy jsi naposledy viděla malé dítě, jak se směje? A kdy ses naposledy sama smála stejně upřímně? Nakresli svůj vlastní obrázek: Jak vypadám, když se směju?

Hezké vzpomínky

Naplánuj si týden vzpomínek na hezké chvíle ve svém životě a každý den si jednu z nich imaginárně prožij.

Dětský čas

Dopřej si dnes půlhodinu, ve které na chvíli odložíš všechny své starosti, půjdeš se projít a budeš se dívat na svět kolem sebe "dětskýma" očima. Zkus alespoň část této chvíle strávit v přírodě. Zůstaň v přít. čase a soustřeď se na to, co svými smysly vnímáš.

Věnuj půlhodinu procházce, dívej se na svět kolem sebe "dětskýma" očima. Zkus alespoň chvíli strávit v přírodě. Soustřeď se na to, co svými smysly vnímáš. Nekaz si to ničím sama. Pokud ti něco vadí, odstraň to.

Udělej něco, co tě baví a na co si nedopřeješ čas - protáhni se, proběhni se, vykoupej se ve vaně plné teplé vody, jdi si zaplavat, setkej se s někým … (Často místo toho volíme jako náhradu jídlo.)

Pozoruj malé děti při hraní na pískovišti nebo na hřišti. Se "zaujetím a trpělivostí vědce" zkoumej jejich výraz, chování a způsoby, jak si hrají sami a s druhými. Jak zapojují ostatní do hry? Jak zacházejí se svou energií? Jak jednají? A jak se při tom tváří? Napiš si, co tě zaujalo.

Setkání s vnitřním kritikem

Možná se při výše zmíněných experimentech ozval tvůj vnitřní kritik. Mohl mumlat: "Na to vůbec nemáš čas" nebo "To je ale dětinské! Dělej něco užitečnějšího!"

Jak asi vypadá tvůj vnitřní kritik? Namaluj si jeho obrázek a napiš si, co ti obvykle říká.

Pak se ho zeptej: "Mám právo na radost? Na chvilku pro sebe?

Pokud jsi zaznamenala všechny námitky vnitřního kritika, přečti si své odpovědi nahlas a pak papír roztrhej. Připomene ti to, že jde jen o hlasy, které se ozývají v tvé hlavě, a ty máš nad nimi moc. Podívej se na sebe do zrcadla a řekni: "Chci si každý den užít trochu radosti - a mám na to právo." Jak se při tom cítíš?

Citová nádrž

Úvodní experimenty měly za úkol upozornit tě na to, jak dokážeš prožívat pozitivní emoce a jaký k nim máš vztah.

Ross Campbell napsal skvělou knihu o výchově dětí Potřebuji tvou lásku. Jako pomůcku v ní používá představu citové nádrže, kterou každé dítě má a kterou naplňuje pozitivními emocemi. Říká: "Děti potřebují mít svou citovou nádrž naplněnou, jinak se začnou chovat divně."

Co my dospělí? Zmizela naše citová nádrž při dospívání do nenávratna? Kdo se dnes stará o to, abys měla dostatečnou "zásobu" hezkých zážitků?

Namaluj svou citovou nádrž

Pokud nechceš nebo neumíš prožitek namalovat, můžeš použít slova a vepsat si do nádrže seznam svých radostí. Nakolik je tvá nádrž naplněná a která její část je pro tebe nejdůležitější?

Zdroj radosti

Do tvé citové nádrže přitéká pozitivní energie z různých zdrojů. Patří k nim příjemné, radostné zážitky, radost z vlastní aktivity, "pohlazení" od druhých lidí, láska a pocit úspěchu. (Možná si kromě těchto 5 oblastí umíš představit i nějaké další.)

Podívej se na svůj předchozí obrázek a zkus jednotlivé radosti přiradit k uvedeným zdrojům. Zkus objevit vlastní zdroj. Až všechny zážitky přiřadíš, podívej se, jak silně jsou jednotlivé oblasti zastoupeny. Jsi s tím spokojená? Překvapilo tě něco? Nescházejí ti radostné zážitky z některého zdroje? Co bys potřebovala?

Dodavatelé a odběratelé radosti

Citovou nádrž můžeme obrazně vnímat jako svou "palivovou nádrž". Příliv pozitivní energie nám umožňuje žít v pozitivním naladění a využívat ji při vlastní aktivitě a zejména při jednání s druhými lidmi.

Dospělí se starají o svoji nádrž sami. Vyhledáváme situace a vztahy, které nám ji pomohou doplnit. Napiš si jména svých blízkých, kolegů, kamarádek a kamarádů na papír a seřaď je podle toho, kolik pozitivní energie ti setkání s nimi přináší. Jak to dělají? Jak jim to oplácíš?

Na druhý papír si napiš jména známých, do kterých naopak svou energii investuješ nebo kteří tě o ni připravují. Děláš to dobrovolně a ráda, nebo nedobrovolně?

Namaluj obrázek s postavičkami a jmény pomocí tlustých a barevných čar znázorni tok pozitivní energie. Nahoru si namaluj ty, od kterých radost spíše přijímáš, dolů ty, kterým ji spíše odevzdáváš. (Hodně "potrubí" bude přitom vést oběma směry.)

Jsi větším dodavatelem, nebo spotřebitelem radosti? Neutíká ti někde zbytečně moc pozitivní energie? A nevyužíváš někoho ze svých blízkých příliš? Kolik vztahů vypadá jako koloběh radosti? Vrací se ti tvá pozitivní energie, nebo s ní plýtváš?

S některými lidmi se můžeš o svůj pohled podělit. Zkus vzít vážně to, co ti řeknou - druzí nás totiž často vidí objektivněji než my sami.

Pokud nemáme naplněnou citovou nádrž, podvědomě delegujeme roli doplňovatele nejčastěji na svého partnera nebo na vlastní děti. Aniž jsme si toho vědomi, uděláme z nich dodavatele naší radosti tím, že po nich chceme, aby se k nám chovali tak, aby nás to těšilo.

Není na tom nic špatného, pokud to nezačneme považovat za jejich povinnost. Pak se může stát, že když se začnou chovat jinak, můžeme se cítit zranění a ublížení a začít se "oprávněně" bránit. Důraz je při tom spíše na naléhavosti, s níž se to říká, než na samotném obsahu. Takové chování však bere svobodu člověku. Když vyžadujeme po druhém člověku určité chování, jsme na něm závislí. Když dítě nebo partner nemají na vybranou, začne být takové chování poškozující.

Nejhorší je, když se tímto způsobem jedná s malými dětmi, které nemají možnost se bránit. Aby ve vztahu přežily, musejí se chovat "správným" způsobem. Rodiče navíc mohou reagovat dvojím způsobem. Při prvním je "správné" chování dítěte uspokojí a vztah může dál, i když pokřiveně fungovat. Horší však je, když je dítě ani "správným" chováním nepotěší a když si stejně najdou nějaký důvod, aby požadovaný výkon dítěte znehodnotili a označili ho za neuspokojivý ("No jistě, uklidila sis, ale teprve když jsem ti to třikrát řekla. Měla bys uklízet sama a ráda.") nebo nedostatečný a donekonečna zvyšují požadavky.

Na první pohled rodiče jednají dospěle, ve skutečnosti se ale na své děti obracejí jako na rodiče! Chtějí po nich totiž, aby zajistily jejich citovou spokojenost.

Dítě, které takovou výchovu zažije, se ocitá v pasti. Snaží se uspokojit potřeby svých rodičů a jeho vlastní potřeby zůstávají neuspokojené. Nějakým způsobem si znehodnotí svou citovou nádrž. Obrazně můžeme říci, že v dospělosti jeho nádrž je "prasklá".

Takoví lidé při prvních setkáních s vnitřním dítětem vidí v imaginaci dítě větší, než jsou oni sami a chtějí, aby o ně pečovalo. Tuto potřebu nevědomky přenášejí na druhé a chtějí od nich získat "svou radost". Ale jestliže je jejich citová nádrž "prasklá" a oni si neudrží svou zásobu radosti, každý jejich vztah se po určité době zákonitě zhroutí. V takovém případě je třeba postarat se nejprve o léčení. Protože se jedná o naučený způsob chování, lze ho změnit, i když to často nebývá lehké.

Když dokážeš přijmout své vnitřní dítě a jeho potřebu každodenní radosti, dokážeš přijmout také odpovědnost za naplnění jeho (čili své) citové nádrže. Máme odpovědnost za své radosti, ale často si pro ně nevytvoříme prostor, nedáme si čas, nebo se dokonce sami za tuto potřebu kritizujeme: "Prosím tě, už přece nejsi malá! Musíš se starat o jiné, důležitější věci."

Filtry a díry na tvé citové nádrži

Každý z nás pochopitelně zná nějaký způsob, kterým si umí zkazit radost a svou pozitivní energii znehodnotit:

ØKritickým pohledem předem (když budu jíst zmrzlinu, určitě mu bude bolet břicho)

ØVzpomínkami na minulost (chová se teď ke mne hezky, ale víte, co dělal před rokem?)

ØNegativní fantazií o budoucnosti (až zemřou rodiče, určitě se nedokážu o dům postarat)

Při zacházení s pozitivní energií se nám často stává, že radost sice zažijeme, ale pak ji rychle znehodnotíme, takže se získaná energie rychle ztratí. Náš vnitřní kritik v tom bývá nepřekonatelný mistr. Jakým způsobem to děláš ty? Zkus najít aspoň tři různé způsoby jeho výroků.

Kontrola hladiny nádrže

Zběsilý spěch dnešní doby nám nedává příliš mnoho času na to užít si radosti. Je třeba snažit se udělat si pro sebe každý den alespoň 20 - 30 minut, ve kterých si mohu dělat to, co opravdu chci.

Radostné dítě

Schopnost prožívat radost dokáže prozářit život, bez ní je naše žití příliš pochmurné a těžké. J. B. Enright schopnost radovat se z toho, co nás potká, bez ohledu na to, v jak těžkých podmínkách se nacházíme, považuje za jeden ze tří základních prvků zdravého přístupu k životu.

ØČisté radosti tvého života. Z čeho se dokážeš radovat? Dokážeš si radost užívat? Umíš si ji něčím pokazit?

ØMapa aktivních radostí. Práce na zahradě, procházka lesem, pobyt s přáteli, plavání, šití, meditace … Jak často je zažíváš? Napiš odpověď a zeptej se vnitřního dítěte na jeho názor. Kolik věcí, které máš ve své nádrži, vychází z tvé vlastní aktivity? Kolik jich k tobě přichází jiným způsobem?

ØMé dětské radosti. Napiš si tvé dětské radosti.

Nesplněná přání

Po jakých radostech jsi toužila, které jsi jako dítě nezažila - namaluj nebo napiš seznam.

Všechny tři mapy (seznamy) porovnej. Naše dospělé radosti se vyvinuly z oblíbených dětských nebo vznikly jako reakce na to, po čem jsme toužili a co jsme nezažili. O kterých tvých současných radostech to platí? Které se ztratily? Chceš je oživit? Zeptej se svého vnitřního dítěte, po čem z toho, co jsi dělala nebo chtěla dělat, se mu stýská? I po 20 letech se dá jít zaplavat zahrát ping-pong, koupit pistoli na vodu.

Které tvé současné radosti jsou "nové" a nemají kořeny v tvém dětství?

Dávám nebo přijímám?

Každý z nás je od přírody a díky výchově "nastaven" buď radost a pozitivní energii více vnímat ve svém okolí a přijímat ji, nebo ji naopak vlastní aktivitou vytvářet, "dělat radost druhým".

Která z těchto dimenzí je ti více vlastní? Jakým způsobem můžeš rozvíjet svou "slabší stránku"?

Tanec radosti

Vyber si 2 druhy hudby - příjemnou, uklidňující a pak radostnou, živou. Najdi si nějaké místo, kde budeš mít klid, a nikdo tě nebude pozorovat. Nejprve pusť uklidňující hudbu a nechej na ni své tělo reagovat. Nenuť se do žádných pohybů, ať tělo reaguje samo, pak je sleduj. Pak si pusť veselejší, živou hudbu a nechej své tělo tančit. Možná se objeví nějaké bloky. Nelámej je násilím, ale ani neutíkej.

Můžeš vyzkoušet i jiné varianty.

Zůstaň u způsobu, který je ti nejpříjemnější, a rozvíjej ho. Zkus najít hudbu, na kterou se ti nejlépe tančí. Vyzkoušej různé druhy hudby - včetně smutné a tragické. Jaké to je vyjadřovat své pocity tancem? Dělala jsi to už dříve, co se v tobě při tom ozývá?

Veselý strýček

Vzpomeň si na setkání s někým, kdo ti dovolil radovat se a smát a smál se a bahnil s tebou. Jestli nemáš nikoho takového, můžeš si naplánovat další řízenou imaginaci.

Tragická teta

V případě problémů si můžeš také s chutí zabědovat a zanaříkat … Možná trochu s údivem zjistíš, že i to ti může přinášet potěšení.

Rekapitulace radosti

Přítomný okamžik

Co bys teď potřebovala? A co by ti právě v tuto chvíli udělalo radost? (Jestli je to jen trochu možné, udělej to.)

Tvé kreativní dítě

Tvé dovednosti

Děti dělají cokoli, co je baví, s velikým zapálením a tvořivostí, která nás občas překvapuje. Zkus.

Jinak

Zkus se podívat na svět "jinak". Přes sklenici nebo láhev, lehni si v borovém lese na záda a pozoruje oblohu přes koruny stromů, vyzkoušej svou kreativitu při jídle, choď jinak (loudej se, hodně máchej rukama, vyzkoušej krok námořníka, ředitele, baletky, prostitutky. Vyzkoušej chození po trávě a po písku bosá, vyzkoušej si to ráno, když je rosa. Jaké to je šlápnout do louže, prohmatávat prsty u nohou bahýnko, brodit se spadaným listím? Něco bláznivého. Co třeba plavání v lese nebo na zahradě? Co si zahrát na jízdu autem nebo na motorce jako děti nebo stavět imaginární hrady z písku?

Kreativní hraní

Zkuste si něco zahrát jako malé děti. Hra na babu. Chvíli se všichni honili, pak si jedna "holčička" lehla do trávy a dívala se na oblohu, další dvě "děti" šly na houpačku, pár bloudilo osaměle prostorem. Jeden hodně uzavřený "hoch" postavil s dalšími účastníky dvě nádraží, trať a vlak se mohl vydat na cestu. Z kreativního chlapečka se náhle stala hvězda. Všichni viděli, že je to hra, i to tak brali. Každý si našel své místo a chvilku pro sebe.

Jeden z účastníků byl v mládí nešikovnější než ostatní děti a byl kvůli tomu posmíván. Dnes dostal nečekanou příležitost si toto trauma odžít.

Dovádění

Zdravé vnitřní dítě si dlouho nevystačí samo. Jen si trochu odpočine a už chce vyrazit do světa mezi ostatní a tak se z něj stává "vnější dítě". Chce se setkat s druhými, být úspěšné, získat to, co potřebuje, ale také si chce své chování užít a "nedostat za ně do čumáku". Nejvíce zábavy, radosti a uspokojení nám přináší právě dovádění.

Největší naději na úspěch má dítě "přidrzlé" a přitom veselé.

Ksichty

Stoupni si před zrcadlo a zkoušej na sebe dělat obličeje. Jaké to je stát před zrcadlem, tvářit se, vydávat nesmyslné zvuky a mávat při tom rukama jako šílenec? Jak se ti to líbí? Dopřeješ si to někdy (Jedno takové cvičení týdně pomůže snížit hrozivě vysoký krevní tlak.) Dopřeješ si to aspoň v představě?

Řeči

Vzpomeňte si na řeči vyvádějící druhé z míry, které tak skvěle ovládají puberťáci. (Například zdvořilá otázka: "No jó, helé, nejseš ty úplňéé blbééj? Tyto řeči nemusí být přímo konfrontační (i když velmi často jsou), puberťáci je vedou mezi sebou, komentují svět a panoptikum lidiček, které potkávají, i sami sebe a strašně se tím baví. Nezapomněla jsi ještě jejich řeč? Vyzkoušej si ji jako monolog před zrcadlem.

Tento přístup je někdy pěkně drsný. Existuje jemnější způsob, např. mírně pomuchlá hra se slovy, pobavené pozorování druhých lidí a povídání o nich, včetně vlídného sebeshazování a vtipného přehánění.

Přehánějte a pomlouvejte!

Přehánějte a bavte se, jak dokážete - jenom prosím neberte své řeči (ani sebe) příliš vážně.

Karneval a souboje

V hrách s druhými si můžete vyzkoušet svou "vlčí energii", dravost a bujnost, která se jinak snadno proměňuje v agresivitu. Patří sem koulování, souboj se stříkacími pistolemi, polštářová bitva, jemné polévání vodou …

Kdy naposledy sis zkoušela "změřit s někým síly" tímto způsobem? Vyzkoušej to a užij si to! (Je to lepší než v práci zarytě soupeřit s kolegyní, dělat si navzájem naschvály a kazit si život pitomostmi.)

Společné hry

Ještě zajímavější než samo dovádění jsou rolové a vztahové hry. Malé děti je dovedou hrát nekonečně dlouho a nesmírně si je užívají. Oblíbeným slůvkem je "jako". Použiješ-li "dětský pohled" na svět, můžeme jej vidět jako divadlo, ve kterém každý hrajeme určité role.

Role jsou velmi důležité k dosažení svých cílů, k uspokojení svých potřeb, pro přežití. Škola, domov jsou jevištěm zvláštní hry, ve které jsou chváleny a přijímány určité role a trestány a vymycovány role jiné.

Podpora od vnitřního rodiče

Tvůj vnitřní rodič přijímá a podporuje tvou radost, tvořivost, projevy lásky a dovádění? Vyzkoušej si následující imaginaci:

Jak přijímám svou radost a tvořivost?

Zeptej se svého vnitřního dítěte:

Jak se chovám, když máš radost nebo když si chceš hrát a dovádět?

Dovolím ti užít si to?

Smíš si vymýšlet a tvořit?

Podporuju tě při tom?

Co bys chtělo, abych dělala?

Můžeš nechat namalovat nedominantní rukou svůj obrázek nebo můžeš psát jejich dialog. Na závěr své vnitřní dítě ujisti, že je máš ráda a že mu chceš pomoci, aby mohlo zažívat radost a bylo šťastné. Může se stát, že při své imaginaci nebo dialogu zjistíš, že si někdy příjemné pocity kazíš svým vlastním přístupem. Vezmi to jako příležitost ke změně - nauč se přijímat své radostné, tvořivé a dovádějící dítě s láskou.

Otevřené srdce

Láska je hlouběji. Když ji cítíme, něco se v nás otevírá a vystupuje na povrch. Když ji dáváme najevo, přijímáme druhé takové, jací jsou, a nic za to nežádáme. Ale i my sami potřebujeme láskyplné přijetí.

V dnešním světě je zoufale málo lásky, zato spousta jejích umělých náhražek.

Láska je jako "živá voda", léčící naše zranění. Když malé děti nezažijí lásku nebo když o ni brzy přijdou, zůstává v jejich životě hluboká rána. Dítě, které lásku dostává, ji také z celého srdce vrací. Vzájemná láska vytváří hluboké pouto mezi dítětem a jeho rodiči.

Jako dospělí svá srdce často zavíráme, nebo naopak otvíráme na nevhodných místech a jsme pak zraněni. Je důležité naučit se znovu uvědomovat si své srdce a přijímat a dávat lásku. Bez ní je život vlažný.

Vnitřní rodič, kterého máme v sobě, nás často učí víc úzkosti a neúspěchu než lásce a rozvoji. Je v nás totiž obvykle daleko více obav a úzkosti, než jsme si ochotni připustit.

Léčba vnitřního dítěte je ve skutečnosti většinou "výchovou vnitřního rodiče", aby dokázal láskyplně přijmout a podpořit vnitřní dítě takové, jaké opravdu je - aby dokázal vytvářet podmínky pro jeho bezpečí a rozvoj, aby je láskyplně přijímal a podporoval. Dítě se pak svobodně projeví samo. V okamžiku, kdy se ti opravdu otevře srdce, tvůj život přestane být "vlažný" a něco v tobě "rozkvete". Moc bych ti to přál.

Setkání s milujícím rodičem

Zavři oči a uvolni se. Představ si sebe sama jako velmi malé dítě. Uvědom si, co cítíš. Nechej k sobě přijít ideálního, milujícího rodiče, takového, jakého potřebuješ. Řekni mu, co tě trápí, a poslouchej, co ti odpoví. Přijmi od něho jeho porozumění a lásku. Nepospíchej. Uvědom si, co cítíš ve svém těle. Zůstaň s ním tak dlouho, jak budeš potřebovat. Pak se pomalu vrať a namaluj obrázek vašeho setkání. Můžeš si také napsat, co ti tvůj ideální milující vnitřní rodič řekl.

Pokud byla tato imaginace příjemná, můžeš se k ní v průběhu času vracet a užívat si lásku a podporu svého ideálního vnitřního rodiče.

Šťastné dítě

Nechej své vnitřní dítě namalovat obrázek, jak vypadá, když je šťastné.

V transakční analýze se často používá pojem přirozené dítě. Přirozené dítě má radost, dovádí, tvoří a dává nebo přijímá lásku - zkrátka je šťastné. Důležitou součástí radosti i každého jiného pozitivního prožitku přitom je, že si je dovolíme prožít. Když toto dokážeš, budete se tvé vnitřní dítě a ty cítit šťastně.