DEPRESE

19 připomenutí, která vám pomohou s vaší depresí

Četla jsem článek o 19 připomenutích, které vám pomohou s vaší depresí. Příspěvek zveřejnil Mark De Nicola 28. ledna 2020 na stránkách https://www.collective-evolution.com.

Ve stručnosti:

Fakta:

• 9 z těchto tvrzení se vztahuje na každého z nás

Přemýšlejte:

• Nikdo nebude odpovídat všem těmto tvrzením, ale můžeme pokračovat ve sdílení informací a myšlenek, které nám pomohly v našem vlastním životě a doufat, že mohou pomoci i jiným.

Život nepochybně představuje spravedlivý podíl na utrpení. A vzhledem k síle a náhlé rychlosti, se kterými nás může zasáhnout, může být snadné zaměřit se více na negativní stránky naší existence než na pozitivní.

Ale bez ohledu na to, kdo jste nebo jaká je vaše současná situace, vždy existují věci, za které byste měli být vděční a ocenit je v životě. Ve snaze vám připomenout, jak úžasný byl váš život a bude to i nadále, jsem sestavil seznam 19 vět, připomínek, které podle mého názoru mohou být pro všechny prospěšné.

Opravdu věřím, že všech 19 těchto tvrzení se vztahuje na každého z nás, ale i když jen několik z nich odpovídá vám, nechte se jimi inspirovat, abyste posílili lásku k tomuto požehnání, které nazýváme životem.

1. Už jste toho hodně prožili a stále jste tady.

2. Být odlišným je požehnáním, ne prokletím.

3. Jste teď tak mladý, jak budete vždycky v daném čase.

4. Jste svým největším životním kritikem.

5. Vždy musíte mít alespoň 10 věcí, za které jste v životě okamžitě vděční.

6. Máte mnoho dovedností a talentů, které si ostatní přejí, aby je ovládali.

7. Už jste se mnohokrát usmál a smál.

8. Vztahy jsou rozšířením vašeho štěstí, nikoli jeho základem.

9. Jste milovaní a obdivováni.

10. Každý den přicházíte, abyste lépe a lépe rozuměli sobě a starali jste se stále méně o to, zda to někdo schválí.

11. Naučili jste se něco z každého selhání ve vašem životě.

12. Máte tolik úžasných vzpomínek a vytvoříte jich ještě více.

13. Možná nebudete moci ovládat, co se vám přihodí, ale vždy můžete kontrolovat svou reakci na to, co se vám stane.

14. Mnoho největších věcí v našem životě přišlo z našich největších výzev.

15. Jste největší věc, která vám brání v plnění svých snů.

16. Zajímáte se o svůj osobní rozvoj.

17. Máte a jste spojeni s tolika lidmi na tomto světě.

18. Máte odvahu dělat tolik věcí, které se ostatní bojí udělat.

19. Aktivně vyhledáváte pozitivní připomenutí života.

Dostali jste se na konec tohoto seznamu! To jasně naznačuje, že nejenže hluboko víte, že život je krásný, ale aktivně se snažíte tuto skutečnost si připomínat.

Stručně shrnuto, znamená to pozitivně myslet ať se děje, co se děje. Není to mnohdy jednoduché. V tom případě si stojí za to připomenout upomínku číslo 13, že jsou věci, které nemůžeme ovlivnit nebo jim zabránit, ale můžeme mít pod kontrolou reakci na takovéto příhody.

Deprese není smutek nebo zklamání z neúspěchu. Deprese bývá trvalého charakteru a vymyká se kontrole. Lze k ní dojít dlouhotrvajícími problémy v osobním nebo pracovním životě. Deprese je závažné dlouhotrvající psychické onemocnění. Projevuje se neschopností jedince prožívat radost, dostavuje se pokleslá nálada a osoba prožívá patologický smutek, někdy má sebevražedné sklony. Deprese se léčí antidepresivy. V těžkých případech dochází jedinec na ambulantní psychoterapii.

https://www.collective-evolution.com/2020/01/28/19-one-sentence-reminders-to-help-you-with-your-depression/

Zkrácený překlad a doslov: Mirijam

Jako barbar v prátru

Salzburg byl během sedmi let dvakrát osvobozen a druhé osvobození bylo opakem prvního: označovalo první jako znásilnění.

Právě ale znásilnění - vpochodování německých oddílů v roce 1938 - vyvolalo velký jásot, který kdy Salzburg zažil. Patřilo zřejmě k onomu znásilnění, které v okamžiku činu je posuzováno docela jinak než později před soudem.

Spontánní přízeň vzbudí jen ten, kdo se lidem lichotí. Kdo je chce nepotrestaně kritizovat, tak musí současně jiné strany na nich chválit, a sice takovým způsobem, že v jejich očích chvála převažuje nad kritikou. Kdo chce ale sklízet takovou slávu, která tehdy vládla, musí lidem zprostředkovat iluzi, kterou by měli pro sebe, svým holým bytím jako biologický nebo historický produkt, jako rasa nebo třída, ve formátu, který tvoří světové dějiny.

Takové vyvolání představy je podobné lásce: Zamilovaný ji pociťuje kůží a vlasy a všechny své chyby vnímá jako božský obraz, který bezpodmínečně má být uctíván; jen tak vzniká krátké opojné štěstí.

Když německé oddíly vpochodovaly do Salzburgu, bylo mi deset let. Jak se slušelo na dítě z národně smýšlející rodiny, nosil jsem bílé podkolenky, kožené kalhoty, bílou košili a praporek hákového kříže z papíru.

Brzy nato začaly pro mne časy pochodů, vojenského cvičení a her v přírodě. S "Červenými" nebo s "Hordami" (takové bylo oficiální označení) jsem táhl městem. Na slavných náměstích byly smontovány tribuny, ampliony, prostor byl osázený květináči, vlajky vztyčeny, standardy byly drženy vysoko, byly neseny pochodně, řeči předčítány a hymny zpívány. Poprvé ve svých dějinách zažilo město barbarství v plné síle.

V průběhu času jsem reagoval na masové demonstrace sice s rostoucí nevolí, ale přece jenom byl jsem dalek od toho, abych byl politicky uvědomělý. Uprostřed téměř úplné politizace jsem v ní žil bezmyšlenkovitě. Pochodování a zpívání ve mně vzbuzovalo odpor, ale nikdy mě nepřepadla myšlenka, tento odpor připisovat režimu. Přece jsem hledal a nacházel cestu, jak se od pochodů oprostit.

Začal jsem totiž stavět elektrické přístroje, zabýval jsem se telefony, detektory a radiovými sluchátky (Radioröhren). Značnou část svého dětství jsem strávil nad schématy. Když jsem se předklonil a drátům příliš blízko přiblížil, elektrizoval jsem se na špičce nosu; nebo jsem si přivodil nedobrovolné popáleniny, když páječka, kterou jsem pustil, zasyčela na kůži mého stehna.

V Hitlerjugend[1] v Salzburgu bylo oddělení zpravodajství, do kterého jsem se zapojil. Tam jsem měl možnost se realizovat. Jak válka pokračovala, byla mi přenechána moc nad technikou.

Asi v roce 1941 byla uspořádána ve vídeňském prátru[2] soutěž různých zpravodajských skupin. Každá měla za úkol co možná v nejkratším čase sestavit telefonní spojení mezi dvěma stanicemi.

Tak jsem přišel jako třináctiletý poprvé do hlavního města. Spali jsme pod stany nebo v kasárnách v blízkosti obrovského kola, v jednom z oněch táborů, které všude byly zřizovány "Hordami" a mobilními velitelstvími.

Dostali jsme se velmi blízko k zábavnímu parku s figurami, předvoji SS jednotky, která měla o čtyři roky později dřevěné figuríny a kouzelná díla vydat plamenům.

Náhodou jsem viděl také starý prátr, který by dnes, kdyby zůstal zachován, patřil k pamětihodnostem Evropy, nebo by byl v surrealistickém muzeu.

Neuvědomělý, s vlažnou pozorností, jsem zíral na orientální cirkus světa, na napůl bizardní, napůl démonická řezbářská díla a divadelní hry, které se navenek zdály nezávadné a vyvstávaly přede mnou, i když jejich skutečný charakter se v nové éře dávno vypařil.

To bylo jeviště, kterým se moje fantazie dítěte zaměstnávala co nejsilněji, exotický lunapark akrobatů, cikánů a loutek - ale přišel jsem příliš pozdě a pořádně jsem si zkazil svůj vstup: Neboť jsem na sobě neměl trikot dítěte artisty, nýbrž uniformu a znak vraha.

Viděno očima rakouského spisovatele Gerharda Amannshausera. V nějaké učebnici němčiny jsem četla o Hitlerjugend - Hitlerově mládeži. Pořádali se výlety do přírody, děti se učily pořádku, učily se odolnosti, nebojácnosti a budovaly si zdravé sebevědomí. Tato organizace byla přirovnávána k našim skautským oddílům. Tak jako se u nás plnili bobříci podle Foglarovek: bobřík mrštnosti, míření, záchrany, plavce, dobrých činů, odvahy, květin, velkého mlčení, osamělosti, zručnosti, síly, hladu a ušlechtilosti. Stejně tak si mysleli rodiče, že z dětí v Hitlerjugend vyroste správná mládež.

Foto: Wikipedia - HJ uniforma ze 30. let

Zdroje:

Gerhard Amannshauser: Als Barbar im Prater

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hitlerjugend

Překlad a doslov: Mirijam

---

[1] Hitlerjugend (v překladu Hitlerova mládež) byla polovojenská mládežnická organizace NSDAP, která měla významný podíl na propagaci tehdejšího německého režimu. Byla určena chlapcům ve věku 14-18 let, dívkám ve stejném věku byly organizovány v Lize německých dívek. Pro mladší děti (od 10 let) obou pohlaví vznikly organizace Jungvolk (pro chlapce) a Jungmädel (pro dívky) - jako u nás předchůdce Pionýra Jiskřička.

Cílem této organizace bylo vychovat mládež, která by byla zcela oddána myšlenkám nacistického Německa. Chlapci zde byli utvrzováni v ideji nadřazenosti árijské rasy a silného antisemitismu. Jako základní cíl, ke kterému měl mladý člověk směřovat, byl představován vstup do německé armády a NSDAP. Tomuto cíli byla podřízena i výchova v těchto organizacích či jejích táborech, důraz byl kladen na fyzickou připravenost, schopnost rozumět taktice a umění ovládat zbraně.

[2] Prátr je největší vídeňský zábavný park. Dominantou zábavního parku je Obří kolo.

KOUPÍM SOUKROMÍ

Zajímalo by mne, kde se takové soukromí kupuje. Mám-li je vyhledat na Aukru nebo na Heuréce či v bazaru pod cenou. Pro mne by ale mělo představovat exkluzivitu, takže musím hledat jinde. Rozeslala jsem do světa své "hlídací psi", ale v nabídce jsem ho nikde, ani v luxusních obchodech, nenašla. Možná už nese známku vyprodáno.

Ptám se, klopýtám, přemítám, o co vlastně usiluji. Mít svůj kout, někde nerušeně spočinout, nikým nepozorována, být jen se sebou sama.

Míša by řekla, mezi námi ženskými, nechci už žádného chlapa. Představuje narušení soukromí, člověk nemůže být sám sebou, musí brát ohledy, jít na kompromisy. Kvůli jednoměsíční radosti si nepřevrátím život vzhůru nohama.

Milá Míšo. O tom to není. Pokud žije člověk obklopen lidmi, byť mu někdy cuchají nervy, tak neví, co je to samota. Být zavřen ve čtyřech stěnách je v podstatě totéž jako být ve vězení odsouzen k samotce. A že to vězně změní, to si piš.

Vévoda Harry a vévodkyně Meghan ze Sussexu usilují také o trochu více soukromí. A nezávislosti. Ale pravděpodobně neví, o čem mluví. Ale v jejich případě lze hovořit o tom, že oni si své soukromí a nezávislost vykupují. Vykupují ztrátou titulů, přízně královské rodiny, finančních příjmů. A zatím deklarují, že kroky, které podnikly, vedou ke šťastnější budoucnosti.

Pro mne vztah, jak tomu říkám ani rici ani cici, jako Chytrá horákyně ani na kole, ani pěšky, není. I když mne kamarádi a kamarádky varovali: "Nevdávej se, jsi taková neotřelá. Staneš se tuctová, jako každá manželka," říkal můj kamarád, když mě vezl na kole na tyči na rande s mým budoucím mužem. "Už se podruhé nevdávej. Budeš muset poslouchat a nebudeš taková, jaká jsi teď. Změníš se.", dávala mi rady moje maminka. Přísahala jsem, že se podruhé nevdám. Sliby se mají dodržovat a maminky poslouchat. "Netahej si nikoho do baráku", říkaly jiné kamarádky, "pak zjistíš, že to nepůjde a těžko se ti bude vyhazovat." "Kvůli jednomu si to rozházíš u všech." Neuposlechla jsem. Žiji s přítelem, protože neumím žít sama. Zachováváme si každý část svého soukromí. Nechtěla jsem návštěvy, kdy přítel přijde a zase odejde, jak se mu to hodí. Brala jsem to jako narušení soukromí, příjemné zpestření, ale za vztah jsem to nepovažovala a pro mne to představovalo omezování ve svých aktivitách a kontaktech.

Když byly děti malé, tak jsem říkala, co bych za to dala, kdybych měla kousek soukromí, čas jen sama pro sebe. To pro mne představovala koupelna, ale neustále jsem slyšela: "Mami, už budeš? Mami, vylez. On mě bije. Ona mi leze do pokoje. Ona mi nedá pokoj." Takže soukromí bylo neustále narušováno dětskými výkřiky. A občas mi soukromí v koupelně narušil můj manžel, ale to už je jiná pohádka.

Dnes když s mým oblíbeným svěřencem proběhnu padesátkrát všechny pokoje a vyčerpána se zhroutím na podlahu, skočí mi na břicho a se zarputilým výrazem mi řekne. "Teto, to tedy ne. Já jsem policajt a ty jsi zloděj. Budeš utíkat. Nebo nebudu s tebou kamarádit." Odpovím mu, ať seskočí dolů, nebo že mu ukážu obsah svého oběda a že už nemůžu. Ale odmítněte něco takovým krásným, modrým očím s dlouhými řasami. Doma hlásím, že mám zase naběháno sto jarních kilometrů a jsem ráda, že uléhám do postele.

V současné době preferuji sdílené soukromí. Ctím pravidla, jako ve školce. Kdo chce být sám, je sám, kdo už se o samotě necítí dobře, je vítán. Do některých záležitostí, co se týká rodiny a dětí, si nezasahujeme. Je to každého z nás soukromou záležitostí. Nestojí-li o pomoc, radu, řeší si to každý z nás sám. Každý z nás má dostatek volnosti. Ale platí pravidlo: "Nezapomeň na dobré vychování." Jsem skromná. Stačí mi pocit, že tam vedle někdo je. Člověk má tolik soukromí, kolik si ho udělá. Ale koupit ho nelze a i když se člověk naučí žít sám a rozhodovat se samostatně a sám za sebe, stejně ve dvou se to lépe táhne.

MEDITACE

Ve starém článku z roku 2015 od Tomáše Jankoše jsem objevila, jak meditace prospívá tělu, mysli a vztahům.

Co je to meditace?

Zeptáme-li se sto různých meditátorů, dostaneme sto různých odpovědí. Obecně by se dalo říct, že meditace je vědomé soustředění pozornosti, takže meditace může být v podstatě jakákoliv činnost nebo nečinnost, do níž jsme skutečně hluboko ponořeni.

Pro mne je meditace rozjímání v tichosti. Důležité je, dostat se za JÁ. Neříkat já myslím, já mám starosti, já mám radost, bolest apod., ale moje mysl, starost, bolest, radost jsme jedno. Povýšit se nad mysl, starost, bolest, radost a být nezaujatý pozorovatel. Být myslí, starostí, bolestí, radostí. Žít v přítomnosti. Prožívat to všechno a být tvůrcem.

V meditaci neexistují žádná omezení. Jste absolutně svobodni. Co je nebezpečné, je neuvědomovat si limity vašeho fyzického těla. Meditace je něco jako jóga. Získání rovnováhy mezi fyzickým tělem a duševním zdravím.

Co získáme meditací? Na to dobře odpověděl Buddha:

Dříve se tradovalo, že musíte sedět v lotosovém sedu, nohy zkříženy, s pohledem do nepřítomnosti, do blba (na blba). Ne. Lze sedět nebo i ležet v jakékoliv pozici. Páteř musí být rovná. Udělejte si pohodlí. Nebýt příliš najezený nebo hladový. Přemýšlíte, že je vám těžko nebo že máte hlad. Ani nebýt unavený. Budete rozjímat a usnete. Z tohoto důvodu je nebezpečná i poloha vleže. Přestanete vnímat a přepadne vás spánek.

Četla jsem, že správná meditace je, dostat se za myšlenky. Nepřemýšlet. Dosažení nejvyššího bodu meditace je v mezeře mezi myšlenkami. Když myšlenky přijdou, nechte je se prohánět hlavou. Přijdou a zase odejdou. Ale neztotožňujte se s nimi. Nekritizujte je, nesuďte, nehledejte řešení. Nechte je plynout. Odejdou. Zůstávejte při meditaci v klidu.

Velký důraz se v meditaci klade na správné dýchání. Provádíme ho bezmyšlenkovitě. Zkuste se koncentrovat na nádech, výdech. Uvidíte, že se vám myšlenky rozplynou. Principem meditace je správné dýchání, otevřít se srdcem dovnitř, oprostit se od mysli. Ale neberte se příliš vážně. Neexistuje totiž dobrá a špatná meditace. I když si myslíte, že neděláte žádný pokrok, nejste sami sebou. Zase se o něco snažíte - správně meditovat. JSTE a to je to nejkrásnější.

Jste-li osobnost s velkou dávkou energie, pro kterou je sezení absolutně nemožné, praktikujte meditaci v chůzi, při sportu, při tanci, tzv. aktivní dynamické meditace. I při práci se dá meditovat. Existuje i metoda smíchu. Meditace může být pro vás součástí každodenního života.

Dnešní svět nám říká, že si musíme z něho něco urvat, o něco bojovat, soutěžit, o něco usilovat, na něco se zaměřovat. Pořád se o něco snažit, což stojí nezměrné úsilí. A vyvolává napětí. Meditace vás naučí být sami sebou, vnímaví sami k sobě a uvolnit se cestou dovnitř.

Meditace je založena na pochopení, že místo bojem s tmou, což je stejně nemožné, rozsvítíte světlo. Namísto bojování se sebou samým a svým vlastním zdokonalováním, kdy se pořád snažíte odpovídat představám druhých, se naučíte přijmout sami sebe takové, jací teď jste.

http://jedno.duchost.cz/vedomi/osobni-rozvoj/vyhody-meditace-pro-telo-mysl-a-vztahy/

Upravila a o vlastní poznatky a zkušenosti doplnila: Mirijam

Modré pondělí 2020 – nejsmutnější den v roce

Modré pondělí (Blue Monday) 2020 - nejsmutnější den v roce (a jak se z něho dostat)

Modré pondělí, takto se nazývá, jak se rodí a proč se mu má tvrdě čelit. V některých zemích je to velmi vážná záležitost.

Modré pondělí: podvod nebo vážná záležitost?

Řím, 20. ledna 2020 - Dnes, na pondělí 20. ledna, připadá tzv. Smutné (Modré) pondělí, nejsmutnější den v roce (v angličtině termín modrý znamená smutný). Jde o opakovaný jev, který psycholog Cliff Arnall identifikoval na počátku roku 2000 pomocí komplikované rovnice, která však matematiky uvedla ve zmatek a ve skutečnosti funguje spíše jako reklamní propagace, než jako skutečný indikátor všeobecného smutku.

Jak se narodilo Smutné pondělí (Blue Monday)

Všechno to začalo, když Cliff Arnall, psycholog z University v Cardiffu, použil rovnici, která mu umožňuje identifikovat nejsmutnější den roku na třetí pondělí v lednu. Matematický výpočet bere v úvahu skutečnost, že prší a je chladno, že vánoční svátky jsou za námi, dobré úmysly na nový rok jsou často již nenaplněny a množství práce se vrátilo k velkému množství. Spojením těchto a dalších proměnných se objevilo osudové datum extrémního smutku.

Je samozřejmé, že atmosférické podmínky se mění podle místa a je obtížné je předpovědět jako abstraktní skutečnost, kterou lze vložit do přísného matematického výpočtu. Totéž platí pro dobré úmysly ponechané na papíře: vůbec se neříká, že k tomu dojde, nebo že podmínky a realita se budou protínat vždy ve třetím pondělí v měsíci a matematický výsledek - smutné třetí pondělí v měsíci lednu bude pravdivý. Z těchto důvodů se cardiffská univerzita distancovala od Cliffa Arnalla a jeho rovnice je považována za pseudovědu: termín, který se vztahuje na metody a praktiky, které se chtějí jevit jako vědecké, ale které ve skutečnosti porušují přísnost a exaktnost, což je základem moderní vědy, která má v úmyslu dosáhnout znalosti objektivní, spolehlivé a ověřitelné reality.

Hledání reklamní senzace

Pravděpodobně tam byl reklamní záměr. Smutné (modré) pondělí, první "smutný den" byl ve skutečnosti deklarován 24. ledna 2005, v tiskové zprávě od anglického televizního kanálu Sky Travel, který výslovně zmiňoval jméno Arnall. Cílem bylo povzbudit cestovní rezervace v obzvláště depresivní den. Stručně řečeno, naplánujte si na tento den dovolenou jako léčbu smutku.

Přes nedostatek vědecké povahy Modrého smutného pondělí, výročí udělalo zlom v srdcích a myslích lidí, zejména ve Velké Británii, a ještě dnes je to den, o kterém se hodně mluví.

Léčba

Pokud se tedy s ohledem na 20. ledna není čeho bát, určitá opatření, která stojí za povzbuzení dobré nálady, stojí za to i dnes, stejně jako ve všech ostatních dnech v tomto roce. Obecnou radou je naučit se věnovat čas sobě samým, umět vypnout, například jít si trochu zasportovat, nebo meditovat, přečíst si dobrou knihu, sledovat film nebo televizní seriály, které nás zaujmou, setkávat se s přáteli a přítelkyněmi, hledat krásu ve věcech a prokazovat laskavost bez postranních úmyslů.

Slyším poprvé o Modrém smutečním pondělí. Založením jsem spíše romantik křížený s pragmatikem. Matematika mi nikdy moc nešla, takže nemohu posoudit, zda výsledná souřadnice, která indikuje k třetímu pondělí v měsíci lednu a která je považována podle Arnalla za nejsmutnější den v roce, je pravdivá.

Obecně pondělí bývá považováno za nepříjemný den, protože to je první pracovní den po dnech odpočinku. A i když člověk chodí rád do zaměstnání, přece jenom musí slevit ze svého pohodlí. Mám na mysli především ranní vstávání. O středě se mluví jako o dnu zlomu, láme se týden. A v intimní oblasti se říká "středa je třeba", protože do konce týdne bývá ještě daleko. A v pátek se už každý raduje, protože po něm následují obvykle dva dny volna. Bývá dobrým zvykem končit v pátek dřív a jít zapít, že jsem přežila pracovní týden. Sobota bývá nejradostnějším dnem, protože po ní následuje ještě neděle - další den odpočinku. Ale nikdy mně nenapadlo, že třetí pondělí v lednu prožívám nejsmutnější den v roce.

Zdroj:

https://www.quotidiano.net/magazine/blue-monday-2020-1.4981072

Překlad: Mirijam

John G. II.

A tak, kladením prken po celé délce, udělali průchod, kůň se pohyboval s krajní opatrností, třásl se s plným vědomím nezvyklého nebezpečí, ale vydržel. Oporou mu byla přítomnost jeho pána a přátel na obou stranách.

Když se pohybovali, vichřice na ně udeřila s veškerou svou zuřivostí. Teď už bylo chladněji a déšť se změnil na dešťové srážky a zabodával se do jejich kůže malými ostrými jehličkami. Skelet mostu je držel vysoko zavěšené v samém srdci bouře. Znovu a znovu mocné poryvy, které se náhle objevily, jim přímo nabízely, aby jejich nohy ztratily rovnováhu. Přesto pomalu postupovali a neztratili své držení těla.

Pak přešel další kůň. Převáděli vždy jen jednoho koně. Neodvážili se jich převést více najednou. Nakažlivá obava jednoho, reagujícího na druhého, by mohla způsobit paniku. Kůň, který by se bál postupovat vpřed nebo byl plachý, by si dozajista v nejlepším případě zlomil nohu na tomto pražcovém přechodu. Takže jeden po druhém pokračovali v přechodu přes vodní překážku a když se ocitli na druhé straně, umožnili tím dalšímu nástupci zahájit přesun.

Konečně všichni stáli na opačném břehu, připraveni znovu následovat Johna G., který je vedl cestou k povinnostem.

"Pojď, Johne, staříku. Víš, jak bys nenáviděl ten pocit, kdybys našel spoustu mrtvých žen a dětí, protože jsme tam dorazili příliš pozdě na to, abychom je zachránili! Přidej do kroku, Johnny, chlapče!"

První seržant mluvil jemně a naklonil se nad jeho hlavu. Ale John G. poslouchal spíš ze zdvořilosti než proto, že by potřeboval pobízení. Jeho krok byl stejně pevný a pravidelný jako hodiny.

Byly tři hodiny po půlnoci toho hořkého černého rána, když vstoupili do ulic města. A ulice byly tiché, klidné, liduprázdné, jako v srdci vysokých lesů.

"Kde je jejich dav?" zavrčel seržant.

"Hádám, že je jejich matka uložila ke spánku," zavrčel chladný, mokrý voják.

"No, mysleli jsme si, že to bude problém," protestoval místní strážce zákona, právě probuzený a vytažený z peřin. "Opravdu to vypadalo na vážné potíže, ujišťuji vás. A my bychom nezvládli vážné potíže s těmi možnostmi, co máme na našem velení. Navíc, možná se ještě něco může přihodit. Takže, pánové, velmi se mi ulevilo, že jste přišli. Teď mohu v klidu spát, když jste tady. Dobrou noc! Dobrou noc!"

Po celé zbývající hodiny, kdy se z temnoty vynoří úsvit, hlídal oddíl město. Hodiny pozorně sledoval bledý úsvit, jak se probouzí a střežil každý nebezpečný bod. Ale nikde nezaznamenal náznak porušení.

Nakonec, s příchodem obchodního dne, seržant vyhledal místní hlavní muže, aby od nich zjistil pravdu.

Hrozilo, že dojde k nepokojům během přepravy do vězení, a také k nočním excesům, ale nic se nekonalo ani nenapovídalo, že by se takové výstřelky nedaly zvládnout byly nad rámec moci aktivního místního strážce pořádku. To bylo prohlášení jednoho a ostatní s ním souhlasili.

"Jen se ujistím," řekl si seržant pro sebe.

Až do druhé hodiny odpoledne pokračoval oddíl ve svých hlídkách. Město a jeho okolí zůstaly pod příkladným mírem. Ve dvě hodiny oznámil seržant telefonicky kapitánovi: "Místo je naprosto v klidu, pane. Zdá se, že se nic nestalo na obvyklé demonstraci sympatizujícího davu se zatčeným. Pokud se něco dalšího nepřihodí, měl by být šerif schopen situaci zcela zvládnout."

"Pak se okamžitě ohlaste do kasáren," řekl hlas kapitána oddílu "A". "Čeká tu skutečná práce."

První seržant zavěsil sluchátko, vyšel ven a shromáždil své muže.

Bouře stále zuřila. Ledový sníh, oslepující a dusící chumelení a mráz, se valil jako s větrem o závod. To, co se dělo nad hlavou a na zemi, s tím se člověk málokdy setkává i v zimním období.

Ale muži a koně bez přestávky k odpočinku znovu vyrazili do otevřené krajiny. Opět na zbytku mostu provedli riskantní přechod. A tak v noci ve tři čtvrtě na devět oddíl dosáhl vrcholu Greensburg, posledního ledem pokrytého kopce a vstoupil do dvora svých kasáren na vyvýšeném místě.

Když první seržant odhodil sedlo ze zpoceného hřbetu Johna G., objevil se před ním desátník Richardson, podkovář vojska, který měl vážnou a smutnou povinnost.

"Všechno je to velmi dobře," řekl, "velmi dobře, nepochybně. Ale osmdesát šest mil za dvacet čtyři hodin, v takovém počasí, je pro každého koně hodně. A John G. má dvacet dva roků, jak snad všichni víte. Přinesl jsem lék."

Dobré tři hodiny oba muži se starali o Johna G., vyčesávali ho, sušili a ustájovali, a když ho ve dvanáct hodin položili ke spánku, ani tělo ani hříva nebyla už mokrá. Když se umyli, třeli a obvazovali, mluvili spolu a mísili seriózní humorný zdravý rozum seržanta s měkkou filozofií desátníka. Ale hlavně to byl desátník, protože čtyřiadvacet hodin je pro seržanta i pro jezdecký oddíl pořádný pracovní den.

"Věřím na mou duši," řekl seržant, "že pokud by muž vjel do této stáje se dvěma rukama, které by byly schopny práce, donutil bys ho, aby si upravil svého koně, aby prohlédl zuby, nohy a kopyta svého koně, dříve než se začneš shánět po doktorovi."

"No," připojil se desátník Richardson ve svém měkkém jižním jazyce, "a co kdybych to udělal? I kdyby ten muž zemřel, pak by mi stěží srdečně poděkoval. Víš, kdy ty, já a zbytek světa, každý, kdo bude na řadě, přijde k nebeské bráně, a bude před ní sv. Petr, s klíči bezpečně uloženými v jeho kapse? A přes zářící stěnu za ním, zevnitř - rozuměj - bude vyčuhovat hodně hlav, nevinných hlav s nevinnýma očima, hlavy koní a všech ostatních zvířat, která na této Zemi jsou přáteli člověka. Ti všichni se mu oddali v jeho milosrdenství a jejich bezmocnosti."

"Už je mi to jasné, Johne! Ano, chlapče, že předtím, než svatý Petr odemkne bránu pro jednoho z nás, otočí se k té dlouhé řadě hlav a řekne: "Požehnaná zvířata na půdě ráje, je to člověk, který by měl vstoupit?"

"A pokud zvířata - ta, která byla stvořena jeho rukou na této Zemi, aby ověřila srdce, které bylo v něm - pokud nesmrtelná zvířata by měla mluvit proti tomu člověku - nikdy ho dobrý Svatý nenechá projít pošpiněného, to znamená se skvrnami od špíny. Nikdy. Uvidíš, seržante, až přijde tvůj čas. Zdřímneš si ještě tak na deset minut?"

Následující ráno vyšel John G. ze své stáje čerstvý a zdravý, jako by přicházel z pastviny. A dodnes, ve stáji oddílu "A", John G., hezký, šťastný a fit, dělá čest svým přátelům.

John G. není příběh o mušketýrech: jeden za všechny, všichni za jednoho, ale příběh o přátelství vojáků jezdeckého oddílu "A" ke svým zvířatům - koním v amerických končinách.

Stejně jako psovod má rád svého psa, tak i voják, jezdec má rád svého koně. Bez tohoto úžasného vztahu by přátelství člověka a zvířete nemohlo existovat.

Zda zvířata mají duši? Říká se, že není krásnějšího pohledu než z koňského hřbetu. Já se koní bojím. Jsou to ale nádherná a ušlechtilá zvířata a mají nádherný pohled.

Bojím se i psů. Žádného bych nezachránila tím, že bych ho zvedla do náruče. Ale respektuji je.

Jednou se dceřin australský ovčák procházel v noci po bytě. Otevřel si dveře a uvelebil se pod mou postelí. Cítila jsem každý jeho dech, každý pohyb. Zvláštní pocit - taková symbióza.

Člověk si zdomácněl některá zvířata, aby mu pomáhala v jeho činnostech. Koně i psa. V dnešní době se kůň spíše využívá pro zábavu jako závodní kůň, v cirkuse než k práci na poli. Pes má širší využití. Nejen jako domácí mazlíček, který činí potěšení dětem či starším dámám, které zůstaly samy a cítí potřebu s někým být či se o někoho starat, nebo i dospělým, kteří mají rádi zvířata. Nezřídka se pes používá k lovu, k vyhledávání drog, pachatelů trestného činu, k záchranářským pracím nebo jako průvodce pro nevidomé či zrakově postižené.

A jestli mají duši? Podívejte se jim do očí a uvidíte. I pocit radosti, smutku, oddanosti.

Zdroj:

Katherine Mayo: John G.

Překlad a doslov: Mirijam

John G. I.

V prosinci, té divoké noci, bylo devět hodin. Čtyřicet osm hodin pršelo a pršelo a pršelo. Dešti předcházela velká chumelenice. Dravé proudy vody stále sestupovaly, svázané ječícím větrem a píseň tekoucí vody se mísila s pláčem vichřice. Každá strmá ulice kopcovitého města Greensburg ležela několik palců hluboko pod vodopádem slz. Zima byla stejně tak velká, jako když padal déšť. V noci člověk vzdával díky za střechu nad hlavou a s vděčností se choulil u krbu.

První seržant Price, u svého stolu v kasárnách, byl čestným drsným mužem zákona. Nejčestnějším, protože když odešel vzít knihu z police v denní místnosti, "Balady v kasárnách" se na něj usmály se srdečnou ozvěnou měkkého, známého východu; takže najednou docela pocítil sladkou, podivnou, pohanskou vůni chrámů v Tien Tsin - viděl záblesk papouščího křídla ve filipínské džungli. A pohled a vůně, v noci jako je tato, stačily k tomu, aby se každý člověk cítil osamělý.

Proto bylo vskutku poctou, že místo snění v zářivé minulosti podlehnutím kouzlu magie v nejméně palcové knize. Měl dilema mezi knihou a klíčem od státního baru, který byl schován v matné ovčí kůži.

Ke klíči od baru se jeho vůle upínala.

Nyní, muž, který jako člen státní policie v Pensylvánii usiluje o získání nároku na vstup do baru, musí práci přerušit. Volání jeho pravidelné povinnosti, nekonečné co do počtu a druhu, mu neposkytuje žádný volný čas, a zůstává mu málo nebo jen zlomky hodin ke čtení.

"Matoucí latina!" zabručel seržant a popadl hlavu do svých obou rukou. "No - stejně, to je moje noc tady. Dokonce i podvodníci budou v takovém počasí pohodlně ležet." Svoje postavení nelibě nesl.

Najednou zazvonil vedle něj zvonek. Než jeho hlas ustal, stál a salutoval ve dveřích kapitánovy kanceláře.

Seržante," řekl kapitán Adams a napůl se otočil se svým křeslem, "jak brzy můžete vyrazit do pole?"

"Do pěti minut, pane."

"Ve slévárenském městě je problém. Místní úřady uvěznily některé povstalce IWW.[1] Říká se, že dodávka do vězení je v ohrožení, že to šerif nemá pod kontrolou a že věří, že dav poběží jako v amoku a prostřílí se městem. Vezměte několik mužů; jděte a věnujte se tomu."

"Provedu, pane."

V době, kdy se osedlávali koně, vyjel do centra vzpoury první seržant Price s Johnem G. jako první.

John G. patřil k Silám přesně tak dlouho, jako samotný první seržant, který byl u založení Síly. A John G. je gentleman a voják každým coulem. Jezdecký oddíl A byl na výstavách koní vyznamenán modrou stužkou s pečetí, ale nejlepší důkaz o výjimečnosti a udatnosti spočívá v osobní znalosti oddílu A, postaveném na dvanáctiletém bratrství. John G., v tu diluviánskou[2] noc, měl dvacet dva let, a přesto byl nepolíbený, nevinný a čistý jako bílé vápno, bdělý a odvážný. Tak ho viděli všichni, když nastoupil jako zelenáč k oddílu A.

Muži a koně se ponořili do vichřice, jako když se plavci ponoří do příboje. Vítr a hnaná voda jim bila do zavřených očí, a když sklouzli po vodě do ulic města, povodeň dosahovala až ke každému zvednutému kopytu a končila v ohbí kolene koní.

Dole na zemi, kde bahno, bláto a voda s namrzlými kousky hlíny tvořily terén, se podmínky k projetí zhoršovaly a zhoršovaly. A tak se těžkopádně prodírali nejčernějším marastem a vřavou směrem k silnici u řeky, která měla být jejich dálnicí na Logan's Ferry.

Nakonec dorazili na tuto cestu. Našli ji tak ztracenou jako Atlantidu, dvacet stop pod vodou! Allegheny přetékala břehy a teď už nezůstala žádná cesta, která by je dovedla až do Pittsburghu a jeho okolí. Žádná cesta po mnoho kilometrů, všude jen samá voda. Dlouhé proudy vody. Bylo to zlé.

"A to," řekla první seržant Price, "znamená dostat se na párty asi o čtyři hodiny později. Dětské řeči a nesmysly! Do té doby by mohli spálit místo a zabít všechny lidi v něm. Podívejte se: někde tady poblíž je železniční most."

Hledali, dokud nenašli most. Ale ejhle, jeho podlaha byla pouze z příčných vazeb - pražců, které nesly kolejnice, rozloženy širokými mezerami mezi nimi, zírajícími do hlubokého temného prostoru, jehož postelí byla řvoucí řeka.

Obr.: Google.com

"Nicméně," řekl první seržant Price, jehož nálady stále stoupaly nad pošetilými nápory problémů - "nicméně nejedeme dvacet kilometrů pro nic za nic. Na druhé straně je železniční dvůr. Tento most, tady, vede přímo do něho. Vy dva muži jděte přes most, získejte pár dobrých prken a zjistěte, kdy má přijet další vlak."

Dva mužové z oddílu, které seržant označil, dali své koně kamarádovi a vyrazili přes pražce mostu.

Ti, kteří zůstali vzadu, mohli na okamžik rozeznat paprsky jejich kapesních baterek, které vytáhli jako oporu na své cestě mezi pražci. Pak je vířivá noc pohltila, světla a všechno.

Seržant vedl zbytek oddílu do závětří, aby se vyhnul plnému náporu bouře. Chvíli čekali a schoulili se k sobě. Nečekali však dlouho. Brzy, stejně jako kódový signál vycházející z černé tmy nad hlavou, přicházela série neustále se prodlužujících záblesků - kapesní světlo probleskovalo mezi pražci, když se vracející poslové přibližovali.

Seržant se vyšplhal na úroveň železnice a viděl, že jeho vyslanci nesou na svých bedrech mezi sebou dvě nové borovice "jednu po druhé".

"Do pěti hodin ráno nepojede žádný vlak," hlásil první.

"Dobře! Teď položte prkna. Doprostřed trati. Od jednoho konce ke druhému. Takto."

Seržant, který sesednul z koně, stál u moudré staré hlavy Johna G., hladil ho po čenichu a zašeptal mu do ucha.

"Pojď, Johne, je to v pořádku, staříku!" skončil s posledním pohlazením.

Pak vedl Johna G. k prvnímu prknu.

"Někdo z vás, pánové, půjde po jeho bocích. Teď, Johne!"

Jemně, nervózně, John G. kladl nohy krok za krokem, dokud nedosáhl středu druhé desky.

Pak s ním seržant znovu tiše mluvil, zatímco dva vojáci zvedli prkno, které právě opustil, aby ho položili před něho.

P.S.: Ví někdo, z jakých záplav to je?

---

[1] Industrial Workers of the World (IWW, Průmysloví dělníci světa) je mezinárodní anarchosyndikalistická odborová organizace, založená 27. června 1905 v Chicagu, aktivní zejména v USA a dalších anglicky mluvících zemích. Jejím členům se také říká Wobblies (původ výrazu není znám). Programem organizace je zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a námezdní práce, kterou má nahradit samospráva pracujících. IWW vznikla za účelem odstranění roztříštěnosti dělnického hnutí, vyhlásila proto zásadu One Big Union (jeden velký svaz). Jejím heslem je "An injury to one is an injury to all" ("Ublížit jednomu znamená ublížit všem").

[2] Diluvianizmus byla věda v 18. a 19. století, podle které stavba Země a tvar země důsledkem biblické potopy (lat. diluvium). Zkameněliny organismů se podle této teorie považovaly za bytosti, které zanikly při biblické potopě světa.

PROČ JSOU HLOUPÍ LIDÉ ŠŤASTNĚJŠÍ NEŽ TI VNÍMAVĚJŠÍ?

Určitě nebudu sama, kdo se nad tímto tématem pozastaví a bude zvažovat, zda k němu něco psát. Proč bych si měla myslet, že hloupí lidé jsou šťastnější? Kdo je hloupý a co je to vlastně hloupost? Jsem-li vnímavější, jsem nešťastnější než hloupý člověk? Jestliže jsem vnímavější, citlivější, znamená to, že hloupý člověk nevnímá, nepřemýšlí, necítí?

Co řekly slavné osobnosti o hlupácích a štěstí (Velká encyklopedie citátů a přísloví):

Není nic nesnesitelnějšího než hlupák, který má štěstí. Cicero
Jen hlupák se domnívá, že štěstí pochází z vnějšku, z předmětu; štěstí nebo neštěstí přichází pouze z našeho nitra. Schopenhauer

Všude je plno hlupáků. (Cicero, biblické přísloví podobně)

Hlupák má sto tisíc životů. (Čínské)

Hlupák hlupáka vidí z daleka. (Ruské)

Hloupý říká, co ví, moudrý ví, co říká. (Romské)

Mladí hlupáci - kabrňáci! A staří hlupáci - no prostě blbci. (Polské)

A vnímání štěstí? Nevyplývá z toho nezbytně, že by hloupější, byli šťastnější než lidé rozumnější, chytřejší.

Bible říká: "Blahoslavení chudí duchem." Toto tvrzení jako by určovalo, že lidé mdlého rozumu, kteří nepřemýšlí, jsou šťastni, požehnáni, blahoslaveni.

Některé definice štěstí vychází z nečinnosti, jiné ze sdílení radosti, štěstí, z popírání touhy, žádosti, ze závistivosti. Jde o to, jak to člověk cítí a tady je pár citátů, jak to vidí slavné osobnosti:

Štěstí i neštěstí je záležitostí duše. Stobaitos

Nejvyššího štěstí lze dosáhnout jen nečiněním. Čuang-c'

Nejšťastnějším je ten, kdo má nejméně žádostí." Buddha

Štěstěna je stálá jen ve své vrtkavosti." Ovidius

Kdyby se zakládalo štěstí na tělesných rozkoších, pokládali bychom voly za šťastné, najdou-li k žrádlu hrachor. Herakleitos

Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní. Platon

Jsme moudřejší v neštěstí, kdežto štěstí nás připravuje o zdravý rozum. Seneca

Být šťasten sám a jiné blažit - to je pravý úkol člověka. Bolzano

Nemůžeme-li sdílet štěstí s druhými, je to jen poloviční štěstí." Andersen

Největším štěstím a největším neštěstím je nic víc si nepřát. Sylva

Spokojen se svým osudem, budeš žít šťastně. Horatius

Každý svého štěstí strůjcem. Claudius

Není nic nesnesitelnějšího než hlupák, který má štěstí. Cicero

Štěstí neexistuje, jsou jen šťastní lidé. Gourmount

Štěstěna je slepá. Cicero

Štěstí - příjemný duševní stav, který se dostavuje, když si vybavujeme neštěstí druhých. Bierce

O štěstí jsem psala ve svých prvních příspěvcích. Kdyby měl někdo zájem, zde jsou odkazy:

http://ozivote.blog.cz/1901/prikazani-stesti

http://ozivote.blog.cz/1902/recept-na-stesti

Jsem-li schopna aspoň trochu vysledovat, co chtěl básník říct tímto tématem, tak se zmíním o jednoduchých lidech. Už několik let se v práci setkávám se 7letou holčičkou s těžkou mentální retardací. Při nějaké příležitosti jsem se zde o ní na blogu již zmiňovala. Ráda mě vidí. Natahuje po mně ruky a usmívá se. Není schopna se mnou komunikovat, protože nemluví, nepláče, ale už rok se směje, nastane-li nějaká legrační situace. Z apatie vyspěla do stádia, že je schopna uchopit hračky, převracet je v rukou a plazit se od jedné hračky ke druhé. Zajímají ji knihy. Obrací listy. Tablet, kde se míhají, tancují postavičky a vydávají při tom nějaké pro ni srozumitelné nebo spíše nesrozumitelné zvuky, zpívají. Líbí se jí to. Má ráda svého akčního, mladšího 4letého sourozence, kterého je všude plno. Je spokojena ve své rodině se svými rodiči i starší sestrou. Pokud jí věnujete pozornost, je šťastna. Nějak vnitřně vnímá, že se pozornost dělí i mezi ostatní členy rodiny a je schopna se chvíli zaměstnat sama. Ale když si jí nikdo nevšímá, cítí se jako outsider a ozývá se svými nesrozumitelnými, nespokojenými zvuky. Nedá se říci, že by byla šťastnější než kdokoliv, komu se nedaří, kdo je nechtěný, kdo je páté kolo u vozu, neví, proč žije.

Táta holčičky říká, že ona žije ve svém světě, ale neznamená to, že by nevnímala vnější svět. Štěstí je to, jak ho chápe ona. A jak ho rodina kolem ní vytváří.

Z tohoto názorného příkladu mi vyplývá, že lidé ať s rozumovým omezením nebo inteligentní se cítí tak šťastní nebo nešťastní, jak si to připouští.

A obecně platí, že lidé "splachovací" se cítí lépe. Lidé, kteří vnímají nepříznivou situaci, ale nepřipouští si ji.

Inovovaná Honda

Článek, zpracovaný Jamesem Pero v Las Vegas, pojednává o inovaci řízení nové verze automobilu Honda, která pouhým sledováním očí řidiče přepíná mezi manuálním řízením a samořízením za pomoci počítačových systémů.

• Rozšířená koncepce řízení Hondy debutovala na CES. Honda chce kombinovat manuální a samočinné řízení
• Systém sleduje oči řidiče, zda se věnuje řízení, a pokud zjistí, že je pohled odvrácen, autonomní systém automobilu se rozběhne
• Přejetím prstu po volantu lze navigovat a zdvojnásobí se akcelerátor i brzda

Zatímco mnoho výrobců automobilů spěchá, aby spojilo tradiční jízdu ve prospěch plně autonomních vozidel, Honda nabízí řidiči možnost zážitku z jízdy jak manuálním řízením, tak samořízením. Tato kombinace řízení spojuje to nejlepší z obou světů.

Koncept, který je vystaven na veletrhu CES v Las Vegas, kombinuje několik nových technologií řízení, které pomáhají řidičům plynule přepínat mezi manuálním a autonomním režimem, včetně pohyblivého volantu, který funguje jako akcelerátor a brzda.

Volant, otočná brzda a akcelerátor, které společnost Honda poskytla v demo verzi virtuální simulaci společnosti MailOnline, se řídí buď tahem (brzděním), nebo stiskem (zrychlením) pryč od těla.

Rozšířená koncepce řízení Hondy byla představena na CES v Las Vegas a zahrnuje několik technologií, které doufají, že spojí autonomní a ruční řízení

Když je vůz v režimu samořízení, může cestující přejet rukou doleva nebo doprava přes horní část volantu a změnit tak jízdní pruhy.

Volant může také zapnout auto dvojitým poklepáním na vrchol a může se pohybovat z jedné strany na druhou, což znamená, že osoba sedící kdekoli v autě - vlevo, uprostřed nebo vpravo - by mohla řídit.

Snad nejzajímavějším aspektem rozšířeného konceptu řízení Hondy bylo začlenění technologie čtení očí, která pomohla rozeznat, zda se řidič dívá na silnici nebo z okna při malebném výhledu.

Tento aspekt konceptu Hondy umožňuje automobilu inteligentně přepínat mezi autonomním a manuálním režimem, aniž by bylo nutné stisknout tlačítko.

A jak vy? Čemu dáváte přednost? Manuálně řízenému automobilu či automobilu s automaticky řízenou převodovkou?

Zdroj:

https://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-7870629/Hondas-augmented-driving-concept-toggles-autonomous-manual-watching-eyes.html

Překlad: Mirijam

Dárek mudrců II.

V sedm hodin byla připravena káva a pánev byla na zadní straně sporáku horká a připravena na kotlety.

Jim se nikdy neopozdil. Della protáhla řetízek v ruce a posadila se na roh stolu u dveří, kterými vždy vstupoval. Pak uslyšela jeho kroky na schodech dole a na okamžik zbělala. Měla ve zvyku říkat malé tichounké modlitbičky o nejjednodušších každodenních věcech a teď zašeptala: "Prosím, Bože, přiměj ho, aby si myslel, že jsem pořád hezká."

Dveře se otevřely a Jim vstoupil a zavřel za sebou. Vypadal pohublý a velmi vážný. Chudák, bylo mu jen dvacet dva - a je zatížen rodinou! Potřeboval by nový kabát a byl bez rukavic.

Jim se zastavil ve dveřích, zůstal nehybný jako setr, když vyčenichá křepelku. Jeho oči byly upřeny na Dellu a byl v nich výraz, který nedokáže přečíst, a to ji děsilo. Nebyl to hněv, překvapení ani nesouhlas, ani hrůza, ani žádný pocit, na který byla připravena. Jednoduše na ni upřeně hleděl s tím zvláštním výrazem ve tváři.

Della se otočila od stolu a šla za ním.

"Jime, drahoušku," vykřikla, "nedívej se tak na mě. Odstřihla jsem si vlasy a prodala, protože jsem nemohla žít s tím, že bych ti na vánoce nedala dárek. Zase dorostou - nevadí ti to, že? Musela jsem to udělat. Moje vlasy rostou strašně rychle. Řekni: "Veselé Vánoce, Jime, a buďme šťastni. Nevíš, jaký pěkný - jaký nádherný, krásný dárek mám pro tebe."

"Ostříhala sis vlasy?" vysoukal ze sebe Jim pracně, jako by mu tato skutečnost ještě nedocházela, ať se namáhal sebevíc.

"Odstřihla a prodala," řekla Della. "Nelíbím se ti tak? Ale jsem to já bez vlasů, víš?"

Jim se zvědavě rozhlédl po místnosti.

"Říkáš, že máš vlasy pryč?" řekl téměř s náznakem idiotství.

"Nemusíš je hledat," řekla Della. "Jsou prodány, říkám ti - prodány a pryč. Je to Štědrý den, chlapče. Buď ke mně dobrý, protože jsem to udělala pro tebe. Možná by se vlasy na mé hlavě daly spočítat," pokračovala s náhlou vážnou sladkostí, "ale moji lásku k tobě nemůže nikdo spočítat. Mám postavit kotlety, Jime?"

Zdálo se, že se Jim ze svého tranzu rychle probudil. Objal svou Dellu. Po dobu deseti sekund zkoumal s diskrétní pozorností nějaký bezvýznamný objekt v opačném směru. Osm dolarů týdně nebo milion ročně - jaký je v tom rozdíl? Matematik nebo vtipálek by vám dali špatnou odpověď. Mudrcové přinesli cenné dary, ale to mezi nimi nebylo. Toto temné tvrzení bude osvětleno později.

Jim vytáhl balíček z kapsy kabátu a hodil ho na stůl.

"Nemysli si o mně nic špatného, Dello," řekl. Nemyslím si, že střihem, oholením nebo šamponem znamenáš pro mne méně než moje dívka předtím. Ale když rozbalíš tento balíček, uvidíš, proč jsem to musel chvíli rozdýchávat."

Bílými prsty svižně rozvázala provázek a roztrhala papír. A pak explodoval extatický výkřik radosti; a pak, bohužel, nastala rychlá ženská změna a následovaly hysterické slzy a nářky, které vyžadovaly okamžité všechny uklidňující schopností pána bytu.

Ležel tam hřeben - soubor hřebenů různých tvarů, které Della dlouho obdivovala v broadwayském okně. Krásné hřebeny, čistá želvovina, na okraji drahokamy - jen stín smutku zaplavil Dellu. Nelze je nosit, když její krásné vlasy zmizely. Věděla, že to byly drahé hřebeny a její srdce prostě po nich toužilo a věděla, že nemá nejmenší naději, aby je mohla mít. A teď byly její, ale kadeře, které by měly zdobit vytoužené ozdoby, byly pryč.

Ale přitiskla je ke svým prsům a po dlouhé době byla schopna vzhlédnout matnýma očima a s úsměvem řekla: "Moje vlasy rostou tak rychle, Jime!"

A pak Della vyskočila a zpěvavým hlasem líbezné kočičky vykřikla: "Ach, ach!"

Jim ještě neviděl svůj krásný dárek. Netrpělivě mu podala otevřenou dlaň. Zdálo se, že tupý vzácný kov bliká odrazem jejího jasného a vášnivého ducha.

"Není to parádička, Jime? Hledala jsem ho po celém městě, abych ho našla. Musíš se teď podívat na čas stokrát denně. Dej mi své hodinky. Chci se podívat, jak se bude řetízek na nich vyjímat."

Místo toho, aby se řídil radou, Jim sebou plácl na gauč, sevřel ruce za hlavou a smál se.

"Dell," řekl, "dejme vánoční dárky pryč, ale chvilku si je ještě podržme. Jsou příliš pěkné na to, abychom je používali právě teď. Prodal jsem hodinky, abych získal peníze na nákup hřebenů. A teď, domnívám se, je čas na kotlety."

Mudrcové, jak víte, byli moudří muži - úžasně moudří muži - kteří přinesli dárky nemluvněti do jeslí. Vynalezli umění dávat vánoční dárky. Byli moudří, jejich dary byly bezpochyby moudré a možná v případě duplikace bylo možné je vyměnit. A tady jsem vypracovala příběh dvou pošetilých dětí v bytě, které nemoudře obětovaly jeden pro druhého největší poklady svého domu. Ale v posledním slově moudrým v těchto dnech ať je řečeno, že ze všech, kdo dávají dary, byli tito dva nejmoudřejší. Ze všech, kteří dávají a přijímají dary, jsou nejmoudřejší. Všude, kde se nachází, jsou nejmoudřejší. Jsou to mudrcové. Znají kouzlo lásky a umějí ji dávat jeden druhému. A obětovat se pro ni.

Cesta mudrců symbolizuje každého člověka. Mudrcové vždy následují světlo, které jim ukazuje hvězda na nebi a která zažíhá v jich mysli a srdci touhu po dobru, pravdě, kráse a lásce.

I v dnešní době se najdou lidé, kteří nemají dostatek finančních prostředků na dárky pro své blízké. Aby se zavděčili a udělali radost, najdou se tací, kteří si vezmou půjčku na vánoční dárky. Někteří z nich si ale neuvědomí, že půjčka se musí splácet. Nedostojí-li člověk svým závazkům, může u jeho dveří zaklepat exekutor.

A pak nastává chudoba, pravé peklo. Jste chyceni v pasti. A nepomůže ani kouzlo lásky, spíše splátkový kalendář.

Zdroj:

Autor: O. Henry: The Gift of the Magi

Překlad a doslov: Mirijam

Dárek mudrců I.

Jeden dolar a osmdesát sedm centů. To bylo vše. A šedesát centů bylo v haléřích. Haléře zachránily nejednou jeden až dva obchodníky s potravinami, zelinářem a řezníkem před krachem, dokud někdo s tichým úpěním nezahodil svoji šetrnost, která se praktikuje v takovémto druhu obchodu. Della si to spočítala třikrát. Jeden dolar a osmdesát sedm centů. A další den budou Vánoce.

Zjevně nic jiného nezbývalo, než se zhroutit na omšelé malé pohovce a výt. Della to udělala. Což podněcuje morální reflexi toho, že život je tvořen vzlyky, větřením a úsměvy, přičemž větření převládá.

Zatímco paní domu postupně postupuje z první fáze do druhé, podívejte se na domov. Zařízený byt za 8 dolarů týdně. Není to přesně popis žebráka, ale rozhodně to slovo má blízko k žebrotě.

Ve vestibulu dole byla poštovní schránka, do které by nikdo nevhodil ani dopis a elektrické tlačítko, na které žádný prst smrtelníka nemohl být přemluven k tomu, aby tlačítko zmáčknul a zazvonil. K tomu také patřila vizitka se jménem "pan James Dillingham Young."

"Dillingham" v dřívějším období prosperity jako majitel dostával 30 dolarů za týden. Nyní, když se příjem snížil na 20 dolarů, vypadaly písmena "Dillinghamu" rozmazaně, jako by vážně uvažovala o uzavření smlouvy se skromným a nenáročným D. Ale pokaždé, když se James Dillingham Young vrátil domů a dorazil do svého bytu, paní James Dillingham Youngová, která vám byla představena jako Della, ho vřele objala s oslovením: "Jime!" Zdá se, že všechno je velmi dobré.

Della skončila s pláčem a napudrovala si své tváře. Stála u okna a se zájmem se dívala na šedou kočku, která kráčela po šedém plotu v šedé zahradě. Zítra bude Štědrý den a ona měla jen 1,87 dolaru, za které koupí Jimovi dárek. Šetřila každý cent po celé měsíce, a toto byl výsledek. S dvaceti dolary týdně daleko nedojde. Výdaje byly vyšší, než kalkulovala. Vždy jsou. Jen 1,87 dolarů na nákup dárku pro Jima. Její Jim. Strávila hodně hodin plánováním nějakého pěkného dárku pro Jima. Chtěla ho obšťastnit. Něco pěkného a vzácného a za pár peněz - něco cenného, aby byl Jim poctěn, že to má právě on.

Mezi okny v místnosti byl pilíř. Možná jste viděli skleněný pilíř v bytě za 8 dolarů. Velmi tenký a velmi mrštný člověk může pozorováním jeho odrazu získat poměrně přesnou představu o svém vzhledu. Della byla štíhlá a zvládla toto umění.

Najednou se otočila z okna a postavila se před sklo. Její oči zářily jasně, ale její tvář ztratila barvu do dvaceti sekund. Rychle si stáhla vlasy a nechala je spadnout do plné délky.

Existovaly dvě věci Jamese Dillinghama Youngse, kterými se oba pyšnili. Jednou z nich byly Jimovy zlaté hodinky, které vlastnil už jeho otec a dědeček. Další byly Delliny vlasy. Kdyby královna ze Sáby žila v bytě za šachtou, Della by jí jednoho dne nechala vlasy pověsit z okna, aby uschly jen proto, aby odcizila šperky a dary jejího Veličenstva. Kdyby byl král Šalomoun školník a všechny jeho poklady by se shromažďovaly v suterénu, Jim by vytáhl své hodinky pokaždé, když by šel kolem, jen aby ho viděl, jak si škube vousy závistí.

Takže teď se kolem Delly ovinuly její krásné vlasy, vlnily se a zářily jako kaskáda hnědých vod. Sahaly jí pod kolena a udělala si z nich téměř roucho. A pak to nervózně a rychle dokončila. Najednou na minutu ztuhla a zůstala stát tam, kde na opotřebovaný červený koberec ukápla slza nebo dvě.

Na vlasy hodila svou starou hnědou bundu; po ní následoval její starý hnědý klobouk.

S rozevlátou sukní a stále zářivým třpytem v očích vyletěla ze dveří a řítila se dolů po schodech do ulice.

Tam, kde se zastavila, přečetla nápis: "Sofronie, vlasové zboží všeho druhu." Della vyběhla nahoru, sebrala se, lapajíc po dechu. Madam, velká, příliš bílá, chladná, sotva vypadala jako "Sofronie".

"Koupíte mé vlasy?" zeptala se Della.

"Kupuji vlasy," řekla madame. "Sundejte si svůj klobouk a podíváme se, jak vaše vlasy vypadají."

Della jedním trhnutím rozevřela svůj hnědý ranec.

"Dvacet dolarů," řekla madame a zvedla hromadu vlasů zkušenou rukou.

"Dejte mi to rychle," řekla Della.

Na další dvě hodiny jí narostla růžová křídla. Zapomněla na všechno. Plenila obchody. Kupovala Jimovi dárek.

Nakonec ho našla. Určitě to bylo pro Jima a nikoho jiného. V žádném z obchodů neexistovalo nic podobného; všechny je otočila naruby. Byl to platinový řetízek ke kapsičce na hodinky, jednoduchý a prostý, který svou hodnotu správně proklamoval sám sebou a nikoli veselou ozdobou - jak to mají všechny dobré věci. Bylo to hodné i "těch jeho hodinek". Jakmile to viděla, věděla, že to musí být Jimovo. Bude se mu to líbit. Nehlučné a hodnotné - popis použitý u obou. Dvacet jedna dolarů si od ní vzali a ona spěchala domů s osmdesáti sedmi centy. S tímto řetízkem na hodinkách by se Jim mohl starat o čas v jakékoli společnosti. Slavnostně se na ni obchodník podíval se lstivým výrazem ve tváři, protože použil místo řetízku starý kožený řemen.

Když se Della dostala domů, adrenalin ustoupil a dostavila se trocha opatrnosti a rozumu. Vytáhla kulmu, zapálila plyn a pustila se do práce ve snaze napravit spoušť způsobenou štědrostí, která vyrostla z lásky. Což je vždy obrovský úkol, drazí přátelé - mamutí úkol.

Během čtyřiceti minut byla její hlava pokryta malými kudrnatými kadeřemi, díky nimž vypadala nádherně jako školáček. Podívala se na svůj odraz do zrcadla, dlouho, opatrně a kriticky.

"Jestli mě Jim nezabije," řekla si, "než se na mě podruhé podívá, řekne, že vypadám jako dívka ze sboru z Coney Islandu. Ale co bych mohla udělat - oh! Co bych mohla udělat s dolarem a osmdesáti sedmi centy?"

Mohlo Německo vyhrát bitvu o Británii?

Matematická studie dokazuje, že Luftwaffe (německé válečné letectvo) by porazilo RAF (královské letectvo), kdyby odstartovalo o TŘI TÝDNY dříve a soustředilo se spíše na bombardování letišť než na města.

NOVINKA Dvě obrovské chyby bývalého pilota stíhacího letadla, esa Hermanna Goeringa (na obrázku vpravo dole ve Francii v roce 1941), který vedl útok, zmařily nacistické úsilí a pomohly Británii a RAF porazit nacistické plány a v boji letadel německá letadla Messerschmidt (vpravo nahoře) podlehla anglickým Spitfires (vlevo nahoře a uprostřed) a Hurricanes. Studie naznačuje, že pokud by Německo v červnu zahájilo útok po slavném projevu "Bitva o Británii" (vlevo dole) Winstona Churchilla na cílená letiště, nacisté by pravděpodobně zvítězili, což by připravilo cestu pro námořní a pozemní invazi. Tomuto už dlouho věří historikové a vědci nyní souhlasí. Přestože byla rozptýlena, Luftwaffe se při mnoha příležitostech přiblížila k ohromené RAF. Jedním z nejvýznamnějších úspěchů německého letectva byl útok na viditelné a životně důležité radarové stožáry na klíčových letištích 12. srpna. Kdyby Goering pokračoval v této taktice, byl by téměř bezpochyby přivedl nacistický režim k historické porážce Británie. Namísto toho vyzdvihované eso, bývalý pilot a stíhač německého letectva, pověřený německou vojenskou kampaní a leteckým napadením, létal mezi několika taktikami.

Jak nám říkají dějiny, bitva o Británii, také nazývaná bitvou o Anglii skončila porážkou německých vzdušných sil. Němcům se nepodařilo zničit britskou RAF (Royal Air Force), takže Anglie ve 2. světové válce nebyla nikdy dobyta. Tato bitva byla unikátní tím, že se jednalo o první leteckou bitvu v historii lidstva.

Co by se stalo, kdyby Němci leteckou bitvu vyhráli? Podařilo by se jim dobýt Anglii a dostat přes kanál La-Manche vojsko a těžkou ozbrojenou techniku? Nejsem jasnovidec. Byť historikové a vědci věří, že Anglie mohla být pokořena, nesmíme zapomínat, že Britové měli velmi vyspělé námořnictvo. A hrát na "kdyby" nemá smysl. Buďme rádi, že válka skončila.

https://www.dailymail.co.uk/sciencetech/index.html

Překlad a doslov: Mirijam

POLITICI BY MĚLI STUDOVAT TEORII STRACHU

Článek Michele Gelfandové (Autoritářům se daří tam, kde vládne strach. Musíme lidem pomoci cítit se bezpečně, článek v Journalu, ze 3. ledna) popisuje prostřednictvím psychologie začarovanou spirálu toho, jak zdůvodňování strachu vede k touze po autoritářství. Politici by si měli dobře prostudovat tuto disciplínu a věnovat se jí. Potřeba cítit se bezpečně je do lidí pevně zakotvena: bez ní bychom nepřežili. Když se děti bojí, hledají blízkost k důvěryhodné osobě, která je vnímána jako kompetentnější než oni - empatický rodič nebo pečovatel, který konejší, uklidňuje a řeší problémy.

Tyto základy chování připoutání se přenášejí do dospělého života. Když se bojíme, obracíme se na přátele a rodinu, na ty, kteří se starají o naše bezpečí a na naše politické vůdce. Pokud jsou naše bezpečnostní potřeby nesplněny, cítíme se opuštěni. Polyvagální teorie neurovědce Stephena Porgese dále demonstruje nejen sílu důvěryhodných ostatních pomáhat potlačit naši reakci na strach, ale že mnoho z těchto bezpečnostních podnětů je neverbálních.

Političtí vůdci musí čelit taktice sdělovacích prostředků a zároveň propagovat politiku, hodnoty a ideály vnímané jako naděje - příslib bezpečné budoucnosti. Musí také promítat osobní přítomnost prostřednictvím výrazu obličeje, řeči těla a hlasového zvuku (prozódie), který pod naším vědomým radarem signalizuje pocit bezpečí. To jsou důvody, proč Thatcherová snižovala hlas, Wilson se objevil na veřejnosti s dýmkou a Johnson se psem.

V psychologii a sociologii se často vychází z Maslowovy hierarchie potřeb. Podle ní je potřeba bezpečí a jistoty hned na druhém místě za uspokojováním základních tělesných potřeb jako jsou jídlo, pití, spánek, dýchání, vyměšování, rozmnožování, regulace teploty, fyzická aktivita.

John Bowlby vypracoval teorii citového přimknutí (attachment theory) malého dítěte k matce a blízkým osobám, které se o něho starají. Tato teorie rané citové vazby je základem pro vývojovou psychologii a v podstatě určuje vývoj člověka po jeho emoční a motivační stránce. To souvisí i s potřebou bezpečí, jak je pojednáno v tomto článku. Touhu po bezpečí si v sobě neseme od narození, jak demonstrují zmínky o Maslowovi a Bowlbym.

Proto ti politici, kteří apelují na ohrožení a na to, že oni jsou ti jediní, co jsou schopni nám zajistit bezpečí a ochranu, v podstatě apelují na naše základní pudy. S námi se budete mít dobře.

Naopak, podcení-li politici tuto touhu nebo nás dokonce uvedou do pocitu ohrožení, vyvolá to v nás pocit, že oni nejsou ti kompetentní, co jsou schopni nás emočně uspokojit a zajistit nám dobré vyhlídky do budoucnosti, na přežití. Reagujeme nespokojeností s politikou vlády, demonstracemi, voláním po nových volbách a je to příznivé období pro vznik extrémistických organizací, které nám nabízí možnost ochrany.

Někteří politici umí pracovat s faktorem strachu a ví, jak ho ovlivňovat ve svůj prospěch. Mnohdy situaci podcení a na scéně se objeví noví vůdci, kteří svými prohlášeními v nás obavy eliminují, získáme k nim důvěru. Ve skutečnosti se ale většinou jedná jen o touze po moci. V podstatě jako u všech.

Zdroj:

https://www.theguardian.com/politics/2020/jan/08/politicians-should-study-the-theory-of-fear

Autorka článku: Laurel Farrington, Hitchin, Hertfordshire

Překlad a doslov: Mirijam

Ohlédnutí za vánocemi 2019

Na svých toulkách po vlastech českých jsem jenom o jeden den minula postavení vánočního stromku v Ivančicích a pódia a jesliček. Náměstí bylo v loňském roce zrenovováno, takže pódium a betlém našel své nové umístění. Byla vystavena pouze část Betléma. Nejspíš zvířata už by musela běhat po silnici nebo by překážela divákům ve sledování koncertů.

A na předvánoční trhy jsem se vypravila s učitelkami mateřských školek na předvánoční trhy do Bratislavy. Z návštěvy čokoládovny sice sešlo, ale nic nám nebránilo prohlédnout si hrad Děvín, Bratislavský hrad, historickou i moderní část Bratislavy a předvánoční trhy.

Na hradě Děvín měli zavřeno, ale když viděli skupinu zoufalých turistů, jak prahne po výstupu na hrad, nedalo jim to a umožnili nám prohlídku hradu bez průvodce za sníženou cenu 3 eur. No nekup to za tu cenu. Naskytl se nám nádherný výhled na Dunaj. V dáli se Dunaj stéká s Moravou.

A tady jsou malé trhy u Bratislavského hradu. Tady jsem chytla slinu, která mě držela po celý zájezd. Ochutnala jsem trhané bravčové mäso. Bylo vynikající a když se zapije medovinou, nemá to chybu.

V historické části Bratislavy mi to nedalo, abych asi 4 x nevyzkoušela medovinu, jestli je také tak dobrá. Pak jsem změnila nápojový lístek za pomerančový punč s rumem a včelovinu. Potřebovala jsem se zahřát. K večeru jsme si řekli, že by nebylo marné si dát kávu. V malé kavárničce na náměstí nám neochotný číšník podal jídelní lístek. Když jsme ho poprosili pouze o kávu, málem nás vyhodil. Jasně, tržby měl velké, když turisté neznalí cen v jeho kavárně k němu zabrousili. S kávou nám třískl o stůl. Vůbec se ani nenamáhal se správným servírováním. Navíc mi chyběla lžička. Nechtěla jsem si kazit náladu vyvoláváním konfliktu nebo zavoláním, ať mi lžíci přinese. Půjčila jsem si od známé a kávu zamíchala. Zato placení probíhalo jako v luxusních restauracích. Přinesl účet a zavřel do desek, kam se ukládají peníze a odešel. Po takové obsluze jsme neměli ani chuť dávat mu nějaké spropitné a už vůbec jsme si netroufli dát mu tam větší bankovku. Určitě by s ní zmizel a už by se neukázal. Takže jsme raději posbírali drobná eura. kamarád nakonec vyměkl a přidal mu 40 centů. I tak nás káva vyšla v přepočtu v průměru na 100,- Kč.

Poté známí dospěli k názoru, že bude lepší mne držet dále od vánočních trhů. Vnutili mne igelitový pytlík, prý kdyby se mi náhodou udělalo zle. Ani náhodou. Jedna známá se obávala o své místo, protože s námi jela i ředitelka jedné z mateřských škol a učitelky se musí chovat přístojně. Já jsem byla bezprizorní, ale v pohodě a svá.

Procházeli jsme se kolem Dunaje, obhlíželi lodě.

V jednom z luxusních obchodů jsme objevili tento nádherný vánoční stromeček. Před odjezdem jsme chtěli využít možnosti dojít si na toaletu. Zabrousili jsme do tohoto luxusního obchodu. Před námi dlouhá řada toalet. Vřítila jsem se do jedné z nich, igelitový pytlík stále v ruce. Odhodila jsem baťoh a očima sklouzla k zemi. Neomylně jsem ho postavila tam, kde měl někdo žaludeční potíže. Sklíčená vycházím a říkám: "Co se nepodařilo mně, podařilo se někomu jinému. Akorát já budu smrdět v autobusu jak tchoř. Nemáte někdo kapesník?" Čistily jsme baťoh a venku se mi známí smáli. Já s nimi. To se povedlo.

Podařilo se nečistotu odstranit a mráz a chlad udělal své. Nikdo nic nepoznal. Pro jistotu jsem měla ale baťoh pod sedadlem.

Návštěva předvánočních trhů se vydařila.

Poté, co nám alternativní provozovatel českých drah Regiojet, ohlásil na Štědrý den 65 minutové zpoždění, poskytl nám příležitost projít se v nevlídném počasí po vyškovském náměstí a pořídit si pár snímků radnice, vánočního stromku a betléma.

Detailní pohled na betlém a vyškovský vánoční stromek z jiného úhlu. Pěkná výzdoba.

Na Štědrý den vylidněné brněnské nám. Svobody. I ve stáncích měli zavřeno.

Mokré a osvětlené brněnské náměstí Svobody na Štědrý večer.

6. ledna. První den v práci. V nočních hodinách jsem se vracela z Bystrce. Ještě měli osvícený vánoční stromek a nad ním svítil měsíc. Tak aspoň do mobilu.

A povánoční Bystrc s vločkou a kostelíkem. Ve středu již bylo po výzdobě.

Nostalgicky jsem se ohlédla za loňskými vánocemi, vánočními stromky, trhy a výzdobou z různých měst. Tak zase příště. Vánoce byly zdařilé. Na Nový rok jsme si všichni přáli hodně zdraví a ono pořád nejde. Nevím, co jsem té viróze udělala, že se mne tak drží. I tak doufám v lepší zítřky!!!

Maggie

Dokážete si představit, jaké to je, ztratit dítě? Většina z nás si to nedokáže představit - smrt je příliš hrozná na to, aby se o ní přemýšlelo, to je nemožné, nepřirozené.

Maggie si vede velmi dobře. Každý to říká. Je statečná, rozumná. Bude v pořádku, možná bude potřebovat trochu více času …

Světla na křižovatce blikla na zelenou. Posadila jsem se a podívala se do zpětného zrcátka, abych zkontrolovala, co je za mnou. Dělala jsem všechno správně - všechno, co byste měli dělat, když děláte zkoušku k získání řidičského oprávnění. Zkontrolujete zrcátko. Ujistíte se, že dodržujete bezpečnou vzdálenost, že vaše brzdná dráha je dostatečná. Jsou tam chodci? Ano, žena a dvě děti. Cesta před vámi, tenká bílá čára, druhá strana silnice, pěšina. Ruce na volantu v poloze hodinových ručiček - levá na desítce, pravá na dvojce. Všechno v pořádku. Silné, rozumné ruce. Upřeně sledujete tenkou bílou čáru před vámi.

Přenosná sedačka Jessicy byla na zadním sedadle. Jessica tam ale nebyla. Jessica byla mrtvá. Benova stará mapa ulic od A do Z byla v kapse dveří pro spolujezdce. Ben ji nepotřeboval. Ben vždycky věděl, co udělá. Vždy našel cestu, kterou chtěl.

Jsem vůbec normální? Vozit sebou sedačku mrtvého dítěte. Prázdné přenosné vajíčko není příliš těžké. Mám přesně třicet tři fotografií s malou Jessicou. Manželství se často rozpadá po smrti dítěte. Manželé se neumí srovnat s tím, že jejich dítě není mezi nimi. Svádí vinu jeden na druhého, nenávidí jeden druhého. Vím to. Nejsem hloupá. Mám vysokoškolské vzdělání. Studovala jsem etiku - zabývám se problémy života a smrti.

Jessice by teď bylo šest.

Nevrťte hlavou, když se na mne díváte. Myslíte si, že jsem se zbláznila, jsem pomatená, trpím nějakým druhem šílenství. Podívejte se do své vlastní hlavy - to, co vám tam vrtá, ty hry a konverzace. Ale vždy mne musíte soudit. Každý by mě jen soudil.

Ne, nezvedala jsem dětské panenky a neplakala jsem nad nimi. Ne, ani jsem nechtěla krást děti ostatních lidí. Jen jsem se rmoutila. Pro Jessicu. Vedla jsem si dobře. Všichni to říkali. Byli na mě opravdu pyšní.

Dokonce byli na mě ještě pyšnější, když Ben odešel. Říkali mi to nahlas a často, jak jsou na mě pyšní.

Často jsem hrávala tu hru. Uvidíte manželský pár, jak se před vámi prochází. Představíte si, že žena odešla. Vložíte pouze svou ruku do jeho a jdete, tisknete se k sobě, naplněni radostí.

V neděli jsem šla na pláž. Byl tam tatínek se svými dětmi. Vynikající otec. Jak to s dětmi uměl. Naše oči se setkaly. Vždycky jsem věděla, že bych byla skvělá máma. Děti by se brzy naučily mít mě rády …

Ale příští neděli se na pláži neobjevil. Ani další neděli toho léta.

Nenávidím Bena. Ale především nenávidím osobu, ve kterou mne změnil. Jsou to ty vrásky kolem mých úst? Když vám někdo zlomí srdce, stisknete k sobě zuby, tisknete k sobě rty těsně jeden k druhému, aby ani myška neproklouzla. Aby vaše rty nevydaly nářek, skrytý hluboko uvnitř vás. Již se to začíná projevovat.

Říkají, že pořád dobře vypadám. Stále jsem nádherná osoba. A také chytrá. Měla bych pokračovat ve svém akademickém vzdělávání. Studovat etiku. Jsou lidé opravdu svobodni, aby si v životě vybrali svoji cestu? Kdo rozhoduje o tom, co se nám přihodí? Je něco psáno ve hvězdách?

Blízko mého místa, kde bydlím, se nachází park. Hřiště pro děti. Všimla jsem si, že jeden muž tam přichází s malým chlapcem každou neděli. Park, potom následuje pizza, pak domů k mamince. Tak to chodí při každé návštěvě hřiště. Všimli jsme si jeden druhého. Už se poznáme. Jen se na sebe podíváme a usmějeme se. Každou neděli. Nic se na tom nemění. Jeho rodina a přátele se naučí mě mít rádi. Milovat mě. O jednom víkendu přišel do našeho parku. S ní. Šli na pizzu společně. Společně se i vraceli domů. Tvořili rodinu. Bastard.

Svoboda volby je děsivá, nemyslíte? Máte také takové chvíle? Víte, jedete spolu, ruce na volantu, všechno je v pořádku. Pak se vám v hlavě vynoří obrázek a nikam před ním neuniknete. Dva centimetry. Pokud se kolo pohne jen o dva centimetry ...

Samozřejmě Ben se znovu oženil. Měl dvojčata, dvě nádherná malá děvčátka. Někdy jsem je viděla. Rodinu. Jak drží spolu, jak jsou spolu. Prochází se s kočárkem. Chodí do zoo, která se nachází nedaleko.

Pak jsem ji uviděla na chodníku. Ji, Jessicu, svou malou ručku pevně a důvěřivě svírala v jejich. Já, která řídí perfektně, která dělá všechno správně, nikdy žádnou chybu.

Už se stmívalo. Bylo šero. Všechno se zdálo tak temné a ponuré. Nemohla jsem dýchat. Nebylo úniku. Volant byl jako dynamit v mých rukou.

Za volant se má usedat s čistou hlavou. Nestalo se vám někdy, že jste plni hněvu, spěchu, nervozity sedli za volant? A klasika, člověk je ráno rozespalý a není plně koncentrovaný na jízdu. Také jsem jednou v pohnutí mysli vystupovala z rozjetého auta. Naštěstí jsem byla upoutaná a nešlo tak rychle otevřít. A to jsem neřídila, ale pamatuji si to dodnes.

V tomto krátkém příběhu prožívá Maggie dlouhodobý stres. Má výčitky svědomí. Nešlo jí jednoduše vymazat z mysli vše, co se odehrálo. Smrt dítěte je jedna z nejhorších smrtí. Myslím, že není nic horšího než se dívat do hrobu svého vlastního dítěte. Nevyrovnala se s tím. Ani Ben. Odešel od rodiny, protože neustálé obviňování ho užírá. Nebyl schopen poskytnout oporu, ani sám nalézt svoji ztracenou rovnováhu. Možná viděl v Maggie zdroj svého neštěstí. Odchází, tak jako odchází většina mužů, když se odehraje takováto tragédie.

Založil novou rodinu a Maggie zůstává se svými strašáky sama. Tisíckrát jí mohou všichni říkat, jak se se smrtí dcerky perfektně vyrovnává, jak vypadá skvěle, jak odsuzují Bena a o to více stoupá u nich v ceně. Ale co z toho? Život Jessicy jí to nevrátí. Ani ztracenou rodinu.

Neustálí bubáci v hlavě vrtají tak dlouho, až Maggie není schopna reagovat reálně. V každém šťastném páru vidí sebe na druhé straně, v každém dítěti vidí sebe jako mámu. Představy jsou ještě podporovány vídáním Bena s jeho nově založenou rodinou. Ben nejen že ji opustil, ale odvedl i jejich vlastní dcerku, která drží Bena a jeho novou manželku za ruku. Sebral jí všechno, dítě, rodinu, ji samu - není schopna se se situací vypořádat.

Reaguje zkratkovitě. Ona bude mít poslední slovo. Zatmí se jí před očima. Všechno se v ní vzepře. Auto poslouží Maggie jako rozbuška a časovaná bomba.

Říkám pořád, jezděte s čistou hlavou. Nepřemítejte si obrazy svého života. A zbavte se všech věcí, které vám připomínají tragédii. Nejlépe je to udělat hned. Jinak budete žít ve dvou světech a těžko se budete vyrovnávat se skutečností a doba truchlení bude o to delší. Stejně lidi ze srdce nevymažete, ale naučíte se s tím žít. Moje oblíbené jako s amputovanou nohou. I když ji nemáte, pořád bolí.

A je tolik krásy na světě. Nikdy není pozdě nastartovat nový život.

Autorka: Denise Whittaker: Maggie

Překlad, úprava, doslov: Mirijam

Cesta kolem světa

Hola, hola, co les hlásí?

Že vítr fouká a blondýně zvedá vlasy?

Našla sněhový poprašek?

Nebo co je to na zemi? Krytý šek!!

A život jako v paradise!

Blondýnka poskočí si, krucinál, hernajs,

já se jak v ráji mám,

proč já si jenom nezpívám.

Šekem mává, letí věta,

můj milý, vezmu tě na cestu kolem světa.

Poplujeme lodí, vítr nám bude vát

a my až do brzkých rán se budem milovat.

Šťastnou plavbu a vítr v zádech!!!

Pod stromečkem

Již poněkolikáté si Vánoce ohýbáme, jak se nám líbí. Tradice, netradice. Tak i letos jsme vyrazili na Štědrý den k dceři, lososa pod paží. Časově se nám zamlouval vlak - RegioJet. Nebyla jsem si zcela jista, zda jízdenky Českých drah budou platit, tak jsem se zeptala u okénka. Syn šalinkartu (předplatní jízdenku) nemá, platil plné jízdné.

Nastoupili jsme. Po chvíli nás nově příchozí cestující s úsměvem na rtech vyhodili, že mají zakoupenu místenku. Nic naplat, odebrali jsme se do dalšího kupé. Přišla průvodčí. Bedlivě kontrolovala jízdenky. "Vy, pane, máte být ve vagónu číslo 5, a vy, paní, ve vagónu číslo 4," obořila se na nás. "Pro tentokrát vám to prominu." Ani na vánoce jsme neměli cestovat spolu. A to se vidíme jednou za 3 - 4 měsíce. A pán u pokladny nám tuto záludnost neprozradil.

Přítel od dcery připravoval jídlo. Byli jsme spokojeni. Skládali jsme píseň a vybírali vhodnou melodii pro narozeninovou párty a zazpívali nějaké koledy. Připili jsme na šťastné a veselé vánoce. Ovíněni jsme chvátali městem. Dárky pod stromečkem rozbalujeme u nás, protože tam se scházíme všichni.

Po zkušenosti s jízdou tam si syn raději zakoupil jízdenku online, shodou okolností zase na RegioJet. Dorazili jsme na nádraží a vlak měl 68 minut zpoždění. Teď jsme nevěděli, jestli máme jízdenku zrušit a využít další spoj, kdyby jel dříve.

Šli jsme to rozchodit do města. Nafotili jsme večerní město se stromečkem, betlém a ozdoby.

Zpoždění se změnilo, takže syn si zakoupil raději i druhou jízdenku. Stejně jsme nevěděli, čím jsme vlastně jeli, ale žádné rozsazování nebylo. Akorát syn jednu jízdenku nezrušil, takže vyhodil necelých 50,- Kč.

Rozdávání dárečků probíhá 25. prosince. Křepčí tam Ježíšek v čepičce, tedy já. Vánoce neprožívám nijak silně, dokonce jsem tak hluboko klesla, že už se ani nesnažím s hadrem v ruce týden před vánocemi leštit, co uvidím. Jsem bez stresu a těším se, že jsme se zase po roce sešli. Letos jsem dokonce upekli s přítelem, který statečně pomáhal, linecké, kokosové a rumové kuličky s Margotkou, pusinky, vanilkové rohlíčky a slané tyčinky, protože jsem zaměnila listové těsto za linecké. Všechno je to od l, že ano?

Překvapení pro dospělé se nekonalo, protože všichni věděli, co dostanou. Jen Ježíšek měl u mladíka číslo 3 zpoždění a zůstal v Šanghaji na letišti. Ještě že si přál i jiný než čínský dárek. Dostal prsten z Pána Prstenů. To bylo radosti. Začal odříkávat: "Jedno kouzlo všechno zhatí a tma vás nepohltí a budete …" nevím, jak to pokračuje, ale byl nadšený. Nejmladší dívka se rozplakala, že dostala růžové tričko s nápisem SLADKÁ od Doriana. Druhá dcera poznamenala, že neví, jestli pláče proto, že dostala jenom tričko, nebo štěstím. Byly to slzy štěstí. Radostně tiskla triko k sobě a nikomu ho nechtěla dát. Ani vyzkoušet.

Zahráli jsme si piškvorky, každý s každým. Nevěděla jsem, že tato stolní teď 3D hra může vyvolat takové veselí. Znám ji jako prastarou hru, kdy jsme ji hráli ve škole a škrtali po papíře. K naší oblíbené hře "Hádej, kdo jsem?" jsme se ani nedostali. To každému je přiděleno nějaké zvíře, pták nebo ryba, název se nalepí na čelo a dotyčný má hádat, co je formou otázek. Např. mám čtyři nohy? Žiji v lese, ve vodě? Mám rohy? Lezu po stromech? Létám? Apod. Otázky musí být formulovány tak, aby se odpovídalo ano nebo ne. V případě ne se přikročí k dalšímu. Hraje se tak dlouho, až jsou všichni identifikovaní.

Já mám největší radost, když mohu děti potěšit. Sice už si několik let slibujeme, že hodnotu dárků přehodnotíme, nebo budeme dávat společný kvalitní dárek pro jednoho, ale zatím vánoce mi vždycky udělaly vítr v peněžence. Ale jsme spokojeni, popovídáme si i s těmi, se kterými se vidíme jednou za čas, stromeček svítí, světýlka blikají, kočky se pudrujou …

A moje dárky? Chytré hodinky, které mi budou měřit fyzickou aktivitu, mi udělaly radost. Prý se s nimi mohu i koupat. Potápět se nebudu, leda ve vaně. Nemám tak hluboký ponor, takže vydrží.

A retro rádio, které jsem si přála, abych mohla přehrávat ještě kazety? To dorazilo 2. ledna. Navíc má ještě USB, takže budu moci přehrávat, možná i nahrávat i z flashky (nebo z flašky: "Lahvinko, lahvinko, řekni mi, jakou písničku tam na dně ukrýváš?"). No není to paráda?

OZBROJENÝ PAROHÁČ

Když byl král nedávno ve svém městě Tours, vášnivě

se zamiloval sličný tovaryš, Skot, střelec v jeho sboru

a velký strážný do krásné, upravené, provdané Demoiselle,

kramářky. A protože věděl, jak najít čas a příležitost,

mluvil s ní o své žalostné situaci, a jak rád by projevil

laskavost; ale nebylo mu zodpovězeno podle jeho přání

a nebyl příliš spokojený ani šťastný.

Protože mu však věc velmi ležela na srdci, neopustil

od svých úkladů, ale stále více a více útočně naléhal

na Demoiselle, že ho odháněli pryč, chtěli se s ním úplně

rozloučit a řekli, že spraví jejího manžela o jeho nečestných

a hanebných úmyslech, pokud na ni bude stále tak naléhat,

což také do slova a do písmene provedla.

Muž, dobrý a chytrý, statečný a odvážný, jak bude řečeno

později, byl rozhořčen na Skota, který ho chtěl zneuctít

a jeho skvělou manželku. A aby se mu pomstil podle přání

a výtek své ženy, nařídil jí, aby si s ním dala rande a zjistila,

zda jeho úklady stále trvají, a pokud by byl tak ztřeštěný

a přitom se objevilo, že má v úmyslu ji zneuctít, bylo by

mu to přišlo draze.

Aby vyhověla přání svého manžela, dobrá žena řekla, že souhlasí. Nedlouho poté prošel chudý Skot tolik cest, dokud neuviděl naši kramářku na náměstí. Pokorně ji pozdravil a znovu požádal o přízeň lásky tak laskavě, že všechny dřívější žádosti musely být potvrzeny a ověřeny touto žalostnou poslední. Nikdy by ženě poslušněji a věrněji nesloužil, kdyby ona chtěla laskavě vyhovět jeho skromné a levné žádosti, vysvětlil.

Krásná kramářka si vzpomněla na úkol, který jí dal její manžel, hodinu považovala za příznivou a mezi mnoha povídáním a mnoha omluvami, tak jak to sloužilo jejímu účelu, sjednala si se Skotem příští večer rande. Měl by se osobně objevit v jejím pokoji, aby s ní ve větší tajnosti pohovořil o tom, co ještě zamýšlel, a o velké laskavosti, kterou vůči ní měl.

Dokážete si představit, že poděkovala celým svým srdcem, poslouchala laskavě a z celé duše slibovala Skotovi, který byl z těchto dobrých zpráv tak potěšen, jako nikdy předtím a pod vidinou splněných přání opustil svou dámu.

Když se manžel vrátil domů, nejprve zjistil, že Skot tam byl, jaká slova použil a jaké skvělé nabídky učinil a konečně, jak ji zítra večer najde v jejím pokoji. "Nyní ho nechte přijít," řekl muž, "nikdy neudělal nic tak bláznivého, a já chci, aby zaplatil svou velkou nespravedlnost, než odejde, aby mohl sloužit jako příklad ostatním odvážným a nesmyslným bláznům."

Večer následujícího dne přišel, od hluboce roztouženého, chudého, zamilovaného Skota, který chtěl vidět a užívat si jeho dámu. vřele toužil Dobrý kramář, plný vřelé touhy, který chtěl vzít hroznou pomstu na osobu, která měla být jeho zástupcem, se však ze srdce obával dobré ženy, která kvůli své poslušnosti manželovi očekávala velkou bitvu.

Všichni jsou konečně připraveni: kramář má na sobě velké, neohrabané, staré brnění, vezme si přilbu s bodcem, rukavice a velkou sekeru do ruky. Nyní je dobře vybaven, Bůh ví, a vypadá, jako by už vybojoval nějakou šarvátku.

Vyjel si na koni jako bojovník na turnaj v tu pravou hodinu a očekával svého nepřítele, rozhlížel se kolem a místo toho, aby seděl ve stanu, posadil se pod deku mezi jeho postelí a zeď a skryl se tak dobře, že si ho nevšiml.

Když zamilovaný nemocný uslyšel bít toužebně očekávanou hodinu, vydal se na cestu k bytu kramářky, ale nezapomněl na svůj velký, dobrý a silný meč, který mohl být ovládán oběma rukama. A jakmile vstoupil do domu, paní tiše vystoupala do svého pokoje a on ji velmi tiše následoval. A když byl uvnitř, zeptal se své dámy, jestli v pokoji není někdo jiný než ona. Na to odpověděla poněkud plaše, podivně a ne příliš jistě: "Ne."

"Řekni pravdu," řekl Skot, "není tady tvůj manžel?"

"Určitě ne!" odpověděla.

"Jen ať přijde do svatého Trignonu, když přijde, rozdrtím mu hlavu. Ano, přísahám při Bohu, zvládl bych to!"

A po těchto strašlivých slovech vytáhne svůj velký, dobrý meč, třikrát nebo čtyřikrát s ním máchne vzduchem a položí ho na postel vedle sebe.

Okamžitě ji políbil, objal a dokončil všechno, co následovalo podle rozkoše srdce, bez toho, že by chudák paroháč, který téměř zemřel nadměrným strachem, se odvážil vystoupit ze svého úkrytu.

Po tomto hrdém dobrodružství se Skot rozloučí se svou paní slovy "tak zase někdy příště", velmi zdvořile jí děkoval, vydal se na cestu a sestupoval po schodech domu.

Když statečný válečník věděl, že Skot je už daleko, vyskočil ze svého stanu, tak vyděšený, že nemohl mluvit, a začal nadávat své manželce, že ozbrojenému mladíkovi dopřála potěšení. A ona odpověděla, že to byla jeho vina a jeho chyba a že ji požádal, aby umožnila druhé osobě toto dostaveníčko.

"Neřekl jsem ti," volal, "být mu po vůli!"

"Jak bych ho mohla odmítnout," odpověděla, "když měl takový velký kord, kterým by mě zabil, kdybych ho odmítla?"

A teď, podívejte, dobrý Skot se vrací, vystupuje znovu po schodech do pokoje, vstoupí a hlasitě říká: "Co se děje?"

A dobrý člověk, mnohem více vyděšený než předtím, se před ním zachrání a plazí se pod postel, aby byl v bezpečí. Dáma byla znovu vzata a zamilovaným podle libosti jeho srdce milována stejným způsobem jako předtím, vždy s mečem těsně u sebe a v objetí lásky.

Po tomto opakovaném nabíjení a hodně povídání mezi Skotem a paní přišla hodina rozloučení; nabídl jí dobrou noc a rozloučil se. Chudák mučedník pod postelí se jen těžko odvážoval dostat se odtamtud. Obával se návratu svého soupeře nebo spíš svého podílníka.

Nakonec se odvážil a s pomocí své ženy, díky Bohu, byl postaven na nohy. Už dříve nadával a hanobil svou manželku, začal znovu mnohem tvrdšími slovy, protože po jeho zákazu připustila jeho i její zneuctění.

"Ach," odpověděla, "kde by se našla taková odvážná žena, která se odvážila odporovat takovému rozčilenému a rozhněvanému muži, když Vy, ozbrojen, vybaven holí a mnohem statečnější, Vy, kterému byla způsobeno mnohem větší bezpráví než mně, na něho ani nezaútočil, ani se neodvážil mne bránit?"

"To není odpověď, paní!" řekl. "Kdybyste to nechtěla, ženo, pravděpodobně by se nikdy nedostal ke svému cíli." Jste špatná a nevěrná!"

"Ale Vy," zvolala, "jste zbabělý, zlý a zavrženíhodný člověk, kvůli kterému jsem byla zneuctěn, protože jsem kvůli Vám z poslušnosti umožnila Skotovi toto prokleté setkání. A ani jste neměl odvahu bránit tu, na níž je založeno celé Vaše dobro a čest. A můžete být přesvědčen, že bych raději zemřela, než bych s tím dobrovolně souhlasila. A Bůh ví, jaké utrpení z toho budu mít a jaké ponesu po celý svůj život, protože ten, který by mi měl poskytovat a očekávala bych od něho ochranu, mne v jeho přítomnosti a na jeho radu klidně nechal zneuctít."

Člověk může docela jisté uvěřit a předpokládat, že se vůli Skota nevzdala, ale byla k ní přinucena, protože mu nemohla odporovat a potěšení, které přitom cítila, nemohla odolat. Odpor přenechala svému odvážnému a statečnému muži. Po mnoha otázkách a odpovědích z obou stran byli spokojeni, ale muž se zjevně mýlil, protože ho Skot zradil, jak jste slyšeli.

Další z dávných příběhů ze 100 nových novel.

A byla poslušna až ke smrti, parafrázuji poslední Ježíšova slova. A pak že vás poslušnost otravuje. I radost může způsobovat.

Neznámý autor: Der bewaffnete Hahnrei (Ozbrojený paroháč)

Překlad a doslov: Mirijam

OSLAVY NOVÉHO ROKU VE SVĚTĚ

Oslavy Nového roku ve světě, od města k městu.

Přikládám odkaz. Doufám, že bude fungovat.

https://www.quotidiano.net/esteri/video/capodanno-nel-mondo-la-festa-citt%C3%A0-per-citt%C3%A0-1.4961706

Osobně oslavit příchod Nového roku na náměstích mě nenaplňuje. Za prvé je mi zima, za druhé se mi chce čurat, za třetí očekávám, zda mi na hlavu nejdříve přiletí láhev a potom petarda, nebo naopak. Schoulená v průčelí domu s vymláceným sklem a chvějící se jako Alík nebudu očekávat příchod Nového roku.

Raději doma pěkně v teplíčku, při zapnuté televizi, kde stejně nic nedávají a zábavné silvestrovské pořady jsou slátaninou z let předchozích, kde se mohu najíst k prasknutí a lehce popíjím od časného rána, abych o půlnoci byla ve formě, zjistím, že s příchodem Nového roku, protože už dávno skončil Večerníček, se mi klíží očka. Podepřu je zápalkami, buchnu šampus a po přípitku za bujarého řinčení oken a pestrých ohňostrojů, pobíhám od okna k oknu a vyřizuji 2 hodiny telefony, abych pak v klidu ulehla ke spánku.

Oslavou s výšlapem nebo kulturním zážitkem bych také nepohrdla.

A co zůstává z předsevzetí? Budu hubnout, budu cvičit, budu hubnout, takže dnes už jenom smoothiečko …

A 2. ledna ohlásím. Co jsem to vlastně slibovala? Už nevím, asi to nebylo nic důležitého.

Ale ohňostroje z různých končin světa se mi líbí.

Vítám v Novém roce. A ať je pro vás rok labutě, rok kovové krysy nebo téměř kouzelný skoro binární kód 2 - 0 - 2 - 0 (člověk vidí všechno dvakrát) ten NEJ.