Jednou mne jedna známá pozvala: "Přijď se podívat, mám nové koberce." Proč bych nepřišla, ještě jsem u ní nebyla.
Zazvoním na zvonek: "Tak pojď dál," hlaholí zpoza dveří. Vyzuji se venku. Napochoduji do pokoje. Podlaha pokrytá Rudým právem. "Kde máš koberec?" "Je pod novinami, aby se neumazal a byl dokonale čistý." Rudé právo mělo dostatečně široký formát, takže stačilo jen pár výtisků a plocha byla pokryta. Hlasitě jsem polkla.
Při pozvednutí zraku mi něco nehrálo. A pak mi to docvaklo. Obrazy! Obrazy byly zastřeny igelitem, aby se na ně neprášilo. Jasně má to logiku.
Při jídle jsem dostala skvostně vyleštěný příbor. Známá si ho ještě jednou pro jistotu přetřela ubrouskem. Co kdyby. Modlila jsem se, aby mi náhodou neupadl drobeček, nebo nedej bože jsem nepolila ubrus. Při mé šikovnosti všechno možné a v této zvláštní atmosféře. To bych narušila tohle ryze sterilní prostředí.
Málem jsem uvažovala, zda nepožádat o kyslíkovou masku, kdybych se zakuckala, mohla bych roznést bacily.
Bílé stěny, nikde žádná ozdoba. Naprosto dokonale chladné prostředí, kde jako by se nežilo. Člověk měl tendenci někam utéct. Cítil se nesvůj.
Paní neustále s hadrem a tucty chemických prostředků, pečující o dezinfekci. Nevím, zda manžel, pokud vůbec měl možnost sednout si do křesla, aby ho neumazal, netrávil raději svůj čas s kamarády u piva v hospodě.
Když jsem návštěvu opouštěla, slušně jsem poděkovala za pozvání a pohoštění. Za dveřmi jsem zhluboka vydechla.
Než žít v takovéto dokonalosti, raději si budu doma hýčkat můj malý, velký nepořádek, kdy budu pokřikovat: "Který blbec mi to zase uklidil. Kdo to má pořád hledat?" Ale kde každý má svůj prostor k životu a kde se cítí dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat