čtvrtek 31. ledna 2019

Přikázání štěstí


Stál na vrcholku hory, kde přivítal východ Slunce. Dav se shromáždil u úpatí hory ochoten naslouchat. Pověz nám: KDO JSME?

Lehce se pousmál a pravil.

Přikazuji vám štěstí:

Jste světlo světa.
Jste hvězdy.
Jste chrám pravdy.
V každém z vás je vesmír.
Podřiďte rozum srdci, ptejte se svého srdce, poslouchejte skrze sebe.




"Jak štěstí, najdeme a udržíme?" ptáme se.

Šťastní jsou ti, kdo jsou vděční.
Šťastní jsou ti, kdo jsou klidní.
Šťastní jsou ti, kdo našli ráj v sobě samém.
Šťastní jsou ti, kdo přijímají dary s radostí.
Šťastní jsou ti, kdo hledají.
Šťastní jsou ti, kdo naslouchají.
Šťastní jsou ti, kdo naplňují své poslání.
Šťastní jsou ti, kdo žijí v poklidu, v harmonii se sebou samým a s Vesmírem.
Šťastní jsou ti, kdo vidí krásu světa.
Šťastní jsou ti, kdo se otevřeli slunci.
Šťastní jsou ti, kdo plynou jako řeky.
Šťastní jsou ti, kdo jsou připraveni přijmout štěstí.
Šťastní jsou ti, kdo jsou moudří.
Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují sami sebe.
Šťastní jsou ti, kdo milují a vychvalují život.
Šťastní jsou ti, kdo tvoří.
Šťastní jsou ti, kdo jsou svobodní.
Šťastní jsou ti, kdo odpouštějí.

Ale neodpověděl jsi nám na otázku: KDO JSME?

"JÁ" je jméno věčnosti. Naleznete-li odpověď na otázku "Kdo jsem?", stanete se příčinou svého štěstí.

Podíval se na všechny se shovívavým úsměvem a láskou v oku a připojil:

"Buďte pokorní a tiší, ticho mnohé odhalí. BUĎTE SAMI SEBOU."

Zdroj: Sun Light: Bible štěstí, volně zpracovala Mirijam


Upír Dave a Bůh 7. pokračování

Ahoj, kamaráde,
mám tě rád a musím ti něco říct. Tvá bývalá manželka zemřela a Dave je ve vězení. Jenom chci, abys ho navštívil. Ale víš, kdo to je. Stejně ti to řeknu. Právě teď. Je to ten, který ti to píše. A proto tě chci poprosit, ať přijdeš do věznice. Ale neboj. Jsem zavřený neprávem. Ještě ti musím říct, že Dave zjistil, že život nemá smysl a spáchá sebevraždu. Ale neboj, počká si na tvoji návštěvu. Čau kámoši. A ještě něco. Je mi to líto, že jsi na vozíčku kvůli tvé pochroumané páteři. Měj se.
S pozdravem
Upír Dave
Tak teda čau. A ještě jednou. Je mi to líto.

Vložil dopis do obálky a předal ho policii. A usedavě se rozplakal. Falešní policajti ho těšili. "Nebul, Dave. Víme, že to byl Lilius. Je to jenom barva, která je upravena, aby vypadala jako krev. A krystal máme. Je zakletý. Samozřejmě když zemřeš. Nebudeš duch krystalu a nebude celý Dave. Krystal vyhodí do povětří všechny planety a celý vesmír. Z magie se vytvoří město - a mnohem lepší. Máme tě zabít. Když to neuděláme, zemřeme. Budeš-li mrtev, můžeme být na zemi toho města. I Lilius," zdlouhavě mu vysvětlovali falešní policajti.
Dave se naštval, falešný policajt ho chytil pod krkem. "Zemřeš, Dave," zasyčel. V tom okamžiku se objevil jiný policajt, který se ho zeptal. "Proč ho držíš pod krkem?" "Protože provokoval," odpověděl posel boha, tedy falešný polda. Dave přemýšlel, co mu řekl falešný táta. Zjistil, že mu lhal. Ale pak si řekl, že hrdina je každý z nás. Už jenom proto, že překonáváme strach. Ale stejně se bojím o celý svět a modlím se, aby nebyl zničen. A tato tajná vesnice, o které nikdo neví, je divná. Už jenom kvůli tomu, že v kostele musíš platit. Ale policajt ho vyrušil z jeho uvažování. "Máš návštěvu, Dave."
Byl to jeho lidský kamarád, který k němu takto hovořil: "Život má smysl, zvládneš to. Dokážeš najít smysl života. Musíš si jenom věřit, Dave. Víra dělá hodně." "Ne, ne. Nedokáži to!" "Dokážeš!" skočil mu do řeči jeho lidský kamarád a dodal. "Mám pro tebe překvapení." "Jaké?" zvědavě se otázal Dave. "Víš, že je tu Barbora?"
Dave se živě bavil s Barborou. Dala mu krabičku, kde byly vílí pravdy. Dave je poslal na poldy. Víly jim ukázaly pravdu. Na základě této skutečnosti Dave pustili.
Po propuštění z vězení na něho čekala Barbora. Dlouze a vášnivě se políbili. Kolem nich kroužila magie, která zabila Liliuse a svět se zachránil. Po dvou hodinách mu ale řekla: "Neraduj se." "Cože? Proč" dožadoval se vysvětlení. "Půjdu do nebe. Stanu se duchem. Počkám si na ten čas, kdy se narodí nějaké dítě. Budu čekat na něho. Je mi to líto, Dave." Najednou se všechno otřáslo a zatemnělo. Duch měl pocit bolesti a Dave slyšel řev a cítil vůni potoka. Řekl si, že se tam půjde podívat. Šel pomaloučku k potůčku. Tam se prostě rozplakal a naštvaně hodil do potoka kamínek. Pak z vody uslyšel hlas Barbory: "Pojď, pojď, Davíčku, upíre. No tak pojď. Neboj, budeš dýchat nad vodou. Je v tom magie. To město je vlastně moje město. Lásko moje, pojď. Pokud mi nevěříš, tak ti něco řeknu. Vím, kolik máš let. Máš 40 let. Ale to není podstatné. Známe se z družiny. Dříve jsi byl člověk. Vzpomínáš si ještě na ten první polibek ve dvanácti letech? Víš, že ti řekl táta blbost? Hrdina je sice každý z nás. Ale kvůli tomu, že každý překonává strach. Ještě si vzpomínám, jak jsme u tebe doma hráli spolu na počítači, poslouchali rádio. Hrála tam překrásná písnička. Dívali jsme se na televizi a u toho jedli pomeranč. Každý školní rok jsi mě zval ven. Tam jsme si povídali na lavičce. Zpíval jsi mi písničku. Láska je sen každého chlapce velkého jako dospělý chlap. Mé zlato jsi vlastně ty. Ale ten chlapec má srdce chlapské." Dál si už nevzpomínám," ohlásila. Dave se zamyslel: "Tak ano, moje lásko. Jen to půjdu říct kamarádovi." pokračování příště

Upír Dave a Bůh - 6. pokračování

1. kapitola
Vražda prvního druha - vlkodlaka
"Co se děje?" skočil mu do toho a Bůh odpověděl: "Nefunguje to. A pak Dave řekl: "Ona se při té hře určitě zamilovala. Jenom má strach, že skončí celý svět. "Ale vlastně je to jedno, Dave," řekl Bůh. "Lehni si na ten mrak. Nerozpustí se, protože jsi anděl. Akorát upíří." Pak ještě dodal: "Upíří andělé nemají křídla. Vypadají, jako vypadali předtím."
Mezitím Dave usnul a zdál se mu zlý sen. "Nechte toho!" Ale pak to zmizelo a oni mu nadávali. "Kde to je? Dělej! Řekni!" "Nevím." "Jak to, že žiješ? Bůh, Lilius, co? Navíc to nechápeš. Ani nevíš, kolik je 1 000 000 + 1 000. Je to 1 000 1 000." "To si děláš srandu," skočil mu do toho. "Jo, dělám. Vím, že to nejde z hlavy." Pak se ptali, proč u toho tak křičí. Odpověděl, že to dělá jeho vztek. Ale zničehonic mu píchli injekci. Davovi najednou začala praskat hlava, oči a prostě všechno. Pod ním se tvořila kaluž krve. Jeho ožitý upírský kamarád olízl krev. Ale zjistil, že je to syn boha slunce. Ale pak se rychle probudil a řekl Zeovi. "Reaguje to." A on mu dal kouzelnou čokoládu a meč. Pak řekl: "Ještě počkej, musím ti ještě něco sdělit." Ale po slovech musím ti něco sdělit, mu z úst začala vycházet úplně jiná slova. "Ne, ne, Zeusi." Jak to vyslovil, zmizel do svého těla a co mu dal, měl ve své ruce. Meč použil na vyhrožování. Chtěl ji přinutit, aby snědla kousek kouzelné čokolády. Udělala to a řekla mu pravdu. "Miluju tě, Dave." A dodala: "Budeme se líbat z pravé lásky.
Kvůli světu." "Jo, jasně," zajásal. "Jupííí!" Políbili se, ale bylo to jako předtím.
Kouzelná čokoláda přestala reagovat a ona se proměnila v prvního druha vlkodlaka. Dave zaklel: "Sakra. Je to vlkodlak. Vypadá a chová se jako člověk, ale přitom není. Proměňuje se v pravého vlkodlaka. To se stalo i tetě. Musím utéct, protože ji nechci zabít," dodal pro sebe plačtivým hlasem a utíkal, co mu nohy stačily. Nepovedlo se. Vlkodlak ho trhal, Dave ho v sebeobraně zabil.
"Půjdu do kostela a budu se tam modlit." V kostele ho pozdravil kněz. "Dobrý den, synu. Musíte zaplatit, pane." "Ne! Nemám peníze." "Tak vypadněte!" skočil mu do řeči. "Ne! Vy nevíte o těch utrpeních a bolesti, o smutku. Nechápete naprosto nic! Navíc tu musím zůstat
do večera. Hej! Nevolejte policii!" "He, he," zasmál se kněz. "Nesměj se!" Sakra, policie, stačil si povšimnout Dave. "Pojďte s námi před soud!" "Cože? Kvůli takové volovině?" "Ne," odpověděli, "kvůli tomu, že jsi ve vzteku zabil," řekli mu policajti a Dave vyváděl. "Ne! To není pravda! Nezabil! Byl to bůh Lilius!" "Tak proč máte zuby od krve?" skočili mu do řeči. "Protože mi to dal schválně," odpověděl Dave. "Jaký jste měl vztek a proč?" "Velkej! Ale nezabil jsem ho, ale měl jsem. Kvůli tomu, že neví, jaké to je, když mu někdo umře vraždou," vysvětloval. "Hele, Dave, nelži," řekli mu na to policajti. "Vy parchanti! Zabiju vás! Zakousnu," vyváděl a vážně se je snažil zabít. Ale policajt na něho rychle střelil uspávací šipku. Řekl si: "Nedáme ho na soud."
Ve vězení začal Dave zpívat. "Proč trpím bolestí a smutkem, když ji mám rád? Tak proč trpím? Láska se mi rozpadla. Je mrtvá, a to je smůla. Láska je někdy slepá, slepá, slepá. Láska je sladká jako báseň nebeská, jen nesmí být slepá. Nemá, nemá, nemá tě ráda. Je to jenom smůla, proč trpím bolestí a smutkem. Láska je nejdražší, co by si člověk mohl přát." Ale Dave trpí, protože mu nikdo nevěří. Všichni kecají. Proč je svět tak krutý. Proč? To mne tedy zajímá. Mám smutný život a trpím. To je snad jenom sen. To se mi snad zdá. Moje utrpení je velké a nikdo neví, jaké to je. Jenom já - upír Dave. A Barbora. K ní lnu láskou nebeskou, jako bůh. Ale ona mne nemá ráda. Proč mám tolik utrpení, bolesti a smutku, Proč se tak trápím? Protože mne nemiluje. A navíc líbá jako nebeský bůh. Je to kráska jako v pohádce "Kráska a zvíře". Po písničce si řekl policajtovi o papír, tužku a obálku. "Musím napsat kamarádovi dopis. Musím, víš. Nepřál bych ti, abys byl v mé situaci." "Jo, jasně," odvětil policajt. Začal psát.

úterý 29. ledna 2019

Upír Dave a Bůh - 5. pokračování

Dave zatím uvažoval. "To je zvláštní znak. Koule červená jako její krev. Ten panáček stupidně udělaný. Jako ježibaba a oko. Jako vidina dědy." Pak zařval z plných plic: "Ne! Pusťte ho. Tebe, Dave." "Ha, ha, ha," zasmáli se. A ještě dodali: "Mám tě rád. Stojíš mi jenom v cestě. Máš je rád, Dave. Jdi si je oplakávat. Lidi jsou zlí. Zabíjejí nás." "Ne!" vykřikl Dave, "vy je napadáte. Proto mají strach z vás. Co se týká toho krystalu - zabíjí naše lidi. Zabije i vás! Všechno to zničí!" "Věříme ti, Dave," řekli ironicky a pokračovali: "Musíme zabít boha. Je zlej. To ti udělal ten bůh. Jmenuje se Zeus. Ty tvoje lidi, ta tvoje láska," ušklíbli se. Dave jim zase skočil do řeči. "Zmlkněte!" "Jsi jenom parchant! Ty nic nechápeš. Navíc jsi mi lhal." Po těch slovech se hlasy znovu ozvaly: "Zabij ho." "S radostí," řekl si pro sebe a taky to chtěl udělat. Pak si ale v duchu říkal, proč by ho chtěl nebo měl zabít. Ano, jistě. Stal by se hodným. Díky bohu.
Šel k Barboře a mrtvou ji políbil. Věřil, že do ní vstoupí magie. Ten polibek musí být z pravé lásky a kromě toho musí být člověkem. Dlouze ji políbil. Ale vlastně to uvnitř vnitřností byla magie.
Barbora se po vášnivém polibku prudce zvedla. "Nemiluju tě. To všechno byla jenom hra. Bylo to vlastně moje kouzlo. Protože mi to přikázala rodina. Viděla jsem mámu v kouli … jak praská … vím to jistě," tvrdila tvrdošíjně Barbora. "Tebe chtěla zabít, protože jsi duše toho krystalu. Ale pak koule přestala reagovat." "Ne!" bolestí zakřičel Dave. Jeho krev se mísila totiž s proudem vody. Dave tvrdě bojoval. Viděl, jak ji zabíjí, ale nakonec ji ušetřil. Protože ji miluje. I když ho chce zabít. Proto na něho poslala kouzlo. A tvrdě do něho vjížděla nožem. Ale Dave stejně přežil. Jako upírskej anděl. Pak uviděl Zea a vystrašeně couvl. Zeus promluvil klidným hlasem: "Tvůj upírskej kamarád ti lhal. Byl to bůh Lilius. Komu, Dave, věříš víc?" "Tobě, Zei," Dave na to. "Jdi spát na tento mrak. Je měkký. Víc než postel. Počkat!" zarazil se ještě bůh. "Napij se, Dave. Nikdo to nepřežil. Žádný anděl. Ty možná ano." K tomu mu dal kouzelnou čokoládu. Když mu ji podával, pravil: "Ta čokoláda zbavuje strachu, vzteku a smutku. Dej si, Dave." Dave si vzal tabulku čokolády, napil se a bůh vyhrkl. "Jak to! Nefunguje to! Kdybys alespoň zemřel. Ale to ty ne!" pokračování příště

Upír Dave a Bůh - 4. pokračování

"Ne, Edvarde! Je tam moje rodina! Máš smůlu, holčičko," řekl jí Edvard. Svojí mocí zabil vojáky a šestiletá holka na něj vykřikla: "Proč jsi zařídil, aby prohráli válku?" Edvard řekl: "Dělám to kvůli penězům. Mám tě taky zabít? Je přece rok 1990. To je středověk. Tak to uděláme. Hej …." Skočila mu do řeči a řekla zaklínadlo. Skoro všichni zlí zemřeli. Edvard ji nezabil, ale smrtelně zranil. Umírala a plakala. Byla totiž ve vesnici, do které ji vyhnal kouzlem. Naneštěstí nějaký člověk zavolal sanitku. Vyléčili ji za dva roky. A pak přestala vzpomínat.
"Hele, Barboro," vyhrkl Dave strachy. "Nemáme moc času. Musíš překonat strach. Je skoro den. Jsi určitě unavená. Ale mysli na to, jak jsme se ve dvanácti letech líbali v mém domě a nebyli tam mí rodiče. Dovolili to včera. Vzpomeň si na to. Věř si. Víra dělá hodně. Zavři oči, Barboro. Mysli na to a taky to udělej." "Dobře," odpověděla a zavřela oči. Líbali se. Kolem nich byla magie. Byly slyšet hlasy, všechno bylo krásné a klidné. Cítili se jako v ráji. Svět byl zvláštní a magie se dotknula Davovy jizvy. Začala reagovat. A pak slyšel hlasy: "Zabij ji, do toho!" "Ne!" zakřičel. Po skráních mu začala stékat krev. Řekl Barboře: "Musíš to udělat. Vykašli se na tu moji jizvu. Stejně zemřu."
A dodal: "Víš, v té restauraci. Toužila jsi i ty snad po polibku? Ani nechápeš utrpení. Ani ty, ani tvoje blbá rodina. Horší je, že je nenávidíš a oni tebe." "Zabil jsi svého tátu!" vyhrkla. "Protože byl zlej upír. Když byl upír, byl blbec. Zabil moji mámu. Jenomže víš co. Neuvědomil si, že ho mám rád. Tvoje rodina byla blbá. V r. 1989 byla moderní doba a táta byl člověk. A měl mě rád. Hodně. Tvoje rodina byla zlá. Chtěli tě zabít. Fackovali a týrali tě. Chtěli tě zabít a dát ti prsten, který by tě zabil. I Dava." "Ty víš, kdo to byl!" vzkřikla. "Ano," odpověděl a pokračoval: "Tvoje rodina byla blbá a tvůj táta udělal z té moderní doby středověk. Vyvraždil všechny. Pořád vraždil. Tvůj děda byl dobro. Říkal ti to proto, že jsi mu stála v cestě. Ostatní byli zlo!" "Drž pusu, Dave!" obořila se na něho. Dodala: "Vzpomínáš si na něho? Jo? Ale nemůžeš do toho kecat. Děda byl ještě horší! Chápeš, Dave? Tak co? Chápeš, chápeš, chápeš to?" "Jo," temně zahučel. Nevěděl to. "Promiň, Barboro." Pak Barbora ještě dodala: "Byli zakletí. Museli to udělat. Jinak by zemřeli. Proto pokoušeli zabít, víš co." Barbora to věděla. "A ty víš, kdo to je? Ty!" zakřičel Dave. "Ano," řekla a pokračovala. "Byl u toho taky děda. Udělal to on. Ale už se nechci hádat. Přestaneme, ano?" "Jo," odvětil.
Najednou jí začal svítit znak.
Změnil se jí hlas. Nic neslyšela, nic nevnímala a říkala mu: "Ty parchante jeden. Dědku mizernej." "Ne, ne!" řval také Dave a řekl: "Ne, to co vidíš, tak není. Slyšíš, Barboro!" Mlčky na něho skočila a pokoušela se ho zabít. Švihl jí a ona spadla. pokračování příště

Upír Dave a Bůh - 3. pokračování

"Prosím slitování!" šeptal Dave. "Budeš žít ty. Ten děj si říkej pro sebe." "Mám tě rád, tati. Ty taky, ne?" Potom se táta nadechl a řekl: "Teď už ne." Hodně se naštval. "Tebe …," přerušil ho táta. "Ano, synu. A taky vím, že pláčeš. Počkat, počkat. Promiň, synu." "Měl jsi vztek," skončil mu Dave do řeči. "Ano," řekl táta. Dave po tátově slovu zakřičel: "Tati!" Pak si řekl ach jo a začal plakat. Ve skutečnosti se děje něco jiného a kluka to vysává ven ze vzpomínky a dává Davovi ve skutečnosti znak z krve. Ve znaku je čitelný nápis - DRZEJ.
Najednou ten krvavý znak zářil. Díky tomu Dave říkal: "Ne nechci ji zabít! Ano, chci. Musím zabít všechny lidi. Ne, nechci!" Co to říkám za blbosti? Ach, jo. Všechno se mi zjevuje, když vzpomínám na svoje dětství. Je to divné. Bojím se, že ji zabiji. A znak mne proměňuje v pravého upíra. Ale potom zase začal svítit. Opět říkal blbosti. Uviděl mlhu, ve které stál. Vyšel z ní a sledoval lidské stopy. Potom zničehonic zakřičel: "Au, au, au, krve mi ubývá. A nezabiju ho." "Zabij, sakra," kdosi se ozval. Vzpomínka. Ta vzpomínka jsi ty. Dave ze vzpomínky. "Dobře, zabij, ale koho?" zařval Dave ze vzpomínky a odpověděl si: "Ty víš. Cože! Tebe?" Dodal: "Nesmím tě zabít úplně. Jako vzpomínka zemřu, ale přežiju jako temnota. Pak bude lepší říše duchů. Ti ostatní budou ve vězení. Ani nebudou mít jídlo a pití. Jenom Dave ho bude mít. Bude tam taky magie, aby jedl a pil. A nadával na druhou půlku ostatních duchů. Tak jo," nakonec řekl.
Jak to řekl, vzal mapu, která se náhle objevila. Viděl člověka, jak utíká k Barboře. Také jí říká, co se s ním děje. Jak to slyšela, rychle utíkala. Použila kouzlo a ta jizva na pár minut přestala fungovat. Dave se zeptal: "Jak jsi to udělala?" Řekla: "Svět čarodějů a čarodějek. Ta čarodějka, víš, kdo byl. Dál ti nic neřeknu," dodala a vzpomněla si na tohle. pokračování příště

Upír Dave a Bůh - 2. pokračování

"Byla jednou jedna ženská, která se rozvedla. Řešila to celé hodiny v práci s kamarádkami. Jednou se seznámila s mladíkem. Ten se jí představil, ona taky. Pozval jí do restaurace s názvem U dvou koťat. Jmenovalo se to podle toho, že tam visela dvě mrtvá koťata. K nim se vztahovala pověst, že zachránili lidi. Jsou totiž boží. Jenže umřeli. V současné moderní době je viděli v lese mrtvé. A to byla právě ta boží koťata. Tak je pověsili v restauraci. To se stalo ve vesnici, která je tajně schovaná. Tak teď ti dva sedí v restauraci a povídají si. Ale žena se tomu chlapovi ztratila. Někdo ji unesl do lesa. Zamilovali se a žili spolu hodně dlouho. Když se políbí v zakletém lese, jejich duše kvůli lásce vyletí až do oblak. To je tajná zbraň. Oni spadnou a ta zbraň vymaže zlo ze světa. Nazývá se to láska duše. Teď ale ji ten muž šel hledat. Slyšel, jak jí ubližují. Najednou se zatemnilo a začala bouřka temna. Objevila se taky mlha, nebylo vidět ani na krok. Ani zem. Chlápek na ni volal: "Lásko má, pomohu ti!" Křičel, volal zoufale. V hlavě mu zněly hlasy. Utíkal, pádil, přidával na rychlosti a spadl do hluboké vody. Jenže neuměl pořádně plavat. Rychle zabral a udělal několik kraulových temp. Jenže nevěděl, kde je a zda je tam nízká voda. Ale to brzy zjistil. Upadl a rukama se dotknul země. Vstal a šel. Jak kráčel, slyšel takovouto písničku. Láska potká jen člověka dobrého, dobrého a zase jenom dobrého. Kdyby tomu tak nebylo, tak si zaslouží zemřít - a krev jeho by stékala pryč do hlubin. Kdyby vládla láska, svět by byl dobrý. Jenže svět je krutý hrozně moc. Prostě je to tak. Lidé pláčou smutkem a svět je v ohrožení. Svět je samé trápení a utrpení. Je to prostě tak a ne jinak. Ale láska, láska je nejsilnější zbraň. Jenom s ní existuje dobro. Je to tak. Pak přestal zpívat. Zjistil, že to není kouzlo v zakletém lese.
Přišel k němu nějaký chlap, kterého přes oheň neviděl. Ten chlap šel okolo a pozdravil ho dobrý den. "Dobrý, dobrý," řekl chlapovi. Chlap si sedl vedle něho, poté, co se zeptal, zda může. Seděl na něčem, co se hýbalo. Nechtěl vědět, co to je. Pak se zeptal: "Neviděl jsi tu lidi se ženskou?" "Jo, viděl," odpověděl chlapovi. Dodal ještě: "Znám tě. Jsi můj syn. Ty jsi nepoznal svého otce." "Cože?" řekl si jeho syn v duchu, "to nemůže být pravda." "Je," skočil mu do řeči otec. Dave se vrátil do reality. Přerušil proud otcovy řeči a zeptal se: "K čemu je to důležité?" "Uvidíš sám ve snu," odpověděl táta. Dave řekl: "Ne, chci teď." "Tak jo," řekl táta uraženě. Dave se s ním hádá, i když umírá. Táta zlostí vzkřiknul: "Kvůli tobě za chvíli zemřu! Ty ničemo! Chci, abys byl živý. Kdybych zůstal naživu, zařídil bych, aby nebyla žádná zábava. Nic! Všechno by bylo vypnuté! A ty zavřený v pokoji. Zamčené dveře. Jídlo a pití bys měl, ale hnusný. Tady máš lístek papíru, ničemo! Dej jim to a uvidíš, co udělají. Možná budou sedět u soudu a budou ve vězení. Budou tě týrat. Určitě to tak bude. Kvůli téhle magické kouli. Musíš jim to dát, nesmíš ho zničit jinak. Víš co? Jo, jasně," odpověděl si pro sebe. pokračování příště

Proč píšu?

Tento blog jsem vytvořila proto, abych dala prostor Lukášovi pro jeho povídky. Odmala snil o tom, že bude spisovatelem. Má nedostatek komunikačních schopností. To, co nemůže vyjádřit ústně, dává na papír. Chci ho v jeho zálibě psát, podporovat. Vzhledem k tomu, že ještě nesplňuje věkový limit, vedu tento blok s jeho výslovným svolením a souhlasem zákonných zástupců já. Budete-li mít chviličku, podívejte se na mém blogu na rubriku povídky. Uvítám jakýkoliv comment. Bude-li vás bavit, vracejte se k ní.
Dělám to i z maličko osobních důvodů. Psát mě baví.
Mimoto mám možnost na tomto blogu se seznámit s názory jiných lidí a vidět svět trochu jinak. Vidím, že to není jenom o psaní, ale i schopnosti vytvořit si vlastní webové stránky, přitáhnout lidi. Možná mnoho zajímavých věcí, které je zde prezentováno, mi zatím uniká, ale věřím, že postupně se k nim dopracuji. I když jsem počítačový nemotora. Zamračený
Chaty mě neuspokojují, protože mi to připadá jako vzájemné osočování. Pokud se projeví rozumné stanovisko, hned je napadáno jinými, a to mnohdy nevybíravým způsobem.
Možná jsou zde větší "intelektuálové", ti, co se rádi sdílí, mají kreativní schopnosti, nápady, neobyčejné zájmy a koníčky. Chci k nim patřit a dá-li Bůh, snad se dílo podaří. Usmívající se

pondělí 28. ledna 2019

Upír Dave a Bůh - 1. pokračování


"To ne!!! Nikoho nezabiju. Stačila smrt mé mámy. Nenávidím tě! Nemůžu jít ven a k tomu musím vyvraždit školu. Hele, hele! Na! Ne, ne …" a po těch slovech rychle utíkal. Táta ho ale dohnal, dal mu to a řekl: "Vyvraždíš všechny! Jsi příšernej!" Šel a práskl dveřmi.

Ve škole se podíval smutně na žáky. Ale spíše než na ně, na Barboru. Jiní žáci byli hloupější v chování. Propadl v páté třídě a ona taky. Navíc ji miluje. Tak zakřičel tohle zaklínadlo: "Barbora všich!" Divné zaklínadlo. "Chybí písmena u jednoho slova," řekl si. Poté utíkal
za tátou, vyndal rychle tu magii, dal mu ji a řekl: "Ožij všechny ve škole a zabij se," táta začal zářit a proměnil se v člověka. Říkal: "Hele, Lukáši. Každý je hrdinou a nevadí, že jsi zabil mne," pokračoval ve své řeči. "Za to nemůžeš ty. Na. Tady máš lahvičku. Musíš se zabít. Napij se a tím se zabiješ. Budeš vypadat a chovat se jako dospělý a budeš upírem. Tvoje jméno bude Dave. A budeš nejcitlivější upír ze všech. Jasně." odpověděl si sám sobě.
A Lukáš rychle dodal: "Nejsou živí, tati, že jo?" Odvětil: "Jsou živí kvůli magii ze zářícího světla. Ale ještě ti musím říct tohle. Tvoje matka byla dobrá žena. Měla zajímavou práci. Byla spisovatelkou. A víš co psala? Nevíš, co? Tak ti to řeknu. Román, který se jmenoval "Láska duše". Byl výborný a pravdivý. A ty ho musíš znát Dave. Řeknu ti děj, který je důležitý a začíná takhle." pokračování příště


Upír Dave a Bůh

Napsal 12letý Lukáš, fanda do psaní - prvotina.


Upír Dave chtěl v Říši lidí navštívit kamaráda. Šel do hotelu a objednal si pokoj na jeden den. Vstoupil do bazénu a u něho si popovídal s kamarádem. Druhý den v noci jeho kamarád našel jeho rakev.
Upír Dave byl zamilován do jedné dívky, které se zeptal: "Chceš jít na kávu?" "Ano," odpověděla. Bohužel tam vtrhl její manžel. "Nemůžeš s ním jít na kávu!" řval. "Už tě nemiluju," odpověděla. Ale manžel jí skočil do řeči. "Je to upír," říkal jí. "Ne, vypadni!" křičela na něho manželka. Zatím upír objednal kávu a pili. Upír Dave se zamračil, jak se napil. "Můžu ti dát pusu?" "Ne," odpověděl. A ona řekla. "Ty mne nemiluješ a nejsi můj přítel." "Ano, miluju tě," odpověděl. "Tak proč ??? …" "Protože proto," odpověděl a odešel do své říše.
Ve skutečnosti si to zamířil do hospody. Kamarád také. Říkal mu: "Tvůj otec zemřel, Dave. Zabili ho lidi, protože je napadal. I tvoji matku zabili." Dave mu skočil do řeči. "Vy jste ho předělali! Protože se miloval s člověkem. To tak děláte u každého. Když je nějaký upír smíšený s člověkem, předěláte ho. Protože se miluje s lidskou milenkou. Vy nemáte cit. Proto ji předělaný upír zabije. Ale ty máš srdce. Udržíš tajemství. Miluji člověka. Jasný?"
Otočil se a šel lesem do říše lidí. V zrcadle uviděl sám sebe. Zakřičel, až se sklo zrcadla rozsypalo na tisíce drobných kousků.
Dívka se probudila a zjistila, že zahořela velkou láskou k Davovi. Dave je ale upír, uvědomila si vyděšeně. Chce všechny zabít. Otřásla jí hrůza. "Ne, počkej!", volal Dave z plných plic. Bohužel to bylo k ničemu. Šel si sednout na hrob, díval se na měsíc a usedavě plakal. Plakal tak moc, že odešel do své říše navždy.
Tam ho uvěznili a dali před něho přístroj a řekli: "Ten přístroj bude fungovat, jen když se budeš bát česneku." Odešli ven a přístroj zapnuli. Dave se snažil myslet na něco jiného. Myslel tak moc, že překonal strach ze všeho, čeho se bojí upír. Navíc do přístroje hodil kámen. Přístroj se porouchal. Vzal česneky a kolíky. Ty česneky rozmístil a schoval se. Upíři přišli v noci a polekali se. Dave zatím utekl do Říše lidí a křičel. "Tady máte kolíky
na obranu! Musíme se schovat v jeskyni." "Je to upír!" křikla ale jeho milovaná. Strhla mu masku a všichni utekli. Upír Dave spadl do rakve ve dne. Jeho milovaná vzala kolík a chtěla ho propíchnout. Jenže její bývalý manžel ji dloubl do žeber: "Když je to upír, neznamená to, že nemá city. Je to upír, který tady plakal. A k tomu tě miluje." Dala mu facku a také pěstí. Prali se. Bývalá manželka mu dala pěstí. Uhnul a dal jí pěstí taky až oběma tekla z nosu krev. Bývalá manželka ho hodila na silnici. Rychle vstal, žduchnul ji a vhodil kolík do vody. Zlomila mu za to páteř. Přijela sanitka, která ho zavezla do nemocnice. Na ni zavolali policii. Říkali, že si to zaslouží. Spíše on. Překazil totiž smrt upíra.
Ale upír Dave vstal z rakve. Nastražil všude česneky. Lidé potom slyšeli, jak upíři řvou
a utíkají. A to slyšeli úplně všichni lidi v tomto městě. Kromě doktorů. Zatím upíři si sestavili lektvar. Díky tomu jsou nesmrtelní a zůstávají na světle. Přitom ožili hraběte Drákulu. Vlastně ho proměnili v upíra. Dave je zatím schoval do jeskyně. Učil je nemít strach z netopýrů. Učili se to několik dnů, asi týden.
Najednou upír Dave je hnal do říše upírů do lesa vlkodlaků. Jeho milenka křikla z plných plic: "Pozor, Dave!" Pozdě. Pokousali ho. Jeho milenka je bouchla a zabila. Zatím Dave v družině si sedl a volal na mě: "Jakube! Hej, chceš si se mnou prohlížet knihu?" "Jo, jasně", odpověděl. "Tak pojď!", křikl na mě a začal mi vyprávět příběh o svém dědovi. "Když mi byly dva roky, učil mne děda rozeznávat egyptské znaky. Děda a babička vyráběli sfingu. Děda přitom vedl války. Jenže na něho spadlo … nevím už přesně, co to bylo." Po povídání si šel Dave sednout zase ke své milence. "Chci najít krystal. Hledají ho upíři. Chtějí tím zničit lidi. Jenže neví, že to zničí vesmír se všemi planetami. Ale víš proč?" "Co proč?" obdarovala ho polibkem. "Ne," odpověděla. "Protože upíři mají jiný dech. Když je políbíš, tak ten dech vstoupí do tebe. Tím pádem se stane kletba prvního druhu vlkodlaka." "Ale jak znáš moje jméno?" "To všechno vím kvůli tvé matce. Řekla mi totiž o tobě a tvém otci." "Můžu tě políbit?", skočil jí do řeči. "Ne!", vzkřikla. Dave ji napadl a přitom ji málem políbil. Ona mu vlepila facku. Řekla mu: "Opustím tě. Pořád se mne snažíš líbat." "Ne, nechoď!". Říkal si, že láska je nejsilnější zbraň na světě. Dodal ještě: "Když totiž políbíš upíra, tak ten dech je kouzelný. Všichni hodní ožijí. Krystal vesmíru se zničí a vlkodlaci s upíry zemřou. Kromě hodných." "Ne, nevěřím ti," odpověděla s křikem a odešla s lidmi za krystalem. Viděl ale v jejích očích slzy. Po odchodu křičel. "Tati a mami! Proč museli předělat tátu? A proč jsi musel zemřít a taky proč jsi zabil mámu?!" Po vyčerpávajících výkřicích sotva vstal. Vzal klacek a z kapsy vyndal ukradený zapalovač. Zapálil klacek. Tím zaháněl druhý druh vlkodlaků.
Od rána byl vystrašený. Protože ráno usne a promění se v mrtvolu. Chodil pomalu, spadl a cestou doputoval ve svých vzpomínkách až do svého dětství.
pokračování příště

pátek 25. ledna 2019

Osud našeho světa

Zadání mi připadá velice zvláštní.
Pravda, člověk si myslí, že je pánem světa, že má všechno pod kontrolou. Cítí se vládcem. Nejvyvinutější živočich na této planetě. Nicméně dospěli jsme k závěru, že nerostné zdroje nejsou nevyčerpatelné, drancováním přírody nedosáhneme kýžených výsledků, žijeme na úkor našich dětí, mnohdy nesmyslně vymírají zvířata zásluhou člověka, technické vymoženosti a ekonomický růst způsobují ekologické katastrofy, nemluvě o hrubých zásazích do přírody. Slovo ekologie se skloňuje ve všech pádech, ale na úkor našeho blahobytu se pro ni nachází málo finančních prostředků. Rozhodně ne tolik, abychom škody, způsobené lidskými zásahy, odstranily a získali nejenom vysoký životní standard, ale i zdravé životní prostředí.
Dalo by se říci, že kam člověk šlápne, sto let tráva neroste. Civilizace si vybírá svoji daň.
Eckart Tolle shledává lidskou mysl velmi inteligentní. V inteligenci se schovává i šílenství. Lidstvo vytvořilo úžasná díla v oblasti hudby, architektury, literatury. V oblasti vědy a techniky s sebou přinesl rozvoj zásadní změny ve způsobu života, ulehčil práci a umožnil věci, které bychom ještě před 100 až 200 lety považovali za zázrak. S rozvojem vědy a techniky jen zesílil ničivý dopad na tento svět, zvířata, rostlinstvo, živočišstvo, dokonce i samotné lidstvo.
Vezměme si jen 20. století. Války, kruté a ničivé, poháněné strachem, chamtivostí a touhou po moci byly v dějinách lidstva běžným obrazem. Stejně jako mučení, otroctví a různé jiné násilí páchané ve službách náboženských a politických fanatiků. Přírodní katastrofy přinesly méně zkázy a utrpení, než kolik si lidé způsobily samy. A to nemluvím o masových vyhlazovacích čistkách a genocidách.
I ve dvacátém prvním století nepolevuje násilí, které pácháme na ostatních živých tvorech a na tomto světě. Kácíme pralesy a stromy poskytující kyslík, vybíjíme a vytlačujeme různé druhy rostlin a živočichů, krutě zacházíme se zvířaty ve velkochovech, znečišťujeme řeky, oceány a vzduch. Pokud se budeme takhle bezohledně chovat, nejenom že můžeme zdegenerovat, ale zničit i sami sebe.
Osud našeho světa nám předurčuje bible.
Buďte si jisti, že v posledních dnech nastanou těžké časy. Lidé budou milovat jen sami sebe a své peníze; budou vychloubační, arogantní, urážliví, vzpurní k rodičům, nevděční bezbožní, bezcitní, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, bezuzdní, nepřátelé dobra, zrádci, lehkomyslní, domýšliví, milovníci rozkoše. (2. Timoteus 3:1-5)
A protože se rozšíří špatnost, láska mnohých vychladne. (Matouš 24:12)
Přestoupení již dosáhlo svých hranic. Zmatek naplňuje svět a zakrátko lidstvo překvapí velká hrůza. Konec je velmi blízko. (Události doby konce; 8T.28)
Jak často slýcháme o zemětřeseních a vichřicích, o zkázách způsobených požáry a zátopami, při nichž dochází k velkým ztrátám na životech a na majetku' Tyto pohromy jsou jen zdánlivě způsobovány náhodným uvolněním neuspořádaných a neovládaných přírodních sil, ve všem tom však můžeme spatřovat záměr Boží. Pohromy patří k prostředkům, jimiž se Bůh snaží vyburcovat lidi, aby si uvědomili, že jim hrozí nebezpečí. (Události doby konce; PK.277) Tyto věci jsou výsledkem padajících kapek z kalichu Božího hněvu na zem, a jsou jen nepatrnou předpovědí toho, co nastane v blízké budoucnosti. (Události doby konce; 3SM.391)
Vrátím se ale k úvaze o Osudu našeho světa. Mohli bychom vidět katastrofální vize, nebo naopak skvělou budoucnost této planety.
To, co ovlivňuje náš svět je nejenom člověk. Je potřeba si uvědomit, že to, že existuje tato planeta, je způsobeno sluncem, které se otáčí kolem naší země, vzduchem, který dýcháme, kyslíkem, dusíkem, kysličníkem uhličitým, který používají rostliny pro svůj růst. Existují hvězdy, měsíc, červení a bílí trpaslíci, černé díry, příroda, fauna a flóra. Jsme součástí vesmíru. Jak náš svět vznikl, tak také může zaniknout - pokud věřím na teorii velkého třesku.
Nic jsme byli a nic budeme, stejně jako zářící nebo vyhaslé hvězdy. To, že jsme tady, nechci tvrdit, že je mája - iluze. Když jsme tady, máme koukat, abychom žili v přítomném okamžiku.
Svět nezávisle na nás bude žít svým vlastním životem. A život mu budou podrývat nejenom lidé, ale i okolní činitelé, kteří mají na něho vliv.