HALLOWEENSKÝ HOROR II.

TŘETÍ KAPITOLA

22. září 1692

V sobotu není škola. Je zamračený, podzimní den. Na podzim obvykle bývá v Salemu nádherně. Listí na stromech hraje všemi barvami. Žlutá střídá červenou, ta oranžovou, zelenou.

Pan a paní Connorovi mají velkou oranžovou dýni. Udělají z ní svíci. "Jakmile ji dokončíme, postavíme ji před okno," uvedl pan Connor. "Děvčata, jste připravena na Halloween?"

"Ne, tati. Musíme najít místo, kde se bude konat párty," řekla Kelly.

"Také musíme vyrobit naše kostýmy," doplnila Megan.

"Dnes je den jako stvořený pro zhotovení mnoha věcí," řekla paní Connorová. "Dokončete ráno své domácí úkoly. Odpoledne se potom můžete poohlédnout po místě pro párty."

"Mohu začít pracovat na mém vědeckém domácím úkolu," zmínila se Megan.

"A já musím studovat angličtinu," řekla Kelly. "Ve středu mám test." Šly do svého pokoje a učili se až do oběda. Pak zazvonil telefon.

"Haló, tady je Bill. Mám místo pro naši párty."

"Skutečně? To je skvělé. Kde to je?" vyzvídala Kelly.

To je překvapení. Sejdeme se se mnou a s Nickem před školou ve 13,30 hodin. Půjdeme společně."

"OK. O půl druhé," přisvědčila Kelly.

Pět přátel se sešlo před jejich školou. Byli velmi rozrušeni a hořeli nedočkavostí dovědět se, kde se bude párty konat.

"Kde je to místo?" vyhrkla Susan.

"Pojďte za mnou," vyzval je Bill. Moje babička zná to místo. Je to nejlepší místo pro strašidelnou halloweenskou sešlost."

Šli parkem, minuli tenisové dvorce a kostel. Potom sestupovali po silnici dolů. Na konci cesty uviděli starý hřbitov.

"Podívejte se na data na náhrobcích. Tady stojí 22. září 1692," zašeptala Megan.

"A tady je vyryto také 22. září 1692," hlásila Kelly.

Nik neuvěřitelně kroutil hlavou: "Tady je jiný náhrobek se stejným datem 22. Září 1692." Prohlédli spoustu náhrobků.

"To jsou snad náhrobky salemských čarodějnic," suše konstatoval Bill.

"To je strašidelné! Pojďme pryč!" zaznělo ze Susaniných úst.

Pět přátel se vrátilo na cestu. Mlčky kráčeli několik minut, každý pohroužen do svých vlastních myšlenek. Na konci cesty uviděli starý, opuštěný dům. Nacházel se blízko lesa. Blízko dveří byl zasazen keř růží.

"To je dům pro náš mejdan," radostně hlásal Bill. Jeho přátelé byli překvapeni. Podívali se na dům. "Uff! To je strašidelný dům?" zeptal se nevěřícně Nick.

Bill vyprskl smíchem. "To je velmi starý dům z roku 1650. Občas zde přebývají chudí lidé, ale potom odejdou. Je opuštěný. Není tam elektřina."

"Proč je opuštěný?" otázal se Nick.

"Říká se, že se tu dějí divné věci. To je perfektní místo pro strašidelný mejdan. Pamatujte, duchové neexistují," prohlašoval Bill a díval se z jednoho na druhého.

"Jsi si jistý?" vyklouzlo Kelly.

Pět přátel se po očku navzájem sledovalo.

"Na tomto místě není nic divného," nechal se slyšet Nick.

---

ČTVRTÁ KAPITOLA

Opuštěný dům

Megan se podívala na starý dům a řekla: "Podívejte se na nápis nad dveřmi:

DOMOV ABIGAIL CROSSOVÉ 31. ŘÍJNA 1627 - 22. ZÁŘÍ 1692

Kdo je Abigail Crossová? Podívejte se na datum: 22. září 1692. Vzpomínáte si na náhrobky? Mnoho z nich mělo stejné datum."

"Máš pravdu," přitakala Susan. "Dovolte, abych se podívala do mé nové knihy Salem a čarodějnice roku 1692." Po několika minutách Susan řekla: "Ó ne! Abigail Crossová je čarodějnice. Její jméno je v této knize. Nelíbí se mi tento starý dům."

"Najděme jiné vhodnější místo pro mejdan," přišla s návrhem Kelly.

"Děvčata, jste hloupá! Toto místo je perfektní!" prohlásil Bill. "Pojďte! Následujte mne!"

Bill jako první vstoupil do domu. Nick a děvčata ho následovali. Uvnitř bylo velmi chladno. Byla tam velká místnost se starým stolem, židlemi a komodou.

Na stěně visel starý portrét ženy. Měla na sobě dlouhé černé šaty. Ve své ruce držela červenou růži. Její oči byli tmavé a zlé.

"Tento portrét je velmi starý. Tady dole je datum. Červen 1659," seznámila je Megan se svým nálezem.

"To je pravděpodobně portrét Abigail Crossové," vyvodil Nick.

"Dívá se na nás a směje se!" sarkasticky podotkla Megan.

"To je ale zlý úsměv!" poznamenala Susan.

Kelly se vyjádřila: "Všechno zde je tak staré a strašidelné."

"Líbí se mi to," řekl Nick. Uděláme strašidelnou výzdobu a dům osvítíme pomocí svíček. Přinesu přenosné rádio a budeme poslouchat hudbu.

"Nejdříve musíme dům uklidit. Teprve potom můžeme dům vyzdobit," rezolutně prohlásila Susan.

Nick a Bill šli koupit nějaké čisticí prostředky. Děvčata mluvila o párty.

"Kolik židlí tam je?" zeptala se Kelly.

"Osm," odpověděla Megan.

"Musíme přinést židle z domova. Na párty dorazí patnáct našich přátel," upřesnila Susan. "Podívám se do staré kuchyně."

"A já se podívám do ostatních místností," řekla Megan.

Šla dlouhou chodbou. Našla tři místnosti se starým nábytkem. Potom otevřela malé dveře a vstoupila do tmavé ložnice. Ucítila sladkou vůni růží.

Na velké posteli spatřila dlouhé černé šaty s malými černými knoflíky. Na chodbě se jí oči stočily na pár starých černých vysokých bot, kozaček. Byly mokré! Pohlédla ven z okna. Pršelo.

Při pohledu do starého zrcadla zjistila, že se někdo na ni dívá!

Megan dostala strach. Chtěla opustit místnost, ale zůstala stát jako přimrazená. Nohy jí vypověděly poslušnost. Chtěla zavolat Kelly a Susan. Ale nevydala ze sebe ani hlásku.

Náhle zaslechla hlas Kelly. "Megan, co děláš?" Megan neodpovídala. Kelly a Susan běžely do ložnice. "Megan, co se stalo?"

Meganina tvář byla bílá jako stěna. Ukázala na černé šaty a mokré boty. Děvčata byla překvapena.

"Vzpomínáš si na tu starou lady v muzeu?" zašeptala Megan. "To jsou její šaty a to jsou její boty. Podívejte, jsou mokré!"

"Jsi si jistá, že ta stará paní existuje? Není to jen tvá představa?" váhavě se zeptala Kelly.

Megan se rozzlobila. "Není to má představa. Toto je dům Abigail Crossové a toto jsou její šaty. Abigail Crosssová je zde"!

"Abigail Crossová je mrtvá!"

"Ale její duch žije!"

HALLOWEENSKÝ HOROR I.

PRVNÍ KAPITOLA

Salem

Salem je nádherné americké město ve státě Massachusetts v USA. Naumkeag, "Město míru" je jeho indiánský název. Ale je také nazýváno "Město čarodějnic" kvůli věšení čarodějnic v roce 1692. V Salemu je sedm historických čarodějnických muzeí. Všechny mají hodně informací o věšení čarodějnic v roce 1692.

Kelly a Megan Connorovy jsou dvě sestry. Pocházejí ze San Francisca v Kalifornii. Rodina Connorova nyní bydlí v Salemu, protože pan Connor vyučuje francouzštinu na Univerzitě v Bostonu.

Kelly je čtrnáct a Megan třináct. Chodí do salemské základní školy a líbí se jim to. Kelly má červené vlasy a modré oči. Je vysoká a hraje košíkovou za školní tým.

Megan je blondýna s modrýma očima. Je šampiónkou v plavání a je členkou salemského plaveckého klubu.

Je pátek 28. října a Halloween je v pondělí, 31. října. Kelly a Megan jsou velmi vzrušeny, protože obě milují Halloween. Je to jejich první Halloween v Salemu "městě čarodějnic".

"Musím pořád myslet na Halloween," říká Megan.

"Já také!" odvětila Kelly.

"Musíme koupit dýni a udělat svítilnu," říká jejich matka. "Honem dosnídejte. Je pozdě! Škola začíná za dvacet minut."

Děvčata snědí vejce a vypijí mléko. Vyběhnou nahoru po schodech a vyčistí se zuby. Jsou hotovy ve čtvrt na devět.

"Ahoj, mami! Nezapomeň koupit dýni"!

"OK! Ahojte, děvčata!"

Kelly a Megan vždy chodí pěšky do školy. Potkávají své přátele Susan Garciovou, Nicka Leea a Billa Goldberga.

"Já se tak těším na Halloween," říká Susan. Susan je hispánská Američanka. Je jí třináct roků a má dlouhé černé vlasy. "To je poprvé, kdy můžeme mít párty bez rodičů!"

"Musíme najít místo, kde ten večírek bude," říká Nick. Je mu čtrnáct a je dobrý kuchař. Jeho rodiče mají v Salemu čínskou restauraci.

"No, mohu se zeptat babičky a dědečka," navrhl Billy. Bill Goldberg je pěkný čtrnáctiletý chlapec. Jeho oblíbeným předmětem ve škole je věda. Žije se svojí babičkou.

"Susan, máš na Halloween strašidelný kostým?" ptá se Kelly.

"To je překvapení! Nemohu vám to říci," odpověděla Susan.

"Věříte na duchy?" vyzvídal Bill.

"Ano!" odvětili všichni bez zaváhání.

"Já nevěřím!" vítězoslavně prohlásil Bill. "Věda může vysvětlit všechno."

"Skutečně?" otázal se nevěřícně Nick. "Mnoho podivuhodných věcí se stává o hallloweenské noci. Moji prarodiče pocházejí z Číny. Také věří na duchy a zlé mocnosti."

Bill se rozesmál.

"Vzpomínáte si na příběh staré ženy na hřbitově? …"

"Oh, Nicku, prosím, nepřipomínej nám to znovu!" řekl Bill.

Nick se záhadně usmál. Je 8,30 hodin a zvoní.

---

DRUHÁ KAPITOLA

Muzeum čarodějnic

Škola končí v 15,30 hodin. Kelly a Megan čekají na své přátele venku.

"Máte nějaký nápad na halloweenskou párty?" zeptala se Kelly.

"No, já ne," přiznala se Susan.

"Mám nápad," řekla Megan. Navštivme jedno z čarodějnických muzeí v Salemu. Můžeme se nechat inspirovat."

"To je dobrý nápad!" zvolala Susan. Je tam mnoho strašidelných věcí. Nezapomeňte, že Salem je "městem čarodějnic". V muzeu jsou obrazy, které dosvědčují, že se zde čarodějnice věšely. Jsou tam také jména salemských čarodějnic z roku 1692. Můžeme se dozvědět o jejich hrůzných kouzlech."

"Oh, jak je to vzrušující!" jednohlasně a s trochou obavy v hlase se vyjádřily Megan a Kelly.

"Tak pojďme," vyzvala je Susan.

Děvčata zavolala Nicka a Billa. Dohromady pět přátel vyrazili k muzeu. Když došli na místo, bylo již pozdě.

"Kolik lístků?" otázal se pokladní.

"Pět, prosím," řekl Bill.

"Deset dolarů. Nezapomeňte, že muzeum se zavírá v pět hodin. Máte pouze půl hodiny."

Pět přátel chodilo muzeem. Prohlíželi si zajímavé exponáty.

"Podívejte, zde jsou uvedena jména čarodějnic z roku 1692 … a zde jsou obrazy, kde je věší," vyhrkl Nick.

"Podívejte na to lano!" zvolal Bill.

"To je strašidelné!" zašeptala děvčata.

"Půjdu se podívat nahoru," řekla Megan.

"Buď opatrná," varovala ji Kelly.

Megan se zasmála. "Nebojím se čarodějnic a duchů."

V poschodí nebyli žádní návštěvníci. Ve vzduchu bylo cítit vůni růží. Megan chodila místností a všechno si prohlížela. Potom si všimla staré paní. Měla dlouhé černé šaty s malými černými knoflíky. Černé šaty daly vyniknout její bílé tváři a sytě rudým rtům. Kolem krku se rýsovala podivný rudý pruh. Nejspíš od provazu. Usmívala se na Megan. Megan se usmívala také, ale byla pořádně nervózní. Náhle se vzduch prudce ochladil.

"Divné," pomyslela si. "Půjdu raději dolů."

Když ji Kelly viděla, zvědavě se na ni obrátila: "Co je tam nahoře?"

"Samé zajímavé věci," odpověděla Megan.

Hlídač a pokladník v jedné osobě oznámil: "Muzeum se za pět minut zavírá."

Susan koupila knihu s názvem Salem a čarodějnice roku 1692.

Tři děvčata šla k předním dveřím. "Je ještě někdo tam nahoře?" zeptal se pokladník.

"Ano," řekla Megan. "Je tam stará paní."

"Opravdu?" podivil se pokladník. "To je divné. Tohle odpoledne jste jedinými návštěvníky v muzeu. V pátek sem nechodí mnoho návštěvníků."

"Nahoře je stará paní," trvala si na svém Megan.

"Podívám se tam," řekl pokladník.

Po několika minutách se vrátil. Jeho tvář byla brunátná zlostí. Vyrazil ze sebe: "To byl vtip? Nikdo nahoře není … a dveře … jsou pouze jediné dveře v muzeu, a to jsou tyhle přední dveře."

Meganiny přátelé se na ni podívali. Mlčela. Potom řekla: "Pojďme se podívat ven."

Vyběhli z muzea a rozhlíželi se kolem. Nikdo nebyl na ulici, pouze černá kočka.

Po tomto zvláštním zážitku šli domů.

"Teď mám hodně nápadů na naši halloweenskou párty," ozvala se Kelly.

"Já také," přidala se Susan.

"Ty jsi potichu, Megan," řekl Bill. "Děje se něco?"

"Myslím na starou paní v muzeu."

KNIHY MÉHO ŽIVOTA

Nedávno jsem četla příběh. Mladý muž dostudoval. K promoci je zvykem dávat svým dětem hodnotné dary. Mladík si přál auto. Při blahopřání k němu přistoupil otec a podával mu knihu. Ne tak ledajakou, bibli. Chlapec se zatvářil kysele, slušně poděkoval.

Přišel domů a vztekle mrskl biblí do kouta. Celá léta se na knihu ani nepodíval. Ubíhal čas a otec zemřel. Nostalgicky se začal probírat věcmi, které od otce dostal. Do očí mu padla stará, zaprášená, nepoužívaná bible. Sfoukl z ní prach, utřel ji a bezmyšlenkovitě začal listovat.

Na jedné straně byl založen šek s vypsanou sumou přesně tak velkou, kolik stálo vytoužené auto.

A kniha mého života? Nejspíš by to vyhrála kniha Darebák od Hany Klenkové. Bohužel kniha se mi při rekonstrukci bytu někam zatoulala, což mě velice mrzí, že na ni ne a ne narazit.

Kniha začíná slohovou prací o mámě. Ten začátek mi utkvěl v paměti.

Martin se ušklíbl. Co má vlastně psát? Rozpačitě pohazoval perem a koukal z okna. "Martine, ty nebudeš psát?" "Má psát jako všichni ostatní spolužáci o tom, jak jejich máma je krásná, že má blond vlasy, krásné modré oči, je štíhlá, pěkné oblečení? Nic z toho není pravda." Na druhou výzvu začal psát.

"Moje máma je zlodějka a ať je. Posledně šlohla husu a bylo to fajňácký, jenže já dostal mrňavej kousek. Taky je cuchta a tahá se s Cápkem…"

Kaňka jako dům mi vyletěla z pera. Učitel Nedoma stál nade mnou, tahal mě za ucho a syčel: "Ty neřáde, takhle se mluví o vlastní mámě? Do ředitelny!"

Kniha končí dobře. Martin se dostal z nelehkého období. Pomohlo mu k tomu několik lidí, se kterými se stýkal. Jedním z nich byl dobrosrdečný stařík, malíř; později vychovatel v dětském domově a učitelé, kteří v něm viděli potenciál. Stal se z něho slušný a spořádaný člověk.

Proč mám tuhle knihu v oblibě? Připomíná mi mé dětství. Říkala jsem si, podívej, někdo jiný se má stejně tak mizerně jako ty. Ještě hůř. O Martina nikdo nestál. O tebe ano, ale opravdu? A koukej, dostal se z toho. Přežil své vlastní neutěšené dětství. Jde to.

Druhá kniha, které si velice vážím, je kniha Bubáci a hastrmani od Josefa Lady. Je to veselé vyprávění o strašidlu Mulisákovi a vodníku Brčálovi, o jejich radostech a strastech s výchovou svých potomků.

Knihu jsem dostala od paní učitelky za zvláštních okolností. Ona pochopila, že existují oprávněné důvody, kdy se píší úkoly na ulici na chodníku a ne doma a že někdy je lepší o tom mlčet. Přece jí nebudu povídat o tom, že jsme se s mamkou bály o svůj život, že nás táta zabije a celou noc jsme prochodily po ulicích. Nad ránem jsem se stavila jen pro moji aktovku. No, úkol jsem psala na chodníku, ale ne ve škole, tak mi ta pětka přišla hrozně nespravedlivá. Nemám ráda nespravedlnost a Šmouly. Paní učitelky si velice vážím za to, že po mně nemámila trapné vysvětlování před celou třídou a ocenila můj postoj.

---

Třetí kniha, která vznikla v roce 1928 a po jistou dobu byla zakázána publikovat, přibližuje atmosféru Anglie a Francie v období kolem první světové války.

Pojednává o smutku a osamělosti Štěpánky Gordonové. Velmi osamělí lidé prý hledají hvězdu, na niž by zavěsili svůj smutek. Ani zázemí bohatého domova, odkaz krásného manželství rodičů, vzdělání, spisovatelský talent, ani úspěch, vojenské vyznamenání za osobní statečnost neuchrání tuto ženu před nepochopením, výsměchem a odsouzením společnosti. Musela projít tou nejkrutější zkouškou ohněm pro svůj lesbický vztah ke krásné, sobecky zbabělé vdané Anděle. Musela ustoupit v osudovém vztahu k mladičké Marii. I na dně nejhlubší studně však bývají vidět hvězdy.

V dnešní době by Štěpánka takové problémy neměla. Společnost spíše vyzdvihuje jinak orientované jedince a po právu mohou žít plnohodnotný život v páru. Brožovaná publikace velmi sugestivně líčí pocity, trápení, touhu a lásky Štěpy Gordonové. Kniha Studna osamění od Radclyffe Hallové mě velice dojala a četla jsem ji jedním dechem.

A poslední kniha, která mně učarovala, je kniha Člověk bestie od Emila Zoly. Pojednává o pilném, laskavém, inteligentním, hodném Jakubovi, který má poruchu osobnosti a za určitých okolností má touhu vraždit.

A jak Filoménu teď držel a tiskl k sobě, úzkostná touha plná temné hrozby se ozvala živěji. Ale byl přece již uzdravený. Přesvědčil se o tom, musí to vědět, protože se jí už zmocnil a docela klidně. Byl tak rozrušený, že by se jí byl ze strachu před záchvatem vymanil z náručí, kdyby ho neuklidňovalo, že je zahalená tmou. Nikdy totiž, ani ve dnech svých nejhorších krizí, by byl neuhodil, pokud neviděl. Filoména ho však náhle zatáhla na travnatý svah vedle opuštěné cesty, po které šli, a položila se na zem; a jeho nestvůrná potřeba se v tu chvíli vrátila zpátky, popadla ho zuřivost a začal v trávě šmátrat po zbrani, po kameni, aby jí rozbil lebku. S trhnutím vyskočil a dal se na útěk jako šílený. Za sebou slyšel mužský hlas, nadávky.

Tak tedy jedna vražda nestačila! Nenasytil se dostatečně Severíniny krve, jak si myslel ještě dnes ráno! Začíná to znovu. Bez ustání se bude muset ukájet ženským masem. Tentokrát dokonce ani nepotřeboval to svůdné maso vidět: sotva jen ucítil v rukách jeho teplo, strhla ho vražedná chlípnost jako divokého samce, který musí rozpárat samici břicho. S jeho životem je konec, nemá před sebou už nic, jen tu hlubokou noc, kterou běží, jen tu noc, plnou nesmírné beznaděje.

Ve vlaku se setkal s manželem Filomény Pecqueuxem, který tam pracoval jako topič a strojvůdce. "Sebral jsi mi ženu … Tak si běž, kam patříš! " a začali se rvát. Pecqueux v posledním vzepětí Jakuba svrhl. Jakmile ale Jakub hrůzou bez sebe ucítil prázdno, pověsil se mu tak křečovitě na krk, že ho stáhl s sebou. Ozvaly se dva příšerné výkřiky, které splynuly v jeden a zmlkly. Oba muži spadli společně a strženi rychlostí se dostali pod kola, která je rozmačkala, rozsekala; pořád v tom strašném objetí, oni dva, kteří tak dlouho žili jako bratři. Našli je bez hlav, bez nohou, dva krvavé trupy, které se pořád ještě objímaly, jako by se chtěly zadusit.

A lokomotiva, už nikým neřízená, jela dál a dál.

Závěr knihy je prolnut základními sociálními a společenskými problémy.

Zběsile se řítící vlak bez strojvůdce odváží nočními temnotami transport vojáků na bojiště prusko-francouzské války. Lokomotiva se řítila tmou se svým nákladem těl určených dělům, s opilými a únavou už zpitoměnými vojáky, kteří nepřestávali zpívat.

Jako by chtěl Zola tímto závěrem ukázat, že zabíjení, kterého jsme byli svědky v jeho románě, je nicotné proti jatkám, která čekají vojáky ve válce.

Zola - naturalista. Četla jsem od něho i úchvatný román Zabiják, Nana, U štěstí dam, Germinal. Zemi mám v knihovně, ale ještě jsem ji nečetla.

Mám ráda naturalistické knihy, které mi dávaly pocit, že někdo může trpět více než já.

K mým oblíbeným autorům ještě patří Hans Fallada. Zdědila jsem knihu Kdo už jednou seděl v base, v originále Kdo už jednou žral z plechové misky ještě ve starodávném kurentu. Hans Fallada, znalec lidí, kteří padli až na samé dno.

Abych nekončila takhle pesimisticky, dodám, že ráda si přečtu i Povídky Grossmanna a Šimka nebo Stařeček Pagáč vyprávjajú.

Čo bolo, to bolo, terazky som majorom.

DĚDICTVÍ

Přišel jsi na svět bez ničeho, takže jedna věc je jistá - nic ti nepatří. Přišel jsi úplně nahý, ale s iluzemi. To je důvod, proč se všechny děti rodí s rukama sevřenýma v pěstičky ve víře, že si sebou přináší bohatství - a tyto pěstičky jsou úplně prázdné.

Přišel jsi úplně nahý, ale kdo může prokázat, že máš iluze? Nemáš vůbec nic. Jsi nepopsaná tabule rasa. Čistý, jak nepopsaný bílý list papíru bez linek. Děti se rodí s ručičkama sevřenýma v pěst. Co když chtějí chytnout duši do své myšlenky? A nepustit.

A všichni umíráme s otevřenýma rukama. Zkus zemřít se zaťatými pěstmi - nikdo doposud neuspěl. Nebo se zkus narodit s otevřenýma rukama - ani v tomto nikdo neuspěl.

Dítě se rodí s pěstmi, s iluzí, že přináší na svět bohatství, ale v té pěsti nic není. Nic ti nepatří, takže jakého nebezpečí by ses bál? Nic nemůže být ukradeno, nic ti nemůže být odebráno.

Děti se rodí se zaťatými pěstmi bez iluzí. Třeba jsou to bojovníci a musí bojovat s celým světem, a aby svému úsilí dodaly vážnosti, mají ruce zaťaté v pěst. Ve skutečnosti jsou to bezbranná stvoření, odkázáni na naši péči a pomoc, ale ony samy jsou pro nás tím bohatstvím, pokladem.

Nic ti ani jim nepatří. Čeho se bát? Například, že někdo usiluje o můj/jejich život. Narodím se, jsem zde v životě a nechce se mi/jim z tohoto světa bez nějaké příčiny odejít. Právo na život je svaté právo každého člověka a bojíme se, že nám život bude odňat. Když jsem v životě, tak si patřím. Nikdo mi nemůže ukrást život, i když literárně nebo za určitých okolností lze i to, ale může mi život odebrat. Zabít mne, zavraždit.

Všechno, co používáš, patří světu. A jednoho dne zde všechno budeš muset nechat. Nebudeš schopen vzít si sebou vůbec nic.

Všechno, co používám, patří světu. Všechno, co jsem vytvořila, patří světu. Užívám to, co jsem vytvořila a co vytvořili jiní. Nashromáždila jsem to, co mi umožňuje důstojně a pohodlně žít a postarat se o své děti. Ať jsem nebo nejsem hamoun, všechno zůstane pro další pokolení. Jak říkávala moje maminka: "Do hrobu si to nevezmu." Z tohoto světa odejdu, jak jsem přišla - s ničím. Rozdíl je pouze v tom, že když přicházím na tento svět, mám ruce zaťaté v pěst, a když odcházím z tohoto světa, mé ruce jsou otevřené.

Zdroj:

Osho: Perly v kapse u vesty

Úprava a vlastní úvahy: Mirijam

OHROŽENÍ ŽRALOCI A REJNOCI

Stovky žraloků a rejnoků se nalezly zamotány do sítě

Skutečnost, že zvířata končí zamotána do plastového odpadu v moři, již není neobvyklá.

Vědci zdokumentovali více než 1 000 případů žraloků a rejnoků zamotaných do plastového odpadu. Hodnocení je založeno na starších studiích a příspěvcích na Twitteru, které provedli vědci z Britské univerzity v Exeteru a zveřejnili v časopise Endangered Species Research. Pravděpodobně počet skutečně postižených zvířat je mnohem vyšší.

Často se jedná u nebezpečného odpadu o zbytky rybářských sítí. Příkladem toho, co může způsobit škodu, je případ makaka krátkého (Isurus oxyrinchus)- na obrázku níže. Zvíře se zapletlo do kabelového lana, které - když žralok vyrostl - se mu zarylo do kůže a vážně ho zranilo, informoval autor Kristian Parton.

Tento žralok mako byl spatřen v Pacifiku. Zvíře se zapletlo do kabelového lana. Jak žralok rostl, zarývalo se mu lano do kůže. Zdroj: dpa

Žralok mako je nejrychlejší žralok. Dosahuje rychlosti až 68 km/hod. Pro člověka je nebezpečný. V Chorvatsku je přísně chráněný. Nedávno se objevil u Makarské riviéry, Šibeniku a ostrova Korčula.

Problém s odpady na moři je zatím podceňován, uvedl spoluautor Brendan Godley. Vědci píší, že také žraloci tygří a obrovští jsou nebezpečnými předměty zasaženi. Zvířata chycená v odpadu trpí a mohou zemřít.

Znečišťování životního prostředí. Mnozí lidé si myslí, že moře pojme vše. Je natolik rozsáhlé, že mnoho odpadu vstřebá. Vodní plocha představuje téměř tři čtvrtiny naší planety. Neuvědomují si, jaké nepředstavitelné těžkosti představuje zvláště nebezpečný odpad pro tvory, kteří žijí v moři. Je narušeno jejich přirozené životní prostředí a při zranění tímto odpadem mohou uhynout. A když k tomu přidáme rozsáhlé ropné skvrny po převráceném tankeru nebo pokusy s podmořskými atomovými výbuchy, mají zvířata i rostlinstvo o zábavu postaráno.

Pak se divíme hromadným sebevraždám velryb, které ztratí orientaci nebo ze zoufalství hledají záchranu na souši nebo hromadnému úhynu delfínů v některých oblastech.

Lidé, nedělejme si z moře skládku a neukládejme tam nebezpečný ani žádný jiný odpad. Moře není schopno všechny odpady zpracovat a mysleme na zvířata a rostlinstvo, které se v oceánech a mořích nachází. Lehce by se mohlo stát, že některé vodní tvory zařadíme k vyhynulým druhům.

Zdroj:

www.welt.de/wissenschaft/umwelt/article196374419/Plastikmuell-Hunderte-Haie-und-Rochen-sterben-in-Geisternetzen.html

Autor: dpa Axel Springer SE

cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDralok_mako

tn.nova.cz/clanek/zraloci-dal-ohrozuji-chorvatsko-lide-natocili-dalsiho-u-korculy.html

Překlad: Mirijam

VĚDOMÍ A VÍRA

Pamatuj si jednu věc: neměl bys opustit tuto Zemi, dokud ji neučiníš trochu krásnější, trochu milovanější, trochu láskyplnější.

Pro mne je toto jediná moc, jediná síla - že můžeme transformovat život, že můžeme transformovat vědomí.

Přijímej to mírumilovně, radostně, kdekoli jsi, kdokoli jsi, jakkoli používáš svou energii k nějakému tvoření.

Vědomí není tvé tělo ani tvá mysl ani tvé srdce. Takže když osoba umírá, umírá pro tebe, ne pro sebe. Pro ni platí, že pouze mění dům, asi se stěhuje do lepšího.

Ale protože starý dům zůstal a ty ji tam stále hledáš a nenacházíš, myslíš si: "Ten ubožák zemřel." Ale všechno, co bys měl říci, je: "Ten ubožák utekl! Ale kam, to nevíme."

Osoba ale neumírá pro mne. Já si smrt žádné osoby nepřeji. Umírá pro sebe. Ne proto, že by ji to činilo veliké potěšení, ale proto že její svíce dohořela, nebylo léku, kterým by se mohla uzdravit, byla tragicky zastavena na své životní pouti.

Umře-li vám blízká osoba, truchlíte nejen nad tou osobou, kterou v podstatě již nic netrápí, nebolí, ale především sami nad sebou. Je to jako by odešlo kus vás. Nedovedete si představit život bez opory té osoby, bez jejího potěšení, názorů, pohlazení, přítomnosti. Svým způsobem je to zrada a cítíte se naštvaní. Na toho, kdo si dovolil umřít, když prožíváte a čeká vás ještě více utrpení, na Boha. Na sebe se obracíte s výčitkami, že kdybych udělala to nebo tamhle to, bylo by všechno jinak. Na lékaře. Bůh mlčí, není s vámi, neznám nikoho, komu by dal v daném okamžiku odpověď, když nevíte, co budete bez milované osoby dělat.

Všechny věci v domě vám osobu připomínají. Není to útěk jednotlivce od vás, nehledá jiný dům a tebe nechává opuštěnou. Stává se. Kdykoliv se to může přihodit. A smrt nemůže ovlivnit ani Bůh, ani ty, ani nikdo jiný. Osoba odešla neznámo kam, nevíme, co je po smrti, je na jiné pouti v jiné formě.

Nehledáme nějaký ráj v oblacích. Jestli tam je, najdeme ho, ale nejdříve musíme udělat ráj zde na zemi; to bude naše příprava. Když budeme umět žít v ráji na zemi, ať je potom ráj kdekoli, je náš.

Pamatuj si jednu věc: pokud pravda není tvou zkušeností, pak ať věříš o pravdě cokoli, je to jen víra.

A všechny víry jsou lži a všichni, kdo věří, jsou slepí.

Víra je velmi laciná. Každý věří - někdo je hind, někdo mohamedán, někdo křesťan. Víra přichází ve všech velikostech, tvarech, ve všech barvách - můžeš si vybrat. A nemusíš za ni nic platit. Vlastně ji dostáváš s mateřským mlékem, zdarma.

Pokud pravda není mou zkušeností, je to jen vypůjčená pravda. A chci-li jí věřit, tak ji proklamuji, říkám a řídím se jí. Ne všechno, co říkají druzí, je ale lež. K tomu bych měla používat svůj vlastní rozum. A něčemu bych třeba ráda věřila, ale ono je to úplně jinak.

Na závěr této úvahy malý vtípek:

Víte, jaký je rozdíl mezi vírou a přesvědčením?

Do dvaceti jsem si myslel, že ho mám na čurání a dnes jsem se o tom přesvědčil.

Zdroj:

Osho: Perly v kapse u vesty

Úprava a vlastní úvahy: Mirijam

KRABIČKA POSLEDNÍ ZÁCHRANY

Krabička poslední záchrany obsahuje drobné předměty pro případ nouze. Používala jsem ji, když jsem jezdila na tábor. Nějaký špendlík, sichrhajcka, škrtátko, pár sirek, tužka, papír apod. Měly tam být předměty, které by mi umožnily přežít delší čas v lese. Kdysi jsem se učila i pomocí dvou kamenů rozdělat oheň nebo v důlku kamene točit dřevěným klacíkem, mít podestláno mechem, ale nikdy se mi to nepodařilo. Než bych rozdělala oheň, tak by mě jistě sežral zlý vlk.

Les mám vyřešen. Záhadou pro mne nepoznanou je, proč jídlo a hlavně pití není na seznamu. Moderní doba by zbloudění v lese vyřešila mobilem, pokud by tam byl signál. Do krabičky, v současné době do malého baťůžku, bych dala mobil, kompas, jídlo a především pití. Energický nápoj (abych měla hodně elektrické, sexuální či jiné energie) ani energetický (abych dlouho vydržela) není vhodný pro děti. Ale až se ještě trochu vytáhnu, sebou ho potáhnu. Bez jídla vydržím i několik dní s tabulkou hořké čokolády. A vodu. Alkohol bych do lesa nebrala, z toho by se mi zatočila hlava a už vůbec bych nevěděla, kde jsem a viděla bych dva výstupy z lesa. V dáli světýlko, několik světýlek a v hlavě hvězdičky a bolehlav. Pak by to chtělo Ibuprofen, ten přibalím.

Vyrazím do hor. Kdysi jsem dělala jakýsi psychologický test o týmové spolupráci. Jeden z úkolů bylo, že jsme měli omezené množství předmětů, něco jako KPZ, které si můžeme vzít do hor, abychom se dostali na vrchol. Svedla jsem ostatní k mnou navrženému způsobu výstupu. Vyšlo nám, že veškerý cukr bychom snědli cestou. Dali jsme přednost cukru, který hodně vážil před čokoládou a lahvi vodky, která nás měla zachránit před umrznutím. Tím pádem jsme neměli dostatek skob do zatloukání do skal a museli jsme výstup řešit provizorně, pomocí lan a vlastních rukou. Nahoře bychom mávali prázdnou flaškou vodky a s výkřikem hurá bychom se vrhli ze skály dolů. Skončili jsme na posledním místě, ale aspoň jsme se před smrtí srdečně i úlevou zasmáli.

Co takhle u vody? K vodě zásadně beru dynamit. Udici pytlačku bych z přírodních materiálů nezhotovila. A co budu jíst? Holýma rukama rybu neulovím. Je potvora kluzká a schovává se pod kameny. Odpálím dynamit. A kolem mne plave spousta rybiček bříškem vzhůru jako by se grilovala. Některé jsou i vykostěné. O jídlo je postaráno. A pití? Vody je kolem dost. Jestli nejsem cimprlich, mohu vypít celý rybník. Široký v pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký to také dokázal. Proč ne já, když mi to zachrání život? Pro jistotu bych ale přibalila Endiaron a živočišné uhlí.

A co když ztroskotám na ostrově? Nejlepší by bylo vzít si sebou Robinsona. Ten se vyzná. Už si to jednou užil. Rozhodně to ale musí být plavec, aby mě na zádech dotáhl na pevninu. Tam se necháme ovívat mořským vánkem, vlnky budou šplouchat a omývat nám nohy, slunce bude svítit, jeho paprsky nás budou šimrat ve tváři. Ale tím končí všechna legrace. Musíme se rozhlédnout po okolí. Na lovce se musíme vycvičit, ale jako sběrači obstojíme. Máme to v krvi. Budeme-li mít bibli a budeme se křižovat, možná na obloze vykouzlíme blesky, které se budou také křižovat. Jsme věřící, uhodí …. a rozděláme oheň. Jsme zachráněni před dravou zvěří. A ejhle! K dispozici je nám i signální zařízení. Pomocí ohně můžeme volat SOS! Spaste naše duše! Než nás spasou ostatní šelmy. U ohně to nehrozí, jsme zachráněni.

BŮH/NEBŮH

Předkládám pár úvah o Bohu.

Skoro všichni lidé v Evropě a i v jiných částech světa znají základní modlitbu: "Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen

A modlitbu víry: "Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce, přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha Svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen

K tomu, aby se člověk choval a jednal jako člověk, mělo napomáhat i nové přikázání, které mělo sloužit k naplnění zákona. Takový morální kredit minulosti i dneška:

1. V jednoho Boha věřiti budeš

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo

3. Pomni, abys den sváteční světil

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi

5. Nezabiješ

6. Nesesmilníš

7. Nepokradeš

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému

9. Nepožádáš manželky bližního svého

10. Aniž požádáš statku jeho

Konspirativní teorii o Bohu, Ježíši, Maří Magdaléně tu již vyjevil Modroočko. Zajímavý je i náboženský příběh s prvky fantazie Dana Browna Šifra Mistra Leonarda.

Friedrich Nietsche napsal o Bohu: Bůh je mrtev. Zabili ho ti, kdo setrvávají ve svých malostech. Z čehož vyplývá, že Bůh místo aby nám dával křídla a rozvíjel nás, drží nás při zemi a drtí na kolenou. Člověk, který má neuvěřitelný potenciál, je Bohem zdrcen a nemůže se rozvíjet.

Feuchtwanger uvádí, že kdyby Boha, nebe a pekla nebylo, vytvořil by si je člověk sám. Je potřeba k někomu vzhlížet, někoho nebo něco si idealizovat, něčeho se bát. Co mi není dopřáno zde na zemi, budu mít po smrti v ráji, věří věřící. Smrt je vykoupení. Tam už nebude ani žalosti, bolesti, nářku, nemocí.

Osobně nevím, zda věřím či nevěřím. Nemyslím si, že na mne čeká Bůh dědeček s bílým vousem, s Ježíšem, apoštoly, anděly, všemi svatými a budu sedět u stolu a Boha chválit. Spíše věřím v nějakou transformaci, kde nějak intuitivně se poznám s těmi, kteří pozitivním způsobem vstoupili do mého života. Možná reinkarnaci, ale nevím, jestli to není přání otcem myšlenky. Znovuobjevení se, by mi dávalo život věčný.

Svým způsobem i C. G. Jung věří na kolektivní nevědomí, což není nic jiného, než že dítě se narodí v nevědomí a přesto má v genech zakotveno lidství - kolektivní nevědomí. Již jsem o tom psala a nechci to zde podrobněji rozebírat. Vědomí, uvažování, chování, myšlení se rozvíjí později. Dalo by se říci z ničeho?

Jako omezující prvek vidí Boha Osho, již v mých článcích tolikrát zmiňovaný indický myslitel a duchovní učitel, žijící i v USA. Byl narozen v Indii.

Když se můžeš zbavit Boha, jsi zralý. Podle mne tě dosažení věku plnoletosti neučiní zralým, dospělým. Jen jedna věc udělá člověka zralým, a sice to, když se zbaví Boha - protože Bůh je hromada všemožných obav, chtivosti a nadějí. Je to opium, udržuje tě zdrogovaným. A dokud jsi na drogách, tvůj život vyprchává a na dveře brzy zaklepe smrt; pak už bude pozdě.

Ve Starém i Novém zákoně je mnoho výhrůžek: Boha se bojte, chtivosti: získáte nová území a založíte nové pokolení, pobijte své nepřátele, nadějí: Bůh je milosrdný, odpouští i největším hříšníkům. Opravdu je to snůška strachu, touhy, oprávněné i neoprávněné, ziskuchtivosti, přání mít se lépe, někdy příběhy hraničí až s pohádkou: A tak toužila po dítěti, že ve svých 140 letech otěhotněla. To jen proto, že Bohu důvěřovala. Mojžíš dupl do země a vytryskla voda. Byl Bohem vyvolený. A dalo by se pokračovat. Příběh o tom, že Abrahám byl schopen obětovat svého jediného milovaného syna na přání Hospodina, mi připadá nenormální a krutý. Kde je boží milosrdenství a slitovnictví, odpuštění?

Vstoupíš-li do sebe a zamyslíš-li se, najdeš odpověď.

Ale abys našel skutečnou odpověď na otázku, musíš tiše sedět, být ostražitý, neusínat a jen jít dovnitř pomalu pomaličku …

Nejdříve bude stále temněji, temněji a temněji a pak přijde rozbřesk, zpívající ptáci, vychází slunce a ty jsi volný.

Tvá křídla se poprvé otevřela. Teď se můžeš dotknout oblohy se všemi jejími hvězdami.

Člověk bez Boha je skutečný člověk.

Všude kde je život, všude kde je vědomí, tam je Bůh. A když dosáhneš ryzího stavu vědomí, staneš se Bohem. Každý má od narození právo stát se Bohem - nikoli Boha uctívat, nýbrž Bohem se stát.

Současně by si ale člověk neměl moc vyskakovat. Střetává se dobro se zlem, doplňuje jing a jang, střídá se noc a den, radost a bolest, zdraví a nemoc. Samé duality, které v rovnováze tvoří tu správnou míru. Nikdo nejsme imunní i před špatnými věcmi. Nějaké předurčení, které je nám dáno? Existuje narození, život, smrt a karmu nebo osud vytváří tento svět, neboli sám život, a jen částečně jsme schopni ho ovlivňovat i my.

Zdroj:

Osho: Perly v kapse u vesty

Úprava a vlastní úvahy: Mirijam

ÚVAHA O DOMOVĚ

Takto pravil Mustafa v knize Prook od Chalíla Džibrána:

"Dříve než postavíte dům uvnitř městských hradeb, vystavte si ze svých představ chýši v přírodě. Neboť tak, jak vy se za svého soumraku vracíte domů, tak činí i vzdálený a osamělý poutník ve vašem nitru. Váš příbytek je vaším větším tělem. Roste na slunci a spí v tichu noci a není beze snů. Copak váš dům nesnívá? A neopouští ve snu město, aby se vydal do háje či na vrchol hory?

Kéž bych mohl sebrat vaše domky do dlaně a jako rozsévač je rozhodit v lesích a lukách. Kéž by vašimi ulicemi byla údolí, a zelené stezky vašimi chodníky, tak abyste jeden k druhému chodili vinicemi a přicházeli s vůní země na šatech. Ale pro to dosud nenastal čas. Vaši předkové je ve svém strachu nakupili příliš těsně k sobě. A tento strach ještě chvíli potrvá. Ještě chvíli budou městské hradby oddělovat vaše krby od vašich polí.

Povězte mi, co máte v těch domech? A co tak úzkostlivě střežíte za zamčenými dveřmi? Máte tam mír, tiché úsilí, které prozrazuje vaši sílu? Máte tam vzpomínky, ony jiskřící oblouky, které se klenou nad vrcholky vašeho ducha? Máte tam krásu, která vede srdce od věcí vyrobených ze dřeva a kamene k posvátné hoře? Řekněte mi, máte toto ve svých domech? Nebo tam máte jen pohodlí a chtivost pohodlí, onu plíživou věc, která vstupuje do domu jako host, pak se stane hostitelem a nakonec pánem?

Ba, stává se i krotitelem, a holí a bičem dělá z vašich vznešenějších tužeb hračky. Ač má hedvábné ruce, má srdce ze železa. Ukolébává vás ke spánku, jen aby stála u vašeho lože a vysmívala se důstojnosti vašeho těla. Posmívá se vašim zdravým smyslům a klade je jako křehké nádoby do pýří. Opravdu, chtivost pohodlí zabíjí nadšení duše a pak s úšklebkem kráčí v pohřebním průvodu.

Ale vy, děti prostoru, vy činní v nečinnosti, vy se nedejte lapit do pasti ani zkrotit. Váš dům ať vám není kotvou, nýbrž stožárem. Ať není lesklou blánou, která překrývá ránu, ale víčkem, chránícím oko. Neskládejte svá křídla, abyste mohli projít dveřmi, ani nesklánějte hlavy, abyste jimi nenarazili do stropu, ani se nebojte dýchat, aby nepopraskaly zdi a nezhroutily se. Nepřebývejte v hrobkách vystavěných mrtvými pro živé. A i když váš příbytek je vznešený a skvělý, ať není majetníkem vašeho tajemství a neukrývá vaše touhy. Neboť to, co je ve vás bezmezné, přebývá v příbytku nebes, jehož branou je ranní mlha a jehož okny jsou písně a ticho noci."

Co je pro mne domov? Určitě ne osamocení někde uprostřed lesů. Ráda si odpočinu od civilizace, ale chci se cítit bezpečně. Dá se žít v poklidném prostředí, probouzet se za zpěvu ptáčků, slyšet jenom šumění větru a ševelení stromů, v dáli naslouchat štěkání lišky. Jsem-li sama, naplňuje mě to krásným smutkem.

Přenocovat pod širým nebem ve spacáku, na okraji lesa, na úpatí hory před výstupem je pro mne záležitostí dovolené, ale ne domovem.

V dnešní době osamocený dům je spíše útočištěm zlodějů, jedná-li se o chatu, dochází k vloupání, vykradení a ponocování bezdomovců a jiných potulných individuí. Bezpečnost je především důvodem, proč lidé stavěli svá obydlí vedle sebe, dříve obehnáni hradbami před nepřáteli. Ne že by chtěli nahlížet do kuchyní někoho jiného, i když i takoví se najdou, ale hlavně lidská pospolitost, možnost ochránit sebe a svoji rodinu, někde spočinout po celodenní práci a být sami sebou, ochránit se před povětrnostními vlivy, mít střechu nad hlavou je tím pravým důvodem, proč lidé chtějí vytvářet a chránit svůj domov.

Určitě existují rodiny, které žijí v luxusu a přepychu. Budují své rezidence, uvnitř vybaveni neuvěřitelným majetkem. Ale jsou všichni členové takové rodiny skutečně šťastni? S penězi si může člověk více dovolit, ale milióny, ukryté doma, v bankách, na účtech, přinášejí sebou strach, že o ně přijdeme. Tak je to i s luxusním domovem. Samý, alarm, samá kamera, samé mříže - člověk nemůže volně dýchat, necítí se dobře. Ale současně luxusní bydlení nabízí pohodlí. Domácnost je vybavena automatickou pračkou se sušičkou, myčkou, televizí, počítačem, bazénem, fit centrem, zahradou, altánkem, garáží, dvěma auty, zkrátka vším, co si zamanu.

Jde o to, abychom v honbě za majetkem nezapomněli v domově žít a užívat si náš vztah, tím nejcennějším, co v domově máme.

Indický mystik Rajneesh (Osho) má neotřelé úvahy mimo jiné i o domově.

Nebudu ti říkat, že domov je všude - ačkoli to je pravda. Říkám - není žádný domov. Pokud dokážeš pokračovat ve své životní pouti s touto upřímností - že není žádný domov a že není žádné místo, kam jdeš, že pouhé jití samo o sobě je krása, radost, blaženost, všechno … jití samo - pak je také pravda, že ať jsi kdekoli, jsi doma. Ale lidé jsou velmi vychytralí, dokonce vychytralí samy k sobě. Zneužili všechny pravdy, dali jim významy, které podporují jejich vlastní představy. Když řeknu: "Domov je všude", pak budou odpočívat, ať jsou kdekoli, pak nebudou mít žádnou potřebu.

A tak říkám - není žádný domov a cesta musí stále pokračovat. Musí být tancem. Vezměte své kytary a jděte a nikde se nezastavujte.

To ovšem neznamená, že byste si nikde nemohli ani na chvíli odpočinout. Jsou oázy, ale nikoli domovy - přenocuj zde, ale ráno musíš zase jít. Tento neustále běžící proces je to, čím život skutečně je.

Pohyb je život, změna je život. Zůstaň na chvíli, cítíš-li se unaven, ale zůstaň, jen než načerpáš dostatek energie, abys zítra ráno mohl opět vyrazit. Domov je všude - ale ten domov je pouze zastávka.

V tomto krátkém výňatku pohlíží na domov jako na něco zcela jiného než místo, kde žijeme. Vnímá, že domov není žádné místo, kam jdeš. Co je podstatnější než domov, kam se vracíš, kde bydlíš, který vytváříš, je cesta - jití. Pokud jdeš a to kamkoliv, jdeš domů. Radujme se z toho, že jdeme. Že jdeme na cestě do práce, z práce, jdeme do svých příbytků, jdeme na výlet, dovolenou, za kulturou. Už jenom to, že jdeme, by nás mělo naplňovat radostí. Co na tom, že jdeme vstříc své smrti, otočit se nemůžeme, ani točit se na místě. S každým krokem jsme moudřejší. Byli jsme vypuštěni na cestu, někdo nakrátko, někdo na 50, 60, 80, 90 let, v ojedinělých případech i déle a navracíme se zase domů. To je tam, odkud jsme přišli. Nikdo nevíme odkud, ani nevíme, kam po smrti půjdeme.

Ale dynamika pohybu, to že jdeme, to je život. Neznamená to ovšem turistické pochodové cvičení 50 - 60 km nepřetržitě, den co den. Jdeme svým vlastním tempem, tak jak v nás proudí život. Odpočinout si doma, načerpat síly do dalšího dne, setkávat se s lidmi v práci, na ulici, v obchodech, být sám, milovat sebe a bližní, pracovat, vytvářet hodnoty, milovat tento svět - to je cesta. Venku i doma se mohu radovat ze života. Doma cítí člověk oázu klidu a míru, přichází si odpočinout, nechce již být ve shonu. Sdílí-li prostředí domova s lidmi, které má rád a kteří mají rádi jeho, načerpá nepřeberné množství energie do dalšího dne.

Zdroje:

Chalíl Džibrán: Prorok

Osho: Perly v kapse u vesty

O vlastní úvahy doplnila a upravila: Mirijam

ŽIVOT JE ZÁHADA

Začnu svoje úvahy za přispění výňatků z knihy Perly v kapse u vesty životem.

Každý ho žijeme a každý máme nějakou představu, jak ho prožít. Svoji roli sehrává věk. Prožít život bez ztráty kytičky nelze. Co ale lze, to je prožít život naplno. Chyby, omyly, kterých se dopouštíme, ve skutečnosti nejsou. Měly by nás obohatit, díky nim bychom měli být zkušenější, měly by nám ukázat cestu k cíli. Záleží na tom, jak se na své nezdary díváme. Existuje dogma, že člověk je nádoba hříšná, od přírody hříšný. S hříchem jsme se prý narodili. Dovolím si nesouhlasit, že tím, že Adam a Eva jedli jablko ze stromu poznání, jsem já vinna a nesu za tento jejich prohřešek plnou odpovědnost. Já jsem odpovědna za své vlastní hříchy a poklesky. Co ovlivňuje můj život je to, do jaké rodiny se narodím a jak vnímám sebe, rodinu a ostatní v tomto světě.

V životě nejsou žádné chyby. Všechno závisí na tom, jak věci bereš. Když příliš mnoho toužíš, chceš dosáhnout příliš vysoko a nemůžeš - pak přichází zklamání a nezdar. Ale když po ničem netoužíš a jsi dokonale šťasten, ať jsi kdekoli, pak je život každým okamžikem vítězstvím.

Podívej, lidé, kteří jedí maso, opilci, hazardní hráči … můžeš v nich najít tolik lásky a lidskosti, že je to až překvapující.

A naproti tomu, lidé, kteří jsou úzkostliví vegetariáni … Adolf Hitler byl úzkostlivý vegetarián. Nikdy nekouřil, nikdy nepil žádný alkohol, chodil brzy spát, vstával brzy ráno - byl svatý! Když se podíváš pouze na jeho životní styl a zvyky, byl to mnich. A zabil šest miliónů lidí. Bývalo by bylo lepší, kdyby byl opilec, nevegetarián, vášnivý kuřák - ale krásná lidská bytost.

Je zajímavé, že právě ctnostní, vážení a úspěšní lidé, mívají charakter odlišný od zbytku populace. Nejspíš proto, abychom je mohli obdivovat. Ale to je jen vnější pozlátko, co se třpytí, ve skrytu své duše bývávají nešťastni. Pravda, můžete namítnout lepší je být zdravý a bohatý než nemocný a chudý. Peníze vládnou světu, ale důležitější jsou vztahy. Člověk je bytost společenská a nežije izolovaně. Ti, co utíkají od společnosti, nejsou normální. Ale na druhé straně sami jsme přišli na svět, žijeme si každý svůj život a sami za sebe umíráme.

Být osobností je pokrytectví. Snažíme se stát něčím, čím nejsme. Buďme svoji. Tvé přirozené právo je být individualitou. Jsi jedinečný. Neexistuje druhý takový člověk, jako jsi ty. I když budeš z jednovaječných dvojčat a budete mít hodně podobné geny, budete stejným způsobem vychováváni, budete mít přece jen odlišné názory, odlišný pohled na svět, přestože k sobě budete lnout a budete k sobě přitahováni.

Děti jsou zrozeny z tebe, ale tobě nepatří. Patří budoucnosti, o které ty nic nevíš. Ty jsi západ slunce, tvé děti jsou východ slunce. Mezi vámi je propast celé noci. A přesto všichni rodiče dělají tutéž chybu, snaží se obrátit děti ke svému obrazu. Nedají jim možnost vyvíjet se přirozeně a korigovat je pouze v tom případě, že by si ublížily. A to nemluvím o rodičích, kteří vlastní neúspěchy chtějí kompenzovat na dětech. Co jim se nepodařilo v mládí, vyžadují po svých potomcích. Scestná výchova. Ale rodiče ví, co jejich děti potřebují, k čemu mají sklony, v čem je podporovat. Jen je potřeba brát v úvahu i jejich názor. Ale ví děti, co vlastně chtějí a jaká jim hrozí úskalí? Kolika dětem rodiče zametají cestičky? Takhle se k samostatnosti asi nepropracují. Někdy je potřeba je nechat padnout, ale stále mít nad nimi ochrannou ruku.

Život musí být hledání - ne touha, ale hledání; ne ambice stát se tím či oním, prezidentem země, ministerským předsedou, ale hledáním, abych zjistil: "Kdo jsem?"

Je velmi zvláštní, že lidé, kteří nevědí, kdo jsou, se snaží být někým. A přitom ani nevědí, kdo jsou právě teď! Nejsou seznámeni se svým bytím, ale zato mají cíl stát se.

Stávání se je nemoc duše.

Bytí - jsi ty.

Všechno, co znáš, je tento malý život a v tomto malém životě znáš pouze dvě věci - ubohost a utrpení života a způsoby a metody, jak zapomenout na tuto ubohost a utrpení. To nazýváš zábavou, pobavením - chození do kina, do cirkusu. To jsou tvé metody, jak zapomenout na svůj život. Tam, v jiném světě, se na dvě tři hodiny zabavíš.

Pro osvícenou osobu je vše, co se kolem ní děje, cirkus. Nemá žádnou potřebu si obstarávat vstupenku - její problém je, jak z cirkusu odejít! Nechce se do kina dostat, chce z něj odejít!

Celý život je utrpení a člověk se snaží zbavit se utrpení, hlásají některá náboženství. K tomu je třeba například osmidílná cesta. Symbol utrpení života je Ježíš Kristus na kříži. Proto křesťané nechápou, proč třeba Višna má loutnu, hraje a zpívá. Proč dává na odiv svoji radost? Měl by trpět.

Život je jedno velké tajemství. Ale jsme tu, abychom se na nějaký čas zapojili a něčím třeba jen samotným bytím přispěli k pokračování života. Prožili a užili si to. Není důvodu odcházet, někam prchat.

Mně spíše připadá, že ten, kdo chce odejít z tohoto světa, se nedokáže se svým životem poprat, je nevyléčitelně nemocný a trpí velkými bolestmi, nebo jedná zkratkovitě. Najdou se i prorokové, kteří hlásají konec světa, apokalyptické vize, nebo některá náboženství, která vás budou ubezpečovat, že na onom světě - na druhém břehu, se budete mít lépe. Tam vytvoříte Novou zemi, kde budete vládnout. Jak můžete vytvořit Novou neskonale šťastnou zemi na onom světě, když ji neumíte vytvořit zde na zemi? Nevěřte jim. Budujte si zde na zemi svůj svět, abyste v něm byli šťastni až do naplnění vašich dnů.

Zdroj:

Osho: Perly v kapse u vesty

Úprava a vlastní úvahy: Mirijam

ŽÁRLIVOST

Nebezpečí pro vztah představuje žárlivost. Terapeutka na partnerské vztahy prozrazuje, jak se zbavit žárlivosti.

Každý zná žárlivost. Je to pocit, který může vztah trvale ohrozit. Poté, když se člověk stále více zaplétá a dostane se do toxické spirály. FOCUS Online požádal terapeutku na partnerské vztahy, co proti tomu pomáhá.

Žárlivost je koktejl pocitů a chování, které mohou být pro vztah z dlouhodobého hlediska nebezpečné. Mnichovská terapeutka na partnerské vztahy Alexandra Hartmannová dává čtyři tipy, jak se dostat z emocionálního chaosu.

1. UKLIDNĚNÍ SE

Partner koketuje s neznámými lidmi a už se ozývají poplašné zvonky. Emoce, které u žárlivých lidí přímo přetékají a vyvolávají individuální, často dobře známé chování se mohou pohybovat od ústupu po obvinění až k zoufalství. Terapeutka na partnerské vztahy doporučuje zastavit a ptát se sebe, co u mne vyvolává ten dobře známý pocit: "Žárlivost má hodně co do činění se strachem ze ztráty. Člověk ji často zná z dětství. Takže vás to katapultuje zpět do dětinského chování."

2. NECHTE UPLYNOUT 20 MINUT

Žárlivost je čistý stres, a proto tělo uvolňuje spoustu stresových hormonů. Dokud jsou aktivní, neměli bychom diskutovat s partnerem, říká terapeutka: "Pokud jste sportovní tip, pak jděte na 20 minut zaběhat, abyste si vyčistili hlavu. Ve skutečnosti to pomáhá překlenout čas, dokud stresové hormony nejsou odbourány." Jít ven se psem nebo se jinak rozptýlit, přirozeně také pomáhá.

3. VYJÁDŘENÍ V JÁ FORMĚ

Po uklidnění prvního emočního chaosu je možné přistoupit k partnerovi objektivněji. Patří sem například prohlášení v první osobě: "Měl jsem dojem, že flirtuješ a zranilo mě to." Hartmannová vysvětluje: "Musím ve vztahu říct, jak se cítím v nějaké situaci." Řešení konfliktu ve tvaru Ty, ve kterých jeden partner odsuzuje chování druhého, terapeutka důrazně odmítá.

4. STANOVENÍ DOHODY

Pár může nastavit pravidla, co je povoleno a co není. Je však důležité, aby tato pravidla byla vytvořena společně. Terapeutka na partnerské vztahy radí: "Znamená to také mít odvahu stát za svými vlastními potřebami." Přitom si oba odsouhlasí, co je pro druhého ještě přijatelné a co není. Nejlepší ze všeho je, když pravidla jsou vytvářena na základě konkrétních situací, například zda může jít partner na párty sám, nebo zda je v pořádku, když se setkává se svým bývalým přítelem.

---

Přidám tu pár citátů o žárlivosti:

"Je těžké vyhnout se žárlivosti, jestli toho druhého milujeme více než sebe." - Friedrich Von Bodenstedt

"Člověk miluje více, když v něm vzplane žárlivost, ale miluje lépe, když v sobě žárlivost udusí." - Friedrich Haug

"Úskalím lásky není nevěra, ale žárlivost." - Karel Matěj Čapek-Chod

"Většina milostných vztahů není více než pouhý projev žárlivosti, doprovázený sebeláskou." - Matthew Arnold

"Malá láska je ovládaná žárlivostí, velká je oproštěná od takové malosti." - Natalija Astafjev

"Láska bez žárlivosti je snad zrovna tak řídká jako růže bez trní." - Martin Andersen Nexö
"Projev žárlivosti je pozdrav na rozloučenou odcházející lásky." - Léon Bloy
"V žárlivosti je víc sebelásky než lásky." - François de La Rochefoucauld
"Největší zběsilost je žárlivost, o to krutější, že ve jménu lásky nezná slitování." - François de La Rochefoucauld
"Rozhořčení je kruté, hněv je jak povodeň, ale před žárlivostí kdo obstojí?" - Šalamoun

Kdo alespoň trochu miluje, žárlí. To je zdravá žárlivost, která je zdraví prospěšná. Důvěřuj, ale prověřuj. Patologická žárlivost je žárlivost, kdy druhému bez příčiny nedůvěřujete, stále ho vyslýcháte, kontrolujete na každém kroku, nedovolíte mu být ani na okamžik sám sebou, tropíte scény jen při pohledu na opačné pohlaví, při úsměvu.

Dokážu si představit, že takový neoprávněný žárlivec otravuje nejen vztah, ale i život váš i vaší rodiny. Psychický teror vás, ale i sebe sama. Mnohdy se přidávají přes hádky sprostá slova i fyzické násilí. Následují omluvy, přijmete. A je to pořád dokola. Při první příležitosti je to tu zase.

Pokud se nejste schopni domluvit sami mezi sebou a chcete vztah udržet, je na místě léčba. Nakolik je úspěšná, záleží nejen na psychologovi, ale i na jedinci a páru samotném.

Chcete se dovědět, proč ženy žárlí na jiné ženy? Projděte si stránky níže a zařaďte se do některé z těchto kategorií. Nebo si můžete bezstarostně oddechnout: "To se mě absolutně netýká."

www.womanandstyle.cz/3-nejcastejsi-duvody-proc-zeny-zarli-na-jine-zeny/

Jak jsem se zamýšlela nad žárlivostí, dostal se mi do rukou i výše uvedený odkaz na článek o tom, proč ženy žárlí na jiné ženy.

Žárlivost a závist jsou dvě rozdílné věci. Těžko budu žárlit na to, že někdo má lepšího partnera, který by se lépe hodil ke mně, nebo že má vyšší životní standard, lepší zaměstnání, lepší auto, bydlení, je hezčí. Když už bych chtěla se zabývat tím, že některé ženy se mají lépe než já, nebudu žárlit, ale budu jim tiše nebo nahlas závidět.

I když mě to porovnávání nechává chladnou. Svůj život si nemusím kořenit žárlivostí nebo závistí.

Ale deptá mě nespravedlnost. Copak je spravedlivé, aby někdo za stejnou práci, se stejným počtem odpracovaných hodin, za práci odvedenou v horší kvalitě, měl mnohonásobně víc než vy jen proto, že má jiné přednosti?

Všechno své má své proti. Jak říká jedna známá: "Ošklivá žena to má těžké, hezká ještě těžší."

Zdroje:

www.focus.de/wissen/mensch/psychologie/eifersucht-bekaempfen-paartherapeutin-nennt-vier-tipps_id_10483597.html

citaty.net/citaty-o-zarlivosti/

Překlad a vlastní úvahy: Mirijam

Festival pouličního umění v provincii Ferrara 2019

Festival pouličního umění v provincii Ferrara 2019: Zde jsou zkušenosti Buskers - zkušenosti pouličního umění

Kulturní trasy, výstavy a workshopy: od tohoto roku můžete festival osobně prožít

Foto: ferrarabuskers.com

Ferrara Buskers Festival - festival pouličního umění v provincii Ferrara je mezinárodní show pouličních muzikantů, nejstarší v Evropě a největší na světě. V roce 2019 se bude konat 32. ročník: ve městě se lze od 24. srpna do 1. září setkat s více než 1000 hudebníky a umělci z více než 34 různých zemí. Provedení bude stejné podle vzoru Stefana Bottoniho, tvůrce a zakladatele festivalu, který se koná od roku 1987: 20 skupin hudebníků je organizací pozvaných do Ferrary, aby vystupovali v ulicích a náměstích města Estensi a poté se zapojí přes 265 akreditovaných umělců, včetně hudebních skupin, žonglérů, akrobatů a karikaturistů. Ale od letošního roku festival Buskers - pouličního umění ve Ferraře navrhuje divákům, aby se stali skutečnými protagonisty: nová prezidentka sdružení Ferrara Buskers - pouličního umění ve Ferraře, Rebecca Bottoni, skutečně představila Buskers Experience - zkušenosti pouličního umění.

Le Buskers Experience - zkušenosti z pouličního umění - jsou cestovní balíčky, které si můžete rezervovat online, na webových stránkách experience.ferrarabuskers.com. Poprvé bude možné navštívit místa, kde došlo ke zrození a růstu výstavy: Buskers - pouliční umění ve městě, kulturní cesta koncipovaná sdružením Puedes, se odehraje v pěti neobvyklých stádiích, lze je nazvat dobrodružství Bottoni, prostřednictvím anekdot a vzpomínek.

Producenti pouliční hudby jsou zpět s novým nápadem: Aby dospělí a děti mohli osobně prožít pouliční hudbu, stanou se mistry pouličního umění na jeden den. Můžete si vzít lekce ve hře na hang (neobvyklý bicí nástroj) s Paoloem Borghim, koritas (složený nástroj s etnickým zvukem) s Alexem Beccari, harfu s Marianne Gubri nebo didjeridoo (kmenový domorodý nástroj) s Riccardo Morettim. Ale i ti nejmenší se mohou zúčastnit večírku: existuje několik workshopů určených pro děti od 6 do 9 let, od konstrukce hudebních skříní (zvukové objekty s extravagantními zvuky) po konstrukci letadel s recyklovanými lahvemi, až po možnost stát se reportérem festivalu díky projektu vytvořeném asociací H18.

V roce 2019 vzpomeneme také 500. výročí Leonarda da Vinciho, génia, vizionáře a hudebníka. Leonardo vynalezl různé hudební nástroje a sdružení Puedes, pod záštitou Římské univerzity v La Sapienza, je vezme přímo na festival pouličního umění ve Ferraře. Mistr houslí Michele Sangineto, na základě kreseb samotného Leonarda, nástroje skutečně vytvořil a vystaví je na výstavě, která po Bruggách, Londýně a Paříži dorazí na hrad Estense. Dokonce i ti nejmenší se mohou přiblížit ke genialitě da Vinciho díky workshopu Arte.na "Ten génius Leonardo".

32. ročník se připravuje na to, aby byl skutečně co nejobsáhlejší a přilákal co nejvíce diváků: nejen nové vychytávky, ale i významná spolupráce s 24 Bottles - italskou firmou na výrobu italských stylových lahví na vodu, ale i celý program je navržený tak, aby přihlížející chytil za srdce a diváci se radovali ze zvuků a obrazů, které pouze Ferrara Buskers Festival - festival pouličního umění dokáže přivést do provincie Ferrary rok co rok.

Ukázka hudby:

www.ferrarabuskers.com/en/?fbclid=IwAR3HeooXLRTWCGAGS64z0L3Sj2DLhk2hAMFzHdD4o53--GAw9q7dFOSMVFk

Tyhle pouliční veselice nejsou u nás zcela běžné, ale v zemích - městech, kde se konají, jsou oblíbené. Vzbuzují zájem a zvědavost nejen turistů, ale i domácího obyvatelstva.

Kdysi se nám podařilo s vyřazením námořníků s celým průvodem a doprovázející hudbou, klauny, akrobaty projít část města v jižní Francii. To je trochu něco jiného než festival pouličních umělců v provincii Ferrara v Itálii, ale koukali jsme jako sůvy z nudlí. Dnes bych to přirovnala k výběru příspěvku na maturitní večírek a přijetí do stavu dospělých.

www.ilrestodelcarlino.it/pubbliredazionali/ferrara-buskers-festival-2019-ecco-le-buskers-experience-1.4715832

Překlad: Mirijam

ZRCADLO VI.

11. kapitola: Odrazy

Alena si Martina pamatovala. Nevybavovala si bohužel Martina z doby, kdy spolu bývávaly, pamatuje si jej jako cizince, jež si přál, aby vyrazila a unikla monstru. Zmocňovaly se jí city, dojmy nudy své vlastní nevědomosti, což odrážely běsnící blesky, zuřivý déšť, jako by se bůh spolčil se zlosynem. Alena nesvedla brečet, dokázala mluvit, vzpomínat na Martinovu kuráž. Tytéž odrazy potkaly Martina dne Neocenění.

12. kapitola: Průběh

Ať toho hříšníka označím jakkoli, nikdy neopomenu nešťastníka marně volajícího ani původce nezapomenutelných přestupků. Nikdy je nezapomenu, nikdy se nezapomenu. Nikdy! Budu psychický zachránce bez hranic. Pokořím překážky, pozdravím mluvící cetku listnatého podkladu. Pohovořím, pobavím, zbavím trápení. Můj dodržený slib, moje předsevzetí však nijak neocení.

"Jsem Martin," pronesl jsem tehdy.

"Martina neznám, mizero".

"Nelžu," oponoval jsem.

"Určitě," odsekla sarkasticky.

"Hele, nemůžeš mě odsuzovat, aniž bys mě viděla se prohřešit," upozorňoval jsem.

"Smím a mlč," promluvila úsečně. Neodpověděl jsem. Vyhodnocoval jsem nechtěnou zkušenost.

---

Předtím jsem pocítil nejvyšší možné rozjaření. Mou dočasnou úlevu rozpustila žíravinou doteď zapomenutou. Ostrá řeč polila strukturou zbytky láskyplného charakteru. Osobnost rozpuštěna, nebude vyléčena. Rozpustnost dobroty vyvolá letmé prošlehnutí přirovnání mou myslí. Přirovnání (jako máslo) zapálí stinné city. Přiložením topiva budu omámen halucinací senzitivního másla drasticky roztékajícího. Je nevidoucí, neslyšící, nehovořící. Vydává ale lomoz v zákoutí duše nejhůře popsatelný, abyste cítili roztečení vašeho škvařícího se masa. Představa připáleného, přiškvařeného masa mě vyžene zaneřádit čtvrť směsí krve. Ji jsem dočista vysál reprodukcí upíra hrdly různých druhů zvěře. Pochoutkou zdejších jsem završil své nasycení. Nejvíce však trpěli nevinní. Nač být hodný, není-li dopřána odměna?

13. kapitola: Očista

Krvežíznivým terorem jsem očistil nečisté hanebnou špínou, kterou ráčili vyčistit vandalové zaměstnáni přípravou nevinných projednávající jednotlivé manévry zlomocné ofenzivy. Obstoupili nepříčetného vraha fikanou družnou formulací. Zahodili logické myšlení, namísto bojového výpadu oslavovali úspěch bujarými oslavy hlásající obsazení královského trůnu. Kdežto zmíněný vrah prostoduchým věnoval politováníhodným kouskem možnost abdikovat.

14. kapitola: Zanesení špíny

Zostuzení nevinní strhli čistotu rázným nábalem špatností. Věřili vandalům. Postrachu čtvrti! Oni je přiměli spolupracovat. Museli strpět zbytečnou slávu vandalů, kteří očistu setřeli jako prach. Ubodat zlého člověka vidlemi je příliš zaujaté. Postačilo pomíjivé zastřelení, ne přijmout Satana, mysleli si nevinní přesvědčeni názorem: "Odjakživa jsme paradox neviny, nikdo není nevinný, my už obzvlášť ne." Zdrceni neodvratným přesvědčením snažíce si neuvědomit vražedný skok šílence, pokaždé dělali jako by se nic z toho nepřihodilo.

K O N E C

LEŽ

Byl jednou jeden král, který povolal dva lidi na svůj dvůr. Jednoho muže a jednu ženu.

"Chtěli byste pro mne pracovat?" zeptal se král a muž řekl ano. Jeho žena ale řekla, že by pomáhala svému manželovi. Tak pracovali pro krále a žili šťastně a v míru. Jednoho dne četla žena knihu a v ní stálo: Král povolal dva lidi na svůj dvůr, aby pro něho pracovali. Sloužili mu a žili šťastně bez starostí, ale on jim zamlčel, že to bude trvat jenom po určitou dobu a ne navždy. Žena to vyprávěla svému muži, že dospěla k tomu, že král jim zamlčel, že to takhle bude po ohraničený časový úsek a ne na věčnost. Její muž řekl: "Co mám dělat?"

"Nic," odpověděla žena, "chtěla jsem ti jen povyprávět, co jsem četla."

"Proč jsi mi musela vyprávět, co víš jen ty?" zeptal se muž, "nyní budu trvale nešťastný a nebudu si moci užívat svého blahobytu."

"Správně," řekla žena, "ale alespoň to víš."

A muž už nikdy nebyl šťastný a nikdy se už netěšil ze života, protože mu jeho žena vyprávěla, co stálo v knize. On jí teď jen předhazoval, že věděl, že to nemá znát. Pak jí odebral všechny její knihy a nechtěl jí už nic nechat číst ze strachu, že by mu mohla vyprávět, že nebude žít a tudíž se nemusí ničeho obávat.

"Proč jsi schoval mé knihy?" zeptala se žena, "vždyť jsou to jen slova."

"S těmi slovy," řekl muž, "jsi mě obelhala; vyprávěla jsi mi, že je někde napsáno, že tento život nebude mít věčné trvání, že nás král obelhal, protože nám zamlčel pravdu, když nás povolal za prací na jeho dvůr. Ale král nelže, když neříká pravdu. Nesmíš všemu věřit, co čteš."

"Nemohu žít se lží," řekla žena, "a ráda bych, abychom oba znali pravdu, abychom byli připraveni, až nastane čas."

"Byl jsem vždy a v každé době připraven," řekl muž, "a mohu jen dělat, co král přikazuje."

A také on lhal a jeho žena to věděla. Ale už s ním nikdy nemluvila o tom, co mu na krátkou dobu dalo pokoj. Žena napsala autorovi knihy: "Proč jste napsal, král utajil pravdu. Odkud znáte pravdu?"

Ale nikdy nedostala odpověď a stále na ni čeká.

Zdroj:

Jakov Lind: Die Lüge

Překlad: Mirijam

ZRCADLO V.

6. kapitola: Ještěrova drzost

Ještěr se v Alenčině podprsence uvelebil. Alenčiny nenalakované nehty provrtávaly mech. Alena se marnými i nemarnými pokusy částečně osvobozovala. Nedokázala se nesmát. Zlomyslný ještěr Aleně odebíral soustředěnost. Nesvedla také se ubránit tikům. Alena neostříhanými nehty se nakonec škubavě vyškrábala. Podprsenku nesundávala, to by ještěra nevyhodila. Ještěr by se uchýlil na Alenčino podprsí. Alena se zpočátku snažila ještěra zachytit. Ještěr obratně pobíhal, čímž Alenu šimral. Alena na ještěra nedbala. Každičkou sekundu zakopávala, skláněla se, zohýbala se.

7. kapitola: Hladovění

V mých útrobách to vřelo. V žaludku mi nepřetržitě kručelo, v mém hrdle vyschlo. Dráždil mě hlad, žízeň, zanedbaná hygiena. Neumýval jsem se tři týdny. Mýdlo, sprchy, vodovodní kohoutky, pití i na umývání, vražedné nástroje na zabití, abych necítil hanbu, abych nemyslel, protože má surovost nepříčetně bublala, vystupovala na povrch, se mi nenabízely. Vyjmenované faktory posilovaly moji morbidnost, jež mě drtila a dělala ze mne opravdového psychopata. Byl jsem jako v cizí kůži. Necítil jsem se jako já, nýbrž jako případ bezpochyby vhodný do psychiatrické léčebny. Netrvalo to ani minutu a zamknuté dveře se otevřely. Náhlá chuť utéci mi zajistila svobodu, jakou Alena určitě nemá.

8. kapitola: Lisťákovo pokušení

Alena se neustále skláněla, kroutila si záda, načež přivanul nespoutaný vichr, jenž strhával Alenino oblečení. Alena uklouzla, přistála na želatině obestlané listnatým podkladem Alenina věznitele. Téhož věznitele přifouknul tentýž vichr, jenž odvanul a jenž nevycházel odnikud. Vždycky zavane v jeho přítomnosti. Nahá Alena si dřepla, zaujala odrážecí pozici. Alenin věznitel Aleně ztížil pozici. Alena obrazněřečenozkameněla. Alenina nahota Lisťáka velicesváděla. Vzrušoval se neobyčejným způsobem. Přiložil k Alenčině podprsí ostrou hranu prstu a hned vyplnil svoje pokušení. Alena ječela. Alenčin neukojitelný jekot tempem hlemýždě slábl. Tempo hlemýždě přešlo v tempo nejrychlejší formule jedna. Zlomyslný ještěr to schytal. Zlomyslného ještěra slupl jak malinu, jako zákusek.

9. kapitola: Stopa

Zažíval jsem nepříjemné pocity způsobené slabými, téměř nehlučnými zvuky, které tu pobývaly se mnou a které převažovaly nad útěchou. Nepříjemné dojmy ve mně vyvolala zřetelná stopa. Což mně uvedlo do chaotického pobíhání. Po bezúčelném pobíhání jsem uklouzl po blátě, načež jsem blátěnou skluzavkou zajel po zadku do rokliny. Tu jsem prošmejdil a posléze do mě vjel šok. Alenu věznitel vzkřísil, složil pomocí listů do Alenina tvaru. Netvor vynechal pár Aleniných důležitých částí těla - nohy, paže a další části. Postavil Alenu trošku prohnutou, takže vykukovala, jak nějaký výstupek na přídi nějaké lodi a stejně tak vypadala, akorát z listů.

---

"Pojď," promluvil jsem.

"Nemohu," oznámila stroze a mě ve své nepříčetnosti napadla naprosto zoufalá a pitomá myšlenka - nápad utkat se s netvorem a skolit ho. Alena mě přesvědčovala: "Nedělej to."

Neposlouchal jsem. Naštěstí jsem to nestihl, kostelní zrcadlo mě pohrdavě vyplivlo, já jsem se stal opět zarostlým dospělým. Dospělého odváděla policie. Svému zatčení jsem se nevzpíral, nikterak se soudci nevymlouval. V zrcadle se mezitím zjevil posměšek, jízlivý škleb, naznačující patřičnou jízlivost zrcadla a značný výsměch zrcadla, z něhož jdou odvodit city zrcadla, povaha zrcadla a jeho evidentní nesnášenlivost k nemalým hříšníkům.

10. kapitola: Vězení

Tato epocha neprospívala, nepřinášela nic užitečného, pouze jeho nitro naplnila prázdnota zaháknutá výrazným smutkem. Byl upjatý ve smyslu uzamčený klíčkem, tedy povahou, vůlí nikdy neprojevit slabost. Kopíroval vlastnosti stabilního nevýznamného stroje. Noci výjevů dospělého, jak se přes něj lije láva a on je sužovaný její teplotou, odemykaly jeho nitro prostoupené neustupujícím háčkem ulpívající nicoty. I dnes v noci to cítil, vnímal. Tyto noci nespal, vyčerpání ho však vysávalo. Rána obvykle trávil mlčením a nepřirozenou poslušností. Většinou se nepodobal ani introvertovi, on necítil nic. V jeho nitru, jak jsem napsal, byla prázdnota, jakou bylo výhodnější necítit. Pachatelé mu udělovali rozkazy, kazili ho. Jakákoli sebeobrana byla zbytečná, policisté ho zbili. Jenom jeho. Sugesce zletilého zocelovala. Po nocích nezažíval ty strašidelné výjevy. Jednoho dne se konečně zotavil z otupělosti a lítosti. Otupělostí ani litováním Aleny beztak Aleně nezvedne náladu, vždyť ho ani neuvidí. "Až mě propustí, bude tam ještě, kde bývala předtím?" pomyslel si nevesele, když vtom se pokazilo počasí. A on doufal, že ho propustí co nejdříve.

VŠECHNO DOKONALÉ

Jednou mne jedna známá pozvala: "Přijď se podívat, mám nové koberce." Proč bych nepřišla, ještě jsem u ní nebyla.

Zazvoním na zvonek: "Tak pojď dál," hlaholí zpoza dveří. Vyzuji se venku. Napochoduji do pokoje. Podlaha pokrytá Rudým právem. "Kde máš koberec?" "Je pod novinami, aby se neumazal a byl dokonale čistý." Rudé právo mělo dostatečně široký formát, takže stačilo jen pár výtisků a plocha byla pokryta. Hlasitě jsem polkla.

Při pozvednutí zraku mi něco nehrálo. A pak mi to docvaklo. Obrazy! Obrazy byly zastřeny igelitem, aby se na ně neprášilo. Jasně má to logiku.

Při jídle jsem dostala skvostně vyleštěný příbor. Známá si ho ještě jednou pro jistotu přetřela ubrouskem. Co kdyby. Modlila jsem se, aby mi náhodou neupadl drobeček, nebo nedej bože jsem nepolila ubrus. Při mé šikovnosti všechno možné a v této zvláštní atmosféře. To bych narušila tohle ryze sterilní prostředí.

Málem jsem uvažovala, zda nepožádat o kyslíkovou masku, kdybych se zakuckala, mohla bych roznést bacily.

Bílé stěny, nikde žádná ozdoba. Naprosto dokonale chladné prostředí, kde jako by se nežilo. Člověk měl tendenci někam utéct. Cítil se nesvůj.

Paní neustále s hadrem a tucty chemických prostředků, pečující o dezinfekci. Nevím, zda manžel, pokud vůbec měl možnost sednout si do křesla, aby ho neumazal, netrávil raději svůj čas s kamarády u piva v hospodě.

Když jsem návštěvu opouštěla, slušně jsem poděkovala za pozvání a pohoštění. Za dveřmi jsem zhluboka vydechla.

Než žít v takovéto dokonalosti, raději si budu doma hýčkat můj malý, velký nepořádek, kdy budu pokřikovat: "Který blbec mi to zase uklidil. Kdo to má pořád hledat?" Ale kde každý má svůj prostor k životu a kde se cítí dobře.

O ŽIVOTĚ

Jsi živý, živote? Jak bych to jen řek

teče voda nazpátek?

Můj život je velký prd

jsi živý, živote? Ne, život je smrt

a nemám nač být hrd

Nevstupuj dvakrát do téže řeky

i řeka vydává hrůzné skřeky

a co život po životě?

Co já vím

jestli je takhle hrozný

tak se oběsím

ZRCADLO IV.

Odpásal jsem se a vstal. Zatímco jsem se držel obloukových držátek, přesunul jsem se ke starému dobrodruhovi. Spočíval na rozedrané, nepohodlné pohovce, umístěné nedaleko sedadla řidiče. "Udám ti polohu mého bydliště," začal jsem. "Tam mě, prosím, odvez," požádal jsem následně.

" Kdepak, takové naděje si nedávej."

" Cože?" podivil jsem.

"No, ano," odvětil jednoduše.

Zdráhal jsem se tomu uvěřit, každopádně jsem se otázal "kampak."

"Tajné, informoval nesdílně."

Nikam by nevedlo na něho klást nátlak, maximálně bych si tím vykoledoval malér. Odvrátil jsem se, pohlédl jsem z okénka. Terén, dlážděný nepříjemnými výmoly a právě teď okupovaný vojenskými oddíly, rozhodně neodpovídal zpáteční trase.

"Ach jo," povzdechl jsem si. Opět jsem se pořádně rozhlédl. Skoro nic užitečného jsem nezahlédl. Akorát počítač by se hodil, v něm by se mohly vyskytovat potřebné údaje. Nepřicházelo v úvahu tuhle populární pomůcku použít, dokud se tu bude zdržovat určitě hlavní viník mého odvozu. Opětovně jsem prozkoumal prázdnou místnost terénního vozu.

"Jé," nepostřehl jsem projímadlo nabízející se na nedaleké nízko položené poličce, na níž postávala sklenice nějaké limonády. Řidič se jí pokaždé napil.

"Toho by se dalo využít," poznamenal jsem tiše. Do oné limonády jsem vlil celý obsah projímadla. Řidič se napil a položil sklenici nazpět. Náhle řidiče postihly žaludeční potíže. Nemohl se soustředit na řízení. Postiženého vystřídal povalující se dobrodruh Tom. Řidič Ben se zaměřil na pátrání dostatečně velké nádoby. Žádný člověk se mi nevyskytoval nablízku. Zapnul jsem počítač, přesněji notebook, napsal jsem údaj, který jsem chtěl vědět. Na stránku mých vetřelců jsem se bohužel nedostal. Moje veškeré úsilí vyšlo vniveč. Ohlédl jsem se. "Sakra, svoje naplánování jsem nedomyslel, Tomáše taky zastihly! Nesoustředil se, bůhvíkam narazil."

4. kapitola: Havárie

Vozidlo se převrhlo nazad. Nečekaný náraz úplně vysklil přední zrcátko a veškerá okénka. Ostré střepy se válely kolem. Pořezal jsem se o ně pouhým bezmyšlenkovitým sáhnutím. Otočil jsem kapsu naruby a vytáhnul papírový kapesníček. Tímto nekvalitním materiálem jsem svoje ošklivé rány ovázal. Opatrně jsem se přitiskl na břicho. Plazivě jsem obezřetně obcházel řady střípků. Bezhlavě jsem přelézal kupodivu nepoškozené sedadlo. Další moje plazení jsem radši odložil. Střepy a rozbité plechy kolem mne mi bránily v plazení. Riskoval jsem, že bych se zranil.

Odplivl jsem si, přičemž jsem zahlédnul rozbité okénko, které nebylo úplně vysklené. Skrze zbytků skla jsem si všiml Masounů, beznohých, slepých tvorů, nemajících uši, nehty, pouze holé maso. Neslyšně se plazili, načež vyfoukli pneumatiky vozu nemilosrdných kousnutím. Tentýž vůz taky převrátili na druhou stranu, čímž mě poslali do spousty překážek. Upadnul jsem do bezvědomí. K vědomí mě přivedl nemožný počet rozbitých lahviček, valících se na mě zezadu. Spousty zátaras na konci mě závažně poškodily. Celý rozbolavělý, pohmožděný, jsem naštěstí vstal. Sotva jsem se dobelhal ke skoro ulomenému volantu. Jen jsem se ho dotknul, zůstal mi v ruce. S posledními vypětím sil jsem se donutil jít ke dveřím, které jsem vylomil.

---

Pořádným napřáhnutím jsem plastovému disku umožnil parádní let. Tímhle účinným rozhodnutím jsem proříznul několik bezkrevných hrdel stvůr. Tehdy jsem očekával nějaké projevy, aspoň zavřísknutí, nepatrnou výměnu pozice, vystříknutí tekutiny. Oni se nikterak neprojevili, nehlesli, nezaměnili skrčené útočné pozice, nic. Každopádně jsem kulhavě, unaveně obešel tyto proříznuté zrůdy. Mířil jsem k márnici, blízko níž jsem narazil na starého dobrého dobrodruha Toma.

"Vítej!" zavýskl nevzrušeně. "Vidíš mou moc," pravil zaujatě.

"Jakou moc?" podivil jsem se podrážděně.

"Mou, že jsi zlikvidoval tyto zrůdy, za to můžeš poděkovat mně. Nehněvej se, bezmocný zoufalče. Nepátrej po svoji rozkošné Aleně. Je rozpáraná. Chceš-li se přesvědčit, pojď," řekl a vběhl do márnice. Neodvážil jsem se neuposlechnout rozkaz. Vstoupil jsem do márnice.

"Jak to že střevní potíže náhle zmizely?" podivoval jsem se přitom. A vůbec, jak se dostal sem? Hm.

5. kapitola: Podvod

Pomyslet na nezodpovězené dotazy znesnadňovaly prosvítající čisté dečky nemocničních neposkvrněných lůžek seřazené do kolonie na obou stranách. Zahalovaly oválné tvary bezpochyby bezvládných pacientů. Evidentně neumytá podlaha, detaily márnice se odlišovaly výraznou šťávou. Zatuhlé vnitřnosti mi zvedaly žaludek. Horečně jsem si přál se převtělit do neznámého, nepamatovat si svoje prožitky, nebýt chybný a neoblíbený. Chvílemi jsem si přehrával v mysli představu naprostého cizince mnohem lepšího, než jsem já. Popíral jsem svoji pravou identitu. Nazýval jsem se bezchybným. Párkrát jsem si vybavoval sebe, v mém případě chybného Martina. Totálně jsem znepřítomněl. Zpočátku jsem ve snaze se cítit líp zobrazil vanu, do níž se nakláním, odporně blednu. Nedávím se, nechrlím hnusy. Pouze blednu, je mi mizerně. Naneštěstí to nebyla úplně pozitiva, pouze nepříjemné zážitky, jež mi nepřipadaly natolik hrozné, abych zkolaboval. Zato schránky odumřelých pacientů, uzamčení mechanických dveří, poslední úsek, jenž jsem zvládnul, ano. Imaginární Martin do schránek vrazil. "Do pr……… pytle," dořekl. Vynaložil hromadné úsilí, aby neřekl určitě sprostý výraz. Martinova kapsa se rozvibrovala. Aby vibraci kapse zneškodnil, vyndal mobilní telefon. Přijal hovor. Volal šmejd Tom. "Cha, cha," posmíval se falešným smíchem symbolizující posměch.

"Provinil jsem se snad?" optal se Martin nejistě. "A hlavně přestaneš mě věznit?" vyzvídal dále.

Na tuto otázku se odpověď nedostavila. Pouze to jeho předstírané "ha, ha."

"A…..a……..a, kdepak se nachází Alena?" koktal Martin." Volající zas předstíral smích. Navzdory adrenalinu, který se v Martinovi ještě pořád udržoval, došla mu trpělivost. Dočista ji pohřbil. Přitvrdil, zvýšil tón hlasu.

"Okamžitě mi pověz, kde se Alena vyskytuje! Okamžitě!"

"Alenina existence zametena," oznámil hlasem robota.

Martinův rozum polevoval, jeho emoce se rozbouřily jako vlna tsunami. Kladl výhružky, přací věty, evidentně vyjadřoval nelibost, nespokojenost nad nepřetržitým tokem výhružek a morbidních přacích vět.

"Cos Aleně provedl?!"

Mlčel.

"Odpověz! Slyšíš! Odpověz!"

Neozýval se. Martin nato nebral zřetel, stále naléhal, dokonce nekorigoval svoje reakce.

"Kéž bych tě rozpáral, vyndal tvoje střeva zaživa, kousek po kousku je nakrajoval, smažil na rozpálené pánvi a pořádně si zakousl," blouznil jsem. Ztratil jsem poslední zbytek rozumu. Posléze jsem se nepoznával. Nepoznával jsem se! To mnohé vypovídá. Takto nereagoval jenom imaginární Martin. Takto jsem reagoval já. Tu nepříjemnou zprávu jsem slyšel, jeho falšovaný smích jsem rovněž zaslechl. Bil mi do uší jako hrom, jež blýská a zraňuje. Ano, čtete dobře, nepoznával. Martina zažívajícího drama jsem si pouze vymyslel. Jeho reakce, prožitky patřily mně samotnému. Nejenom, že jsem se podceňoval nelichotivými poznámky, scházela mi Alena. Bezmocně jsem na ni zavolal: "Aleno!" Alena nikde. Byl to jen klam.

Až se jednou Slunce promění v krystal…

Pokud v době, o které bude řeč, ještě budou existovat nějací lidé, rozhodně už nebudou moci obývat planetu Zemi. Jednoho dne dosud poklidné Slunce spotřebuje vodík ve svém nitru a poté začne spalovat hélium a další těžší prvky. Promění se v rudého obra, čímž některé ze svých planetárních dětí vymaže z vesmírné mapy. Zároveň se uvnitř hvězdy nastartují procesy, které výrazně změní její tvář.

Vědci z britské univerzity ve Warwicku dospěli k závěru, že všichni bílí trpaslíci postupem času krystalizují. Bílí trpaslíci vznikají v okamžiku, kdy se hvězda velikosti Slunce promění v rudého obra, výrazně se nafoukne a zvětší svůj objem. Vnější vrstvy jsou poté odhozeny do prostoru, a vznikne tak planetární mlhovina. Zůstane jen jádro bez vlastní energie. Astronomové hovoří o bílém trpaslíkovi. V daleké budoucnosti pak zbytek energie vyzáří a stane se černým trpaslíkem, v podstatě jen kusem beztvaré hmoty.

Pier-Emmanuel Tremblay z warwického týmu je toho názoru, že nejdříve zkrystalizuje kyslík a následně poté jej zahalí uhlík. A tak se někdy ve velmi vzdálené budoucnosti začne proměňovat v krystal i naše Slunce.

Až slunce se v krystal promění,

matičce Zemi to tvář pozmění,

nebude nás už zajímat okamžik,

ani bílý, červený či černý trpaslík.

Zářit-li rudě Slunce bude,

z lidského pokolení nic nezbude,

máme zpívat Slunci písně chval?

Zdroji života? - Ano, Slunce pal!

Internetový zdroj: 21stoleti.cz/2019/07/30/az-se-jednou-slunce-promeni-v-krystal

Upravila a o báseň doplnila: Mirijam

ZRCADLO III.

2. kapitola: Alena

Alena si mezitím vyčítala svou nezodpovědnost, kterou nakazila svého klučinu, necelé dva dny. Nevystrčila paty z poněkud laciného a vzácného hotelu. Dále to však nedokázala snést. Vyrazila se ohromit pouštním zamrzlým jezírkem, doufat, že zažije totéž, že ji cosi vynese a že potká svého milého. Podařilo se, jen se neocitla v muži, chlapci, nejspíš ve spodním prádle asi patnáctileté dámy, ležící opodál sudu, na němž nějací žebráci získávali hřejivý žár pomocí levného zapalovače. Alena vstala, vyhnula se žebrákům, kteří by ji tělesně obtěžovali. Procházela změtí rozdělených zatáčejících cest občasnými otvory, jejichž škvírou by šla prohodit zlatá mince. A také bludištěm posetého několikery trhy Vietnamců prodávající nelegální látky. Nezastavovala, dokud nenarazila na naplněnou nádrž poškozenou vandaly, kteří nepřestávali v ničení, čehož si šlo lehce povšimnout. Samé poházené plechy střech obrněných paneláků. Plechy byly záhadně připevněné, asi něčím přibité a samé střepy, šroty čehokoli jezdícího, kluzký olej všude, silnice poseté různými nerovnostmi, vyrvané prkna otvorů, jimiž se vzhlíželo ven. Alena to všecko nevnímala, vnímala ovšem Patrika, mě, vandala. Zavolala na mě: "Patriku, přestaň!"

Zpočátku jsem netušil, koho tím myslí, vůbec jsem se tak nejmenoval, jmenoval jsem se Martin. Ostatní mi říkali, kašli na ni, jenomže jsem na ni nekašlal a odvětil jsem: "Polez!"

"Raději ne," odvětila.

"Nebuď srab, dělej, pohni kostrou nebo odprejskni."

" Nejsem zbabělá, zbabělý jsi ty, nedokážeš odmítnout. Promluvíme si později, jasný?" shrnula a na to odkráčela.

Sešli jsme se odpoledne v parku, ve kterém se nacházela spousta laviček na sezení. Co se týče ostatního, řekl bych hlavní: Popis parku není podstatný, Alenčiny rady ano.

"Hele, seber se a zeptej se sám sebe, kdo vlastně seš, Patriku."

" Kolikrát ti to budu říkat, jsem Martin. Tvá inteligence snad klesla na takovou nízkou úroveň, abys to nepochopila?" Alena se nenechala snadno vyprovokovat a řekla: "Ted jistě nejsi, probuď ho, určitě nato máš."

" Nebudeš mi poroučet, krávo blbá, odpal konečně."

Alena si uraženě odfrkla a povzdychla. Poslechla mě.

Velitel vandalů, k jakým jsem se zařadil, si chystal ve své dílně motorovou pilu, kterou vláčel do parku. Nasadil si ochranou masku, nastartoval motorovou pilu. Začal řezat lavičku na sezení. Piliny dřevěné lavičky začaly lítat různými směry. Zespod jeho ochranné masky kouknul a mírně se pousmál, vtom mně to docvaklo. Jsou to hlupáci, vždyť je může někdo načapat. Opravdu jsem zbabělec a hlupák. Jejich slovníkem jsem jim v podstatě řekl: "Čau, vzdávám to, ať si myslíte cokoliv." Odpádil jsem za Alenou. Jenomže nebylo po ni vidu ani slechu. "Aleno!, volal jsem. Vím, jaks to myslela, promiň." Neozývala se. Zašel jsem hlouběji do nějakého tajemného lesíka, v němž jsem se brodil podzimními lístky dosahující mého pasu. Netušil jsem, samozřejmě, jakého strašného netvora se dočkám.

Asi si teď říkáte, tohle se sem vůbec nehodí. To ovšem nemáte pravdu. Hodí se to náramně. Vždyť jsem potkal nemožné jevy v podobě neskutečného počasí neznáma, létajících sání, nevzhledných skřítků, vlkodlaků a tak dále. Je jich spousta. Kdybych je uváděl, určitě bych vás ukrutně nudil, popíši něco mnohem zajímavějšího. Zní to takto: Masivní vrstva listů zakrývala mohutné kmeny a koruny porostů. Zajímavé, žádný vánek větru je dosud neodfoukl, jako kdyby je uchvátily mechorosty natolik, že by se neodpoutaly. Mně to přinejmenším nevadilo. Aspoň jsem se soustředil na to nejpodstatnější. Nezmohl jsem se na domýšlení velmi špatných variant. Zmáhal jsem se fyzicky vytrvalým broděním listím překrývající nejznámější mechorosty, chozením po horských cestičkách, zdoláváním všelijakých skalisek a pochodem kolem docela hlubokých roklin, v nichž uvnitř číhaly hrůzostrašné bestie rozdělené do různých kategorií bezpečnosti.

Třeba takzvaný Lisťák se neřadil k bezpečným. Zabalil si Alenu do velmi slabé živočišné látky. Tu látku představoval vlastně on. Připomínal takový ohromný list bez stonku, listní žilky, spodkem trošku nafouklý, vrškem připomínal typický zúžený trojúhelník. Lisťákovy ruce se rovnaly tloušťkou běžnému smrtelníku. Nezdál se zrovna odolným, zdálo se jako by stačila jediná zápalka na konečné úmrtí. Působil hrozně zranitelně. Vlastně zranitelný nebyl, neviděl těmi mírnými tečky pod listnatým obloukovitým čelem, neslyšel ničím ani nedýchal, nemluvil, ani se zemí neplahočil, nemohl. Nechal se unést větrem. Směr svého letu zdatně korigoval. Pokaždé na zemi se rozbalil a chvilku vyčkal na nějakou kořist. V tom případě si ji zabalil a odletěl za dostatečného poryvu do oblasti skal do nějaké rokliny. Tam si spřádal kupy listí, kterými si obložil celou skalnatou roklinu zdola plnou točitých říms nahoře stáčejících se doleva i doprava i rovně. Vůbec to uvnitř nepřipomínalo roklinu. Vnitřek vyplňovaly úzké cestičky, po nichž se stoupalo. Postupem se cesta rozšiřovala. Horní římsy, zcela přírodní objekty, nebyly pokryty listy. Byly pokryté mechy, jež byly drženy příchytnými vlákny jasně zakořeněny do puklinek skalnatých říms. Tyhle puklinky skrývaly bahnitou půdu.

---

Aleniny kroky šustily listím. Našlapovala opatrnými krůčky na skalnatou římsu na mechy, jež hřály její bosé nožky. Začínaly jí oplétat, dusit, zakrývat její dýchací ústrojí. Větší ještěrka překonala vzdálenost krápníků. Položila docela jednoduchou hádanku: "Běží to neúprosně, dráždí to neustále, věčně to nedá pokoj. Co je to?"

"Čas," řekla Alena snad správně. Ještěrka se zamračila, zavrtěla hlavičkou. "Je to nafouklý míč," ohradila se ještěrka. To nedávalo smysl, míč nedráždí, maximálně, když vás trefí do hrudi. A to, nač se ptala, nebývá známo. Sedl spíš čas, nikoli míč jakékoli tvrdosti. Alena vznesla námitku, jakou ještěrka nepřipouštěla. A právě ona přestavovala pána mechorostů. Ještěrka jazykem oblízla její oblouky přerostlé mechy.

3. kapitola: Beznaděj

Stále jsem se brodil kupy otravných listů. Byl jsem zmožen, moje energie odpadávala, jako když na podzim padá listí. Dosedla na mně beznaděj. Neustálá dřina přišla vniveč. Poklekl jsem, vykřikl jsem to nejméně užitečné, naučené zrádnými uličníky. "Kurva, kurva," řval jsem, třebaže jsem si slíbil, že takové vulgarismy nepoužiji ani za nejstrašnějších dní. Zničil jsem list, na nějž jsem usedl. Obepjal jsem hlavu svými dlaněmi. "Klid, klid," opakoval jsem potichu. Přerývavě jsem oddychoval ztrápenými vzdechy. Zabíralo to, postupně jsem se zklidňoval.

Ani jsem nepomyslel na možné důsledky mého možného počínání a možnou marnost. Alena nemusí přežít. Třeba zemře, nemusím být naplněn radostí, třeba si náladu tímto putováním akorát podstatně zhorším. Možná se zhroutím svou neúspěšností a mou nezodpovědnou blbostí. Doplahočil jsem se pěkně daleko. Slunce začínalo zapadat. A já tady trucoval, omezovalo mě zoufalství na pravděpodobně nevydařený hon. Vzchopil jsem se tím, že jsem povstal, následným nadechnutím a vydechnutím. Aniž jsem se celý otočil, pohlédl jsem dopředu. Chvíli jsem zamyšleně hleděl do prázdna. Neměl jsem žádnou šanci.

Moje odhodlání pátrat zanedlouho vyprchalo. Důkazem bylo, že jsem se neotočil čelem, spíše jsem úspěchu ukázal záda a pomyslel jsem si: "Tuto výpravu balím, může se vyskytovat kdekoliv, pravděpodobně skončila pod drnem. Nepředpokládám úspěch. Zavolám svému bývalému doprovázejícímu do starodávných kopek naplněných spoustou důkladně zabalených mumií a pokladů našich pradávných předků."

On zbožňoval mumie, já zase poklady. Tímto zběsilým nápadem (mým) jsem nás zatáhl do pěkné šlamastyky. Mohl nás kdokoli chytit. Počkat nad kobkou. Ten, koho nakonec čapli, neměl nic společného s každodenními koníčky takového podivína jako jsem já. Zajali mého lapku, jenž pobral mnohé vzácností stojící miliony dolarů. Pane bože, právě jsem se obracel o jeho pomoc, aby mi poskytl hole telefonicky! Přivolal jsem ohromné vojenské terénní vozidlo týmu profesionálních dobrodruhů. Ani se mě neptali, rovnou mě posadili dovnitř, zavřeli dveře a připásali mě do strany docela probleskujícími pásy. Později to zopakovali na sobě. Absolutně vlevo se rozkládalo mnoho laboratorních lahviček na kovových deskách s podstavci, jež byly zakryty hromadou neotevřených krabic. Vypnutý počítač na dřevěné stoličce vepředu, který rozděloval místnost, vyloženě překážel.