Když koukáme do zrcadla, kontrolujeme se většinou, jestli máme čisté zuby nebo jestli jsme čistí anebo jak jsme se vypracovali. Nenapadlo nás, že to, co, vidíme, není jenom náš odraz, ale naše druhé já, tedy náš opak, jenž existuje pouze, když spíme. Jako on žijeme ve stejném území, které je zároveň neznámo kde. Aniž bychom o tom věděli, chováme se jinak než, když jsme vzhůru. V našem mozku probíhají sny během spánku, jež si někdo pamatuje a někdo ne. Vůbec tuhle informaci nemáme. Jakmile zemřeme, budeme vnímat, jak se chováme, říkáme, jednáme, protože tady byste byli zemřelí nadobro, avšak tam někde byste ještě žili. Vaše vlastnosti by se změnily navěky věků, což se stalo mně, Patrikovi.
1. kapitola: Cesta do neznáma
Celičký prostor sedadlavlaku jsem zabíral neslušným rozvalováním. Kolébal mě, jak, jsem odpočíval, snil, aniž bych si všimnul zásadních věcí. Chyběla mi zavazadla a moji rodiče byli pryč, takže můj vnitřní klid narušil průvodčí žádoucí o jízdenku. Rozepnul jsem náš rodinný batoh pestrých barev, kde žádné lístky ani lístek nebyly. Pozorně jsem se rozhlédl, přičemž jsem zjistil nepříjemnost, ale přesto jsem snesl žádost tomuhle pánovi přede mnou. "Můžete chvilinku počkat, moje společnost si šla odskočit." Odpovídající mně vyhověl bez námitek. S napjatým strachem jako struna jsem přešel k toaletám, abych se ujistil, zda rodiče vykonávají jenom vlastní potřebu. Obezřetně jsem zaklepal na otevírací dveře toalet, načež se ozvalo nemilé oznámení. Byly obsazeny i uzamčeny kýmsi. Až byl dotyčný hotov, vešel jsem to tam řádně prozkoumat. Ve vnitřku se nenacházel naprosto nikdo. Nalezl jsem však zprávu ledabyle přilepenou ke splachovacímu zařízení. Odlepil jsem ji jedním škubem, ošklivě jsem se na ni zaškaredil, protože byla nahrabaná, nečitelná. Nevím, proč jsem svůj objev neukázal průvodčímu, nicméně jsem ten papírek spláchl, vyšel ven se vrátit do svého kupé označeného číslem. Okolo čeho vůbec jedu jsem nezaregistroval, měl jsem totiž mnohem závažnější problémy. Počkat, závažnější? Kdyby mě vysadil třeba do Egypta plného horka, určitě bych zahynul žízní, přestože jsem nějaké množství vody nabalil s sebou. Vždyť jsem vůbec nevěděl, kam mám namířeno. Pouze jsem doufal, že se mi tenhle šílený den plný neočekávaného pouze zdá. To jsem se ovšem šeredně mýlil, znovu opakuji šeredně. Hrozně moc jsem se bál. Ne nebál jsem se, nemohl jsem se bát, byl jsem přece protiklad sebe sama, i když ne úplný. Přesně, čeho jsem se obával, nastalo, vyslal mě na poušť se zelenými kaktusy seřazené posloupně, doprostřed kolonie. Zajímalo mě pochopitelně, jaký krok učinit dál.
Potřeboval jsem tým nejen tak ledajaký, schopný, ochotný, možná i přátelský. Kam jen mé oko dohlédlo, nestála nikde zastávka, která by se mi hodila včetně přesného času, kdy co jede, přesto mě zaujala věc, do níž jsem vložil naprostou pozornost. Upnul jsem se k tomu nejjasnějšímu sluníčku, jaké může být, jehož nepříliš huňaté, tenoučké, patrně oblé obočí, jsem akceptoval. Pouze jsem stál jako přikovaný. Dokonce oslepila přítomnost setrvávající mlhou, nepřekonatelným vzhledem především dohněda opálenou pletí osázenou nevelkým vystouplým zaobleným nosem, spjaté jakoby jámy naplněné oslňujícím uhlím obývající bílou svatozář. Honosný hotel zaslepení odstranil. Jediný zdejší příbytek byla roubená skříň plná čistého oblečení a prostírací místo včetně houpacích křesel, jejichž možné funkční využití, ono využilo. Ačkoli jsem jí nevyjádřil žádný vděk, bez zaváhání jsem slušně pozdravil typickým pozdravem ahoj, načež se ono představilo. Oslovení Alena nebo Alenka se mi prostě moc nelíbilo, takže jsem jí oslovoval příjmením Slunečná. Neznělo unikátně chvalně, uznávám. Opěvovalo ale svatost. Nosila čtverečkovanou košili, jejíž mrňavou část vypínala její poměrně měkká ňadra. Alenčin pokryv hlavy zakrýval tmavočervený šátek, aby nedostala úpal. Spodek jejích noh ukrývaly neupnuté modré rifle. Vlastní ochranu před prudkým žárem sundala a odkryla tím své černočerné vlnité vlasy asi po ramena, jež smotala do culíku gumičkou. Vytáhla z ledničky vzadu pár sendvičů, ty se chystala připravit pro jejího jediného společníka. Téhle Alence jsem tedy nabídnul pomoc či společnou přípravu této potravy, avšak ona zdvořile odmítla. A tak jsem se pustil do řeči. Můj zážitek stále zůstával tajemstvím, vyprávěl jsem akorát ty nejvtipnější vtipy, které bych nedokázal vymyslet ve skutečném světě ještě před zahynutím. Postupně se začínala přidávat. Byla velmi zábavná a příjemná, čímž potvrzovala moje tvrzení: značí slunce - nejvzácnější šťastnost, humor, nejbujnější zář - přenos dobré nálady zamlžující vnímání současné nepříjemnosti prohrávající. Vítězilo navazování nepřerušované přátelství zlepšené změnami, popírající přírodní zákony - bílý sníh a chladnější počasí. Tím pádem původně přímo vařící písek vystřídala kupa ledového sněhu, z něhož jsme nadělali hromadu sněhových koulí. Přestože se to možná zdálo dětinské, hráli jsme takovou dětskou hru, takzvanou koulovanou. Také jsme stavěli sněhuláky, sháněli ozdoby a soutěžili spolu, kdo ho bude mít nejzajímavějšího a nejhezčího. Jak jsme hráli, blížil se soumrak, při němž jsme všecko potřebné vrátili zpět domů. Tentýž večer mi bleskl mou myslí silou blesku nápad, načež jsem si uvědomil jednu zajímavost. S kluky jsem nic podobného nehrál, protože mi tohle připadalo divné, hraní s ní je podstatný rozdíl. No jo, zítra bude taky den. Oběma dvěma se nám podařilo zdřímnout.
Druhé ráno byla kdesi pryč, jako by chtěla, ať mám příšerné starosti. Na mini sekundu jsem propadl panice, dokud jsem ji zanedlouho nespatřil vcházet hlavními dveřmi se dvěma zbrusu novýma bruslemi. Tuhle dvojici bruslí položila vedle mě, vybídla mě, abych si je vyzkoušel. Poslechl jsem bez námitek, vsunul jsem první končetinu do pravé brusle, další nohu do levé brusle. Trošku jsem zatřepal prsty, kterými jsem uvnitř cítil jenom malinko nevolného prostoru. Ideálně trefila mou velikost, následně si sedla tentokrát ona po mém boku. Nápadně se o mě hlavou opřela, načež mnou projelo pozitivní teplo. Jinak udělala totéž kromě milé nabídky jít někam bruslit jen sami dva, předvést své výkony a přijat rizikové podmínky, kvůli drobné romantice úchvatných stromů za nádherného nočního svitu měsíce vysoko nad horami poblíž horského potůčku již zamrzlého.
Odpověděl jsem pochopitelně kladně, nemohl jsem přece odmítnout šanci zažít konečně nějaké vzrušení, u něhož bych pociťoval intenzivní bušení srdce. Vyrazili jsme zasněženým terénem k zamrzlému jezeru, jehož ledový povrch pokrylo naše ostří bruslí, po kterých jsme se nadšeně klouzali. Prudce jsme zabrzdili a upadli i narazili do ledové stěny na druhé straně lemované větším počtem těchto ledových bariér; naštěstí zády. Téměř nic se nám nestalo, avšak led pod námi nemile pukal. Rychle jsme se vrátili zpátky, akorát do rohu. Opatrně se zaklonila, načež jsem ji počastoval něžným polibkem, při němž se ve mně rozhořely vášnivé pocity, jenže led mně nedovolil dát další. Náhle jsem klesl na samotné jezerní dno. Honem jsem zabral náročnými tempy, vyplavával jsem ke hladině, třásl se ohromnou zimou. Pode mnou vystouply sáně připomínající Santovy sáně. Umožnily člověku možnost vsakovat čerstvý zimní vzduch. Vyzvedly jej nad jezero, mezi ledové vločky neustále padající. Prolétávaly potemnělou oblohou, zatímco on stále vyřvával slova plná hněvu, prosící, říkající důvod, proč nyní letí tímto.
Sáně byly pokryty měkkým, vánočním potahem. Držel se místo přední tyče zadní, zároveň opakoval stejné dlouhé věty, u nichž najednou prasklo zrcadlo značící obrácení štěstí proti chlapci, kterého nadnášely nad horskými pahorky trošku obrostlé třpytivou zelení. Před ní trůnila zasněžená hora vypadající jako kopec. A přitom to bylo sídlo neposedných skřítků, jimž bylo psychicky ublíženo lidmi. Ti jim věnovali škaredé posměšky, týkající se jejich zrůdnosti. Byly to menší zahořklé bytosti nosící komický liliputánský čepeček, na jehož vrcholu se třepotala bambulka čepice potažená lidskou kůží. Skřítci nosili pestrý pruhovaný svetr, špičaté botky, barevné nohavice. Strašili několika zubními kazy, o čemž svědčily žluté a vypadlé zuby. Svým bramborovým nosem čichali čerstvý zimní vzduch. Jejich tvář překypovala samými kostrbatými hrbolky, jimiž odháněli lidi. Nikomu nedovolili sem vstoupit, dokud si nevšimli saní chlapce, jemuž navrhli pozvání. Ten přijal bez kladení odporu. Střed jinak vyklizené kamenité místnosti vyplňovala bezbarvá hvězda směřující ke zdem. U jedné zdi se povaloval zjevně nepoužívaný pytel naplněný dary soudě podle děr.
Celé léta ve skromné vesničce, postavěné z roubených chatek, obyvatelé chovali jistý zvyk. O vánocích se všichni sešli pospolu, večeřeli místo smaženého kapra včetně bramborového salátu ochuceného majonézou lahodného lososa politého borůvkovým sirupem. Příloha - hranolky chutnala stejně sladce. Stromeček ozdobený různými ozdobami vůbec nepraktikovali, dárky vůbec nedostávali, přečkali soumrak a očekávali přílet bájného tvora. Patrikovou jedinou úlohou, svěřenou skřítky, nebylo jenom rozdávat dárky hodným příslušníkům. Jeho druhým úkolem bylo přinášet veselí rozpuštěním zlatavých kuliček, které se rozprskly a vypustily pozitivní energii, které téměř každým dnem ubývalo. Avšak těm zlobivým, takzvaným vlkodlakům, zařizovali dokonalý odvoz do vlastního doupěte. Všechny učili vlčím tradicím, místnímu jazyku. Dle legend oplývali nepředstavitelným zármutkem, avšak pravda taková nebyla. Úplněk měsíce jim naopak poskytoval úlevu.
Žádné komentáře:
Okomentovat