Halloween, 5 nejoriginálnějších destinací (v Evropě)

Z Londýna do Paříže, do Stockholmu, do Lotyšska a Irska, strašidelná místa ... a noci ve vězení

londýnský autobus duchů

Mladí i staří odpočítávají vzdálenost, kdy dosáhnou Ponte di Ognissanti. Pro mnohé to znamená také blízké setkání s čarodějnicemi, duchy, kostlivci a se vším, co dělá Halloween. Pokud se vám podaří ušetřit několik dní volna (například začátek ve čtvrtek 31. října a návrat v neděli 3. listopadu), můžete se zaměřit na evropské destinace a hledat strašidelná místa k návštěvě a originální způsoby, jak oslavit toto výročí. Včetně spaní ve starověkých věznicích, obývaných rušivými elementy dneška.

Londýn, v autobusu duchů

Dokonce i v nádherném Londýně se skrývají temná místa, která mají být objevena strašidelným výletem s prohlídkou s londýnským turistickým autobusem duchů. Nebo se vydejte na prohlídku opuštěné věže Londýna. Nebo se vydejte pěšky po stopě notoricky známého vraha Jacka Rippera s Jackem Ripper Ghost Walks nebo autobusem Jacka Ripper Tour s prohlídkou míst, kde Ripper působil.

Existují také "strašidelná" místa, jako třeba i některé hospody (jako Grenadier, Španielovci a Viaduktová hospoda). Strašidelná galerie Hampton Court, kde se potuluje duch Catheriny Howardové nebo Divadlo Royal Drury Lane, nejstrašidelnější divadlo v Londýně. Hrozná historie Londýna a jeho děsivých postav oživí The London Dungeon a London Bridge Experience. Mnoho londýnských atrakcí, od muzeí po výlety lodí, nabízí také speciální aktivity pro děti a rodiny, kolem 31. října. Horniman Halloween Fair je halloweenský trh s potravinami, uměním a řemesly. Legrační je také "Harry Potter's Dark Arts - Warner Bros Studio," představující vzrušující zážitky ze světa Harryho Pottera a velkou místnost s více než 100 dýně připojenými ke stropu. Informace na www.visitlondon.com.

Paříž, ve vězení Marie Antoinetty

Originální nápad ve městě podél Seiny? Navštivte La Conciergerie, královské sídlo, které sloužilo až do 14. století. V roce 1392 Charles V. opustil budovu, která se stala strašným vězením. Mučící komora ve věži Bonbec, která je součástí budovy, stále připomíná ty temné časy. Mezi vězněmi byli nejznámnější královna Marie-Antoinetta, Danton, Robespierre a Andrea Chénier. Během turné uslyšíte příběhy, legendy, příběhy o podmínkách uvalených na vězně, kteří bohužel strávili poslední okamžiky svého života v Paříži ... a možná kdo ví, jestli se neobjeví nějaký duch.

Stále evokující je prožít Halloween v muzeu Grévin Wax, s Expérience Psy-chaotique. A pro ty, kteří hledají zvláštní vzrušení, Manoir de Paris, na půli cesty mezi muzeem a parkem atrakcí, navrhuje Halloween se zvláštními efekty, magickými rituály, děsivými efekty a stovkou herců v děsivých postavách. Nedoporučuje se pro děti do 12 let.

Stockholm, noci za mřížemi

Långholmen Hotell se nachází na Stockholmském ostrově Långholmen a před jeho uzavřením v roce 1975 byl největším vězením ve Švédsku s 500 celami a velkými nádvořími obklopenými zelení. Dnes zde sídlí hotel a hostel pro mládež, můžete se tam dostat z centra přes most Långholmsbron. Spíte v jednolůžkových nebo dvoulůžkových celách s moderním nábytkem, silnými dveřmi a vysokými okny. Existuje také vězeňské muzeum, které vypráví příběh z roku 1724, ale můžete se také podílet na rušivých činnostech, ve kterých předstíráte, že jste skutečným vězněm. Informace: www.langholmen.com

Lotyšsko, spící jako vězni KGB

Člověk spí v malých a sparťanských celách, s palandami nebo železnými postelemi, až poté, co podepsal konsenzus, že bude žít noc jako vězeň s interaktivními aktivitami a show. Je to neuvěřitelná zkušenost vězeňského hotelu Karosta v lotyšské Liepaja, starém vojenském vězení KGB v okrese Karosta, které bylo aktivní do roku 1997 a sloužilo pro krátkodobé disciplinární tresty. Hotelový slogan znepokojuje: "Přijďte se k nám podívat, chcete-li být zadržen na jeden den". Léčba je skutečnými vězni: signály pomocí hrnků, výslech a izolace ve tmě; vše doprovázeno neustálými urážkami. Stručně řečeno, vzrušující dobrodružství, ve strašné a nepřátelské atmosféře, hodné té nejlepší halloweenské oslavy. Informace: http://karostascietums.lv

Irsko, spektrální keltské atmosféry

Nakonec jdeme do země, kde magická atmosféra konce října pochází z doby před více než 2000 lety. Pohanský festival keltského Irska známý jako Samhain, označoval konec léta a začátek nejtemnější sezóny, spojené se smrtí a posmrtným životem, ve kterém se otevřely dveře, které oddělují mrtvé od života. Keltové zapálili ohně, aby vyhnali temnotu a vedli dobročinné duchy, zatímco na sobě měli masky a kostýmy, které vyděsili démony. V té strašidelné noci bylo obvyklé nabízet jídlo těm, kteří zaklepali na dveře domu, aby smířili duše mrtvých výměnou za dobré přání, nebo jinak dům postihne neštěstí; odtud slavné rčení "dolcetto nebo scherzetto". S příchodem křesťanství na ostrov se festival ujal pod novým názvem událost všech svatých, vigilie všech svatých, běžně známý jako Halloween.

Jednou z nejznámějších akcí je Bank of the Foyle Halloween Carnival od 26. října do 1. listopadu v Derry, která byla označena jako nejlepší destinace na světě k oslavě Halloweenu. Mezi nejvýznamnějšími akcemi vyniká akce Probuzení stěn, trasa, která vede kolem městských hradeb - s více než 40 aranžmá a vystoupeními umělců z celého světa. Jedná se o největší přehlídku kostýmů v Evropě.

Let do Irska je snadný díky letům Aer Lingus do Dublinu (lety od 34,99 EUR do Irska do 30. dubna 2020,

www.aerlingus.com).

Zdroj:

https://www.quotidiano.net/itinerari/halloween-viaggi-europa-1.4850521

Autor: Gloria Ciabattoni

Překlad: Mirijam

MOJE POSLEDNÍ MYŠLENKA III.

Můj otec znovu rozehrál svoji hru o peníze. O něco starší dáma vzala jednu vývěsku, vzrušeně zadala číslo do mobilního telefonu a zavolala.

"Ahoj, tady je Mary, našla jsem její dceru, je v ulici plné obchodů. "S vysokou ženou," řekla prokouřeným hlasem.

Daphne vzala moji ruku a rychle se rozběhla. Běžely jsme dlouho. Věřila jsem, že přes půl města. Nevěděla jsem, proč jsme tak dlouho utíkaly, až do té doby, než jsem se ohlédla dozadu. Sakra. Policie nám byla v patách.

"Nechte dítě jít," zaznělo z ampliónu. Zatraceně, nejsem už dítě!, pomyslela jsem si.

"Ne," křičela jsem.

"Její otec ji zneužíval, běžte zase domů," zahrál na soucit.

Cožpak nechápou, že to je to, co nechci. Náhle jsme ostře zatočili doleva.

Téměř jsem se uhodila o tvrdou zem.

Daphne se ke mně otočila a omluvně se na mne podívala.

Slepá ulička. Skvělé.

Policista se opatrně přiblížil.

Držel megafon.

"Nechte děvče jít a váš trest bude mírnější."

Celé mé tělo se třáslo.

"Ne," křičela jsem s takovou zuřivostí, že si policista musel chránit rukama své uši.

Někde se rozbilo okno.

Ó, člověče, byla jsem jen tím?

Daphne mne vzala za ruku a vlekla mě pryč.

Všechno se odehrálo tak rychle, že policista ani nezpozoroval, že jsme zmizely.

Okolo mne zmizelo všechno, ale nebyla jsem v mdlobách.

Podívala jsem se na své nohy. Nedotýkaly se země.

Daphne se zdála být jako v tranzu. Její ruce svíraly moje ještě pevněji. Oči zavřeny, měla jsem strach, že někdo by mohl běžet proti nám.

Ale ona se vždy obratně vyhnula.

Naráz se zastavila. S tím jsem nepočítala.

S třeskem jsem přistála na tvrdé zemi.

"Sorry," řekla Daphne, duchem nepřítomna.

"Co, co to právě bylo?"

Moje tělo bylo nažhaveno adrenalinem.

"Nic."

"Hej, nemůžeš říct "nic", když nadlidskou rychlostí běžíme přes půl města," vrátila jsem jí to rozhořčeně.

"Uklidni se, někdy ti to celé povyprávím. Ale nyní," dívala se mi přímo do očí, když říkala, "nyní jde jen o tvé bezpečí, rozumíš?" Zdvořila jsem přikývla. Kyle přiběhl.

Vzal moji ruku, což bylo skutečně neobvyklé, ne ale potom, kdy mě vzal do náručí a uklidňujícím způsobem mě hladil po zádech.

Byla jsem úplně ohromena.

"Diamantís, je mi to líto. Měl jsem ti to již dříve říci. Ale pojď, řeknu ti to, až dojdeme do hotelu," provinile se na mne podíval.

Co tím myslel? Na cestě do hotelu jsem usnula. (Ovšemže v Kyleově náručí.)

Opatrně mě hladil přes tváře.

"Nech mě spát," mumlala jsem.

Tiše se zasmál.

---

"Chtěl jsem ti jen říci, že jsme tady," okamžitě jsem otevřela oči.

Stáli jsme v pětihvězdičkovém hotelu. Podlaha z drahého mramoru. Na stropech visely nádherné lustry. Kyle mě postavil na nohy.

Vzal mou ruku a šel k výtahu.

Neměli jsme normální hotelový pokoj, měli jsme Penthouse.

Vyčerpána jsem padla na pohovku.

"Nyní mi vysvětli, co všechno to má znamenat," řekla jsem klidně.

Kyle se posadil do křesla po mé pravici.

"Chráníme tvoji rodinu již tisíce let," začal vysvětlovat.

"Vyprávěj dál," prosila jsem ho.

"Daphne a já jsme strážci. Strážci královské říše. Tvoje matka se zamilovala do Smrtelníka. Utekla z královské říše. Schovávala se. Potom tě dostala. Tvůj otec nic o tom všem nevěděl. Přesto to někdy proniklo na veřejnost. Chtěl moc, bohatství tvé matky. Vydíral ji. Zatímco jí vyhrožoval, každému vyprávěl, co je."

"Kyle? Co je?"

Byla upír. Byla královnou Nesmrtelných.

Zaraženě jsem na něho zírala.

"Kyle, já přece nejsem upír."

"Ne, ještě ne. Musíš nejdříve přijmout své dědictví. Tvůj otec se tě pokoušel usmrtit, protože jsi právoplatná dědička trůnu. Rozumíš? Zavraždil tvoji matku jen proto, aby se dostal k moci.

A je mi to tak líto, ale tvoje matka skutečně podvedla muže, na kterého nahlížíš jako na otce. Nerozuměj tomu špatně. Tvoje matka byla žena, byla laskavá, příjemná a ochotna pomoci. Ale když konečně našla svého druha, pokusila se od tvého otce odloučit. Nechtěl ji nechat jít. Měla špatné svědomí kvůli Fabienně. A on ji v tom udržoval.

A tak zůstala. Kvůli Fabienně. Ale to ji nezastavilo v tom, aby vídávala svého společníka. Každou noc, když tvůj otec spal, vyplížila se z domu a setkávala se s tvým pravým otcem. A tak jsi přišla na svět. Tvoje matka zkoušela Michaela přesvědčit, že jsi jeho dítě. Nějaký čas tomu věřil. Ale nedávno nějak zjistil, že nejsi jeho dítě a zbytek už znáš," ukončil své vyprávění.

Šokovaně jsem se na něho dívala. To bylo příliš mnoho informací najednou. Zdálo se, že můj mozek zešílel. Nebyla jsem schopna vytvořit ani jedinou, jasnou myšlenku.

Autorčino věnování:

Tuto knihu věnuji své mámě. Děkuji, že vždy za mnou stojíš a mne podporuješ, i když se mi vede špatně.

Zdroj:

Kimberley: Mein letzter Gedanke

Překlad: Mirijam

MOJE POSLEDNÍ MYŠLENKA II.

"Ne, neeee, neee," křičela jsem. Mělo by to přestat, nechci si na to pamatovat.

"Co je Diamantís? Musíš bezpodmínečně zpět do nemocnice," řekla ustaraně.

"Ne, prosím, ne. Otec chce ještě dokončit své dílo. V nemocnici mne lehce najde," řekla jsem vážně. Lehce kývla.

"Přijdu hned, musím ještě rychle vyřídit jeden telefon," a už byla pryč.

Fabienne

Po třetím zazvonění zvedl sluchátko Dean.

"Ano, zlato, co se stalo, je něco s Diamantís?" Vypadal trochu nervózně.

"Ano a ne, vím, co se stalo, můžeš požádat Kylu, tvého bratra, aby dal na Diamantís pozor? Musí se co nejdříve dostat z města a nemůžu mít ještě podezření s jinak stvořeným otcem," zašeptala jsem.

"Ehm, ano, chtěla bych Kyla, prosím."

"Když to půjde ještě dnes, prosím. Miluji tě, poklade." Přerušila jsem telefonát.

Diamantís

Nyní sedím s Kylem, bratrem Deana v autě na cestě do New Yorku.

Je to nějak komické. Kyle se mnou nemluví. Byl vždy duchem nepřítomný, když jsem s ním mluvila. Jeho pohled byl chladný jako led. Mnohokrát jsem ho přistihla, jak si mne po straně prohlíží. Jeho pohled je tak nějak jiný, vypadá velmi ustaraně. Měla jsem také sny o mém otci, jak mě pobodal a smál se. Moje srdce se stáhlo, když jsem na něj pomyslela. Proč jsem byla tak zvědavá? Nikdy bych nezjistila, že můj otec byl vrahem mé matky.

Mohlo by být všechno ještě jako dříve?

Ne.

Muselo se to tak stát.

Jeli jsme už dlouho, celé hodiny. Kyle jen zřídka udělal přestávku a já jsem většinu času spala.

"Kdo tě pobodal?", řekl sametovým hlasem, který mě polekal.

"Neřekli ti to Dean nebo Fabienne?"

Potřásl hlavou.

"Můj otec," odpověděla jsem mu tiše.

Nic k tomu dále neřekl.

Jeho obličej se stáhl zuřivostí, myslím. Není normální, aby otec pobodal svoji dceru. Nepřála bych ani mým největším nepřítelkyním, aby se jim něco takového přihodilo.

Kyle si z tváře odstranil pramen vlasů.

Konečně jsem měla čas ho přesněji sledovat.

Měl výrazné tahy obličeje, černé vlasy, které se leskly lehce do modra, když je ozářilo světlo. Jeho tělo bylo dobře trénované, ale ne příliš silné. Černé triko, které nosil, ho lehce obepínalo kolem prsou. Jak jsem mohla poznat, nosil dražší oblečení. Byla jsem přesvědčena, že má hodně peněz a přišlo mi hloupé, že jsem nepomyslela dříve na to, kolik tento Mercedes, ve kterém jsem seděla, musel stát.

Krátce mi pohlédl do očí.

Zasáhly mne jako blesk. Jeho oči byly takové neobyčejné barvy.

Tmavě modré až černé. Takovou barvu jsem ještě nikdy neviděla.

"Jsme zde," řekl Kyle tiše. Vůz zastavil.

Pomalu jsem vystoupila. Pocítila jsem táhnutí v oblasti břicha a Kyle stál okamžitě vedle mne. Pomohl mi.

Zpozorovala jsem, že stojíme v podzemní garáži, ve které stálo velmi málo aut.

Kyle vytáhl kufr ze zavazadlového prostoru, zatímco jsem se opírala o auto.

Oblečení jsem dostala všechno od Fabienne, protože jsem vůbec nemohla domů, neboť tam čekal můj otec, toužící po vraždě. Šli jsme společně k výtahu. Kyle stisknul tlačítko až do posledního poschodí.

Výtah byl ze všech stran obklopen zrcadly.

V něm jsem uviděla děsivou postavu. Moje jinak tak bezvýznamná tvář vypadala pohublá.

Pod mým zelenýma očima v barvě trávy byly tmavé stíny.

Moje postava vypadala tak nemocně.

Moje černé vlasy jen splihle ležely na mé hlavě a visely dolů.

"Bing", výtah se otevřel.

Jak jsem si myslela, v chodbě plné dveří.

Ne, teď hned se ocitnu v jeho bytě.

"Kde můžu spát?", potlačovala jsem zívnutí.

Neodpověděl mi, jen šel ke dveřím.

Otevřel je a položil mé tašky na postel a odešel.

Teď jsem netoužila vybalit.

Takže jsem se vplazila pod přikrývku a okamžitě usnula.

Hned ráno mě vzbudila vůně kávy. I když jsem byla pořád rozespalá, udeřila mě svou vůní.

V kuchyni mě čekal šok.

Nebyl to Kyle, kdo připravoval kávu, ale napůl nahá žena. Nevěděla jsem, co se děje, ale cítil jsem nějakou žárlivost. Byla to Kyleova přítelkyně?

Lehce rozpačitě se na mě usmála.

"Ahoj, ty musíš být Diamantís, mám pravdu?" zeptala se.

"Ano, to jsem já a kdo jsi ty?" zamumlala jsem.

"Jsem Daphne, Kyleova sestra," odpověděla s lehkým úsměvem.

"Ha? Nevěděla jsem, že Dean má sestru."

Byla jsem trochu ohromena.

"Je mi to líto, ale nebyla jsem na svatbě Deana a Fabinny, jinak bychom se znaly už dávno."

---

"Dobré ráno," zavrčelo to za mnou. Neotočila jsem se.

Kyle se vkradl vedle své sestry. Teprve nyní jsem zpozorovala podobnost. Měla stejné vlasy jako on. Pouze její oči byly jasně modré:

Kyle se na mě zkoumavě díval.

"Musím ještě něco vyřídit," a už byl zase pryč.

Posadila jsem se ke stolu.

Daphne přinesla dva šálky a položila je na stůl.

Nalila si kávu a pak se zeptala, jestli chci také. Přikývla jsem.

Teď jsem jen zírala na dřevěný stůl.

"Proč jsi tady?" zeptala se náhle Daphne. Nejprve jsem váhala, pak jsem si uvědomila, že je vlastně součástí rodiny a vyprávěla jsem jí svůj příběh.

Mezitím jsem usrkávala kávu.

Nevypadala vyděšeně, když jsem jí řekla, kdo mě bodl. Ne. Byla naštvaná.

Na chvíli opustila kuchyň.

Přede dveřmi jsem ji slyšel hlasitě klít.

"Řekni mi, kde bydlí, a zabiju ho," řekla rozčileně.

"Hej, hej, Daphne uklidni se, není to tak zlé, nikdo už nezemře," zkusila jsem ji uklidnit.

"Jsi příliš dobromyslná," řekla popuzeně.

Jak si dokážete představit, Daphne se pro mě stala něčím jako nejlepší přítelkyní. Kyle mi věnoval sotva pohled a když tam byl, nastěhoval se do svého pokoje.

Šli jsme ulicí, když jsem si všimla lidí, kteří se na mě divně dívali.

Tu a tam jsem zaslechla šepot: To je přece ona. Nebo co tady dělá?

Teď jsem si uvědomila proč.

Na všech domech visely vývěsky.

Moje milovaná dcera zmizela.

Velikost: 1,70 metrů.

Barva očí: modrá, černé vlasy.

Pokud ji uvidíte, zavolejte mi, prosím.

................
Belohnung von 10.000$

Odměna 10 000 $

MOJE POSLEDNÍ MYŠLENKA I.

Věnuji tuto knihu mé nejlepší přítelkyni Mele (Melanii)

Krev. Všude krev.

Jak může mít člověk tolik krve?

S posledními silami jsem se dovlekla do kouta.

Zemřu.

Bídně vykrvácím.

Můj pohled se rozmazal.

Už necítím žádnou bolest.

Teď už je všechno pryč.

Všechno zčernalo.

Omdlela jsem.

Z mého spánku mě probral nepříjemný hluk. O kterém jsem si myslela, že bude trvat věčně.

Pomalu jsem otevřela víčka.

Všechno vím. V pokoji bylo všechno bílé.

"Jak to, že jsem v nemocnici?" byla moje první myšlenka.

Otočila jsem hlavou lehce doprava, abych mohla lépe vidět.

Okamžitě jsem toho litovala. Pichlavá bolest projela mým krkem.

Když jsem chtěl vést ruku tam, odkud přichází bolest, všimla jsem si, že mi v paži trčí podkožní jehla.

Krátší rukou jsem ji vytrhla. Zaznělo hlasitější pípnutí než předtím.

O několik sekund později přišly dvě sestry. Těžce dýchaly.

Blondýna a jedna s červenými vlasy.

Oba se na mě rozzlobeně podívaly. Když zpozorovali, že nejsem mrtvá.

"Kde jsem a co se stalo?" chtěla jsem vědět.

"To také nevíme. Ztratila jste hodně krve. Kdyby vás sem nepřivezli, vykrvácela byste," řekla malá rusovláska.

Krev. Všude krev. Bolest. Útočník se zasmál a bodl mne ještě jednou. výkřik protrhl ticho. Můj výkřik. Zasmál se hlasitěji …

Protáhla jsem svůj obličej.

"Máte bolesti?", zeptala se rusovláska.

Právě jsem chtěla dále mluvit, ale blondýnka ji přerušila:

"Tak to jste neměla vytrhávat jehlu!"

"Ne, nemám žádné bolesti. Chtěla bych domů."

"Ještě nesmíte domů. Lékař říkal, že zde musíte zůstat ještě alespoň týden. Máte velmi těžká poranění. Byla jste pobodána."

Sestra začala být pomalu nervózní. Pokusila jsem se vstát.

Nepředstavitelná bolest mnou projela v oblasti břicha.

"Mně je jedno, co říká lékař," procedila jsem skrz zkousnuté zuby.

Myslela jsem, že mne bolest roztrhá.

"Zůstanete ležet," zatlačila mne blondýnka zase zpátky do postele.

Na to se ještě uvidí, pomyslela jsem si.

"Zítra přijde policie. Chce výpověď."

Sestry přišly ještě několikrát, aby zkontrolovaly, co se děje.

V noci, když byl všude klid, jsem pomalu vstala z postele.

Vzniklou bolest jsem zkoušela ignorovat. Sbalila jsem svoje věci a vyplížila jsem se potichu z pokoje.

Měla jsem štěstí. Na chodbách nebyl nikdo vidět. Moje srdce mi bušilo v hrudi rychle a hlasitě. Můj pokoj byl blízko výtahu.

Zmáčkla jsem ve výtahu tlačítko k chodbě. Pomalu jsem se rozhlížela kolem sebe.

Sakra. Měla jsem na sobě jen noční košili.

Prohlížela jsem svoji tašku s oblečením.

Rychle jsem si natáhla černé kalhoty a černý top. Potom jsem zpozorovala, že jsem bosa. Tak to také mělo zůstat.

"Bing", výtah jel nahoru.

Opatrně jsem vyšla a krátce se rozhlédla vlevo a vpravo, zda tam někdo je a potom ven. Bylo tam pár lidí. Ti si mě ale nevšímali.

Konečně jsem byla z nemocnice venku, připadala jsem si jako zločinec.

Kam teď půjdu? přemýšlela jsem.

Domů ne, snad k Fabienne.

Utíkala jsem a utíkala, vůbec jsem nedbala na bolest. Přišlo mi, jako bych běžela hodiny.

Ulehčeně jsem uviděla její dům. Vyčerpaně jsem se vlekla po schodech nahoru k Fabienině domu. Je moje velká sestra a současně nejlepší přítelkyně.

Právě když jsem se chystala zazvonit, otevřely se dveře.

Fabiennin přítel stál přede mnou a kriticky mě pozoroval. Ztrácel se mi před očima, najednou mě přepadla závrať.

Naklonila jsem se dopředu.

"Ó, můj bože!", slyšela jsem ještě zvolání před tím, než jsem upadla do bezvědomí.

"Diamantís, můj poklade, probuď se," brumlal někdo blízko mého ucha. Okamžitě jsem otevřela oči.

"Má malá, co se děje? Povíš mi to?", nervózně urovnala své nádherné zlaté blonďaté vlasy dozadu.

"Já to nevím přesně. Někdo do mne vrazil nůž. Potom jsem se probudila v nemocnici. Odtud jsem se vyplížila, jak vidíš."

Polekaně zadržela vzduch.

"Uf, do tebe někdo …," vzdychala a nedokončila větu, neboť se jí zlomil hlas.

"Ano, pobodal mne," chtěla jsem vytáhnout top, aby viděla obvaz.

Studenou ruku položila na moji. Dívala jsem se na ni. Potřásla lehce hlavou.

"Kdo to udělal. Kdo? Řekni mi, prosím, kdo bodnul 17letou dívku," zvolala nahněvaně.

Moje tělo se třáslo. Nyní bych to měla říci. Věděla jsem to celou dobu, ale přesto jsem to celou tu dobu potlačovala.

"Otec, byl to náš otec," mumlala jsem nezřetelně.

Ale na Fabienně výrazu obličeje jsem viděla, že to slyšela.

"Můj miláčku, co tam teď ještě venku děláš?", zeptal se můj otec káravě. "Víš přece, že zde kolem běhají kriminálníci."

"Vím, co jsi udělal, ty jsi zabil moji mámu," volala jsem rozčileně.

"No, no, no, tak se mluví se svým otcem," a pěstí mě uhodil do obličeje.

Bez dechu jsem dopadla na podlahu.

"Jedna otázka. Proč? Proč jsi ji zabil?", řekla jsem ještě sípavě a plivala krev, která se nashromáždila v mých ústech, na podlahu. Viděla jsem, jak se něco zalesklo.

"Tvoje matka byla děvka. Podvedla mne. A přitom jsi vznikla ty. Ty jsi nemanželské dítě," nyní bodl nožem poprvé.

Přímo jsem slyšela, jak nůž projel mým oblečením a masem. Bolest byla strašná. Zkusila jsem nekřičet. Marně. Můj otec se při této podívané smál. Podruhé vrazil nůž, ale potom ve mně uvízl.

Věčné město smrti

"Přijdete sem, abyste viděli nekropoli, ale místo toho cítíte věčný život," říká historička Ludmila Ruslanovna Gaboeva. "Příběhy o tomto tajemném místě lze slyšet od počátku 20. století." BBC Reel navštívilo jedno z nejzáhadnějších a nejoblíbenějších míst v Rusku, nekropoli Dargavs, známou také jako "město smrti".

https://www.bbc.com/reel/video/p07hqt5x/the-eternal-city-of-death

Video: Ana González

Ruská vesnice Dargavs leží hluboko v pohoří Kavkaz. Jeho sousední hřbitov má tajemnou historii. Byl vytvořen v roce 1395 během invaze mongolských Tatarů. Mnoho lidí se schovávalo v horách, což vedlo k nedostatku zemědělské půdy. V jedné kryptě se umístí přes 100 těl. Pohřbít tato těla do země by si vyžádalo obrovské množství půdy.

Od dávných dob bylo toto území používáno jako pohřebiště. Od 14. do 16. století se zde začínají objevovat nadzemní krypty. Krypty s různými typy střech, jako je sedlová střecha, valbová střecha a pyramidová střecha. Teorie vysvětluje, že toto místo bylo vytvořeno kvůli velkému počtu epidemií během 17. a 18. století. Jiná teorie říká, že tato nekropole byla vytvořena podle indo-íránské tradice pohřbívání pod zemí, aby respektovala zemi.

Tehdy se říkalo: "Kousek země, kde býk stojí, je vzácný jako býk sám. V kryptách jsou rakve připomínající lodě. Věřilo se, že k tomu, abychom se dostali do nebe, je třeba překročit řeku. Tyto typy rakví byly použity pro lidi královské krve, ne pro všechny. Byly vyrobeny bez jediného hřebíku.

Území tohoto pohřebiště je velké 1,5 ha.

Jsou zde také otisky dlaní, znaky a značky. Dosud nerozumíme účelu mnoha z nich. Proč lidé cestují tisíce kilometrů, aby sem přišli? Nejenom aby se podívali na nádhernou středověkou architekturu, ale i na hladké linie krypt vedoucí až k řece a na vrchol hory, které vládne Alikovova věž.

Lidé, kteří sem přijdou, se v úctě sklánějí nad krásou tohoto místa a dosáhnou míru spojeného s věčným strachem ze smrti.

Zdroj:

https://www.bbc.com/reel/video/p07hqt5x/the-eternal-city-of-death

Překlad: Mirijam

Příběh slepice II.

Nedovede si vůbec představit, nač myslím, řekl si pro sebe dobrý muž, kterému se nelíbilo, že jako muž a jako manžel byl v některých věcech slabší než jeho žena. Seděli před ohněm, jak již bylo řečeno, nahřívali si kolena a mluvili takhle, když najednou viděli, jak se jejich slepice blíží. Zvedla se v tuto neobvyklou hodinu a odrážela se v plameni. Její peří vysílalo záblesky a fosforeskující zlato a pyrop[1], anebo to bylo tak, že to chudí starouškové viděli skrz slzy, nebo to bylo jinak, zdálo se jim, že jim přistála z nebe, není-li to právě ten kohout, který přeměnil Svatého Petra.

Sir Paolino nevěřil vlastním očím a pod záminkou vyšel ven. Také chudá žena vyšla krátce nato, šli zaklepat na dveře vdovce a hledali radu. Angiolino del Trapano, jejich starý přítel, rozvážný a téměř gramotný muž, manažer politických novin, který obhajoval svatou věc, Angiolino naslouchal s velkou vášní svému příteli a společně pracovali na tom, jak objasnit tuto obtížnou situaci.

Následující ráno, přesně na Štědrý den, přišel Angiolino ho navštívit domů a potřásl si rukama se signorou Brigidou. Oblékl si tmavý oblek a držel cylindr, jak to dělal při slavnostních příležitostech nebo ve zkouškách proti svaté příčině. Mluvil o zlém obratu věcí v Evropě, o časech, které se staly velkými, malé víře, lidstvu, kterého je na světě málo; a chystal se otevřít ústa na to téma, kvůli kterému vlastně přišel (Paolino už byl jako by stál na špendlících), když vstoupila vdova s ​​rudýma očima jako v den, kdy zjistila, že se její papoušek zaklesl mezi dvěma mřížemi v kleci. Všichni se posadili, jeden zmatenější než druhý, zatímco slepice, šťastnější než všichni, šla tiše a klovala a kvokala, téměř jako by svět neměl velké ani malé potíže.

Nastal okamžik ticha.

Pak Angiolino del Trapano, hladící si rukávem vlasy z jeho klobouku, s očima upnutýma na slepici: "Naštěstí slepicím," řekl, "tyto obavy unikají! Stále mají tu jednoduchost, kterou muži, kteří sami ze sebe udělali tyrany, vydali se na cestu a běželi, jako šakali, a sledovali jen svůj vlastní zájem. A za to také zaplatili, byla to vůle Boží.

---

Blahoslavené jsou časy patriarchů, když se lidé spokojili s talířem čočky, ani nepotřebovali, jak je vidět v těchto dnech, zkrvavit si ruce při zabíjení tolika stvoření, která jsou čistými stvořeními Božími! O kolik krásnější a svatější by bylo, zejména při těchto příležitostech, ukázat dobrotu naší duše, poskytnout odpočinek a úlevu i živým a mrtvým zvířatům, která byla vytvořena nikoli pro lidskou chamtivost, ale aby byla příroda šťastnější díky harmonické písni, nádheře jejich peří," lehce mrknul okem, "rychlému a štíhlému putování po vodách řek. Slavík se svou noční písní ..." pokračoval Angiolino del Trapano; ale jemné slzy přerušily dojemnou řeč. Paolino potřásl Brigidě rukou a přidržel ji ve své ruce, usmál se pod rouškou slz a zvolal: "Nebudeme tak špatní; bude se také jíst z našich talířů."

Tito drazí lidé souhlasili s tím, že budou na Štědrý den společně obědvat, aby byla radost ze svátku lidstva. Signora Brigida připravila malý oběd, sestávající z vajec, berlingozzi[2], salátu a rýžového koláče a jak se časy staly tak smutnými, že už člověk neví, co kupuje a co jí u stolu, dodala s ohledem na hosty, že také slepici obvykle kupují na trhu, ráno ve tmě, aniž by se hádala ve svém srdci, si byla jista, že to alespoň nebyla slepice.

Dojímavý příběh chudých, starých lidí, kteří s těžkým srdcem zvažovali, zda mají na Štědrý den pozřít milovaného tvora - slepici.

Zdroj:

Emilio de Marchi: Storia di una gallina (z Vecchie Storie)

Překlad: Mirijam

---

[1] Pyrop: krychlový minerál ze skupiny granátu, barvou se podobá ohni. V Čechách se označuje jako český granát

[2]Berlingozzo je dort ve tvaru koblihy, používaný všude v Toskánsku. Někteří používají vanilku, někteří anýz, jiní kandovanou citrusovou kůru. Díky svému tvaru bývá použit jako dar pro svatby.

Příběh slepice I.

Kdysi žili dva staří manželé. Nevolal se Taddeo, ale Paolino a ona, signora Brigida, obě dobré duše. Sir Paolino vyráběl košíky a jeho manželka spravovala punčochy. Po třiceti letech se milovali jako první den sňatku, ale jak stárli, milovali se čím dál více, jako víno v uzavřených sudech. Kdyby mi Nebe dalo tolik dobrého času, že bych mohl den co den mluvit o životě sira Paolina a signoře Brigidě, věřím, že budu mít větší užitek z mé knihy o mých spoluobčanech mnohem více než o pojednání o nebeské mechanice: proč, protože láska a laskavost jsou pivotem, na kterém se kolo světa otáčí bez skřípění. Ale vzhledem k tomu, že mi tato útěcha není dána okolnostmi, alespoň při této příležitosti svatých Vánoc povím epizodu z jejich života, díky které všechny citlivé duše věřím, že budou plakat. Blahoslavený, kdo pláče, a slza, říká čínská kniha, je větší než moře.

Po zkušenostech z minulých let a vždy když nešlo něco, jak by mělo, oba staroušci dospěli k názoru, že v domě budou chovat slepici, aby viděli, jak roste před očima, jak se blíží tyto poslední svátky roku, čímž se odstraní nebezpečí, dnes tak běžné, že museli jíst, co dům dal, snad i odpadky. A protože jsem na toto téma, je nyní známo, že kdyby všichni zajíci, kteří jedí v hospodě, mohli mluvit, myši by je neslyšely; na druhé straně se často stává, že někdo sedí, zatímco sedí s jeho kusem hovězího masa na talíři, aby ho viděl utéct za zvuku biče. Zajíc je kočka, vůl je kůň, a tak na víně je ocet, ocet je jed; není naděje, kromě času, kdy to znamená, že se věci staly tak přirozeně nepravdivými, že ke změně se vrátí k těm dřívějším. Ale mezitím naši starouškové, kteří dorazili v šedesátých letech, museli mít svědomí, aby se chránili před falešnými věcmi a brali v úvahu své žaludky: cožpak si nezaslouží chválu, když koupili živou slepici, aby ji krmili vlastníma rukama, když se blížily svátky?

Drahá malá bytost se procházela kolem domu asi tři měsíce, škubala sebou, cukala se, pobíhala ve volném výběhu stejně jako všichni její vrstevníci. Brigida, zatímco její manžel byl v obchodě, s ní mluvila nebo řezala listy zelí, nebo je rozdrobila a přidala med a zvala ji k pití z bílé misky, která vypadala jako porcelán. Co říkal sir Paolino? Dříve než vstoupil, zastavil se za dveřmi a volal koko, koko, koko; kdyby to bylo v oblacích, chudák bestie by utekla dolů. Slepice poté se stáhla až k zemi, kde na ni zíralo obilí, chleba, sušenky. Slepice na pochutiny pohlížela božsky stejně jako blažené oči jejich pánů. Vdova, která žila poblíž a která po smrti jednoho z jejích papoušků nemohla odolat takové podívané, plakala jako dítě.

"Jaká škoda!" řekl sir Paolino jednoho rána, "jaká škoda, že ubohé zvíře nemůže ochutnat kapku mé kávy!" dnes ji vypil jen tak a zasytila ho.

Na druhou stranu signora Brigida zjistila, že je stále v cihlové kuchyni a trpí chladem; ne že by chtěla říci, že by si slepice měly obstarat ponožky, ale ujistila se, že si Paolino rozprostřel alespoň starou podložku poblíž vody. A je třeba říci, že slepice měla opravdu zásluhy, protože s ničím jiným neuděláme lepší vývar ani neprokážeme větší úctu. Ve skutečnosti měla pruhy peří na hrudi a na zádech krásné zlaté červené barvy; tenké a rychlé nohy, živé a rozpustilé oko a reagovala na argumenty pánů určitými pohyby krku, hodnými jakékoli dívky v manželství. Milovali ji nejen proto, že byla slepice, ale také proto, že se dobré duše dobrovolně připojují k dobrým věcem. Zatímco dva starouškové seděli u stolu a jedli kousek masa, které si koupili, koupili na doručení (ani nemohli chovat býka v domě jako kuřátko), slepice vyskočila, podívala se na nádobí, nyní pravým okem, zlověstně, s takovou nevinností, že dva staří lidé zapomněli, že mají na jídlo chuť.

Ale dny plynou pro všechny. Už jsme mluvili o svátcích, které se blížily: lidé přemýšleli o tom, jak dobře utratit peníze, a plstěná bota na vánoční dárky byla připravena.

Naši dva dobří staří manželé už pět nebo šest dní usilovně přemýšleli, ale jako by měli v hlavách trnitý keř; ale protože byli jak plaché, tak úctyhodné povahy, ze strachu, že by obviňovali jeden druhého, v tichosti nesli svou bolest. Společná radost, která se v těchto dnech šíří a která rozjasňuje domovy a mysli lidí, je nerozveselila, opravdu, kdyby někdo řekl: šťastné svátky, signoro Brigido, sotva by odpověděla a smutně zakroutila hlavou.

---

Dokonce i sir Paolino v obchodě byl jako vyměněný; stál nehybně s rukama opřenýma o koš, oči měl zapíchnuté k zemi a pomyslel si: Nepotřebovala by Brigida zdravé a výživné jídlo, kdo by se odvážil odtrhnout pero od toho ubohého tvora?

A signora Brigida, běhajíce s punčochou, si myslela: kdyby ten ubohý muž neměl scvrklý žaludek výchovou, kdo by měl srdce? … ale řekne, že jsou nemocné ženy posedlé něhou a bude se mi smát, tak jako si děláme legraci z našeho souseda.

Strávili tedy několik dní, aniž by se jeden nebo druhý dotkl tohoto bolavého místa.

Do Vánoc zbývaly jen tři dny a museli se z toho dostat. Oba seděli před krbem po chudém obědu s rybami, které snad nebyly ani ryby. On, sir Paolino, stavěl hromadu malých vřeten kolem polen, která živě hořela, a ona, signora Brigida, v mřížkové čepici, ruce pod zástěnou, tiše vykřikla ve stínu.

"Věříš, má lásko," začal sir Paolino, "že to byl lín, kterého jsme jedli?"

"Nemyslím si," odpověděla s obtížemi.

"Pokud byste je mohli nechat v misce na ryby, stejně jako kuřata v koši, mohli byste je vidět," dodal manžel k malé večeři.

Brigida se zavrtěla ve svém křesle a potlačila v sobě povzdech, aby nenaznačila ubohému muži jeho pošetilou slabost pro zdravé jídlo. Příliš dobře viděla, že Paolino počítá s tím, že bude moci jíst alespoň o Vánocích něco opravdu zdravého.

PROMĚNY TICHA

ONA:

"Chci ti něco říct."

Ticho.

"Chci s tebou mluvit."

Ticho.

ON:

"Tak ano. Promluvme si. Co máme za problém?"

Polkla, ticho. "Teď ne."

Ticho, které by se dalo krájet, ve vzduchu visí bouře, ticho každou chvíli vybuchne.

Ticho ji ubíjí. Bere děti a zavírá za sebou dveře.

ON se nevěřícně dívá. Prázdnota a ticho.

ONA má v hlavě zmatek. Prázdná a zbytečná slova. Všechno je jinak než myslela. Prázdný, tichý, pronajatý byt. I děti jsou ticho. Zaražené.

Čí bude stůl? Čí byt? Čí hypotéka? Čí děti?

ONA:

"Chtěla jsem všechno. A teď nechci nic. Jen ticho a klid."

Z ticha se ozývá řešení.

Ticho zařve: "Rozvod!"

ON v tichu: "Já bych pro tebe udělal všechno, co si budeš přát."

ONA přehluší ticho: "Pozdě. Nechci ti ubližovat, bude to tak lepší."

ON mlčí. V tom tichu by bylo slyšet špendlík, kdyby spadl.

Dva, kteří mlčeli, byli každý jiný, neuměli se sebou v pravý čas komunikovat. Ticho je nesblížilo. Naopak, na stole leží rozvodové papíry. Je po všem.

A každý z nich teď prožívá okamžiky ticha po svém.

FRANTIŠKÁN JAKO LÉKAŘ

V často navštěvovaném a známém hlavním městě Anglie v Londýně žil před nedávnem bohatý a mocný muž, obchodník a měšťan. Vlastnil velké cennosti a nespočet pokladů, ale největším pokladem nade všechny poklady byla jeho dcera. Měl krásnou dceru, kterou mu Bůh poslal jako velký dar k majetku, který vlastnil. Přátelskostí, krásou a šperky překonala všechny dívky, které byly starší než ona.

A v době, kdy tato vábivá pověst a fáma o jejich chvályhodných kvalitách kolovaly, asi v patnáctém roce, jak Bůh ví, mnozí lidé z dobrého stavu se pokoušeli získat její přízeň a půvab všemi možnými způsoby, jak to jen láska dokáže, což velmi těšilo jejího otce a matku. A ještě více rostla rodičovská láska, kterou prokazovali své krásné milované dceři.

Stalo se však z Boží vůle, nebo na žádost a rozkaz Fortuny, která krásné dívce, jejím rodičům nebo všem dohromady nepřála a záviděla, nebo v důsledku tajného důvodu a přirozené příčiny, kterou nechávám filozofům a lékařům dívka se nakazila nepříjemným a nebezpečným onemocněním, obvykle nazývaným hemoroidy.

Veselý dům byl hluboce zarmoucen, když se ošklivé neduh odvážil pustit své chrty a lovecké psy do králičí ohrady, které si rodiče vážili nejvíce, a navíc se odvážil chytit svou kořist na tak nebezpečném a citlivém místě.

Ubohá dívka, zdrcená tímto strašným utrpením, ztratí klid a nedělá nic jiného než pláče a vzdychá. Její zoufalá matka je velmi rozrušená a zoufalá a její zarmoucený otec zalamuje ruce a rve si vlasy v zoufalství nad utrpením, které na ně bylo právě zasláno. Co vám mám říkat? Všechna velká radost, která v tomto domě panovala, byla touto tvrdou ranou vyhnána a proměnila se v této zlé hodině v hořký a náhlý smutek.

Nyní přicházejí příbuzní, přátelé a sousedé do tohoto smutečního domu, navštěvují a utěšují rodinu, ale to bylo málo nebo vůbec k ničemu, neboť stále víc a víc dobré dítě bylo tímto zlem zneklidněno a stěžovalo si. Nyní přichází postarší dáma, která důkladně zkoumá tuto nemoc a brzy dovolí trpící pacientce, ví Bůh, obrátit se k ní ve velké nelibosti hned na jednu, hned na druhou stranu; a pak jí dá léky ze stovky tisíc druhů bylin, ale marně. Je to stále horší a horší. Nyní se musí poslat pro lékaře do města a okolí a chudá dívka se musí odkrýt a ukázat tak svoji ubohou nemoc.

Přišli mistr Pierre, mistr Jean, mistr Takže, mistr Anders, stejně jako mnoho dalších lékařů ti všichni si přejí, chtějí vidět pacientku a části těla odkryté, kde ty prokleté hemoroidy, bohužel! byly již tak dlouho usazeny. Chudák děvče bylo tak překvapeno a plno údivu, jako by bylo odsouzeno k smrti, a nechtělo se položit tak, že by člověk mohl vidět sídlo hemoroidu. Bylo by mnohem lepší zemřít, než odhalit takové tajemství člověku.

---

Tato tvrdohlavost netrvala dlouho, protože přišel otec a matka, vybičovali její představivost a řekli například, že by se mohla stát příčinou její smrti, což by byl velký hřích, a mnoha dalších záhadných věcí, které by se daly dlouho vyprávět. Nakonec chudá dívka vyhověla více kvůli otci a matce než ze strachu ze smrti, lehla si na postel obličejem dolů a tělo vypnula takovým způsobem, že lékaři mohli zřetelně vidět velký neduh, kterým velmi trpěla. Připravili prostor a nechali lékárny připravit klystýry, masti, prášky a cokoli jiného, ​​co jim připadalo dobré, a ona vzala a udělala, co chtěli, aby se jí vrátilo její zdraví. Všechno je však marné, protože lékaři neznají ani prostředky ani způsoby, jak poskytnout nějakou úlevu od tohoto hanebného utrpení, a ve svých knihách o tom nic nečetli, ani to nikdy neviděli. A ze všeho nejvíce je stav chudé dívky zhoršován zármutkem, který cítí kvůli jeho nemoci, takže se zdá, že je spíše mrtvá než živá.

Uběhlo mnoho dní v této hořké bolesti a zármutku. A protože otec a matka, příbuzní a sousedé hledali způsoby, jak zmírnit neduh dívky, setkali se také se starým františkánem[1], který měl jen jedno oko. Viděl již mnoho ve svém životě a získal speciální znalosti medicíny.

Rodiče pacientky byli proto vysoce poctěni jeho návštěvou; sledoval neduh, oh! ke stejné nelibosti pacientky, který ukázala dříve, všechno podle libosti a dalo se předpokládat, že ji uzdraví. Dokážete si představit, že někdo rád slyšel jeho slova, a tak truchlící společnost, ze které zmizela veškerá veselí, byla tím utěšena a doufala, že záležitost bude pokračovat podle jeho slov.

Nyní opustil dům a slíbil, že se zítra vrátí s léčivým prostředkem, který měl odebrat ubohé pacientce za krátkou dobu velkou bolest, která ji mučila a trápila.

Noc byla velmi dlouhá, protože pacientka očekávala vytoužený den. Uběhlo však mnoho hodin, když si náš dobrý františkán vzpomněl na svůj slib, že přijde k pacientce ve stanovenou hodinu. To, že byl přijat velmi přátelsky a s potěšením, si dokážete představit. A když přišla hodina, když chtěl začít zkoušet své prostředky na pacientce, uchopil ji jako naposledy a položil na postel co nejlépe, a její zadek byl hodně vyšpulen a neprodleně ho ženy přikryly krásným bílým kouskem prádla, zakryly a zpevnily a na místě tajného neduhu byla vytvořena pěkná díra, skrze kterou ji mistr františkán mohl jasně vidět.

Pozoroval neduh hned z jedné, hned z druhé strany. Nyní se ho jemně dotkne prstem, nyní vezme prášek, který na něj chce použít. Dívá se trubicí, skrze kterou chce vhodit prášek nahoru a na neduh, nyní se k ní znovu otočí a znovu se dívá na neduh a nemůže se na něj dostatečně vynadívat.

Nakonec vezme svůj prášek do levé ruky, nasype ho do hezké, malé, ploché nádoby, vezme si druhou zkumavku, kterou chce naplnit práškem, a dívá se velmi důkladně a velmi blízko skrz díru všude kolem odporného hemoroidu chudáka dívky. A když si všimla podivného způsobu, jakým se náš františkán díval na všechno jediným okem, nemohla to vydržet; propukla v obrovský smích a bohužel nemohla ho zadržet. násilně potlačovaný smích vyústil ve zvuk ze zadku. Jeho vítr zasáhl prášek tak přesně, že většina z něj letěla na obličej a jediné dobré oko dobrého františkána, který, jakmile pocítil tu bolest, pustil nádobu a trubici, která téměř spadla na záda, tak byl vyděšený.

A když se znovu vzpamatoval, položil si ruku na oko a vehementně si stěžoval. Řekl, že je znetvořený a hrozí mu, že ztratí jediné dobré oko. Nelhal, protože žíravý prášek za několik dní zničil a poleptal jeho oko, a tak oslepl a tak to zůstalo.

Jednoho dne se proto nechal přivést do domu, ve kterém byl takto hezky odměněn. Jeho průvodce ho přivedl k pánu domu, kterému se stěžoval na svůj ubohý stav. Žadonil a prosil, jak by bylo správné a levné; a to za jakých okolností ke svému stavu přišel, zajistit mu slušné živobytí.

Měšťan odpověděl, že je mu velice líto jeho nešťastné náhody, ale že on toho nebyl příčinou a necítí se k ničemu zavázán. Přesto prohlásil, že je připraven mu ze soucitu a jako almužnu poskytnout přátelskou finanční pomoc, protože se snažil vyléčit jeho dceru, čehož nedosáhl. Není povinen tak učinit, chce mu dát tolik peněz, jako by obnovil zdraví jeho dcery, přestože jak již řekl, není k tomu povinován.

Mistr františkán, nespokojený s touto nabídkou, požaduje, aby ho živil po celý život, stěžuje si, že ho jeho dcera oslepila v přítomnosti jeho i mnoha dalších lidí, a tím jednou provždy znemožnila, aby důstojnému a svatému zasvěcení vzácnému tělu Ježíši, svaté službě církvi a slavnému bádání v knihách lékařů, kteří jsou zapsáni v Písmech svatých mohl sloužit lidu prostřednictvím kázání, což znamenalo jeho naprostou zkázu. Teď je žebrák a spoléhá se na almužnu, protože si nemůže zaopatřit nic jiného.

Ať už říká cokoli a stěžuje si na cokoliv, nemůže získat jinou odpověď než předchozí. Proto se obrátil na jurisdikci parlamentu v Londýně, který jednoho dne předvolal našeho výše uvedeného muže. A když přišla hodina, kdy se měl jeho případ projednávat, byl zastoupen obdivuhodným právníkem dobře informovaným o všem, co bylo nutné. Mnoho lidí se nacházelo v soudní síni, přísahám při Bohu, aby slyšeli o novém soudu. Pánové parlamentu byli novým případem, jakož i zmíněnými neobvyklými a zábavnými důvody a důkazy sporných stran velmi potěšeni. Tento tak zábavný a mimořádný proces se stal známým mnoha lidem, protahovaným, odloženým na poměrně dlouhou dobu, ne že by byl odmítnut nebo považován za vtip, nýbrž rozsudek byl odložen podle práva do té doby, než bude považován za běžný. A tak ta, která byla dříve známá mnoha lidem pro svou krásu, laskavost a svůj hezký vzhled, se stala známou po celém světě prokletými zlými hemoroidy, ze kterých, jak už bylo řečeno, byla nakonec vyléčena.

Vtipný příběh o léčbě františkánem ve středověku.

Zdroj:

Autor neznámý: Der Franziskaner als Arzt

Překlad a doslov: Mirijam

---

[1]Františkáni jsou členové církevních řádů hlásící se k odkazu sv. Františka z Assisi. Společenství v roce 1209 dostalo od papeže souhlas s veřejným působením.

ZVUKY TICHA

V tichu a temnotě pohroužena

takhle sní a odpočívá žena

vlnka s vlnkou si hraje

to šplouchání uvádí do ráje

Ticho raní, ticho bolí

po neshodách rány hojí

hlava prázdná ticho vnímá

teď už budu žena jiná

V tichu vítr čechrá vlasy

poletím ke hvězdám asi

ticho pulsuje tělem

vykročím vstříc zítřku směle

OBRÁCENÁ STRANA MINCE II.

Aby zotavil zneužívané oči tohoto ubohého mučedníka, měšťan nařídil posadit ho k tabuli, u které vyrostlo nové podezření, zatímco hodně pil a snědl jídlo, které zanechali ti, kteří se bavili v posteli k jeho velké škodě. Přišla hodina rozloučení. Řekl občanovi a jeho společnosti dobrou noc a velmi prosil, aby byl propuštěn z domu bránou, aby se mohl rychleji dostat do svého bytu. Občan mu však odpověděl, že v tuto hodinu nemůže najít klíč, a také prohlásil, že zámek je tak rezavý, že by se nemusel otevřít, protože branka nebývá zavřena, nebo jen velmi zřídka. Nakonec se spokojil s tím, že odešel přední branou a velkou oklikou se vydal ke svému domovu.

Zatímco jej občané doprovázeli k východu a pokusili se ho zastavit mluvením, dobrá žena rychle vyskočila na nohy, rychle se oblékla a přišla k bráně, se zavázanou jednoduchou sukní, svůj živůtek v náručí. Pak se jedním skokem ocitla ve svém domě, kde čekala na svého manžela, který musel urazit dlouhou cestu; přesně věděla, co musí udělat a jak se k němu musí chovat.

Podívejte, náš dobrý člověk klepe na dveře docela rázně, když ve svém domě vidí světlo. A jeho dobrá žena, která doma hospodaří, drží v ruce koště a ptá se na to, co stejně ví: "Kdo je tam?"

A on odpoví: "Tvůj manžel!"

"Můj manžel?" řekla. "Můj manžel to není, není ve městě!"

A znovu klepe a volá: "Otevři, otevři, jsem tvůj manžel!"

"Znám svého manžela," odpověděla, "nepřichází tak pozdě, když je ve městě. Pokračujte, nejste na správném místě. V tuto hodinu neklepejte na tento dům!"

A potřetí zabušil a jednou, dvakrát ji zavolal jejím jménem. Až teď předstírala, že ho poznává, a zeptala se ho, odkud přichází v tuto hodinu. A on pouze odpověděl: "Otevři, otevři!"

"Otevři," volala, "ještě tam jste, hanebný smilníku? U svaté Marie, raději bych Vás utopila, než vpustila do domu. Jděte spát na to špatné místo, odkud jste přišel!"

Ale teď dobrý muž hněvem hoří a tlačí nohu do dveří, jak je to jen možné, a zdá se, že je chce rozrazit na kousky, a hrozí, že zmlátí svou dobrou ženu, pokud to jeho síly dovolí. Z toho neměla velký strach, ale otevřela dveře, aby ztlumila hluk a mohla mu lépe říci svůj názor.

A když vstoupil, byl přijat, Bůh ví, velmi kysele a se zlou a rozzlobenou tváří. A protože její jazyk měl nad jeho srdcem, zatíženém rozzlobením a hněvem, zdálo se, že slova, která vrhala, byla neméně ostrá jako dobře nabroušená čepel nože. A mimo jiné ho mocně obviňovala z toho, že ze zlosti předstíral svou cestu, aby ji podrobil zkoušce, a to byl druh zbabělosti a záludnosti a není hoden toho, aby měl takovou cudnou ženu jako je ona.

Přestože byl dobrý muž velmi rozhněvaný a zpočátku docela rozzlobený, uklidnil se, když nyní viděl své bezpráví na vlastní oči a opak toho, co si myslel. Jeho rozhořčení a hněv, který naplnil jeho srdce, když tak násilně tloukl na dveře, zmizel a začal mluvit zdvořile. Řekl, aby se omluvil a potěšil svou ženu, že se cestou vracel, protože zapomněl na to nejdůležitější na své cestě, na dopis.

Aniž by naznačila, že tomu uvěřila, začala znovu s obviňováním, obviňovala ho, že přichází z hospody a lázeňských domů a nepoctivých a nemorálních míst, a chová se na slušného muže špatně a ona proklíná hodinu, kdy ho potkala a její prokleté manželství s ním.

Bezútěšný chudák poznal svou chybu, viděl svou dobrou ženu v jiném světle, mnohem víc, než chtěl. Byl podrážděný a věděl, bohužel nevěděl, jak by měl argumentovat ke své obraně. Začal přemýšlet a na konci svého myšlenkového pochodu předstoupil přímo před ni, padl před ní s pláčem na kolena a řekl krásná slova: "Moje milá družko a věrná manželko, žádám tě a prosím, upusť od své zášti, kterou jsi ke mně pojala, a odpusť mi všechno špatné, co jsem ti udělal. Vidím své špatnost a rozpoznávám svou chybu a přicházím právě z místa, kde se mi velmi líbilo. Odvažuji se ti říct, že jsem tě tam chtěl poznat, na což jsem teď velmi naštvaný. A protože to bylo špatné a přišlo to bez důvodu, přiznávám, že jsem měl podezření. Jsi dobrá žena. Teď toho hořce lituji. Proto tě znovu žádám, zapomeň na všechnu minulou a současnou zášť, buď od té laskavosti a odpusť mi mou hloupost!"

Když naše dobrá ženuška viděla svého manžela na správné cestě a viděla zcela podle jeho přání, že už není tak drsný a otravný, zvolala: "Cože? Takový špinavý odporný chlap, který přichází z takových hanebných a vykřičených míst, jak může vůbec pomyslet nebo se odvážit jen na okamžik uvěřit, že tvoje dobrá cudná žena by se tam jen odvážila podívat?"

"Ne, ne, proboha! Ach, vždyť já to vím velmi dobře, milá přítelkyně, nemluvte o tom kvůli Bohu, "řekl dobrý člověk. A znovu poklekl před ní a znovu zopakoval svou dřívější žádost. Ačkoliv byla tímto podezřením stále zarmoucená a naštvaná, protože viděla, že její dobrý manžel je naprosto zkroušený jejími výčitkami, její vzrušené srdce se postupně uklidňovalo; odpustila mu, i když neochotně stotisíckrát přísahala a stejný příslib dala i jemu, který jí udělal takové bezpráví.

A mnohokrát v důsledku toho proklouzla s menším strachem a bezpečněji jmenovanou bránou, aniž by byla lest někdy odhalena tomu, kterého se nejvíce týkala. A na první příběh to stačí.

Půvabný příběh o manželské nevěře a dobových radovánkách. V originále psaná zvláštním "středověkým" stylem onikání, vykání a tykání. Z jedné strany vzdávání úcty, z druhé nadávky. Zvláštním způsobem na mne působí pojmenování osob jako občan, dobrý člověk, chlapík, měšťan, dalo by se v kontextu přeložit i jako tovaryš, ale to neodpovídá mému způsobu psaní.

Příběh jsem nazvala "Obrácená strana mince" v originále "Die Kehreite der Medaille". Název povídky můžeme dedukovat z věty … cestou se vracel pro dopis … - neplánovaně a takhle to dopadlo a z vypovídajícího obráceného charakteru každé z výše uvedených postav.

Zdroj:

Autor neznámý: Die Kehrseite der Medaille

Překlad a doslov: Mirijam

OBRÁCENÁ STRANA MINCE I.

OBRÁCENÁ STRANA MINCE

Foto: nakladatelství Guttenerg z publikace Sto nových novel

Ve městě Valenciennes[1], žil před nedávnem vznešený občan, v té době sběrač daní na Henegavsku[2], který byl známý svou velkou a obezřetnou moudrostí mezi ostatními a mezi jeho chvályhodné vlastnosti byla v neposlední velkorysost, protože skrze ni získal přízeň knížat, pánů a všech ostatních stavů. A v tomto šťastném bytí ho osud držel a přijímal ho až do konce jeho dnů.

Před a po smrti ho smrt osvobodila z řetězu, který ho tlačil v manželství. Byl dobrý občan, hrdina tohoto příběhu, nebyl v již zmíněném městě tak špatně zapsán, že ani žádný jiný velký pán by se necítil spokojenější a s takovým příbytkem poctěnější. A mezi vyhledávanými a chválenými budovami se tyčil jeho dům, který bylo vidět z několika ulic. A měl malou bránu, ve které naproti žil dobrý chlapík. Měl velmi krásnou, hezkou ženu, která byla zrovna v nejlepším rozkvětu. A jak je zvykem, střílela svýma očima tolik šípů a jako správný lukostřelec mířila přesně do srdce zmiňovaného občana, že bez okamžité pomoci by jeho stav byl v ohrožení života. Aby tato přestřelka slavila úspěch, mnoha chytrými způsoby zařídil, že dobrý chlapík, manžel jmenované ženy, se stal jeho známým přítelem. A jen několik obědů a večeří, banketů, jídel v lázeňských domech a dalších podobných zábav v jeho domě i jinde proběhlo bez jeho účasti. A náš chlapík na to byl velmi hrdý a štěstím bez sebe.

Protože se náš občan, chytřejší než liška, ujistil o přízni chlapíka, staral se jen velmi málo o to, aby získal lásku své ženy; a za pár dní se postavil tak řádně a dobře k dílu, že bodrá žena byla připravena ho poslouchat a zvážit jeho přání.

Neměla dostatek času a příležitosti, aby mu poskytla správnou pomoc. Byla připravena slíbit, jakmile její manžel jednou opustí dům, aby strávil noc venku, že ho okamžitě bude informovat.

Konečně nastal vytoužený den a chlapík řekl své ženě, že jde na zámek, asi tři míle od Valenciennes, a kladl jí na srdce, aby zůstala doma a starala se o dům, protože jeho obchody mu tuto noc nedovolí vrátit se domů. Zda tím byla velmi potěšena, aniž by to samozřejmě vyjádřila slovy, svým chováním nebo jinak, se člověk nemusí ptát. Ještě neušel ani míli, když občan slyšel o dlouho očekávaném štěstí.

Okamžitě nechal opravit koupelny, rozehřát lázně, napéct koláče, dorty, připravit kořeněné víno a všelijaké další dary Boží, a to v takovém množství, že se to všechno sotva vešlo na stůl. Když přišel večer, odemkla se brána a ten, kdo tam měl tu noc být na stráži, skočil dovnitř; a Bůh ví, jestli byl přijat velmi něžně. Přeskočím tento okamžik a doufám, že se nebudou zaobírat prázdnými slovy, ale obrátí se k jinýmm věcem, které jim byli přiděleny tohoto šťastného dne podle jejich přání.

Poté, co vstoupili do místnosti, se okamžitě posadili do vany, před kterou bylo přichystáno a naservírováno krásné jídlo. A Bůh ví, že pili podle toho, jak jim srdce velelo. Mluvit o vínech a jídle znamená opakovat vyprávění; a aby se příběh zkrátil: jídla a pití bylo víc než dost.

Tímto příjemným způsobem uplynula větší část této sladké a krátké noci: polibky byly vzaty, polibky byly opětovány, tolik a tak dlouho, že oba toužili jen po posteli.

Zatímco se navzájem hladili, podívejme se, dobrý člověk se už vrací ze své cesty a bez jakékoli představy o tom, že zažije pěkné dobrodružství, mocně zaklepe na dveře místnosti. Společnost v ní mu zpočátku zamítla vstup, dokud nezavolal svého kmotra. Potom řekl nahlas a zřetelně své jméno; a pravděpodobně jeho dobrá žena a občan ho slyšeli a poznali.

Ženuška byla tak vyděšená, když uslyšela hlas svého manžela, který se zdál nemocný a nemohl se udržet na nohou, kdyby dobrý občan a jeho lidé neuklidňovali situaci. Dobrý občan se rychle vzchopil. Věděl, co má udělat. Ženu ve spěchu tlačil do postele, co nejblíže k němu a říkal jí, aby zůstala blízko něj a zakryla si tvář, aby si ho nikdo nevšiml.

A to se událo velmi rychle, v čase, který si člověk neumí ani představit; pak nechal dveře otevřít bez spěchu. A dobrý chlapík skočil do místnosti a přemýšlel také, zda je tam skryto nějaké tajemství, protože ho tak dlouho drželi u dveří. A když viděl stůl naložený vínem a množstvím jídla, dobře připravenou krásnou koupel a občana uloženého v krásné posteli s druhou osobou. Bůh ví, jestli mluvil nahlas a pomlouval chování svého dobrého souseda: nejdříve ho nazýval neotesancem, potom zhýralcem, potom odporným uličníkem, pak opilcem a pokřtil ho tak dobře, že se všichni v místnosti z celého srdce smáli.

Ale jeho manželka neměla v tuto hodinu volný čas, tak velmi byly její rty zaneprázdněny, aby se přiblížila svému novému příteli. "Haha," řekl, "pane vtipálku, dobře jste mi utajil dobré jídlo, ale můj věrný oddaný, když jsem nebyl u velkého hodování, alespoň chci vidět novomanžele!" A s těmito slovy vzal svíčku do své ruky a přiblížil se k posteli. Chystal se zvednout přikrývku, pod níž jeho tichá, dokonalá a dobrá manželka činila pokání, když ho měšťan a jeho lid zadrželi. Ale nebyl s tím spokojen. Přese všechno se držel rukou pevně postele. Ale nezmohl se na nic a z dobrého důvodu mu nebylo dovoleno uskutečnit jeho přání a vůli.

Bylo však dosaženo příjemné a zcela nové dohody, s níž se konečně spokojil, a to - dobrý občan souhlasil, že mu ukáže zadní stranu své ženy, záda a stehna, která jsou bílá a plná, a druhou krásu a laskavost, aniž by odhalil obličej a nechal na něho pohlédnout.

Dobrý chlapík se svíčkou v ruce zůstal docela dlouho, aniž by řekl jediné slovo. A když promluvil, ocenil velkou krásu své ženy a místopřísežně prohlásil, že nikdy neviděl nic takového jako zadek své ženy; a kdyby nevěděl s jistotou, že v tuto hodinu byla ve svém domě, řekl by, že je její.

Brzy byla znovu zakryta a on se hluboce zamyslel. Ale Bůh ví, jestli byl dobře informován, napřed jedním, pak druhým, prý se mu to špatně říká, prý prokazuje své ženě málo úcty a toto je naprosto jiná osoba, jak mohl vidět.

---

[1] Valenciennes - město na severu Francie

[2] Henegavsko - belgická provencie je nejzápadnější a zároveň nejlidnatější provincií Valonska

ELEKTROMOBILY

Kobalt se těží v Kongu. Abychom mohli používat elektrická vozidla, umírají zde lidé.

Děti přepravují rudné koše, horníci kopají za život ohrožujících podmínek: kobalt je nezbytný pro výrobu dobíjecích baterií a těžba je vysoce kontroverzní. Odborníci nyní zkontrolovali doly v Kongu.

Kdo chce vyrábět baterie pro automobily, potřebuje kobalt - alespoň podle současného technologického postupu při výrobě baterií. Surovina se získává hlavně jako vedlejší produkt těžby niklu a mědi. Minerál je extrémně nerovnoměrně distribuován po celém světě: Demokratická republika Kongo, Austrálie a Kuba spolu tvoří více než 70 procent známých zásob.

Kolem těžby v Kongu vždy probíhaly diskuse. Hovořilo se o dětské práci, o katastrofické bezpečnosti při práci. Experti Federálního ústavu pro geovědu a přírodní zdroje navštívili více než 50 dolů s nalezišti mědi a kobaltu v provinciích Haut-Katanga a Lualaba za účelem studia. V rozhovoru představí výsledky odborník Philip Schütte.

Dr. Philip Schütte ve Spolkovém ústavu pro geovědu a přírodní zdroje v Hannoveru dohlíží na výzkum udržitelnosti těžby a dodavatelských řetězců surovin. Od roku 2015 odpovídá za technickou koordinaci projektu v oblasti komodit v Kongu. Předtím vedl projekt za účelem dosažení certifikace minerálů v místě konfliktu zdrojů ve Rwandě a Burundi.

SPIEGEL: Za jakých okolností probíhá těžba kobaltu v Demokratické republice Kongo?

Schütte: Většina konžského kobaltu se získává průmyslovou těžbou. To se děje prostřednictvím různých velkých mezinárodních společností, které obecně dodržují celosvětové předpisy. Přibližně 10 až 20 procent však ale také připadne těžbě v malém měřítku. A to může přinést obrovské problémy.

SPIEGEL: Co je na tom špatného?

Schütte: Z velké části je těžba v malém měřítku nezákonná, částečně také v oblasti průmyslových dolů. Horníci kutají v extrémně nebezpečných podmínkách. Protože jsou vykopány hluboké tunely, je nebezpečí zřícení vysoké. Lidé často umírají. Kromě toho jsou horníci v nelegálních dolech špatně placeni, často výrazně pod minimální mzdou, která v Demokratické republice Kongo čítá stejně jen asi čtyři dolary denně. Horníci jsou vykořisťováni zprostředkovateli. To jsou často Číňané, Indové nebo Libanonci.

SPIEGEL: Existuje také legální těžba v malém měřítku. Jsou tam lepší podmínky? Nebo drží nad těžbou ruku navíc státní zaměstnanec?

Schütte: Pokud považujete těžbu v malém měřítku za něco špatného, ​​nahlížíte na to příliš jednoduše. Existují vyhlídky na zaměstnání a příjmy pro více než 100 000 horníků a jejich rodin. Pokud půjde vše dobře, horníci se organizují v určených oblastech a vládní úředník kontroluje zdravotní a bezpečnostní předpisy. Potud teorie.

SPIEGEL: A praxe?

Schütte: Průmyslové těžební společnosti si již dávno zajistily výhodné obchodní podmínky v těžebních oblastech. Malé těžební oblasti, na které se zaměřuje konžský stát, jsou na druhé straně téměř v neatraktivních geologických zónách. Proto tam horníci nechodí. To vede k nelegální těžbě, kterou horníci upřednostňují před velkými společnostmi.

SPIEGEL: Jak rozšířená je dětská práce?

Schütte: Toto téma zabírá velký prostor v médiích a v práci nevládních organizací. Často se operuje dramatickými čísly. Zjistili jsme však, že dětská práce není tak rozšířená, jak jsme se obávali. Musíte se podívat na každý jednotlivý případ a zjistit, co přesně dělají děti v dole. Skutečnost, že jsou přítomny, neznamená automaticky, že musí také vykonávat těžkou práci.

---

"Strčí lidi dolu do dolů"

SPIEGEL: Dalo by se říci, že děti v dole obecně nic neztratily.

Schütte: Takto lze na to také pohlížet. Ale někdy je také doprovázejí rodiče, kteří si vydělávají na živobytí v dole. To, zda děti samy pracují, závisí především na akutní potřebě peněz rodiny. A to se může denně měnit. Doly se často nacházejí v obytných oblastech nebo v jejich blízkosti. Jsme docela šťastní, když přitom nejde o závažnou formu dětské práce.

SPIEGEL: Co to znamená?

Schütte: Podle definice Mezinárodní organizace práce ILO by tomu tak například bylo, kdyby děti pracovaly pod zemí přímo na bouracích pracích, na porubu. Tam jsou zdravotní rizika samozřejmě zvláště vysoká. Nebo pokud musí přepravovat těžké pytle na rudy. Pokud na druhou stranu děti sbírají nebo třídí kousky rudy v dolech nad zemí, často vedle svých rodičů, je to pro nás trochu méně dramatické. To samozřejmě není dobré, ale není to tak problematické jako jiné formy dětské práce.

SPIEGEL: Kolikrát jste si něčeho takového všimli?

Schütte: Spolu s našimi konžskými partnery na projektu jsme prozkoumali 58 dolů. V jednom případě jsme viděli 120 dětí, které musely dělat těžkou práci. V jiném dole jsme viděli čtyři teenagery přepravující rudné pytle. Na dalších 56 navštívených dolech bylo celkem 2 500 dětí přítomno nebo zapojeno do lehčích činností, nikoli však ve smyslu těžké dětské práce.

SPIEGEL: Mezinárodní zákazníci jsou s problémy v Kongu obeznámeni již léta. Proč se prostě oni nevzdají těžby kobaltu odtud?

Schütte: Některé společnosti skutečně jdou touto cestou. Ostatní těžební oblasti, například v Austrálii nebo Rusku, však nestačí pokrýt všechny jejich potřeby. Kongo pokrývá více než 60 procent světové těžby. A tento podíl v budoucnu spíše poroste než klesne, protože geologické podmínky v zemi jsou tak dobré. Kongo je příliš přitažlivé pro těžbu kobaltu a nechce se jí vzdát. Takže musíte přemýšlet o tom, jak těžit kobalt v Kongu s maximální mírou odpovědnosti.

SPIEGEL: A jak toho lze dosáhnout?

Schütte: Například v dodavatelském řetězci existují například normy OECD týkající se náležité péče. Jsou stanoveny minimální standardy, jako je zabránění nejtěžších forem dětské práce. Nelegální přítomnost vládních služeb není povolena. Pokud to společnosti provedou, mohou se také zapojit v Kongu. Toto je lepší řešení, než jednoduše se Kongu vyhnout.

Elektromobil, elektroauto, elektrické vozidlo (EV), někdy též bateriové elektrické vozidlo (BEV) je automobil na elektrický pohon. Je poháněn elektromotorem a jako zdroj energie využívá obvykle baterie, kterou lze nabít v nabíjecí stanici nebo ze standardní elektrické zásuvky v budovách, garážích a parkovištích. Na kapacitě baterie elektromobilu závisí jeho dojezdová vzdálenost.

Elektromobil, automobil na elektrický pohon je poháněn elektromotorem a jako zdroj energie využívá obvykle baterie, kterou lze nabít v nabíjecí stanici nebo ze standardní elektrické zásuvky v budovách, garážích a parkovištích. Současný dojezd elektrických vozidel je kolem 200 - 250 km. Bateriové elektromobily začali vyrábět již někteří světoví výrobci automobilů jako Volkswagen Group (a Škoda Auto), Daimler AG do svého Mercedes-Benzu, BMW, Volvo, Renault, Ford, Nissan, Toyota, Mazda, Hyundai, Kia a přidávají se další.

Elektrická vozidla, někdy se uvádí bateriová elektrická vozidla, představují ekologičtější a levnější provoz.

Problém představuje ale nabíjení. V současnosti je podle databáze MPO 131 veřejných stanic, ale celkem je okolo 470 stanic. Využít se dá běžné 230 V zásuvky, kde je nevýhodou vysoká časová náročnost, nebo vícefázové 16 A zásuvky. Hodina dobíjení z vícefázové zásuvky zvýší dojezd elektromobilu až o 55 km.

Při vzrůstajícím počtu elektromobilů se kapacita a počet dobíjecích stanic jeví jako nedostatečná. Nevýhodou je i doba nabíjení. Při dennodenním ježdění to znamená, stejně jako u mobilu, každý večer nebo každý druhý stát někde 3 až 4 hodiny a čekat až se auto dobije, abych příští den mohla zase bezpečně dojet. Za zmínku stojí uvést i spotřebu elektrické energie pro elektrická vozidla. Již teď odborníci a i my jako laická veřejnost, vnímáme, že počet elektráren a výroba elektrická energie nebudou stačit. Z čehož logicky vyplývá další zdražování elektrické energie pro všechny a dražší provoz elektromobilů.

Myslíte, že elektromobily jsou adekvátní alternativou klasických automobilů na benzinový nebo naftový pohon?

Co mě také fascinovalo, je dětská práce v Kongu.

Stačilo mi, když jsem coby turista, permoník, navštívila doly v Kutné Hoře. Prošli jsme povoleným úsekem s přilbou na hlavě a měli jsme možnost vidět, v jakých neutěšených podmínkách horníci pracovali. A podle výkladu průvodkyně v dávných dobách pracovali v dolech pod zemí také 10 - 12leté děti. A situace stejná jako v Kongu. Aby rodina přežila, musely se podílet ekonomicky na zabezpečení rodiny. Potmě, se svíčkou, vleže na břiše, s kladívkem kutali kousek toho zatraceného stříbra. Nezdravé prostředí, častá úmrtí na rozedmu plic, riziko sesunu dolu.

V současné době je u nás dětská práce zakázána. V Kongu nikoliv. Zájemci o kobalt z civilizovaných zemí, kde děti nepracují, pod záminkou, že práce dětí není těžká a všelijak ji omlouvají, těžbu v Kongu nepřeruší a nebudou apelovat na vládní konžské instituce, aby s prací dětí něco dělaly. Naopak, pro ekonomický byznys se zřeknou svého morálního kréda, že práce dětí je nezákonná a dá se vyhodnotit jako zneužívání a využívání.

Nemáte také takový dojem?

Zdroj:

https://www.spiegel.de/wissenschaft/mensch/kobalt-aus-dem-kongo-hier-sterben-menschen-fuer-unsere-e-autos-a-1291533.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Elektromobil

Autor interview: Christoph Seidler

Zkrácený, volný překlad a vlastní úvahy: Mirijam

V LESE III.

"Pille! Kde jsi? ..." a pískám, takže .... zatímco já jdu do louže za hlukem, Battistino bere dýmku levou rukou a vysílá ostrý lovecký sykot, který zaznívá v celé osamělosti. Druhý darebák, který nikdy nemluvil a kterého jsem znal jako Ruda, se usmál a tvářil se při tom jak krétská žába.

Pill .... Necítím nic, jdu dolů do louže a zjistím, že ubohý křesťan se hněte ve džbánu vody jako netvor v bahně a který našel způsob, jak se utopit.

Je to pelagra (červené malomocenství), která přináší do pekla žízeň.

Často se stává, že se nemocní vrhají do studny.

"Budete se bát, Battistino."

"Není to poprvé. Minulý rok, vzpomínáte si na toho šílence z Mombella, který unikl z továrny a který se oběsil mezi dvěma rostlinami? Prvního ledna ráno jsem ho viděl. Lezl přes velmi vysokou borovici, kde připevnil lano; pak šel k jiné vyšší rostlině a zaútočil na druhý konec, a Bůh ví, jak se mohl zavěsit ve vzduchu ve výšce zvonice."

Šílený má velkou sílu.

Dotklo se mě, když jsem to viděl mezi světlem a temnotou. Chlad ztuhl i lano a blázen vypadal jako průhledný.

La Bortola, krejčí, získala padesát šest lir s čísly blázna.

Ruda se znovu zasmál a koulel svýma bledýma očima.

"To byl hrabě, který se zbláznil do alkoholu.

Kdo chce příliš mnoho, nemá nic …"

Je tu maršál.

Přišel také starosta a doktor. Mrtvola byla objevena. Vypadala jako zažloutlá mumie. Hlína stále vyplňovala její ústa a malé dírky v nose.

Zdálo se, že se Pill proměnil v kámen a podíval se na mrtvého muže se slzou v oku.

Chudák Gasparino! Bylo řečeno, že to je fosilie stará tři tisíce let, a jak tam byl sám opuštěn a v chladu nebylo vidět, že na okrajích úst mu hraje jen slabý výraz ironie. Rozhodně to nebyla hlína, která ho rozesmála.

Pill toho dne jedl málo.

Zdroj:

Emilio de Marchi: Nei boschi

Překlad: Mirijam

JAK ČLOVĚK POZNAL SVOJI VLASTNÍ NEDOKONALOST

Slyšela jsem a myslím i četla prohlášení: "Nikdo není dokonalý. Ani jeden." Stejně tak dobře by se dalo prohlásit: "Člověk je dokonalý." Pokusím se to trochu rozvést.

To, co je nedokonalé pro jiné lidi, může být pro osobu blízkou naprostá dokonalost. Může říci: "Ty nemáš jediné chybičky." Z čehož vyplývá, že jsem dokonalá. Ale z praxe víme, že i toto prohlášení může kolísat dle nálady a schopnosti vyhovět, ztotožnit se se závěry mého partnera nebo zastávat jiný názor. Pak už nebude hledat to dokonalé ve mně, ale chybičky, které bude cítit potřebu vyzvednout.

Všichni známe biblický příběh o stvoření.

Na počátku stvořil Bůh nebe a pustou a prázdnou zemi. Pak tam bylo něco, čemu nerozumím. Nějaká díra, možná černá díra, propast, tůně a nad ní byla tma. Ale nad vodami si poletoval, vznášel se duch Boží, což je jenom imaginace Boha. Ale vizionářskou vizi Boha vytvořil Bůh slovem. Protože všechno tvořil slovem:

"Budiž světlo, budiž tma, budiž klenba, která bude oddělovat vodu od nebe, budiž večer, budiž ráno. To byl základ. Poté Bůh ulehl na kutě a další den byl výřečnější. Druhý den nashromáždil velké množství vody v moři, zbytek byla země.

Bohovi se líbila zelená barva, pomyslel si a vyřkl slova: "Ať se to tu zelená." A bylo to dobré, samolibě, spokojeně usnul.

Třetí den se mu v hlavě rozbřesklo a začal mudrovat o čase, dnech, letech, hvězdách. To proto, aby věděl, jak dlouho má makat a kdy už může jít zase spát. Dobrá.

Čtvrtého dne se nevyspal nijak do růžova. Šel pustou krajinou, naklonil se nad vodu, aby se opláchl, byl čistý jako slovo boží a pookřál. Sehnul svůj hřbet a nikde nic. Pomyslel si: "Kéž něco malého se hemží ve vodě. Nebo raději něco velkého?" A ve vodě začal být život. Malé rybky se mihotaly a třpytily ve vodě, velké ryby a další havěť důstojně plula v mořích. A jako dozorce se nad nimi vznášeli dinosauři, okřídlení létavci, drobní zpěvaví ptáčci a majestátní dravci. Ta mořská a nebeská krása ho natolik uchvátila, že zmožen klesnul ke spánku za zpěvu ptactva.

Když procitnul pátého dne, vydal se po cestě vykonat svůj ranní rituál. Cesta byla dlouhá. Cestou necestou, polem, nepolem, že zhotoví malotraktor, to sice věděl, ale teď se mu o tom nechtělo mluvit. Dál si vykračoval lesy, pouštěmi i pustinami. Nikde ani živáčka. Jen nad hlavou mu píseň ptáci pěli. "To je ale nuda," pomyslel si Bůh a vztekle dupl svojí božskou nožkou do země a zvolal: "Země, vydej rozmanité druhy živočichů, dobytka, plazů a všelikou jinou zvěř!" Ejhle, a stalo se. "To je dobrý," pomyslel si ve své samolibosti Bůh. Mohl být samolibý, nikdo jiný tam nebyl. Samolibý v podstatě znamená, že se já, skutek, čin nebo něco líbí mně samotnému. Znáte pohádku Dorotka a papoušek? Ten také pořád vykřikoval: "To já, to já!" a přitom se naparoval. Dorotka ho měla ráda, hladila ho po hlavičce a říkala: "No jistě, ty můj malý papoušku," i když papoušek ve své nemotornosti natropil tolik škod a způsobil tolik pádů. Přesto ho Dorotka milovala, jeho vychloubačnost, jeho řeči, jeho bytí.

Bohovi nejspíše chybělo to hlazení po hlavičce, proto šestého dne vymyslel tvora všech tvorů - dokonalého člověka v očích Boha (bohužel často i v našich očích) a nemělo to chybu. "To je dobrý," liboval si.

Bůh přecenil své dílo a požehnal ho slovy: "Tebe tvořím k obrazu svému. Ty vládni a panuj všemu, co zde jsem vytvořil a co zde jest." Tak Bůh vložil do člověka samolibost. Odpoledne, poté, co byl unaven ostrým sluncem, si na chvíli zdřímnul. To víte, muž v letech. Probral se a ještě rozespalý přehlédl své dílo. Asi se mu zdálo dosti vemlouvavě nějaké "péčko", protože s tajemnou jiskrou v oku začal roztrubovat do celého světa: "Adame, Evo, lidé! Milujte se a množte se. Zaplavte tuto zemi svými potomky. Já už chci na odpočinek. Těším se na důchod. Pak už jen po celý svůj věčný život nohy hore a s láskou, dozorem, žárlivostí, všemohoucností, milosrdností, spasitelností budu obhlížet mé nesmrtelné dílo."

Rodon - Autor: Vasněcov Viktor Michaljovič

Zdali bylo záměrem Boha stvořit Satana, padlého anděla, hada a nechat ho usídlit v rajské a pozemské zahradě, to vám dnes nepovím. Jisté je, že hraje kostky, jak jsem psala v jedné ze svých povídek a já osobně si myslím, že i poker. Nasadí si černé sluneční brýle a všem rozdá karty. A blafuje. Stejně jako s tím hadem. A ty, člověče, poper se s tím.

Převlečený had, polobůh, padlý anděl, satan, šiřitel polopravd, který byl stvořen Bohem, zláká dokonalé lidi. "Váš Otec zasadil tento jedinečný strom s jablky. Chce vás vystavit pokušení, hrozí vám smrtí. Já vám pravím, že když z něho pojíte, nezemřete. Nebudete žít v klamu, že jste dokonalí, otevřou se vám oči a rozeznáte dobré i zlé."

A tak člověk poznal svoji vlastní nedokonalost.

V LESE II.

Když mě konzul uviděl, dvěma prsty se dotkl okraje svého klobouku a řekl:

"Řadový právník. Je mi ctí."

Dobrý člověk byl můj farmář a ve své jednoduchosti cítil velkou úctu k mé osobě.

"Co to děláš, kukuřičnou kaši?" zeptal jsem se.

"To je kvůli tomu Gasparinovi Velovi," odpověděl konzul táhlým jazykem, který je pro horní milánštinu typický.

"Co udělal Gasparino Vela?"

"Je mrtvý."

"Byl nemocný?"

"Měsíc, měl pelagru (červené malomocenství), ale je třeba říci, že mu to stouplo do hlavy.

"Pokud jsem to neslyšel, byl v agónii."

"Zemřeme i bez zvonu," přerušili jsme Battistinova přerývaná slova toho, kdo má v ústech krátkou dýmku, která mu téměř spálí víčka.

Signor Boltracchi mi ukázal palcem přes rameno něco napravo. Podíval jsem se a viděl, jak můj Pill na svých čtyřech nohách téměř ztuhlý, se třásl pod kůží na celém těle.

U dalšího kývnutí Boltracchiho jsem se otočil o devadesát stupňů. Podíval jsem se zpět na rostliny a pak jsem zahlédl na měkké deštěm zkropené zemi z předchozího dne, nevím co, něco, co bylo pokryto rohožkou vozu z opotřebovaného sedlového plátna a pod malou kupkou slámy. Na jedné straně čouhaly dvě nohy dlouhé, tenké, zablácené, s dlouhými hřebíky, dvě ošklivé nohy, které vypadaly jako mrtvé, krátce nohy mrtvého.

"Bože, co to bylo?"

Konzul natáhl ruce k plameni a pokračoval přirozeným tónem:

"I na něm je vidět chlad." "Je všechno v pořádku dnes ráno?" Zatímco jeho žena byla milována, otevřel dveře, přešel do zahrady a nahý, tak jak vyšel z lůna své matky, vydal se po lesní cestě.

Musel jít k jezeru Mombello.

Zůstal by, kdyby to šlo, ale voda je vysoká. Místo toho vidíme, že překročil údolí Merly, lovil sám ve starých lesích Lenzana a skončil v kaluži Vetra. Věřil, že ji může překročit, ale uvízl v jmelí.

Existuje země, která vypadá jako louh.

Včera jsem prošel kolem Vetra a nebyl tam žádný sud s vodou.

Dneska je tomu trochu jinak.

"Byl vyslán, aby varoval starostu a maršála," řekl tajemník a otočil se k plameni.

"Nebyl to váš příbuzný?" zeptal se Battistino konzula.

"Vzal si moji sestru, takže nechal za sebou tři děti. Jeden je voják."

"Teď se může vrátit domů, pokud starý muž zemřel ..."

"To zákon neumožňuje, pokud nejsou nezletilí," řekl vážně pan Boltracchi.

Pill s nataženými drápy, čenich dopředu, ztuhlý jako dřevěný pes, pořád očichával mrtvého.

"Vaše žena to ví?"

"Když se vrátila ze mše, byla stále tma, asi v pět hodin, je to tak?" ujišťoval se, "našla dveře otevřené. Pak si uvědomila, že její Gasparino utekl, protože utéct už zkusil několikrát. Začala křičet a volat lidi. Přišel chlapec Melgoni a řekl, že viděl nahého muže, jak běží lesem a že to byl Gasparino Vela. Pak začali hledat v lese a našli čerstvé kroky s otisky prstů na rostlině. Rozhlíželi jsme se kolem a pak jsme se s tebou setkali Battistino, jsi v pořádku?"

Přišel jsem z Bovisia, kam jsem měl přinést boty k obuvníkovi, aby na ně nasadil podpatky a přišel k louži Vetro. Myslím si, že jsem byl hnán pudem. Jako můj pes, když je horko, vstoupí do louže a umyje si blechy. Ve skutečnosti jsem věřil, že to byl Pill pana právníka, který se dobrovolně se mnou setkal, když ví, že se procházím lesy. Ve skutečnosti jsem se zastavil a hlasitě volal: "Pille ...." Vrátím se a slyším šplouchání vody.

V LESE I.

Kdo nezná vysoké lesy Milánska, zvané lesy Saronno, Mombello, Limbiate, dokáže si představit pás lesů na nerovném terénu, kdysi nekultivovaného a dnes osázeného skotskými borovicemi a dubem, což je to, co Země, plná vřesu a housenek, nám může dávat. Tyto plantáže nejsou příliš staré, a proto nejsou příliš známé. Většina našich otců se pamatuje na to, že viděli první výhonky, když ten holý trakt země nebyl ještě nic jiného než holý sodík. Dnes je les vyspělý, nebudu říkat pro zloděje, kteří již nežijí v lese, ale pro všechny ty, kteří milují smutnou samotu a vždy sní o tom, že jsou dnes zde, zítra jinde.

Tyto lesy mi připomínají například určité samoty starověké Kaledonie: a nejkrásnější je, že v Kaledonii jsem nikdy nebyl. Ale tucet románů Waltera Scotta, kdy jsem seděl ve stínu starodávného dubu nebo dokonce jen na schodišti, nebylo ve dvanácti letech zbytečně čteno. Pokud to není jako ve Skotsku, existují lesy v Limbiate, které by mohly být přepraveny do Skandinávie, a pak je to ještě krásnější pro ty, kteří rádi chodí pěšky.

Tisíce rostlin trvalých tmavě zelených, tenkých a rovných stonků, které otevírají své peří květů nebo deštník, jsou promíseny v téměř symetrickém uspořádání v délce pěti nebo šest mil: cesty, které lemují tyto armády rostlin a protahují se, klesají do zeleně, pokud oko vidí: rokle obrostlé velmi vysokými travami, tenkými jako nit, kam psi nevstoupí: žlutá země, zvrásnělá obrovskými trhlinami, kde bije slunce: měkká, bahnitá, kluzká jako mýdlo, kde voda zůstává stát. Dešťová voda odteče a tvoří louže, bažiny, rybníky a trvalá jezírka obklopená jehličnany s vlnkami a malými bouřkami, které jsou světu neznámé, jako ty ze skromných duší: a pak přidejte hluboké ticho, které ani nenaruší obvyklé šustění listů (borovice je tichá) a světélkující nebeská a mystická brána nad tolik zelenými lesy, z jejichž štěrbin je vidět putující plameny západu slunce .... vše, co chci říci, mě často přeneslo mimo sebe do oblasti, kde mám pocit, že jsem kdysi žil, možná před deseti tisíci lety.

Ach, poezie, přátelé, to je milá věc! Jednoho podzimního rána, knihu, dejme tomu od Alearda Aleardiho, zasuneme do kapsy lovecké brašny, s puškou na zádech, se psem skákajícím kolem vás, se otočíte za domy, otočíte se ke starému hřbitovu, podíváte se na ty ubohé mrtvé a ten bílý kříž, kde mrtvá hraběnka spí padesát let ... Ne, ne, to není poezie.

Zamiloval jsem se v šestnácti do této hraběnky a je to příběh, který jsem slíbil někdy vyprávět. Sledoval jsem ji ve stínu lesa, šťastnější, když listopadové mlhy vstoupily do rostlin, aby s jejím nádechem zahalily obrysy lesa.

Jednoho rána, hned začátkem listopadu, když jsem běžel před snídaní borovicovým lesem a přemýšlel o své budoucí básni o Vzkříšení mrtvých, jsem byl najednou zajatcem plamene, který prošlehoval z pozadí, a který stěží dokázal zlomit bílý závoj a zmrzlinu z mlhy. Dokonce i Pill, můj lovecký pes, se zastavil na čtyřech nohou, s nosem a malým ocáskem nahoru plný úžasu. Cherubina mi řekla, než jsem odešel z domu, že by připravila snídani na jedenáctou, později než obvykle, protože čekala mého bratra s příbuznými nevěsty.

Dva dny jsme pracovali v kuchyni a připravovali tuto snídani, která měla být slavnostním banketem po italské opeře Sardanapalo, s trochou zábavy a trochou jídla. Vypadalo to, že banket může být radostnou událostí. Důležitost domu se pozná podle stolu a můj otec chtěl, jak řekl, zapůsobit na některé trochu zámožné lidi ... Ale to jsou věci, které nemají nic společného s tím plamenem, který, jak jsem řekl, se pohyboval na pozadí lesa a téměř se snažil rozbít silný závoj mlhy.

Podivný oheň v našich lesích! Když jsem se blížil, plamen se stával výraznějším a už v červené záři ohně bylo vidět, jak se některé postavy shromáždily v kruhu jako smutné spiknutí nekromantů.

Osamělost a divočina místa, které bylo propleteno do jakéhosi druhu křižovatky: ty houpající se stíny na stonku rostlin v pohyblivém a jasném odrazu kouřového a pryskyřičného plamene, by vás mohly přesvědčit o úmluvě zločinců, i když po několika krocích jsem nepoznal dlouhé a tenké nohy městského tajemníka a vedle něj také squatovou postavu konzula a dvě nebo tři polní stráže.

Konzul seděl u uctívání ohně na kládě. Battistino, jeden z polních strážců s jedním kolenem na zemi, se pokusil vyhodit do povětří hořící uhlí dírou v trubce, zatímco tajemník pana Boltracchiho si zahříval méně slušné části svého těla. Otočen zády ke krbu a s rozevřenýma nohama tvořil kompas. Dobří lidé byli v lesích už několik hodin a v chladném listopadu a mokré trávě od rosy cítili radost a výhodu chráněného místa před zlým počasím.

MOJE VÁNOCE V ZOO

Nikdy bych si to nedokázala představit, nikdy by se mi o tom ani nesnilo.

Jít do zoo se svým velkým bratrem, jak už tolikrát, byl program před Štědrým večerem. Když se vláčíte od klece ke kleci až do soumraku, vlastně při tom jen nervózně přemýšlíte, zda jste chytře prohlédli jeho přání a jak si ještě dnes můžete vyzkoušet některé hry.

Bratr se vždy uklidnil příliš rychle, takže jsem cítila, jak jeho předčasná radost mizí.

Papoušci, nosorožci, želvy, ryby, hadi - cestou necestou k velkým kočkám, opicím a neustále kolem dovádějících tuleňů. Stálo nás to hodně námahy protlačit se stovkami lidí, kteří také byli vysláni z domu na odpoledne, aby si prohlédli některá zvířata.

Pak jsme šli nahoru pomalu k ukřičeným jelenům, gazelám a kozorožcům.

Dokonce i tam byla tlačenice.

Z šedivé oblohy brzy vzrostl líný soumrak a přes slabou mlhu bylo vidět zářící kandelábry, jak se sklání obloukovitě dolů.

Vzrušené děti klábosily hlasitěji a hlasitěji a stále divočeji dorážely na dospělé: "Pojďme už rychle domů!" Stála jsem na okraji jámy na staveništi, která se měla stát ohradou pro zvířata. Rozhlédla jsem se - najednou jsem byla v tomto odlehlém rohu sama. Žádný bratr a také nikdo jiný.

Opřela jsem se o úzká prkna ochranného plotu a viděla, jak se tam ve městě naproti rozsvěcují světla. Každých několik sekund další okno.

S dlouhým, bolestí naplněným oslím výkřikem jsem ucítila hrubý náraz. Vklouzla jsem pod prkna, o několik metrů vedle byl opřen žebřík, který vedl do téměř úplné tmy. Sestupovala jsem dolů.

"Anno!" slyšela jsem, jak nahoře řve bratr Gerhard. "Anno, kde se skrýváš?" Jeho hlas zněl už docela zoufale.

Pak přišlo téměř okamžitě hlasité oznámení, že zoo bude za pár minut zavírat.

"Veselé Vánoce," ozvalo se z amplionu a "ahoj". To nebyla žádná porucha.

Přikrčila jsem se ve své malé jeskyni a shora jsem slyšela rostoucí rezignaci: "Ta hloupá sestra - co jsem komu udělal, že budu potrestán takovou potvorou. Anno! Anno!!!" Skutečně jsem se schovala úmyslně? Chtěla jsem ho vůbec rozlobit?

Nyní by bylo usmíření snadné.

Ale ne, nechtěla jsem.

Naklonil se přes desky a zakřičel tak hlasitě, jak jen dokázal. Pak se vzdal: hloupá holka! Jeho kroky se vzdálily.

Pomalu a opatrně jsem vylezla, protože hlasatel zopakoval přání pěkného Štědrého vánočního dne již silně znějícím hlasem: "Poslední závěrečná výzva. Za pět minut se zavírá."

Když jsem se podívala přes okraj jámy, rychle jsem se musela vrátit. Hlídač šel za roh a brblal: "Je tam ještě někdo? Na okamžik se zastavil a šel zase ve směru, odkud přišel.

Čekala jsem a každým nádechem jsem si více uvědomovala, co jsem teď: uvězněná mezi samými uvězněnými. A to na Štědrý večer ...

Šplhala jsem se gazelí a jelení stezkou nahoru, protože odtud máte nejlepší výhled na celou zoo. A už jsem nechtěla nic riskovat.

Moje smysly byly bdělé, mohla jsem udělat teď pouze jednu chybu: radovat se příliš brzy.

Tam nahoře jsem musela chvíli vyčkat a popátrat po administrativní budově, kde by se hlídači pravděpodobně shromáždili k firemní party. Pak to znamenalo počkat, až odejde poslední, a pak budu sama ve velké zoo - sama se všemi zvířaty.

Když jsem se vyšplhala nahoru, cítila jsem, jak do mne stoupá odvaha, jako by všechno už bylo za mnou.

Výpary mého dechu směřovaly k lucerně. Z mého místa nahoře jsem mohla ještě lépe přehlédnout město. Nepotřebovala jsem si představovat, co se to tam děje, sama to zažívám již několik let. Také jsem nechtěla myslet na situaci doma.

---

Pro zvířata to byl večer jako všechny ostatní - také do této noci se ozývalo řvaní, bečení, mečení, bučení, pískání.

Světla ve městě byla pro mě brzy podivným světem, odděleným. Já jsem dnes z něho byla vyloučena.

Mlha se zvedla a na druhé straně stál bledý měsíc.

Sotva jsem si všimla, že každá druhá lucerna zhasla, a tak jsem se s maximální opatrností vplížila k správcovskému domu a proklínala štěrk pod nohama, protože musel skřípat při každém kroku.

Páv se nafoukl, stín zubra padl na kaluži vody, ve které si hráli vrabci. Ve velkém rybníku si už většina labutí a kachen schovala hlavu v peří.

Pod lampou administrativní budovy bylo slyšet ještě hlasité rozloučení.

Pak jsme byli sami, zvířata a já.

Bylo to děsivé nebo to byla radost, když jsem ze svého úkrytu zahvízdala polohlasitě "Tichá noc, Svatá noc" ...? Pravděpodobně obojí.

Začala jsem chodit kolem a mluvit ke všem tvorům, kteří tu zůstali kvůli mně. Všechno vládlo porozumění. Jen na Měsíci jsem četla, že stále existuje něco jako plynutí času. To mě trochu rozlobilo.

Někdy jsem se na sebe opravdu zlobila, když hrozilo, že usnu na zábradlí některé z klecí.

Zrovna v takovouto noc se musel hlásit spánek! Jako bych už neměla dost naspáno a mohla bych ještě dospat ...

Silueta velblouda majestátně zářila proti ke mně. Pak jsem si řekla: "Nenechám se zahanbit."

Už toho všeho bylo dost! Vylezla jsem po železných tyčích a skočila dolů na druhou stranu. Velké zvíře se rezolutně naklonilo ke straně a gestem mě vedlo ke své stáji.

Stejně jako hostitel svého hosta.

V dřevěném domě ležel další velbloud na slámě a dřímal. Položila jsem hlavu na jeho břicho a první spadl přes jeho přední končetiny tak, že mě napůl zalehl svým tělem. Opatrně jsem se ujistila, že nejsem moc zavalena.

Z města tam venku - z jiného světa - zazvonilo mnoho zvonů současně, když jsem usnula lehkým spánkem mezi dvěma měkkými, probublávajícími břichy místních obyvatel.

Teď na cestě domů vidím, jak všichni stojí proti mně - nemotorné děti v neobvyklých šatech na tvrdých podrážkách. Pak mě to nedá a zase se otočím a ohlédnu zpět ke kovanému plotu mé zoologické zahrady.

Sněží velmi tiše a já si poskakuji.

Najednou ze mě vyskočí - moje vánoce! Jaké jsem si nedokázala ani představit, ani vysnít.

Moje tváře hoří - a jsou docela mokré.

Příběh pro děti. Nevím, jak vy trávíte předvánoční čas. Já osobně bych děti samotné na Štědrý den nepustila. U nás to znamenalo, že si byly hrát venku, nebo se dívaly na štědrovečerní program v televizi - na filmy a pohádky. Pokud napadl sníh, vyjel s nimi manžel do blízkého okolí sáňkovat nebo lyžovat.

Na jeden vánoční příběh si vzpomínám. Celkem také nezapomenutelný. Tak jako v mnoha jiných domácnostech i u nás se podával na Štědrý večer kapr.

Jednou jsme ho koupili dva nebo tři dny předem. Plaval ve vaně, děti si s ním hrály. Pojmenovali jsme ho Pepík. A i pro něho nastala hodina H. Já kapra nezabiji, nevykuchám. Kdyby to záviselo jenom na mně, podávali bychom filé, lososa, řízek, nebo jinou rybu jako polotovar ze supermarketu. Takže tohoto poslání se zhostil poprvé a naposled manžel.

Přijdu domů z práce, manžel leží na posteli, mokrý velký kapesník přes hlavu. "Je ti něco?" ptám se s úděsem. "Mám horečku." "A to tak, zničeho nic?" "Zabíjel jsem kapra. Musíš ho jít dorazit." "To neudělám."

Ve zlé předtuše jsem běžela do koupelny a naskytla se mi nepředstavitelná podívaná. Kapr hlavu omotanou hadrem, v zátylku měl zaraženu sekeru, zmítal sebou ve zbytku vody, všechno zacákané. "Musíš dílo zkázy dokončit!" vrátila jsem se z koupelny a po dvou acylpyrinech jsem přesvědčovala manžela, že to je to to nejlepší, co může udělat. Jinak se kapr utrápí a všechno rozmlátí. Nějakým způsobem se mu to podařilo. Vyždímal ze sebe poslední zbytky sil.

Děti se vrátily ze školy, hned pádily do koupelny, že si budou hrát s kapříkem. Když viděly, že vana je prázdná, vrhly na nás tázavé pohledy. Přiznali jsme, že kapr je připraven na Štědrý večer. Děti začaly křičet, že kapra Pepíka, vlastního kamaráda, jíst nebudou; že tatínek je vrah a proč jsme ho raději nepustili. A to nevěděli, jakým způsobem přišel kapr o život.

Manžel se znovu roztřásl, spolkl další prášek a zařekl se, že už nikdy živého kapra nekoupí. A přitom zůstalo.

Tak nějak štědrovečerní náladu v tom roce zvedly až dárky.

Vánoce jsou ještě daleko, ale možná už pomalu nastává čas, myslet na vánoční dárky, nemyslíte? Lepší než nechávat všechno na poslední chvíli. Většinu dárků obstarám v listopadu, ale pravidelně se mi stává, že některé objednávám a také dojdou těsně před vánocemi.

Zdroj:

Heinz Körber: Weihnacht springt aus mir Kraus

Překlad a doslov: Mirijam