OPILEC V RÁJI

Když ve městě Haag v Holandsku si představený kláštera Augustiánů vyšel večer při večerní modlitbě v kapli sv. Antonína, umístěné v lese dost blízko zmíněného města, šel mu naproti velký, nemotorný, úplně opilý Holanďan, který bydlel ve vesnici, která se jmenovala Scheveningen, dvě míle odtud.

Když ho představený kláštera viděl z dálky přicházet, okamžitě poznal, jak to s ním je, protože kráčel po cestě těžkými, nejistými kroky. Když se potkali, opilec nejdříve pozdravil představeného kláštera, který okamžitě odpověděl na jeho pozdrav, a pak pokračoval v plnění své duchovní povinnosti, aniž by ho chtěl zastavit a vyslýchat. Až do bezvědomí opilý muž se však otočil, dohnal představeného kláštera a požádal ho, aby se mu směl vyzpovídat.

"Vyzpovídat!" řekl představený kláštera. "Jen jdi, jdi, už ses vyzpovídal dost!"

"Ach, pane," odpověděl opilec, "kvůli bohu, dovolte mi, abych se vyzpovídal. Mám všechny své hříchy čerstvé v hlavě a jsem naprosto zkroušený!"

Představený kláštera byl rozzlobený vyrušením opilce a odpověděl: "Jdi svou cestou, nepotřebuješ žádnou další zpověď, protože je to pro tebe velmi dobré!"

"Ach, k čertu," odpověděl opilec, "při Boží smrti, měl byste mě nechat vyzpovídat, pane převore, protože mám tu pravou zbožnost!" A popadl ho za paži a chtěl ho zastavit.

Kněz o tom nechtěl slyšet, ale měl horoucí přání uniknout opilci, ale neuspěl, protože ten se odmítl vzdát a chtěl se vyzpovídat. Představený kláštera ho vždy odmítl, chtěl se ho zbavit, ale nemohl.

Zbožnost opilce rostla, a když viděl, že představený kláštera odmítá slyšet jeho hříchy, položí ruku na svůj velký nůž, vytáhne ho z pochvy. Zabije ho, pokud nevyslyší jeho zpověď.

Představený kláštera nic neříkal a zeptal se ho spíše ze strachu z nože a nebezpečné ruky, která ho svírala: "Co chceš říct?"

"Chci se vyzpovídat," prohlásil.

"Tedy pokračuj," křičí převor, "jsem připraven!"

Náš opilec, opilý jako drozd, který přichází z vinice, začal s jeho svolením svou zbožnou zpověď, kterou přecházím bez povšimnutí, protože kněz o ní nemluvil, ale můžete si představit, že byla nová a podivná.

Když převor viděl, že nastal ten správný okamžik, přerušil dlouhou, nemotornou řeč našeho opilce, dal mu rozhřešení a rozloučil se: "Teď jdi, vyzpovídal ses!"

"Myslíte, pane?" zeptal se.

"Ano, opravdu," řekl převor, "tvoje zpověď je velmi dobrá." Jdi, nic zlého se ti nemůže stát."

"A teď, když jsem se vyzpovídal a dostal jsem rozhřešení, vstoupil bych do ráje, kdybych zemřel v tuto hodinu?" zeptal se opilec.

"Kdyby se to stalo, zcela určitě, bez pochyb," odpověděl převor, "nepochybuj o tom."

"Když je tomu tak," řekl opilec, "a jsem teď v dobré kondici, chci hned zemřít, abych se tam mohl dostat."

S tím vezme nůž a dá ho knězi, prosí ho a žadoní, aby mu uřízl hlavu, aby mohl jít do ráje.

"Co? K čertu!" zvolal převor v úžasu, "nepotřebuješ to dělat takhle, dostaneš se do ráje jiným způsobem!"

"Ne, ne," odpoví opilec, "chci jít hned teď a umřít tady vašima rukama, rychle, zabijte mě!"

"Neudělám to," řekl převor, "kněz nesmí nikoho zabít."

"Ale měl byste to udělat, Pane, při Boží smrti, a pokud mě odmítnete a nepošlete brzy do ráje, zabiju vás těmito dvěma rukama!" A s těmi slovy otočí svůj velký nůž a nechá ho blýskat se před očima ubohého, velmi vylekaného a vyděšeného kněze.

Když se převor trochu zamyslí, konečně popadne a vezme nůž, aby se zbavil svého opilce, který se čím dál víc dostává do ráže a chce, aby ho zprostil životu silou a říká: "No, protože chceš skončit mými rukama, aby ses dostal do ráje, padni přede mnou na kolena!"

Opilec se nenechal dlouho prosit, ale okamžitě padl jak dlouhý, tak široký k zemi. Po nějaké době se zvedl na kolena, i když s určitými obtížemi, a čekal se sepjatýma rukama na ránu nožem, na kterou si myslel, že zemře.

Kněz zasadí dovedným, těžkým úderem obrácenou stranou nože krk opilce a energicky ho táhne k zemi.

Nemusíte však věřit, že se zvedá, ale on si opravdu myslí, že je v ráji.

V tomto stavu ho převor nechal, který pro svou vlastní bezpečnost nezapomněl na nůž. A když ušel krátký kus cesty, narazil na auto s lidmi a většina z nich byla na místě, kde se setkala s naším opilcem, který přepjal své síly. Převor jim podrobně vyprávěl celý tajemný příběh a prosil je, jestli by ho nechtěli vyzvednout a vzít do svého bytu, odvést ho a pak jim dál svůj nůž. Slíbili, že ho vezmou s sebou a naloží ho. Převor odešel.

Ani nejeli tak daleko, když uviděli opilce ležet, jako by byl mrtvý, obličejem k zemi. A když byli blízko něj, všichni ho jednohlasně volali jeho jménem. Křičeli hodně, ​​ale nemyslel na to, že by jim měl odpovědět. Znovu začali volat, ale marně. Nyní někteří lidé vystoupili z auta, vzali ho za hlavu a za nohy a vyzdvihli ho nahoru a křičeli tak hlasitě, že otevřel své oči a promluvil k nim těmito slovy: "Nechte mě, nechte mě, já jsem mrtvý!"

Nakonec jednoho z nich něco napadlo a řekl: "Protože jste mrtvý, nesmíte tady zůstat a být odstraněn z cesty jako zvíře. Pojďte, pojďte s námi, vezmeme vás do našeho auta, abych vás pohřbili na hřbitově našeho města, jak se sluší na správného křesťana, jinak nepřijdete do ráje!"

Když opilec uslyšel, že musí být pohřben, aby mohl jít do ráje, byl spokojený a byl jim po vůli. Rychle ho zvedli a položili do auta, kde brzy usnul. Cesta velmi rychle ubíhala, protože šlápli na plyn. Proto v cuku letu dorazili do Scheveningenu, kde před jeho domem opilce vyhodili.

Zavolali jeho manželku a děti a převzali toto dobré svaté tělo, které spalo tak pevně, že když bylo neseno z vozu do svého domu a postele, neprobudilo se. A tak tam byl pohřben mezi dvěma prostěradly. Ani teď se neprobudil, až o dva dny později.

Trochu mi to připomíná příběh z mého dětství.

Táta se jednoho dne vrátil zase opilý. Měli jsme návštěvu. Sousedku, která bydlela nedaleko a která nám mnohokrát poskytla azyl. Mamka se přece jenom rozhodla, že tátu vyzuje, aby neležel s holínkami na posteli. Já jsem mezitím bavila sousedku. Mamce se dílo nepodařilo na první dobrou a tak se vrátila k nám.

Po nějaké době táta vstal, nohu tahal za sebou, holínku napůl obutou, napůl vyzutou - jako "chytrá horákyně", řka: "Ona mně uřízla patu." Sousedka se smála. Jó, s mým tátou byla "legrace".

I když dělal stojku na sekyrce. Vzal sekyrku ostřím nahoru, v podroušeném stavu položil hlavu těsně vedle sekyrky a udělal suchou vrbu. Takový to byl sportovec!

Zdroj:

Anonym z Francie: Der Trunkenbold im Paradies (z díla Die Hundert neuen Novellen)

Překlad a doslov: Mirijam

Vozkovo setkání se zadnicí

Pařížský zlatník nedávno udělal velikou objednávku materiálu, aby mohl zhotovit nějaká díla svého řemesla u příležitosti festivalu v Lindtu a Antverpách. Jednoho dne ukázal vozka, který toto zboží doručil, že zlatníkův spěch byl tak velký, že přivezl o dvě auta více než v předchozí dny; ještě nebyl v Paříži se svým posledním vozem, když se brána za ním zavřela. Zlatník ho vřele přivítal a přijal a poté, co vyložil náklad a přivedl své koně do stáje, měl si dát příjemnou večeři. Všichni se bavili a jídlo nebralo konce a všichni byli pořádně opilí.

Když se společnost pořádně najedla, zvon udeřil dvanáctou hodinu. Všichni se velmi podivovali, když zjistili, jak rychle čas u tohoto jídla uběhl. Všichni děkovali Bohu, všem se již klíčily oči a toužili po posteli. Ale protože už bylo pozdě, vyzval zlatník svého vozku, aby u něho přenocoval. Obával se střetnutí se stráží, která by ho uvěznila, kdyby ho v tu hodinu našla. V tuto dobu pro zlatníka pracovalo tolik lidí, že byl nucen uložit vozku do postele u sebe a své ženy. A protože byl chytrý a nebyl podezíravý, nechal svou ženu ležet mezi sebou a vozkou.

Musím vám říci, že to nebylo bez řečí, protože dobrý vozka odmítal toto ubytování ze všech sil a chtěl spát pod lavicí nebo chtěl spát mocí mermo ve stodole; ale musel se podřídit zlatníkovi. Poté, co se svlékl, ležel v posteli, kde, jak jsem řekl, zlatník a jeho žena už leželi. Když si žena všimla, že se k ní vozka kvůli chladu a úzké posteli přiblížil, brzy se přitáhla ke svému manželovi a místo toho, aby ležela na polštáři, položila hlavu na jeho hruď a její velký zadek spočinul ve vozkově klíně. Netrvalo dlouho a zlatník a jeho manželka spali a nepředstírali; ale náš vozka, i když unavený a upracovaný, nepomýšlel na spánek.

Protože se hříbě zahřeje, když si ho klisna všimne, narovná se a zvedne se, stejně tak učinilo hříbě a zvedlo hlavu k zlatníkově ženě, která ležela tak blízko něho. A vozka viděl, že je přinucen být těsně u ní, a zůstal tak dlouho, aniž by se žena probudila; spíše se zdálo, že spí zdravě.

Muž by si toho ani nevšiml, kdyby hlava jeho manželky neklesla na jeho hruď a tlak a touha něčeho tvrdého s ním tak mocně zatřásla, že se okamžitě probudil.

Myslel si, že jeho žena sní, ale to trvalo příliš dlouho, a když uslyšel, jak se vozka pohybuje a těžce dýchá, zvedl ruku velmi jemně a zase ji spustil. K jeho škodě a ve své oboře nalezl vozkův nástroj lásky, s čímž, zejména kvůli jeho manželce, nebyl velmi spokojen. Proto spěšně vyjel na vozku a řekl mu: "Co to děláte, vy hanebný ťulpasi? Vy jste se, můj věrný oddaný asi zbláznil, co děláte mé ženě. Už to nedělejte, žádám Vás. Kdyby se při Boží smrti probudila, když by váš nástroj byl takhle u ní, nevím, co by Vám udělala. Jsem pevně přesvědčen, protože ji dobře znám, poškrábala by Vám obličej a rukama vyrvala Vaše oči z hlavy. Vy nevíte, jak umí zuřit a že ji nic nemůže naštvat víc, než co jste udělal."

Vozka se krátce omluvil, vůbec na to nepomyslel; a když nastal den, zvedl se, popřál svému hostiteli a hostitelce dobrý den, rozloučil se a odjel svým vozem.

Dokážete si představit, že kdyby si dobrá žena všimla vozkova činu, nadávala by mu jistě mnohem víc, než řekl její manžel. Přestože vozka později vyprávěl příběh, jak jste slyšeli, a tvrdil, že nespala, nechci tomu uvěřit a nemohu tuto zprávu schválit.

Při nedostatku místa by trochu podezíravosti neškodilo. Už z důvodů bezpečnosti. Lépe když žena spí na kraji lože. Ledaže měl manžel strach, aby nespadla z postele.

Zdroj:

Neznámý francouzský autor: Der Fuhrmann im Hintertreffen (z díla Die Hundert neuen Novellen)

Překlad a doslov: Mirijam

ČÍNSKÉ RECEPTY PRO TĚLO A DUŠI

Číňané hodně preferují zázvor, pokud možno, čerstvý zázvor. Z několika plátků, které krátce povaříte ve vodě a případně trochu osladíte, si připravíte lahodný nápoj ke každodennímu užívání, který má detoxikační účinky.

Na bolest hlavy vyzkoušejte tygří mast, kterou rozpusťte v misce s horkou vodou a budete ji inhalovat.

K dalším receptům, které pomáhají při bolestech hlavy, se řadí čaj proti kocovině z kardamomu a čistého éterického mátového oleje, česneková kůra, sáčky se sušenými květy chryzantémy: bavlněný sáček naplněný květy chryzantémy a sušená máta peprná si na noc dejte pod šíji. Přináší blahodárnou úlevu při napětí v šíji a při horkosti a pocení v oblasti hlavy.

Proti vyčerpání slouží bobule. Sladkokyselé červené bobule živí krev. Jsou zastoupeny v řadě prostředků určených na klimakterické potíže, poruchy spánku a nervozitu. Je jedno, zda se jedná o plody kustovnice čínské, moruše, maliny, jahody nebo rybíz - všechny mají podobné posilující účinky.

Na dobrý zrak slouží čaj z kustovnice čínské, stejně jako malinový čaj z nezralých malin.

Na bolesti v břiše používají Číňané čaj z jader broskví, švestkových jader, semena ostropestřce mariánského a semena fenyklu.

Na vysoký krevní tlak má dobrý vliv čaj z kukuřičných vláken (3 lžíce). Používá se jako podpůrná léčba vysokého krevního tlaku; pomáhá snižovat hladinu tuků v krvi.

Lidé, kteří přijímají hodně živočišných potravin a živí se méně hodnotnými produkty, bývají často dlouhodobě ochablí - nedostává se jim čchi. Dodatečné jedy kromě toho způsobují změny nálad a deprese. Žaludek a střeva reagují podrážděním, podobně jako při nadměrném požívání alkoholu. Jedovatá vlhkost má sklon se v těle usadit a způsobovat poruchy látkové výměny, nadváhu a často také jaterní, cévní nebo nervová onemocnění.

Za čaj, který čistí a zbavuje tělo jedů, se považuje čaj tisíce ctností ze sušených mandarinkových slupek s bílou vrstvičkou, lžící zeleného čaje a sáčku mátového čaje nebo větvičky čerstvé máty.

Pro snížení hladiny tuků a cholesterolu v krvi se používá prášek z hlívy ústřičné. Na posílení jater předkrm z hlívy ústřičné, citronové šťávy, olivového oleje, česneku, soli a pepře.

Hlíva ústřičná je považována za klenot mezi houbami. Obsahuje velké množství vitamínu C, kyselinu listovou a vitamíny skupiny B. Je schopna brzdit růst nejrůznějších nádorů, snižuje hladinu cholesterolu i hladinu tuku v krvi.

Při vyčerpanosti si dejte nápoj z lékořice, pšenice a datlí, při pocitu "vyhoření", špatném spánku, slabosti zraku a pocitu suchosti si připravte polévku z rozinek a kustovnice čínské.

Místo bylinek může pomoci meditace. Meditace znamená pouze být a pozorovat. Je to první krok k pocitu štěstí.

Na posílení srdce se používá nápoj z datlí, na posílení hlavy ginkgo - čaj z jinanu dvojlaločného. Ginkgo biloba zlepšuje prokrvování při zhoršené paměti, závratích a hučení v uších.

K prvku dřeva patří silné emoce a stres. Objevuje se bolest žaludku, říhání, zápach z úst, někdy dochází ke zvracení.

Namísto pocitu plnosti se orientujme na libé vůně. Země miluje vůni. Používáme citrusové ovoce, kardamom a okvětní lístky růží, ale také pálivé listy ředkviček a bečuánský pepř. Dobrému zažívání svědčí i kořenitá pálenka. Napětí nás zbaví, uklidnění nám přinese, stresu, který vyústí v pocit napětí v břiše, nás zbaví císařská lázeň: 2 pomeranče, citrony nebo grapefruity, 3 lžíce semen kardamomu nebo hřebíčku, hrst okvětních lístků růží.

Při silných zažívacích potížích provázených zhoršeným dýcháním, pachutí v ústech, nadýmáním a zvracením pomáhá čaj z listů ředkviček.

Na zahřátí žaludku používají Číňané sirup na zahřátí: 250 g čerstvého zázvoru a asi 250 g hnědého cukru.

PRAVIDLA HUBNUTÍ

Jezte pravidelně teplá jídla a vyhýbejte se sladkostem, mléčným výrobkům a alkoholu. Přestaňte se neustále starat o jiné lidi a myslete s láskou také sami na sebe. Co je ale nejdůležitější - chce to trochu více legrace do života!

Lidé, kteří váží o trochu více, k sobě přitahují hodně agresivity.

VÍCE LEHKOSTI DO ŽIVOTA

S něčím takovým, jako je snaha o dosažení štíhlosti, se v čínské tradici nesetkáme. Existuje tu však cosi, co by se dalo nazvat "dosažení lehkosti". Staří Číňané tím mají na mysli duševní stav vedoucí k prodloužení života a předpokládající, že nic nebudeme brát příliš vážně, budeme nenucení, prostě nad věcí, budeme se vznášet v oblacích, tančit a snít. Číňané chápou tělo a ducha jako jeden celek, člověk, který se nachází ve stavu lehkosti, je lehký i tělesně. Mějte lehkou mysl!

Na "těžké nohy" si dejte ochlazující čaj z dýňových slupek a odpočívejte.

Proti plísním na nohách pomáhá tinktura zhotovená ze 3 lžic kamence (nakoupíte v lékárně) a 3 lžic zázvorového prášku z oloupaného a rozdrceného zázvoru.

Chceme-li kašel vyléčit natrvalo, musíme nejdříve zjistit, co jej vyvolává: Znečištěný vzduch? Hněv? Smutek? Příliš ostré jídlo? Změny podnebí?

Dominantním tématem spojeným s prvkem kovu je nachlazení. Léčit se dá pomocí akupunkturního bodu. Tygří mast, čistý mátový olej, čerstvě nasekaný zázvor, zázvorová šťáva nebo mast na revma (z lékárny) vetřete do šíje a do kůže mezi lopatkami. Zvláštní péči věnujte sedmému krčnímu obratli, vystouplému místu, kde krk přechází do oblasti ramen. Udržujte se v teple. Dopřejte si pepřové nudle na zahřátí (horký vývar, vlasové nudle, zrnka bílého pepře, potní kúru se zázvorovým čajem, cibulovo-česnekový čaj, vodní pitnou kúru. Jeden a půl litru vody přiveďte k varu a vodu vypijte po doušcích během jedné hodiny. Nevystavujte se průvanu ani chladu. Po cca půl hodině začnou vaše ledviny odplavovat z těla škodlivé látky, budete mít silnou potřebu močit. Díky tomu může odeznít vaše nachlazení, projasní se vám hlava a poleví bolesti.

---

Dbejte na správnou výživu. Aby se netvořily hleny, vyhýbejte se sladkostem, mléčným výrobkům a slazeným a aromatizovaným ovocným koktejlům z jídelníčku. Totéž platí i pro ovocné šťávy a limonády, a to zvláště tehdy, jsou-li obohacené údajně zdravými vitamíny chemického původu!

Rovněž se vyhýbejte hotovým pokrmům, jídlům z prášku nebo konzervám a fastfoodovým potravinám. Místo toho po několik týdnů si dopřávejte teplou obilnou kaši, kterou si uvaříte z ovesných vloček a vody nebo rýžového mléka. Kaši neslaďte, ani do ní nepřidávejte mléko a zároveň vypijte větší množství horké vody. K hlavním jídlům, kořeněným dle libosti jezte rýži a čerstvou zeleninu. Vyhýbejte se těstovinám, bílému pečivu a oplatkám. Jezte rýžové chlebíčky, černý chléb, hodně čerstvého ovoce. Po pár týdnech zahlenění odezní. Lidé s nadváhou díky této výživě zhubnou, a přitom je jedno, kolik toho snědí.

Při náhle vypuknuvší letní chřipce s kašlem, horečkou, škrábáním v krku nebo chrapotem si připravte čaj z 1 lžíce lékořice, 3 lžic máty, 3 lžic květů chryzantémy a 1 lžíce bílého cukru.

Na suchý kašel a suchou kůži, které často vznikají jako následek topení v místnostech se používá plicní sníh, zhotovený z 1 šálku sójového mléka, 1 vejce a1 lžíce medu.

Mezi oblíbené a často užívané čínské domácí léky proti suchosti patří med a sezamový olej.

Bez vody není života. Klíčovým tématem je tu proto sexualita - tvůrčí akt, jehož prostřednictvím vzniká nový život. Důležitý není jen pohlavní styk sám o sobě, nýbrž i radost ze života, síla vůle, "vnitřní motor", plodnost, kreativita, energie a ženský menstruační cyklus.

JAK FÉNEM JEDNODUŠE ODSTRANIT BOLESTI V BŘIŠE

Pokud vás trápí menstruační potíže, nebo trpíte jinými bolestmi v břiše, zácpou, průjmem nebo nadýmáním, byli byste vyzkoušet "nebeský čep". Tento akupunkturní bod leží ve vzdálenosti zhruba dvou šířek palce od pupíku po obou jeho stranách, nalevo i napravo. Tento bod si můžete lehce stisknout či jemně masírovat - případně na něj foukat teplý vzduch pomocí fénu. Lze nanést na zmíněný bod trošku éterického skořicového oleje a pak na něj foukejte teplý vzduch.

Éterický olej pronikne do větší hloubky a bolesti ustanou. Také si můžete naplnit pupík zázvorem. Stačí, když toto místo přelepíte náplastí - a je to. Po několika hodinách můžete náplast i zázvor odstranit.

Máte nedostatek chuti do života? Začínáte být v poslední době trochu zapomnětlivá? O víkendu se celý den apaticky šouráte v županu od televize k ledničce a zase zpátky? Pak je to nejvyšší čas na … JANG-ŠENG! Každý člověk při svém narození dostává do vínku určité množství "esence". Tato tajuplná substance sídlí buď v ledvinách, nebo někde mezi nimi, popřípadě kdesi v oblasti podbřišku. Esenci označujeme něco jako energii, vitalitu, sex-appeal nebo chuť do života.

Jang-šeng zahrnuje techniky, jako je meditace, tai-či-ťüan nebo čchi kung. Velký význam má ale i sexuální moudrost, známá jako "ložnicové umění".

U problémů s potencí frigidní ženy užívají zázvorový prášek, impotentní muži vlašské ořechy a maliny. Vlašské ořechy, zvláště pokud jsou nezralé, jsou v Číně považovány za jakousi přirozenou "Viagru".

Z pravého ženšenu lze připravit čaj z 3 g jemně nakrájeného bílého ženšenu, což odpovídá přibližně jedné téměř plné čajové lžičce.

"Zázračný kořen" ženšen byl odpradávna využíván k ošetření nesčetných nemocí. Ženšen mimo jiné posiluje imunitu, povzbuzuje látkovou výměnu a zvyšuje výkonnost a potenci. Pomáhá při depresivních náladách a potížích spojených s přechodem, a to jak u žen, tak u mužů. Ženšenový kořen je prastarým lékem, jenž se osvědčil u řady obtíží a má rovněž preventivní a všeobecně posilující účinky.

Zde nashromážděné některé recepty od autorky Christine Li slouží zdraví, rovnováze, správné výživě. V žádném případě však zde uvedená doporučení nemohou nahradit lékaře.

V několika článcích jsem se zabývala čínskou medicínou. Vím, že v této době není příliš populární, protože z Číny přišel koronavirus, který se rozšířil po celém světě, včetně Česka a celé zeměkouli způsobil nemalé ekonomické, zdravotní a sociální potíže.

Zajímáte-li se však o čínskou nebo alternativní medicínu, hledáte-li duševní či tělesnou rovnováhu pomocí náboženství, sportu, zdravé výživy, jógy, meditace, relaxu, možná zde naleznete impulsy k tomu, jak žít lépe, zdravěji a radostněji.

Knihu Čínská medicína pro každý den doporučuji k přečtení.

Zdroj:

Christine Li: ČÍNSKÁ MEDICÍNA pro každý den

Doslov: Mirijam

Zamilovaný hájek v Brně

Z předvelikonočního výletu do Zamilovaného hájku v Brně jsem do mobilu zachytila několik momentek, které se mi líbily. Nejsem profesionální fotograf a neměla jsem ani patřičné vybavení, tak se omlouvám za sníženou kvalitu.

Po dlouhé době se člověk dostal ven. Příroda byla malebná, počasí nádherné a člověk si pobytu venku užíval, přestože měl na sobě roušku. V horní části, kde téměř nikdo nechodil, se dala rouška stáhnout na půl žerdi, nebo zůstala zavěšená na bradě a dalo se zírat s otevřenou pusou.

Cesta se vinula lesy, podél potůčku až ke stánku s občerstvením. Ani jsem netušila, že mám chatové občerstvení, výletní bar u Miriam. Zavřeno neměli. Prodávalo se přes okénko a cyklisté popíjeli mimo areál hostince na přilehlých patnících nebo posedávali ve skupinkách v trávě. Opodál byla louka, kde se dalo spočinout, a děti se mohly vyřádit na prolézačkách, při hře s míčem nebo létajícím talířem.

Před hostincem měli vyřezané sousoší. Bylo vyzdobeno velikonoční pomlázkou. Kolem v zelené trávě pobíhaly husy, také dřevěné. Až k louce a ještě dál se vlnil potůček.

Z malého mostku jsem vyfotila linoucí se pramínek vody. V horní části lesa za loukou se nacházela ohrada s koňmi. Cestou jsme potkali několik jezdců.

Obr.: skupina jezdců

A to byla největší skupina jezdců, které jsme potkali. Slečna na koni sice prohlásila: "Kontrola roušek," ale sama ani žádní spolujezdci roušky neměli. Při sportu se nemusí. Já jsem si roušku zkontrolovala. Měla jsem ji nataženu i přes nos. Srandisté. Já se koní bojím, ale slyšela jsem, že není pěknějšího pohledu než z koňského hřbetu. Mladá si sice zlámala ruku při pádu z koně, ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Nebo na koně. 😀

ČÍNSKÁ MEDICÍNA III.

Než přistoupím k čínskému členění typů osobnosti na "horké" a "studené" lidi, které spojuje fyzické i duševní znaky, zmínila bych se krátce o typologii osobnosti z pohledu významných psychologů.

Nejstarším členěním bylo Hippokratovo rozdělení čtyř tělesných tekutin krve, žluté žluči, černé žluči a hlenu, které představují čtyři základní živly vodu, zemi, vzduch a oheň. Tohle členění se hodně přibližuje čínským pěti prvkům: vodě, zemi, ohni, dřevu a kovu.

Později byly čtyřem tělesným tekutinám přiřazeny temperamenty osobnosti, dnes notoricky známé.

Sangvinik (krev) je emočně vyrovnaný, stabilní, veselý, společenský, někdy lehkomyslný.

Flegmatik (sliz; hlen) bývá emočně vyrovnaný. Jeví se jako lhostejný, apatický, málo co ho vyvede z míry. Vyzařuje z něho spokojenost, klid až chladnokrevnost. Tichý, bezkonfliktní.

Melancholik (černá žluč) smutný pesimista, který prožívá věčný strach. Žije si svůj introvertní uzavřený život, nespolečenský, obtížně navazuje kontakty a vztahy. Nemá rád vzrušení.

Cholerik (žluč) silně vzrušivý, agresivní, vznětlivý, netolerantní egocentrista. Těžko se ovládá, jedná impulzivně, nerozvážně. Soužití s ním je těžké.

Carl Gustav Jung přistoupil k dělení temperamentu podle toho, jak člověk vnímá okolní svět.

Introvert je uzavřený, málo komunikativní, všímavý, nechává si věci pro sebe. Je přemýšlivý, empatický.

Extrovert bývá společenský, povrchní, spontánní, komunikativní. Má smysl pro humor, rozhoduje se rychle, někdy až zbrkle. Je otevřený, ale spíše povrchní.

K typologii osobnosti podle C. G. Junga přidal Eysenck ještě další dimenze. K dimenzi extrovert/introvert přiřadil ještě stabilitu/labilitu.

Zajímavá je i typologie Ernsta Kretchmera, které byla později zpochybněna. Vycházel z tělesné stavby a temperamentu.

Pyknik se vyznačuje kulatou hlavou, kulatou postavou, mívá vyklenuté břicho. Střídá nálady, otevřený, společenský, realistický. Má sklony k maniodepresivním psychózám.

Astenik je typ člověka se sklony ke schizofrenii. Je vysoký, štíhlý, má slabé svalstvo, úzká ramena, nepřizpůsobivý.

Atletik bývá sportovně vyvinutý. Je klidný, přizpůsobivý, někdy těžkopádný. Má predispozice k epilepsii.

Číňané v duchu duálu, jinu a jangu, tepla a zimy, dne a noci apod. rozdělují i lidi na "horké" a "studené"; stejně jako potraviny.

"HORCÍ" A "STUDENÍ" LIDÉ

HORKÝ	STUDENÝ
Působí emotivně a temperamentně, agresivně, miluje pohyb	Působí chladně, je obrácený sám do sebe, nesmělý, miluje klid
Téměř mu není zima	Snadno mu začne být zima
Červený obličej, červený jazyk, tmavá moč, výrazný tělesný zápach	Bledý obličej, bledý jazyk, moč v menším množství, ale průzračná
Značná žízeň, chuť na studené nápoje, sladkosti a zmrzlinu	Většinou necítí žízeň, dává přednost horkým nápojům a čokoládě
Jí rychle a hodně, když má hlad, je podrážděný, ve stresu hubne	Jí pomalu a často málo, po jídle bývá unavený, ve stresu přibývá na váze

"HORKÉ" A "STUDENÉ" POTRAVINY

Potraviny	Druh potraviny
Studená	Rajčata, okurky, melouny, cukr, pivo, káva, sladidla
Chladná	Téměř všechny druhy zeleniny, hnědý cukr, mléko, jogurt, vepřové maso, mušle, ústřice, treska, halibut, zelený čaj
Neutrální	Rýže, proso, celer, broskve
Téměř neutrální	Veškeré druhy obilí kromě rýže a prosa
Teplá	Pórek, maso, korýši, makrela
Horká	Alkohol, zázvor, chilli, cibule, skořice, hřebíček, čaj yogi, anýz, fenykl. Kmín, česnek, barviva, aromata

Pro šťastný a spokojený život podle čínského modelu je třeba udržovat v rovnováze pět prvků, jin a jang, meditovat, umět si naslouchat, rozvíjet životní energii čchi a správně se stravovat. O tom příště.

Zdroje:

Christine Li:ČÍNSKÁ MEDICÍNA pro každý den

Rita Atkinson: Psychologie

http://www.opsychologii.cz/clanek/210-typologie-osobnosti-dle-eysencka/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Temperament

ČÍNSKÁ MEDICÍNA II.

Pokračování zajímavých pasáží z knihy Čínská medicína pro každý den, jejíž autorkou je Christine Li.

Pět prvků: dřevo, oheň, země, kov a voda na sebe vzájemně působí. Neměli bychom příliš dlouho setrvávat v žádné ze zmíněných pěti fází. Je nutná neustálá proměna. Neplatí to jen pro smutek (kov) nebo strach (voda), ale i pro příjemné stavy, jako třeba radost nebo zamilovanost (oheň). Nic nemůže zůstat takové, jaké to je.

Níže je přehledně znázorněna tabulka, která z pohledu pěti prvků udává, co který prvek preferuje. Za zvlášť hodnou zřetele bych poukázala na orgány. Tyto orgány, jsou-li prvky v nerovnováze, bývají postiženy, nemocny.

prvek	dřevo	oheň	země	kov	voda
světová strana	východ	jih	střed	západ	sever
roční období	jaro	léto	pozdní léto	podzim	zima
část rostliny	pupen	květ	plod	uvadající rostlina	semeno
barva	zelená	červená	žlutá	bílá	černá
chuť	kyselá	hořká	sladká	ostrá	slaná
vůně	žluklá	připálená	aromatická	kovová	hnilobná
projevování emocí	křik	smích	zpěv	pláč	sténání
orgány	játra, žlučník	srdce, tenké střevo	slezina, žaludek	plíce, tlusté střevo	ledviny, močový měchýř
smyslové orgány	oči	jazyk	ústa	nos	uši
duchovní proces	zlost, fantazie, touha, kreativita	radost, láska, extáze	hloubání, starosti, péče, moudrost	smutek, izolace, vypočítavost, cynismus	strach, mystičnost, sexualista
duševní síla	nebeská duše (chun)	duch, důvtip (šen)	moudrost, duše myšlenek (i)	duše země (pcho)	pud sebezáchovy, vůle (čchi)

Pokud je pět základních prvků - dřevo, oheň, země, kov a voda v rovnováze, ve vzájemném souladu, lze získat duševní i tělesnou rovnováhu.

Zajímavé je, že podle Číňanů se duše skládá z pěti aspektů, které jsou vždy přiřazeny k určité duchovní energii či k určitému vnitřnímu hlasu. K ohni patří duše šen, která sídlí v srdci. Jde o sílu sebevědomí, radosti a nadšení. Vyjadřuje světlo a radost ze života. Je-li přehlušena jinými vnitřními hlasy, začneme pociťovat vnitřní neklid, bolí nás u srdce a máme strach, že přijdeme o rozum.

Ke dřevu patří duše chun, která je plná touhy a má magické vlohy. Chun je sentimentální, toužící, všechno by chtěla mít hned.

Ke kovu patří temná, chladná a do sebe obrácená duše pcho, která vše, v extrémním případě i život samotný, kriticky zpochybňuje. Ptá se pragmaticky: "K čemu nám to celé bude?"

K zemi náleží někdy moudrá, někdy těžkopádná, vždy ale přívětivá a o harmonii usilující duše myšlenek i. I lpí na všech věcech, je přemýšlivá a vždy chce pro všechny to nejlepší.

K vodě patří vůle čchi - vlastní životní energie - a spolu s ní i sexuální pud. Kdykoliv někde hluboko uvnitř cítíme, co doopravdy chceme, pak se jedná právě o čchi.

Všech pět duší je navzájem propojeno. Pokud porušíme jejich rovnováhu, dovolte duši šen, aby se nad tím vším mohla vznášet. Prostě buďte jen tady a teď.

Zdroj:

Christine Li: ČÍNSKÁ MEDICÍNA pro každý den

ČÍNSKÁ MEDICÍNA I.

Christine Li nám představuje čínské léčení na každý den. Uvádím zde základní pojmy z čínské medicíny tak, jak je pojala autorka této knihy. Kniha Čínská medicína na každý den mě upoutala a myslím, že stojí za to si ji koupit.

Tao

Tao znamená cesta, tao je následování vnitřního hlasu. Když zůstáváme na své cestě a následujeme svůj vnitřní hlas, neexistuje nic, co by bylo správné nebo špatné, žádné dobro ani žádné zlo. Tao znamená, že sami musíme přijít na to, co je pro nás přirozené a co nám prospívá. To může být pro každého něco jiného. Čím lépe poznáváme, kdo jsme, tím jsme zdravější. Poruchy a nemoci vznikají tam, kde se věci neřídí svým tao.

Jin a jang

Dnes už téměř každý zná slavný symbol, na němž se do sebe uvnitř kruhu zavíjejí bílá plocha (jang) a černá plocha (jin). Uvnitř černé plochy se nachází malá bílá tečka: je to bod, v němž se uprostřed temnoty znovu rodí světlo, stejně jako když po zimním slunovratu přicházejí opět světlejší dny. A podobně uprostřed světla vzniká zase temnota. Vše se neustále mění. Nic nezůstává stejné.

Co to má společného s medicínou? Zdraví je cosi jako plynoucí rovnováha. Ten kdo pochopí, že se vše neustále mění, má podklad k tomu, aby porozuměl životu. Pozná, že nic není jen bílé nebo jen černé a že tudíž ani my nemůžeme být nikdy dokonalí. Chápe-li člověk život tímto způsobem, porozumí, co znamená zdraví a uzdravování.

JIN A JANG

Jin je stín.	Jang je slunce.
Jin je noc.	Jang je den.
Jin je země.	Jang je nebe.
Jin je zima.	Jang je léto.
Jin je klid.	Jang je pohyb.
Jin je hmota.	Jang je duch.
Jin je klesání.	Jang je vzestup.
Jin je spánek.	Jang je bdění.
Jin je uzavírání.	Jang je otvírání.
Jin je dole.	Jang je nahoře.
Jin je břicho.	Jang jsou záda.
Jin jsou nohy.	Jang je hlava.

Jin a jang není protiklad. Jin a jang se vyskytují vždy společně, podobně jako kladný a záporný pól v elektřině. Pokud je oddělíme, proud nemůže proudit. Celý vesmír mohl vzniknout teprve díky vzájemnému působení jinu a jangu. Síly jin a jang plynou jedna z druhé a navzájem se jedna v druhou přeměňují. To, co vystoupilo vzhůru, musí opět klesnout.

Přechody mezi silami jin a jang jsou plynulé. Mezi dnem (jang) a nocí (jin) existuje nekonečné množství různých odstínů soumraku, pološera, které se neustále mění v závislosti na ročním období a povětrnostních podmínkách.

Extrémní jin přechází v jang a obráceně. Vnímáme například, když na nás po období velké radosti a vynaložení všech sil (jang) padne pověstná černá nálada (jin). A naopak.

Pokud žijeme ve shodě s principem tao, síly jin a jang se neustále střídají.

Když se jedná o těžce nemocného člověka, může to být i pro dobrého čínského lékaře velmi tvrdý oříšek, má-li pochopit a uvést opět do rovnováhy všechny narušené procesy. Je potřeba, aby jin a jang byli v harmonii. Pak se budeme cítit vyrovnaní a bude nám příjemně. K tomu často postačí domácí léky.

CO OVLIVŇUJE JIN A JANG

Energii jin podporuje klid, spánek a tzv. "studené" potraviny, jako např. různé druhy ovoce a zeleniny. K principu jin patří roční období podzim a zima a části dne večer a noc - opatření, která posilují jin, jsou proto v danou dobu nejúčinnější. Na podzim a v zimě pomáhá včasný odchod na kutě - mělo by to být každopádně před půlnocí. Velmi účinná je rovněž meditace.

Energie jang je podporována pohybem (a to i duchovním) a "teplými" potravinami, zejména masem a ostrým kořením. Jang nejlépe posílíme ráno a dopoledne a z ročních období na jaře a v létě, když ráno vstaneme co nejdříve a hned si trochu zasportujeme.

PĚT PRVKŮ

Systém pěti prvků popisuje jednoduchým způsobem rozmanité stavy, v nichž se - stejně jako veškeré jiné bytosti a věci - můžeme nacházet. Pět prvků znamená v čínštině něco jako "pět způsobů jednání". Např. člověk, který jedná přívětivě a uvolněně se směje, patří v daném okamžiku k prvku ohně (částečně k prvku dřeva). V systému pěti prvků nezůstává nic stejné. Vše se přeměňuje ve věčném koloběhu. Tento koloběh začíná ve stadiu svěžího zelenavého dřeva, ve stavu poupěte, prvního nápadu, brzkého jitra či jara. Končí temnou, studenou zimou, kdy se všechno jeví neživé, avšak semínka příštích poupat již vyčkávají pod zemí, aby koloběh mohl znovu začít. Jestliže se nám dlouhodobě nedaří, je to znamením toho, že jsme "uvízli" v určitém stadiu.

Všechny věci, živé bytosti, tělesné funkce a orgány, ba i všechny potraviny a léky, se určitým způsobem vztahují k jednotlivým prvkům.

Pět prvků - pět ročních období

Dřevo je stav, kdy roste jang - tak jako na jaře, kdy je vše svěží a zelené, plné šťávy a síly.

Oheň je stav, kdy jang dosahuje svého vrcholu - stejně jako v létě, kdy se zářivě otvírají všechny květ a slunce žhne a plane.

Země je mezistav, kdy věci nejsou vedeny žádným určitým směrem ani nepodléhají žádnému napětí; v ideálním případě zde vládne harmonie a přátelská atmosféra, někdy se začíná projevovat určitá těžkopádnost, typická pro pozdní léto. Namísto země se často mluví jednoduše o oblasti středu.

Kov je stav, kdy roste jin - tak jako na podzim, kdy se veškeré šťávy stahují pod zem do kořenů a rostliny na povrchu uvadají.

Voda je stav, kdy jin dosahuje svého vrcholu - tak jako v zimě, kdy je vše studené a ztuhlé a na povrchu zdánlivě neživé, zatímco v kořenech a semenech pod zemí se již připravuje nový počátek.

TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NA PRVNÍ POHLED

PRVEK ZEMĚ - STŘED

Prvek země zodpovídá za naši vnitřní harmonii a jeho úkolem je uvádět do rovnováhy energie, které v nás působí. K prvku země je přiřazena oblast středu; z tohoto důvodu je pro něj klíčovým tématem výživa a s ní související potíže.

ZDRAVĚ ŽÍT JE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ "MÍT" ZDRAVÍ

Pět prvků - dřevo, oheň, země, voda a kov -, které podle čínského pojetí působí v nás i v našem okolí a rozhodujícím způsobem ovlivňují naše zdraví, je označováno také jako "fáze přeměny". Zdraví není trvalým stavem, ale spíše jakýmsi chvějivým pohybem v procesu ustavičné proměny našeho světa a nás samotných. Z tohoto ojetí vycházejí i recepty uvedené v této knížce. Zdraví znamená spočívat ve svém "středu", neustále obnovovat harmonii protikladných sil jin a jang a následovat vlastní cestu, vlastní vnitřní hlas - tao.

PRVEK DŘEVA - NĚHA

Prvek dřeva je doménou fantazie, pohybu a svobody - je ztělesněním ideje, tvůrčí myšlenky, která si podobně jako jemná jarní rostlinka razí cestu ke světu. S ohledem na to jsou k prvku dřeva přiřazovány zdravotní potíže spojené s oblastí hlavy a pohybového aparátu a poruchy prokrvování.

PRVEK VODY - TAJEMSTVÍ

Prvek vody ztělesňuje schopnost soustředění a vůli přežít - soustřeďuje sílu potřebnou k novému počátku, podobně jako když stromy během zimy uchovávají svou mízu ukrytou hluboko ve svém nitru. K prvku vody jsou přiřazeny například ledviny a rozmnožovací orgány.

PRVEK KOVU - ODSTUP

Prvek kovu si zachovává odstup a chladnou hlavu. Jeho ročním obdobím je pozdní podzim, kdy v přírodě začíná dominovat proces rozpadu a zániku. Prvek kovu působí tam, kde se věci navzájem oddělují. V těle k němu patří například plíce, a proto jsou k němu přiřazeny mnohé potíže spojené s nachlazením. K prvku kovu náleží také kožní onemocnění.

PRVEK OHNĚ - RADOST

Prvek ohně je domovem lásky a vášně, ale i rozverného a bujarého podnikání s přáteli - tedy všeho, co přináší zábavu. S prvkem ohně však bývá nejednou spojena i duševní bolest a někdy dokonce i "skutečné" šílenství.

Zdroj:

Christine Li:ČÍNSKÁ MEDICÍNA pro každý den

ESO V RUKÁVU

Začnu vtipem od Izera.

Lidožrouti chytnou Američana, Rusáka a Čecha. Přijde šaman a říká: "Tady máte každý dvě křišťálové koule, když mně s nimi předvedete něco, co jsem v životě neviděl, tak vás pustíme. Dá jim na to každému týden. Po týdnu přijdou do toho slaměného domečku a tam sedí ten Rusák, zkřížené nohy, ruce dole a koule kolem něj lítají a šaman říká: "Tohle dělám každý den, když se jdu modlit." "Sežrat, odchod." Přijdou k Američanovi. Ten tam sedí a píská si americkou hymnu a ty koule do rytmu americké hymny se pohybují ve vzduchu. A on říká: "To je pro mne jako rozcvička. Slabý. Sežrat." Jde k tomu Čechovi, vyleze ven a říká: "To jsem v životě neviděl, ty vole. To jsem v životě neviděl. Ten idiot za týden jednu ztratil a jednu rozbil."

Ale zpět k tématu.

Na partičce pokeru sedí Američan, Evropan, Číňan a jeden maličký, téměř ho není vidět za stolem. Zastupuje korunu. Jakoukoliv korunu.

Donald Trump se chvástá: "Jsme největší, nejsilnější a nejvlivnější na světě," bije se v prsa. "Jsme největší a nejbohatší velmoc světa. My s těmi teroristy zatočíme. Nám nikdo nebude říkat, co máme dělat. Postavíme pro Mexičany zeď. Náš business se rozvíjí, naše ekonomika má stoupající tendenci. Dokladují to čísla na newyorské burze.

Merkelová mu sekunduje: "Jsme nejsilnější evropskou zemí. Můžeme přijmout uprchlíků, kolik chceme. To my určujeme pravidla Evropské Unie. Když brexit, tak brexit. Dáme to těm Angličanům pocítit. Jenom tak neodejdou."

Bezejmenný Číňan se přidává: "My hájíme zájmy naší komunistické strany. Jdeme ve stopách Mao Ce-tunga. Žádná práva, žádná demokracie. Makat se bude. Jsme nejlevnější síla na světě. Naše zboží a výrobky od nás odebírá celý svět. Naše ekonomika stoupá strmě vzhůru. Patříme k asijským tygrům. Na nás nikdo nemá."

A maličký titěrný, čtvrtý do party, hájící koruny a zaměstnávající pomazané hlavy celého světa nesměle prohlásí: "Já se tak nevychloubám, že jsem nejmocnější, nejbohatší, že vládnu celému světu, že poručím větru, dešti, že jsem, jak prohlašuje každá lidská bytost, nejdokonalejší a nejmoudřejší na této planetě."

A vytáhne eso z rukávu: KORONAVIR. "Jsou nás biliony a chceme žít. Také máme právo na život. Hledáme svého hostitele."

Nepodceňujme nebezpečí malých, dělejme to podstatné a přehodnoťme svou dokonalost. A přeji nám všem, aby to byl člověk, kdo poslední vytáhne eso z rukávu a zvolá: "Vracíme se k normálnímu životu bez velkých ztrát na životech."

ÚVAHA

Někteří lidé se rodí s vitální a pohotovou energií. Nejenže jim to umožňuje držet krok s dobou; kvalifikuje je to, aby vybaveni svou vlastní osobností dodali dobrou část hybné síly šílenému tempu. Jsou to šťastné bytosti. Nepotřebují vnímat význam věcí. Neunaví se, ani jim nechybí krok, ani neztrácejí své postavení a neklesají na vedlejší kolej, aby zůstali přemýšlet o pohyblivém průvodu.

Ach! Ten pohyblivý průvod, který mě opustil na silnici! Jeho fantastické barvy jsou brilantnější a krásnější než slunce na zvlněných vodách. Na čem záleží, když duše a těla padají pod nohy zástupu, který se stále tlačí! Pohybuje se s majestátním rytmem koulí. Jeho nesouhlasné střety se pohybují vzhůru v jednom harmonickém tónu, který se mísí s hudbou jiných světů - k dokončení Božího orchestru.

Je to větší než hvězdy - pohybující se proces lidské energie; větší než palpitující země a věci na ní rostoucí. Ach! Mohla jsem plakat, když jsem byla ponechána na vedlejší koleji; vlevo s trávou a mraky a několika hloupými zvířaty. Je pravda, že se ve společnosti těchto symbolů neměnnosti života cítím jako doma. V průvodu bych mohla cítit nohy, které mě drtí, kolidující střety, nemilosrdné ruce a dusivý dech. Neslyšela bych rytmus pochodu.

Salve, buďte zdrávi! Hloupá srdce. Buďme v klidu a čekejme u silnice.

Povídka Úvaha je kratičkým zamyšlením o člověku ve společnosti. Společnost bychom mohli rozdělit na statickou a dynamickou část. Tak, jak ji prezentuje významný sociolog Auguste Comte.

V této povídce statika představuje klid, meditaci, zastavení, něco pevně zakotveného a neměnného. Známe to, takhle je to odvěků. Tráva se zelená, stromy rostou, na podzim padá listí, ptáci zpívají. Nikam se nehrneme, vnímáme jen tu krásu kolem.

Dynamika je dav. Chceme plout s davem. Hrneme se kupředu. Za penězi, za lepší prací, za lepším životem. Co na tom, že občas nám někdo šlápne na nohu, vrazí nám do zubů, má silné lokty. Chceme být toho součástí. Nechceme být outsidery společnosti. Jen v dynamice je pokrok.

Ale jsme zde ve vyměřeném čase a prostoru. Je třeba dodržovat rovnováhu. Tak jako je čas na práci, tak je i čas na odpočinek. Své štěstí si musíme nalézt sami, nebo ono nalezne nás. Nebude se nás držet věčně. Poznáme i tu obrácenou stranu mince, neštěstí. To proto, abychom si pak více mohli vážit štěstí. Všimli jste si, že všechno existuje v duálu? Je světlo a tma, dobro a zlo, den a noc, nebe a země, štěstí a neštěstí, život a smrt. A tak je to i se statikou a dynamikou ve společnosti. Je nám zapotřebí obého.

Autorka tohoto příběhu Kate Chopin, rozená Katherine O'Flaherty žila v letech 1850 - 1904. Byla americkou autorkou povídek a románů.Je považovaná za předchůdkyni feministických autorů 20. století.

Chopin je uznávaná jako jedna z předních spisovatelek své doby. V roce 1915 Fred Lewis napsal "některé její práce jsou tím nejlepším, co bylo kdy napsáno ve Francii nebo dokonce v Americe".

Její otec Thomas O'Flaherty byl úspěšný obchodník, který emigroval z Galway v Irsku. Její matka Eliza Faris byla členem francouzské komunity v St. Louis. Po smrti otce v roce 1855 si Kate vytvořila blízký vztah se svou matkou, babičkou a prababičkou. Stala se vášnivou čtenářkou pohádek, poezie a náboženských alegorií, stejně tak jako klasických a moderních románů.

Dne 8. července 1870 se provdala v St. Louis za Oscara Chopina a usadila se v New Orleans. Měla šest dětí, které se narodily v letech 1871 až 1879. V roce 1879 se přestěhovali do Cloutierville na jihu farnosti Natchitoches, kde se stali aktivní v komunitě a kde Chopin získala mnoho materiálu pro svou další tvorbu, především co se týká kreolské kultury v této oblasti.

Po smrti Oscara Chopina v roce 1882 zůstala Kate sama s dluhem ve výši 42 000 dolarů. Chopin se zpočátku skutečně snažila udržet plantáže a obchod se smíšeným zbožím jejího zesnulého manžela, ale o dva roky vše prodala a odešla do St. Louis za svou matkou. Následující rok ale matka zemřela. Chopin se dostala do stavu deprese ze smrti manžela a matky. Její porodník a rodinný přítel Frederick Kolbenheyer usoudil, že psaní by jí mohlo pomoci jako terapeutická léčba. Od roku 1890 se Kate Chopin začala aktivně věnovat literatuře. Začala psát povídky, články a překlady, které se objevily v časopisech jako St. Louis Post-Dispatch.

V roce 1899 byl vydán její druhý román, The Awakening. Sklidil velké množství negativní kritiky, protože podporovala hodnoty, které byly v rozporu s chováním žen. Jednalo se především o literární náměty o ženské sexualitě, mateřství a manželské nevěře. Její nejznámější prací je příběh ženy, uvězněné v mezích despotické společnosti.

Kate Chopin vystřídala během života několik různých životních stylů. Mnoho jejích příběhů bylo o jejím životě v Louisianě.

Chopinin styl psaní byl ovlivněn jejím obdivem k Maupassantovi. Kate od něho převzala část techniky a stylu, ale přidala do tvorby "část sebe". Velmi se zaměřovala na životy žen a jejich neustálý boj o vytvoření identity v jižanské společnosti konce devatenáctého století.

Zdroje:

Autor: Kate Chopin: The Reflection (ze Selected Short Stories)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kate_Chopin

Překlad a doslov: Mirijam

Výstava Czech Press Photo 2020

A tady mám něco pro znalce Kuby. V únoru 2020 jsem se zúčastnila výstavy Czech Press Photo, která poprvé za 25 let svého fungování zavítala i do Brna. Přítel jako velký fanda do fotografování mě přiměl, abych šla na výstavu s ním.

Vím, že Pavel má z dovolené na Kubě, uskutečněné koncem roku 2019 fantastické snímky, tak jsem neodolala a zachytila jsem do mobilu fotografie Pavla Nasadila z vykuřování z Kuby. Vzhledem k tomu, že jsem u Tlustjocha podobný snímek neviděla, zveřejňuji ho spolu s informacemi o této činnosti. Vůbec jsem nevěděla, že se něco takového provádí. Třeba by k tomu mohl něco dodat.

FUMIGATION, KUBA 2019

Na Kubě je vykuřování celonárodní kampaní proti komárům Aedes aegypti. Mezi nemoci prokazatelně přenášené tímto komárem patří virus zika a horečka dengue. Kampaň je projektem ministerstva zdravotnictví a probíhá v období dešťů, případně nárazově, pokud se objeví nějaký případ onemocnění. Masivní akce se s různou intenzitou koná ve všech městech. Jedno má ale pro všechny Kubánce společné - když dorazí, je povinná. Byty, obchody, restaurace, nemocnice, banky i sklady musejí projít vykouřením. Účinnost kouře na komáry je diskutabilní, stejně tak vliv zplodin z motoru na lidské zdraví.

Na Kubě vykuřování celonárodní kampaní proti komárům Aedes aegypti, přenášejícím virus zika a horečku dengue. Kampaň probíhá v období dešťů a je povinná pro všechny Kubánce. Eduardovi je 64 a je vykuřovačem již mnoho let. Jeho příjem činí v přepočtu méně než 20 eur měsíčně. Eduardo při vykuřování truhlářské dílny v ulici Cale Muralla ve staré Havaně v červenci roku 2019. Po vykouření, které trvá pár minut, je potřeba prostor na 50 minut zavřít a opustit.

Jose si zaznamenává adresu domu před vykouřením. Pracovní směna je od 9 do 11 h a od 14 do 16 h. Za jednu směnu lze vykouřit až 50 domácností. Každá domácnost má svoji registrační kartu, výjimky se týkají jen starších lidí s kardiovaskulárními chorobami. Santiago de Cuba, červenec 2019.

VELIKONOCE

Tohoto velikonočního frajera jsem objevila na čísi zahrádce.

Zachyceno mobilem na zdravotní procházce v pátek - první velikonoční svátek

Hezké velikonoce, užívejte si nádherného počasí a chvilek volna. Takové netradiční nutí k zamyšlení. Líbí se mi vynález v některých místech, že se domluví vesnice a vždy po dvou se objeví hrkači s rouškami na zahrádce a postupně se přidávají další.

Český národ je vynalézavý. Přežili jsme jiné věci, přežijeme i koronavira - a nikdy nejezte maso z netopýra!!!

V letošní velikonoční svátky,

když bude dost látky,

místo rance vajíček

přinese roušky zajíček.

A než přejdou svátky,

přijde z vandru zpátky.

"Mámo, šijte nové

roušky koronovirové!"

HEZKÉ PROŽITÍ VELIKONOČNÍCH SVÁTKŮ A VYCHUTNÁVEJME SI TU SOUNÁLEŽITOST!!! PŘECE JEN KDYŽ PŘIJDE NA VĚC, DOKÁŽEME SI BÝT SOBĚ BLÍŽ!!!

NÁKUPNÍ SEZNAM

Až do pandemie jsem si seznam nedělala. Nu což, když tak půjdu dvakrát.

Teď se mi obrátil svět naruby, asi jako každému. Potupně jsem sáhla k lístečku. Nákup na čtyři dny v hlavě neunesu. Systematicky poskládám pořadí, co je kde uloženo a jak budu nakupovat. Vejdu. Zprvu zelenina, z druhé strany ovoce, pak maso, chleba, rohlíky, zatočím uličkou mléko a minerálky, za lahůdkami mléčné výrobky. Systematicky sepsáno, abych se nemusela vracet.

Tolik nestandardních úkonů! Hlavně nezapomenout roušku a rukavice. Sice nám vláda říká, že v obchodě s potravinami stačí rouška a rukavice. Málem jsem v roztržitosti tak vyrazila. Ale ostatní měli ještě halenku a kalhoty! Tak jsem se ještě vrátila, dooblékla se, nastříkala brýle holicí pěnou, aby se mi v roušce nemlžily, lísteček se seznamem, co nakoupit v kapse u bundy.

K tomu ještě 3 - 4 igelitové sáčky, rozdělané, protože kdybych měla roztáhnout igelitový sáček v rukavicích - to bych tam byla ještě o vánocích. A speciální malou taštičku na karty - jednu od BILLY a druhou kreditní. V rukavicích bych se do peněženky ani nedostala.

Připravím si do obchodu než tam vkročím tašku s igelitovými pytlíky, taštičku s kartami, protřu oči, nasadím brýle, abych viděla na cenovky. Zvednu oči, nějaká paní volá. "Neztratila jste něco?" Otočím se a ve vzduchu levituje můj nákupní seznam. "To je moje. Děkuji." Vrhám se po lístečku. Paní, nejspíše v izolaci nebo karanténě, byla ráda, že na ni promluvila lidská bytost. "Není zač. Vidím, že se tu něco vznáší a pomalu dosedá na zem, tak jsem myslela …" Myslela správně. Ještě nemám nasazeny rukavice, tak se mohu vrhnout po nákupním lístku. Jen aby nezafoukal vítr. A už ho vítězoslavně třímám. Zasunu ho hluboko do kapsy a vkročím do BILLY.

Nezbytně nasadím své vlastní rukavice, protože ty jednorázové mi nejdou, tak jako všechno igelitové, otevřít. Než bych si nadzdvihla roušku, naslinila prst, rozevřela rukavice a nasadila si je, tak by asi veškerá hygienická opatření ztrácela smysl, že ano?

Tolik nečekaných událostí mne rozhodí. Musím se podívat, co mám koupit. Samozřejmě nemohu otevřít zip od kapsy, kde mám svůj systematicky seřazený nákup. Stoupnu si s vozíkem kousek dál, abych udržovala 2 metrový rozestup, a po chvilce zápasu se zipem opatrně vyndávám lísteček. Nemotorné igelitové prsty chtějí zip zase zapnout, ale skřípnou se do zdrhovadla. Po urputném boji vítězím.

Vlastní nákup podle návodu proběhl bez problémů. Jen u pokladny, kde stálo několik lidí a já už dlouho byla v obchodě, jsem začala lapat po kyslíku a říkala jsem si, jestli to se mnou sekne před zaplacením nebo po něm.

Zhluboka jsem se nadechla a dole vytvořila škvíru. Ta mě včera zachránila. Sice jsem porušila pravidlo, abych si nesahala na roušku a obličej, ale zachránilo mi to život!

Jako soumar jsem se dovlekla s nákupem domů. Nic jsem nezapomněla. Přece jsem měla seznam. Sundám roušku, převleču se, dezinfikuji.

A vidím, že nejenom já jsem šťastná.

I muž mého života se přiznal:

• Koronavirus je to nejlepší, co se v mém životě stalo!
• Moje žena už nechce cestovat!
• Už nic nekupuje, protože všechno pochází z Číny!
• Už nechodí do obchodních center, aby se vyhnula davu!
• Celý čas tráví v masce se zavřenou hubou!
• To není virus! Je to požehnání!!!

Také máte takové zkušenosti?

Desireeino dítě

To ji rozesmálo, když pomyslela na Desiree s dítětem. Proč, zdálo se, že včera Desiree byla ještě menší než dítě samo; když pán, který projížděl branou Valmonde zjistil, že spí ve stínu velkého kamenného sloupu.

Malá se probudila v jeho náručí a začal plakat po "tátovi". To bylo všechno, co byla schopna udělat nebo říci. Někteří lidé si mysleli, že by sem sama mohla zbloudit, protože byla ve věku batolete. Převládající přesvědčení bylo, že ji záměrně opustila strana Texans, jejíž plachtový vůz na konci dne překročil těsně pod plantáží trajekt, který si Coton Mais držel. Madam Valmonde včas opustila všechny spekulace, ale ta, kterou jí Desiree poslala dobročinnou prozřetelností, byla dítětem, ke kterému velmi přilnula, když viděla, že se má k světu. Dívka rostla do krásy, byla něžná, laskavá a upřímná - modla Valmonde.

Nebylo divu, když jednoho dne před osmnácti lety stála u kamenného sloupu, v jehož stínu spala, že se Armand Aubigny, který tam jezdil a viděl ji, do ní zamiloval. To je způsob, jak se všichni Aubignyovi zamilovali, jako by ho zasáhl výstřel z pistole. Byl to div, že ji předtím nemiloval; protože ji znal od doby, kdy ho otec přivedl domů z Paříže, osmiletého chlapce, poté, co tam zemřela jeho matka. Vášeň, která se v něm ten den probudila, když ji uviděl u brány, se přehnala jako lavina nebo jako oheň prérie, nebo jako cokoli, co žene přes všechny překážky.

Monsieur Valmonde byl praktický a chtěl, aby věci byly dobře zváženy: to je nejasný původ dívky. Armand se podíval do jejích očí a bylo mu to jedno. Bylo mu připomínáno, že je beze jména. K čemu záleželo na jménu, když jí mohl dát jedno z nejstarších jmen v Louisianě? Jméno, na které jsou všichni hrdi. Objednal koš z ovoce z Paříže a snažil se seč mohl, aby se obrnil trpělivostí, než koš dorazí; pak byli manželé.

Madam Valmonde neviděla Desiree a dítě čtyři týdny. Když dorazila k L'Abri, otřásla se na první pohled, jako vždy. Bylo to smutně vyhlížející místo, které po mnoho let neznalo přítomnost laskavé paní, starý pán Aubigny se oženil a pohřbil svou ženu ve Francii. Příliš milovala svou vlastní zemi, než aby ji opustila. Střecha sestupovala strmě, černá jako kutna a dosahovala až za široké ochozy, které obklopovaly žlutý štukovaný dům. Velké, slavnostní duby rostly blízko nich a jejich husté, listnaté, dalekosáhlé větve je zastíňovaly jako plášť. Vláda mladého Aubignyho byla také přísná a pod ní jeho černoši zapomněli, jak být gay, jako tomu bylo v době, kdy byl starý pán bezstarostný a shovívavý.

Mladá matka se pomalu vzpamatovávala a ležela v měkkých bílých mušelínech a krajkách na gauči. Dítě bylo vedle ní, na její paži, kde usnulo, na jejich prsou. Chůva seděla vedle okna, kde se sama ovívala.

Madam Valmonde ohnula svou tělnatou postavu nad Desiree, políbila ji a okamžitě ji něžně uchopila do náručí. Pak se otočila k dítěti.

"To není dítě!" zvolala vyděšeným tónem. V té době se ve Valmonde hovořilo francouzsky.

"Věděla jsem, že budeš ohromena," zasmála se Desiree, "jak povyrostlo. Malý nakojený boubelínek! Podívej se na jeho nohy, prsa, jeho ruce a nehty - skutečné nehty na prstech. Zandrine je musela dnes ráno zastřihnout. Není to pravda, Zandrine?"

Žena majestátně uklonila svou hlavu s turbanem: "Ano, madam."

"A způsob, jakým křičí," pokračovala Desiree, "je ohlušující." Armand ho slyšel druhý den až do La Blancheovy chatrče."

Madam Valmondeová nikdy neodtrhla oči od dítěte. Zvedla ho a šla s ním k oknu, které bylo nejsvětlejší. Zevrubně prozkoumávala dítě a pak se podívala pátravě na Zandrinu, která odvrátila svou tvář a hleděla přes pole.

"Ano, dítě vyrostlo, změnilo se," řekla Madam Valmondeová pomalu, když ho pokládala vedle jeho matky. "Co říká Armand?"

Na tváři Desiree se objevil ruměnec, které hlásal štěstí sám o sobě. "Ach, Armand je nejpyšnějším otcem v osadě, věřím, hlavně proto, že je to chlapec, který nese jeho jméno. Ačkoli on neříká, že by také nemiloval dívku. Ale vím, že to není pravda. Vím, že to říká, aby mě potěšil. A mamka," dodala, přitáhla si k sobě hlavu madam Valmondeové a zašeptala, "mamka nepotrestala ani jednoho z nich od narození dítěte. Dokonce i Negrillon, který předstíral, že si spálil nohu, aby si mohl odpočinout od práce - jen se zasmál a řekl, že Negrillon je velký podvodník. Mami, jsem tak šťastná, až mě to děsí."

To, co řekla Desiree, bylo pravda. Manželství a později narození jeho syna značně změkčily panovačnou a přísnou povahu Armanda Aubignyho. Díky tomu byla jemná Desiree tak šťastna, protože ho zoufale milovala. Když se zamračil, zachvěla se, ale milovala ho. Když se usmál, považovala to za největší požehnání od Boha. Ale Armandova tmavá, hezká tvář nebyla často znetvořena mračením od dne, kdy se do ní zamiloval.

Když byly dítěti asi tři měsíce, Desiree jednoho dne dospěla k přesvědčení, že ve vzduchu něco ohrožuje její mír. Zpočátku to bylo příliš jemné na to, aby to pochopila. Byl to jen něco zneklidňujícího; tajemství ve vzduchu mezi černochy; nečekané návštěvy vzdálených sousedů, s jejichž příchodem by člověk těžko počítal. Pak podivná, hrozná změna v chování jejího manžela. Ani se neodvážila požádat o vysvětlení. Když s ní mluvil, bylo to s odvrácenýma očima, z nichž se zdálo, že vyprchalo staré milostné světlo. Odcházel z domova; a když byl přítomen, bez omluvy se vyhnul její přítomnosti a přítomnosti svého dítěte. Zdálo se, že ho zchvátil samotný duch Satana při jednání s otroky. Desiree bylo dost mizerně, až k umření.

Seděla ve svém pokoji jednoho horkého odpoledne, ve svém županu a bezmyšlenkovitě protahovala prsty prameny svých dlouhých hedvábně hnědých vlasů, které jí visely kolem ramen. Dítě, napůl nahé, spalo ve svém velkém mahagonovém lůžku, které bylo jako honosný trůn, s nebesy ze saténu. Jeden z malých chlapců z La Blanche - také polonahý - stál a pomalu ovíval dítě pavího peřím. Desireeiny oči byly nepřítomně a smutně upřeny na dítě, zatímco se snažila proniknout hrozivou mlhou. Cítila, jak se kolem ní uzavírá. Pohlédla od svého dítěte na chlapce, který stál vedle něj, a zase zpátky; znovu a znovu. "Aha!" Byl to výkřik, kterému se nemohla ubránit.

Ani nevěděla, že ho vydala. Krev se jí v žilách změnila v led a na tváři se jí nahromadila lepkavá vlhkost.

Pokusila se mluvit s malým chlapcem; ale nevydala ze sebe žádný zvuk. Když uslyšel vyslovené jméno, vzhlédl a jeho paní již směřovala ke dveřím. Odložil velký, měkký ventilátor a poslušně se vykradl pryč po bosých špičkách přes vyleštěnou podlahu.

Zůstala nehybná, s pohledem upřeným na své dítě a ve tváři se jí zjevil obrazu strachu.

V tom okamžiku vstoupil její manžel do místnosti, a aniž by si jí všiml, šel ke stolu a začal hledat něco mezi papíry, které pokrývaly stůl.

"Armande," zavolala na něj hlasem, který ho musel bodnout u srdce, pokud je člověk. Ale nevšiml si. "Armande," řekla znovu. Pak vstala a potácela se k němu. "Armande," znovu lapala po dechu a sevřela mu ruku, "podívej se na naše dítě. Co to znamená? Řekni mi to. "

Chladně, ale jemně uvolnil její prsty z jeho paže a odtáhl ruku od něj. "Řekni mi, co to znamená!" zoufale plakala.

"To znamená," odpověděl lehce, "že dítě není bílé; to znamená, že nejsi bílá."

Rychlý spád událostí a všeho, co toto obvinění pro ni znamenalo, mělo za následek, že si dodala neúprosné odvahy to popřít.

"Je to lež; to není pravda, jsem bílá! Podívej se na moje vlasy, jsou hnědé; a moje oči jsou šedé, Armande, ty víš, že jsou šedé. A moje kůže je světlá," uchopila ho za zápěstí. "Podívej se na mou ruku. Je bělejší než tvoje, Armande," zasmála se hystericky.

"Tak bílá jako La Blanche," krutě jí vrátil. Odešel a nechal ji samotnou se svým dítětem.

Když mohla v ruce držet pero, poslala zoufalý dopis madam Valmondeové.

"Moje matko, říkají mi, že nejsem bílá." Armand mi řekl, že nejsem bílá. Proboha řekněte jim, že to není pravda. Musíte vědět, že to není pravda. Umřu. Musím zemřít. Nemůžu být tak nešťastná a takhle žít."

---

Odpověď byla krátká:

"Mé vlastní Desiree: Vrať se domů do Valmonde; zpět ke své matce, která tě miluje. Přijď se svým dítětem."

Když dopis dorazil k Desiree, šla s ním do studovny jejího manžela a položila ho na stůl, před nímž seděl. Byla jako obraz z kamene: tichá, bílá, nehybná poté, co dopis položila na stůl.

V tichosti přejel studenými očima psaná slova.

Nic neřekl. "Mám jít, Armande?" zeptala se ostrým tónem se zoufalým napětím.

"Ano, jdi."

"Chceš, abych šla?"

"Ano, chci, abys šla."

Myslel si, že s ním všemohoucí Bůh jednal krutě a nespravedlivě; a nějakým způsobem cítil, že Ho platil v naturáliích, když tak bodl do duše své ženy. Navíc ji už nemiloval kvůli nevědomému zranění, které přinesla jeho domu a jeho jménu.

Otočila se jako omráčená úderem a pomalu kráčela ke dveřím v naději, že jí zavolá zpět.

"Sbohem, Armande," zasténala.

Neodpověděl jí. To byl jeho poslední osudový úder.

Desiree šla hledat své dítě. Zandrine s ním chodila po temných ochozech. Vzala toho malého z náručí chůvy bez jakéhokoli vysvětlení a sestoupila po schodech, odešla a ztratila se pod živými dubovými větvemi.

Bylo říjnové odpoledne; slunce už klesalo. Na nehybných polích černoši vybírali bavlnu.

Desiree zůstala v tenkém bílém oděvu a v pantoflích, které měla na sobě. Její vlasy byly odkryté a sluneční paprsky přinesly zlatý záblesk z hnědých kudrn. Nešla po široké, vyšlapané silnici, která vedla k vzdálené plantáži Valmonde. Přešla přes opuštěné pole, kde strniště pohmoždilo její něžné nohy, tak spoře obuté a roztrhalo tenké šaty na kousky.

Zmizela mezi rákosím a vrbami, které zesílily podél břehů hluboké a nehybné zátoky; už se nevrátila.

O několik týdnů později se v L'Abri odehrála kuriozní scéna. Uprostřed hladce zametaného dvorku byl velký oheň. Armand Aubigny seděl v široké chodbě, která poskytovala výhled na podívanou; a byl to on, kdo rozdal půl tuctu černochům materiál, který udržoval tento oheň v plamenech.

Půvabná vrbová kolébka se všemi pozlátky ležela na hranici, která byla živena bohatstvím novorozenecké výbavičky. Byly tam hedvábné šaty, vedle nich ležely sametové a saténové, tkaničky a výšivky, čepice a rukavice, protože tyto věci měly vzácnou kvalitu.

Poslední věc, která měla být spálena, byl malý svazek dopisů; nevinné malé čmáranice, které mu Desiree poslala během dnů jejich hádky. V šuplíku byl zbytek jednoho, který vzal. Ale nebyl Desiree; byl součástí starého dopisu jeho matky otci. Přečetl si ho. Poděkovala Bohu za požehnání lásky jejího manžela:

"Ale především," napsala, "děkuji dobrému Bohu za to, že uspořádal naše životy tak, že náš milý Armand nikdy nebude vědět, že jeho matka, která ho zbožňuje, patří k rase, která je prokletá otroctvím."

Zdroj:

Autor: Kate Chopin: Desiree's Baby (z Awaking and Selected Short Stories)

Překlad: Mirijam

ZA ZÁTOKOU II.

Zdálo se, že ji instinkt vede. Když se před ní rozevřela hladká cesta, znovu pevně zavřela oči, aby neviděla ten neznámý a děsivý svět.

Když se blížila k obydleným místům, zahlédlo ji dítě, které si hrálo v trávě. Zařvalo zděšením.

"La Folle!" křičelo pronikavým hlasem. "La Folle překročila zátoku!"

Výkřik se nesl řadou chatrčí.

"Tam, dívejte, La Folle překročila zátoku!"

Děti, staří muži, staré ženy, mladí s kojenci v náručí, se hrnuli ke dveřím a oknům, aby viděli tu ohromující podívanou. Většina z nich se otřásla pověrčivým strachem z toho, co by to mohlo znamenat. "Nese Cheriho!" někteří z nich křičeli.

Někteří z těch odvážnějších se shromáždili kolem ní a byli jí v patách. Ustoupili před novou hrůzou, když na ně obrátila zkřivenou tvář. Oči měla krvavé a sliny vytvořily bílou pěnu na jejích černých rtech.

Někdo před ní běžel dopředu, k místu, kde P'tit Maitre seděl se svou rodinou a hosty na galerii.

"P'tit Maitre!" La Folle překročila zátoku! Podívej se na ni! Podívej se na ni. Nese Cheriho!" Tato překvapivá zpráva byla první, kterou měli, když se žena přiblížila.

Teď byla na dosah. Šla dlouhými kroky. Její oči byly zoufale upřeny před ni a těžce vydechla jako unavený vůl.

Dole u schodiště, po kterém již nemohla vylézt, položila chlapce do náručí svého otce. Pak svět, který se zdál La Folle červeným, náhle zčernal - jako ten den, kdy viděla prach a krev.

Na okamžik se otočila. Než se k ní dostala podpůrná ruka, těžce klesla na zem.

Když La Folle získala vědomí, byla znovu doma, ve své vlastní chatrči a na své vlastní posteli. Měsíční paprsky, které stékaly otevřenými dveřmi a okny, dávaly to, co bylo potřeba. Stará černá máma stála u stolu a připravovala směs čajů z vonících bylin. Bylo velmi pozdě.

Ostatní, kteří přišli, a zjistili, že se jí drží stupor[1], znovu odešli. Byl tam P'tit Maitre a spolu s ním doktor Bonfils, který řekl, že La Folle může zemřít.

Ale smrt kolem ní prošla. Hlas, jímž hovořila s tetou Lizette, která tam v koutku pro ni vařila bylinný čaj tisane[2].

"Jestli mi podáš dobrý nápoj, teto Lizette, věřím, že usnu."

A spala; tak tvrdě a zdravě, že stará Lizette bez výčitek svědomí se tiše vykradla, aby se vplížila zpět přes měsíční pole do své vlastní chatrče v nové čtvrti.

První dotek chladného šedého rána probudil La Folle. Klidně vstala, jako by s ní zmatek neotřásl a neohrožoval včera její existenci.

Oblékla si novou modrou halenu z bavlny a bílou zástěru, protože si vzpomněla, že je neděle. Když si pro sebe připravila šálek silné černé kávy a napila se s chutí, opustila ​​chatrč a znovu kráčela přes staré známé pole až k okraji zátoky.

Nezastavila se tam, jako to vždycky předtím dělávala, ale vykročila dlouhým, pevným krokem, jako by to činila celý život.

Když si udělala cestu křovím a bavlníkovými stromy, které lemovaly protější břeh, ocitla se na hranici pole, kde bílá, potrhaná bavlna s rosou nad ní zářila po celých akrech polí jako matné stříbro v časném úsvitu.

La Folle se zhluboka nadechla, když se dívala po celé zemi. Kráčela pomalu a nejistě, jako ten, kdo jen stěží chápe, rozhlíží se kolem sebe a jde.

Chatrče, ze kterých včera vycházel křik hlasů a vybízel k pronásledování, byly nyní tiché. V Bellissime ještě nikdo nebyl. Jen ptáci, kteří se sem a tam pohybovali na živých plotech, byli vzhůru a zpívali své ranní písně.

Když La Folle přistoupila k širokému úseku sametového trávníku, který obklopoval dům, pohybovala se pomalu a s potěšením po jarním trávníku a vychutnávala si každý krok.

Přestala hledat, odkud přicházely ty vůně, které napadaly její smysly vzpomínkami z dávné minulosti.

Rostly tam modré fialky, o které byla okradena a které vykukovaly ze svých zelených a kvetoucích postýlek. Byly tam, pokropeny vodou z velkých voskových zvonů magnólie vysoko nad hlavou a z jasmínových chomáčů kolem ní.

Byly tam i růže bez čísla. Po pravé i levé straně palem se táhnou v širokých a elegantních křivkách. Všechno to vypadalo jako kouzlo pod zářícím leskem rosy.

Když La Folle pomalu a opatrně přidala mnoho dalších kroků, které vedly k verandě, otočila se a ohlédla se zpět na nebezpečný výstup, který vykonala. Pak zahlédla řeku, jak se ohýbá jako stříbrný luk na úpatí Bellissime. Její duše byla plná nadšení.

La Folle tiše zaklepala na dveře, které byly téměř na dosah ruky. Matka Cheriho brzy opatrně otevřela. Rychle a chytře zakryla úžas, který cítila při pohledu na La Folle.

"Aha, La Folle! To jsi ty. Tak brzy?"

"Oui, madam. Přicházím, abych se zeptala, jak se daří dnes ráno malému Cherimu."

"Cítí se lépe, děkuji, La Folle." Dr. Bonfils říká, že to nebude nic vážného. Teď spí. Vrátíš se, až se probudí?"

"Ne, madam." Počkám a promluvím s Cherim až se probudí." La Folle se posadila na nejvyšší schodek verandy.

Do tváře se jí vkradl výraz zázraků a hlubokého pochopení, když poprvé sledovala, jak slunce vychází z nového, krásného světa za zátokou.

Doufám, že se vám povídka líbila. Obrázek výše, použitý z bezplatné databáze Pixabay, představuje květy magnólií.

Přemýšlela jsem, co to vlastně je bayou. Přeložila jsem bayou jako zátoka, i když moudré slovníky uvádí i jiné možnosti. Na mysli mi telepaticky vyskočila krásná píseň od Lindy Ronstadt "Blue Bayou" (Official Music Video), kde všechny sny se vyplní, tam za modrou zátokou. Vymění je za všechny diamanty a poklady světa, jen buď se mnou, vrať se ke mně tam do modré zátoky.

Zdroj:

Autor: Kate Chopin: Beyond the Bayou (z Awaking and Selected Short Stories)

Překlad: Mirijam

---

[1] nadměrná strnulost a ztuhlost, při níž postižený minimálně odpovídá na zevní podněty. Může být reakcí na otřesný zážitek, vyskytuje se u hysterie (disociační s.) apod.

[2] bylinný čaj; také archaicky lékařský nápoj, původně vyráběný z ječmene

ZA ZÁTOKOU I.

Zátoka se kroutila jako půlměsíc kolem místa, na kterém stála La Folleina chatrč. Mezi potokem a chatrčí leželo velké opuštěné pole, kde se dobytek pásl, na místě, kde ho zátoka zásobovala dostatečně vodou. Přes lesy, které se táhly zpět do neznámých oblastí, nakreslila žena imaginární linii a do tohoto kruhu nikdy nevstoupila. To byla její jediná mánie.

Nyní to byla velká, vychrtlá, černá žena kolem třiceti pěti. Její skutečné jméno bylo Jacqueline, ale každý na plantáži ji nazýval La Folle, protože v dětství byla vyděšená, doslova "byla mimo mysl" a nikdy ji úplně nezískala.

Bylo to, když celý den v lesích probíhala potyčka a ostrostřelba. Večer byl blízko, když se P'tit Maitre, malý pán, černoch pokrytý prachem a rudou krví, dovrávoral do chatrče Jacquelininy matky a jeho pronásledovatelé mu byli v patách. Ten pohled ji zmátl rozum dítěte.

Bydlila sama ve své osamělé chatrči, protože zbytek čtvrtí byl dávno odstraněn mimo její zrak a znalosti. Měla větší fyzickou sílu než většina mužů a zpracovala bavlnu, vypěstovala kukuřici a tabák lépe než nejlepší z nich. Ale o světě za zátokou dlouho nevěděla nic, až na to, co ji její morbidní fantazie zplodila.

Lidé v Bellissime si na ni a její způsoby zvykli a nemysleli si o tom nic. Dokonce když "stará paní" zemřela, nepřemýšleli, že La Folle nikdy nepřekročila zátoku, ale stála na její straně, kvílela a naříkala.

P'tit Maitre byl nyní majitelem Bellissime. Byl to muž středního věku, okolo sebe rodinu s krásnými dcerami a malým synem, kterého La Folle milovala, jako by byl její vlastní. Říkala mu Cheri, a stejně tak i ostatní, protože mu tak říkala ona.

Žádná z dívek jí nikdy nebyla tak blízká jako Cheri. Všichni milovali být s ní a poslouchat její úžasné příběhy o věcech, které se vždycky staly "tam za zátokou."

Žádný z nich však nehladil její černou ruku tak, jak to dělal Cheri, ani neopírali své hlavy o její koleno tak důvěrně, ani neusnul v jejím náručí jako Cheri. Cheri teď takové věci sotva dělal, protože se stal hrdým majitelem zbraně a odřízl se od černých kadeří.

To léto - v létě Cheri dal La Folle dvě černé kadeře svázané uzlem červené stužky - v zátoce bylo vody tak málo, že i malé děti v Bellissime ji dokázaly překročit pěšky a dobytek byl poslán na pastvu dolů k řece. La Folle litovala, když odešli, protože milovala ty hloupé společníky a měla ráda pocit, že tam jsou, a slyšela je procházet se v noci až k její vlastní ohradě.

Bylo sobotní odpoledne, pole byla opuštěná. Muži se zhoufovali v sousední vesnici, aby udělali týdenní obchody, a ženy byly zaměstnány domácími záležitostmi - La Folle i ostatní. Tehdy se spravila a ručně vyprala šaty, vydrhla dům a pekla.

Při pečení nikdy nezapomněla na Cheri. Dnes pro něj vytvořila sladký dezert, pečivo (croquignoles) těch nejúžasnějších a lákavých tvarů. Takže když viděla, jak se chlapec vleče starým polem s jeho zářící malou puškou na rameni, přátelsky na něj zavolala: "Cheri! Cheri!"

Cheri však výzvu nepotřeboval, protože k ní přistoupil přímo. Všechny jeho kapsy byly narvané mandlemi a rozinkami a pomerančem, který pro ni zajistil před výbornou večeří, kterou ten den dostal v domě svého otce.

Byl to desetiletý mladík s tváří jako slunce. Když vyprázdnil kapsy, La Folle poplácala jeho kulatou červenou tvář, otřela si špinavé ruce o svou zástěru a uhladila vlasy. Pak ho sledovala, jak se svými koláčky v ruce vyklouzl z chatrče a zmizel v lese.

Vychloubal se věcmi, které bude dělat se svou zbraní venku.

"Myslíš, že dostali do lesa spoustu jelenů, La Folle?" zeptal se a jako zkušený lovec již cítil ve vzduchu dobrý lov.

"Ne, ne!" žena se zasmála. "Nehledej žádného jelena, Cheri." Je příliš velký. Ale přines La Folle jednu dobrou tučnou veverku, aby mohla připravit večeři na zítřek, "ona bude uspokojena". "Jedna veverka to není žádné jídlo." Přinesu ti jelena, jednoho, La Folle," pochlubil se pompézně, když odcházel.

Když žena o hodinu později uslyšela chlapcovu pušku blízko okraje lesa, nepomyslela by na nic, kdyby ostrý výkřik úzkosti nenásledoval zvuk.

---

Vytáhla paže ze sudu, plného mýdlového roztoku, do kterého byly zapuštěny, usušila je o zástěru a co nejrychleji, jak ji nesly její chvějící se končetiny, spěchala na místo, odkud přišel zlověstný výkřik.

Bylo to, jak se obávala. Zjistila, že Cheri leží natažený na zemi s puškou vedle něj. Zbožně zasténal: "Jsem mrtvý, La Folle! Jsem mrtvý! Umřel jsem!"

"Ne, ne!" zvolala rozhodně, když poklekla vedle něj. "Oviň paže kolem šíje La Folle, Cheri. To nic není, tak pojď; to nic není." Zvedla ho do svých mocných paží.

Cheri nesl zbraň ústím dolů. Klopýtl, nevěděl jak. Věděl jen, že má někde v noze uvízlou kulku, a myslel si, že jeho konec je nezvratný. Nyní s hlavou na ženském rameni sténal a plakal bolestí a strachem.

"Ach, La Folle! La Folle! Bolí to tak moc! Nemůžu to vydržet, La Folle!"

"Neplač, mé dítě, mé dítě, můj Cheri!" mluvila žena konejšivě a dlouhými kroky pokryl zem. "La Folle je u tebe; doktor Bonfils přijde a mému Cherimu bude zase dobře."

Dostala se až k opuštěnému poli. Když ho překročila se svou drahocennou zátěží, neustále a neklidně se dívala ze strany na stranu. Měla hrozný strach - strach ze světa za zátokou, morbidní a šílený strach, kterým trpěla od dětství.

Když byla na okraji zátoky, stála tam a křičela o pomoc, jako by na tom závisel život: "Ach, malý pán! Malý pán! Tak pojďte! Pomoc!"

Žádný hlas neodpovídal. Cheriho horké slzy jí opařovaly krk. Volala každým směrem, do každého místa a stále nepřicházela odpověď.

Křičela, kvílela; ale ať už její hlas nikdo neslyšel nebo si ho nikdo nevšímal, na její zběsilé výkřiky nepřicházela žádná odpověď. A po celou dobu Cheri zasténal, plakal a prosil, aby ho vzala domů k matce.

La Folle se naposledy zoufale rozhlédla kolem sebe. Jímala ji extrémní hrůza. Přitiskla dítě ke svému prsu, kde cítil, jak její srdce bije jako kladivo. Pak zavřela oči a najednou se rozběhla po mělkém břehu zátoky a nezastavila se, dokud nevystoupila na protějším břehu.

Stála tam a třásla se, když otevřela oči. Pak se vrhla na stezku mezi stromy.

S Cherim už nemluvila, ale neustále mumlala: "Ježíši Kriste, smiluj se nad La Folle! Bože, smiluj se nade mnou!"

PRONÁSLEDOVANÁ MYSL

Pokud byste si mohli vybrat hodinu bdělosti z celé noci, byla by to tato. Od svého bdělého stavu před spaním, v jedenáct, jste měli dost odpočinku, abyste odstranili tlak včerejší únavy, zatímco před vámi, dokud slunce nevyjde z "Far Cathay" a nerozjasní vaše okno, je téměř prostor letní noci - jedna hodina strávená v myšlenkách s napůl zavřenýma očima mysli a dvě v příjemných snech a dvě v tomto podivném požitku zapomnětlivosti jako je radost a bída. Okamžik vstávání patří do jiného časového období a zdá se tak vzdálený, že skok z teplé postele do mrazivého vzduchu nelze s hrůzou očekávat. Včerejšek už zmizel mezi stíny minulosti; zítřek se ještě nevynořil z budoucnosti. Našli jste mezilehlý prostor, ve kterém podnikání života nevyrušuje, kde plynoucí okamžik přetrvává a stává se skutečnou přítomností; místo, kde si otec Čas, když si myslí, že ho nikdo nepozoruje, sedne u cesty, aby se nadechl. Ach, že by usnul a nechal smrtelníky žít, aniž by stárl!

Jak výjimečný okamžik je ten první, kdy si stěží začínáte vzpomínat, poté, co jste začali od půlnoci spát! Když zavřete oči tak najednou, zdá se, že jste překvapili osobnosti svého snu, které jste všechny svolali kolem vaší postele, ulpíte na nich jedním širokým pohledem, než budou moci zapadnout do temnoty. Nebo abychom změnili metaforu, ocitnete se na okamžik, kdy se probudíte v té oblasti iluzí, kde spánek byl přestupní stanicí, a spatříte jeho strašidelné obyvatele a podivuhodné scenérie a budete vnímat jejich podivnosti, čehož nikdy nedosáhnete, když je sen nenarušený. Vzdálený zvuk hodin kostela se ve větru k vám jen slabě doléhá. Ptáte se sami sebe, napůl vážně, zda vám zvuk někdo ukradl z vašeho probuzeného ucha z nějaké šedé věže, která stála v okolí vašeho snu. Zatímco jste ještě v napětí, další hodiny, houpajíce se za hlasitého hluku nad spícím městem s tak plným a zřetelným zvukem a tak dlouhým zamumláním v sousedním vzduchu, že jste si jistí, že musí postupovat z věže v nejbližším rohu. Počítáte, jak hodiny bijí - jeden, dva; a pak přestanou rázným zvukem, třetí úder pořádně zazní uvnitř zvonu.

Doposud jste ležel dokonale klidně, protože sebemenší pohyb rozptýlí fragmenty vašeho spánku. Nyní, když jste neodvolatelně vzhůru, pohlédnete napůl staženým okenním závěsem a zjistíte, že sklo je ozdobeno fantastickými věcmi, které namaloval mráz a že každá okenní tabule představuje něco jako zmrzlý sen. Bude dost času na vysledování analogie při čekání na zavolání k snídani. Z průzračné části skla, kde stříbrné vrcholky vrcholů mrazové scenérie nevystupují, je nejviditelnějším objektem kostelní věž, jejíž bílá špičatá věž vás nasměruje do zimního lesku nebeské klenby. Můžete téměř rozlišit čísla na hodinách, která právě oznámila hodinu. Taková mrazivá obloha a střechy pokryté sněhem a dlouhý výhled na zamrzlou ulici, celou bílou a vzdálená voda ztvrdlá ve skále, by vás mohla přimět zachumlat se i pod čtyři přikrývky a vlněný přehoz. Přesto se podívejte na tu slavnou hvězdu! Její paprsky se odlišují od všech ostatních, a ve skutečnosti vrhají stín okenního křídla na postel se září hlubšího odstínu než měsíční svit, i když nevytváří tak přesnou siluetu.

Klesnete dolů a zaboříte svou hlavu v polštářích, celou dobu se třesete, ale více holou myšlenkou na polární atmosféru než tělesným chladem. Je příliš zima, než abyste myšlenky pustili ven. Spekulujete o tom, jak nosit celou svou Existenci v posteli jako ústřice ve své skořápce, spokojit se s pomalou extází nečinnosti a ospale si uvědomit nic jiného než lahodné teplo, jaké nyní znovu cítíte. Ach! Tato myšlenka byla ve vleku dalších myšlenek a vyvolala příšerný nápad. Myslíte si, jak mrtvý ležíte ve svých studených pláštích a úzkých rakvích, zdrcující zima hrobu vámi prostupuje, a nemůžete přesvědčit svou fantazii, aby se ani nesmršťovala, ani nechvěla, když sníh teče přes jejich malé kopce a hořké vytí buší na dveře hrobky. Tato pochmurná myšlenka shromáždí další pochmurné myšlenky a naráz vás vrátí do stavu bdělosti.

V hlubinách každého srdce je hrobka a žalář, ačkoli světla, hudba a veselí, tam nahoře, nás mohou přimět zapomenout na jejich existenci a na pohřbené nebo vězně, které skrývají. Ale někdy a nejčastěji o půlnoci jsou tyto temné nádoby otevřeny dokořán. V takovou hodinu, když má mysl pasivní citlivost, ale žádnou aktivní sílu - když je představivost zrcadlem, které dodává všem myšlenkám živost bez možnosti jejich výběru nebo ovládání - pak se modlete, aby vaše zármutky mohly spát a bratrství výčitek svědomí nepřerušily jejich řetěz. To je příliš pozdě. Pohřební družina přichází se procházet u vaší postele. Vášeň a cit nabývají tělesné podoby a věci mysli se jako přízraky míhají před očima. Je tu váš nejranější zármutek, bledý, mladý, truchlící, který nese sebou sestru podobnou první lásce,smutně krásnou, s posvátnou sladkostí v jejích melancholických rysech a milostí v jejím rouše černé barvy. Dále se objeví stín zničené láskyplnosti s prachem mezi jejími zlatými vlasy a jasnými oděvy, které všechny vybledly a znetvořily, ukradly z vašeho letmého pohledu s klesající hlavou strach z vyčítání: byla vaše nejmilejší naděje, ale klamná; když jí teď zavoláte, budete zažívat Zklamání. Přísnější forma uspěje, se semknutým obočím, nad ním plno vrásek, pohledem a gestem železné autority. Neexistuje pro to žádné jméno, ledaže by to byla Osudovost - znak zlého vlivu, který ovládá vaše bohatství, démon, kterému se na počátku života vystavujete nějaké chybě, byli jste navždy svázáni a byli jeho otrokem, kdykoli jste ho poslouchali. Podívejte se na ty ďábelské linie, které tápaly z temnoty, sevřené rty do pohrdání, výsměch toho živého oka, výhružně vztyčený prst dotýkající se bolavého místa ve vašem srdci! Pamatujete si na jakýkoli čin, nesmírně pošetilý, při kterém byste se červenali i v nejodlehlejších jeskyních na Zemi? Pak rozpoznáváte svůj stud.

Přihrávka, ubohá kapela! Dobře pro toho bdělého, pokud ho neklidně nešťastného neobklopí divoký kmen - ďáblové provinilého srdce, které drží peklo uvnitř sebe. Co když Výčitky svědomí mají převzít rysy zraněného přítele? Co když by ten ďábel měl přijít v ženských šatech s bledou krásou uprostřed hříchu a pustiny a lehnout si vedle vás? Co když by měl stát u vaší postele jako mrtvola s krvavou skvrnou na plášti? Postačující bez takové viny je tato noční můra duše, toto těžké, těžké klesnutí duchů, tato zimní chmurnost okolo srdce, tato nezřetelná hrůza mysli, která se mísí s temnotou pokoje.

Zoufalým úsilím začínáte ve vzpřímené poloze, vymaníte se z jakéhokoli vědomého spánku a divoce se díváte kolem postele, jako by ti ďáblové byli kdekoli, ale ne ve vaší strašidelné mysli. Ve stejné chvíli spící uhlíky v krbu vysílají záblesk, který bledě osvětluje celou vnější místnost a bliká dveřmi ložnice, ale nemůže zcela rozptýlit její nejasnost. Vaše oko hledá cokoli, co by vám mohlo připomenout živý svět. S dychtivou drobností vezmete na vědomí stůl blízko krbu, knihu s nožem ze slonoviny, který leží mezi jejími listy, rozložený dopis, klobouk a padlou rukavicí. Plamen brzy zmizí a spolu s ním je celá scéna pryč, i když její obraz zůstává na okamžik v mysli, když tma pohltí realitu. V celé komoře je stejná temnota jako dříve, ale ve vaší hrudi už není stejná sklíčenost.

Když vaše hlava spadne zpět na polštář, myslíte si - a je to vysloveno šepotem - jak příjemné v této noční osamělosti by byl nádech a výdech mělkého, povrchového dýchání, tiššího než je to vaše, mírný tlak jemných ňader, tiché pulzování čistšího srdce, které udělí mírumilovnost vašemu neklidnému tichu, jako by vás ten laskavý spáč vtáhl do jejího snu. Její vliv na vás působí, i když nemá existenci, pouze v momentálním obrazu. Klesáte na kvetoucím místě na hranicích spánku a bdělosti, zatímco vaše myšlenky povstávají před vámi v obrázcích, všechny rozpojeny, přesto všechny asimilovány všudypřítomnou radostností a krásou. Kroužení nádherných letek, které se třpytí na slunci, je následováno veselím dětí kolem dveří školního domu pod zářivým stínem starých stromů v rohu rustikální uličky. Stojíte ve slunečním dešti letní sprchy a bloudíte mezi slunnými stromy podzimního lesa a díváte se nahoru na nejjasnější ze všech duh, které překrývají neporušený pás sněhu na americké straně Niagary. Vaše mysl příjemně bojuje mezi taneční září kolem krbu mladého muže a jeho nedávné nevěsty a lety ptáků na jaře, kteří si cvrlikají o svém nově vytvořeném hnízdě. Cítíte veselé skákání lodi před vánkem a sledujete ladné nohy dívek v růžovém, jak provádějí svůj poslední a nejšťastnější tanec v nádherném tanečním sále a ocitnete se v brilantním kruhu přeplněného divadla, jak opona padá přes osvětlenou a nadýchanou scénu.

S nedobrovolným startem se zmocníte vědomí a to dokážete tím, že jste napůl vzhůru a spustíte pochybnou paralelu mezi lidský život a čas, který teď uplynul. V obou se vynoříte z tajemství, projdete skrze neštěstí, které můžete, ale nedokonale ovládat, a přenesete se k dalšímu tajemství. Nyní přichází hromada vzdálených hodin, které bijí mdleji a mdleji, než se vrhnete dál do divokosti spánku. Je to pouzdro dočasné smrti. Váš duch odešel a bloudí jako svobodný občan mezi lidmi temného světa, hlídá podivné památky, ale bez údivu nebo zděšení. Klidná možná bude poslední změna - tak ničím nenarušená, jako by mezi známými věcmi byl vstup duše do svého věčného domova.

Nathaniel Hawthorne byl americký spisovatel románů a povídek. Žil v letech 1804 - 1864. Patří mezi klasiky americké literatury a společně s Melvillem a Poemem se řadí mezi "temné" romantiky. Jeho díla vyjadřují silnou skepsi a věnují se hlavně temným stránkám člověka i společnosti. Psal povídky s podivnou poeticko-fantastickou atmosférou. Využívá hojně alegorie čili jinotajů a jeho dílo některými rysy připomíná pozdější magický realismus, směr, ve kterém se prolíná reálná skutečnost s iluzorními prvky. Je pokládán za jednoho ze zakladatelů americké fantasy. Ne nadarmo patřil do kruhu transcendentalistů.

Zde předložená povídka je náročná na čtení, ale má své osobité kouzlo v prolínání myšlenek ve snu a v bdělém stavu. Povídka Pronásledovaná mysl nám velice důvěryhodně přibližuje stavy vyššího vědomí.

Zdroj:

Autor: Nathaniel Hawthorne: The Haunted Mind (z Twice Told Tales)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nathaniel_Hawthorne

Překlad a doslov: Mirijam