Kolik odvahy člověk potřebuje. Myslím tím, člověk dělá tohle nebo tamto, chodí sem a tam, žije. Myslím, že člověk by měl být bez sebelítosti. To v první řadě. Mluvím o touze, mluvím o smrti. Porazit touhu, po tom toužím. To v první řadě. Měkká ramena touhy, její postava u okna. Odvrátit se, tak jako otočit na rožni: Umírání je banální. Tak jako se zavírají dveře, bez toho, aniž by člověk plakal. Ve filmu vyrazil Ripley jinému zbraň z ruky: tak je potřeba zacházet s touhou; být rychlý, být silný. Zmizení nastane samo.
Do života místo naopak. Než se zabiju, vpálím si kulku do hlavy. O čem mluvím? Mít touhu je pěkné. Jako záclony, kterých se dotýká vítr. Nebo poledne, ve formě světlých pruhů na prknech; v tmavé místnosti. Zastavte se a dívejte! Jednou jsem jel na úzkém člunu přes rozzářený most. Byl to most, ale plný vody. Jel jsem, aniž bych vesloval. Dole to hučelo; neodvažoval jsem se tam podívat. Klouzal jsem se přes svůj most: všechno zářilo!
Když se zeptali moudrého, kde je cesta, ukázal na hromadu trusu. Didaktický paradox. On tím myslel: Je to tak jednoduché. Ale to se ti nelíbí. Chceš poselství. Ale žádné neexistuje. Poselství jsi ty.
Včera jsem viděl kaštan, strom, který kvetl. Byl to malý, hustý strom, který poprvé kvetl.
Jak pěkné to pro něho muselo být!
Dívka se zeptala: Jak to můžeš vědět?
Mám radost.
Ale co to má všechno dohromady znamenat?
Buď veselý!
Kdo jde do lesa, jednou přijde na mýtinu. Potom se les znovu uzavře. Kdo rád chodí do lesa, ten z něj také rád vystupuje. Nebo se posadí do divoké trávy pod větve ostružin. Nad světlem vládne les. Tak to je. Kolem jedle, smrky. Jsou v něm malí ptáčci. Létají přes mýtinu. Bzučí. Jak velký a studený je dech lesa. Mravenci v něm staví hrady. Pořád dále do lesa. Může zbloudilý zbloudit? Když by měl směr, má jít. Stále dál a pořád, až na konec.
Nejpěknější jsou rovné ulice. Jste vždy tam, kam přijdete. Myslím, že touha je omyl. Myslím tím, že kdo obdivuje opilého žebráka, není to už opilý žebrák. Zda by to mohl být pozorovatel: bezstarostný, zmámený, zapomenutý? Na to nelze nikdy zapomenout. Oklika vede do cíle; cesta je cíl. Zlatý hrnec, duha: vzpomínáš si?
Mluvím, odsuzuji se: ještě jeden, který má touhu. Existuje také okázalé mluvení. Strčíš hůl do bažiny, říkáš: až sem! Jako strašáci ptáků, když se postaví. Všechno mluví, tvrdí. Já myslím: přestaň s tím. Myslím: začni s tím. Co tím myslíš? Nevím, máš pravdu.
Chcete-li vědět, co touha je - to, co nás vynáší až ke hvězdám, to co nás drtí a dělá ze života peklo, pusťte si pro dokreslení atmosféry píseň Dalibora Landy Touha.
Zdroj:
Peter Rosei: Toužící (Sehnsüchtige)
Překlad: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat