čtvrtek 29. srpna 2019

KNIHY MÉHO ŽIVOTA

Nedávno jsem četla příběh. Mladý muž dostudoval. K promoci je zvykem dávat svým dětem hodnotné dary. Mladík si přál auto. Při blahopřání k němu přistoupil otec a podával mu knihu. Ne tak ledajakou, bibli. Chlapec se zatvářil kysele, slušně poděkoval.

Přišel domů a vztekle mrskl biblí do kouta. Celá léta se na knihu ani nepodíval. Ubíhal čas a otec zemřel. Nostalgicky se začal probírat věcmi, které od otce dostal. Do očí mu padla stará, zaprášená, nepoužívaná bible. Sfoukl z ní prach, utřel ji a bezmyšlenkovitě začal listovat.

Na jedné straně byl založen šek s vypsanou sumou přesně tak velkou, kolik stálo vytoužené auto.

A kniha mého života? Nejspíš by to vyhrála kniha Darebák od Hany Klenkové. Bohužel kniha se mi při rekonstrukci bytu někam zatoulala, což mě velice mrzí, že na ni ne a ne narazit.

Kniha začíná slohovou prací o mámě. Ten začátek mi utkvěl v paměti.

Martin se ušklíbl. Co má vlastně psát? Rozpačitě pohazoval perem a koukal z okna. "Martine, ty nebudeš psát?" "Má psát jako všichni ostatní spolužáci o tom, jak jejich máma je krásná, že má blond vlasy, krásné modré oči, je štíhlá, pěkné oblečení? Nic z toho není pravda." Na druhou výzvu začal psát.

"Moje máma je zlodějka a ať je. Posledně šlohla husu a bylo to fajňácký, jenže já dostal mrňavej kousek. Taky je cuchta a tahá se s Cápkem…"

Kaňka jako dům mi vyletěla z pera. Učitel Nedoma stál nade mnou, tahal mě za ucho a syčel: "Ty neřáde, takhle se mluví o vlastní mámě? Do ředitelny!"

Kniha končí dobře. Martin se dostal z nelehkého období. Pomohlo mu k tomu několik lidí, se kterými se stýkal. Jedním z nich byl dobrosrdečný stařík, malíř; později vychovatel v dětském domově a učitelé, kteří v něm viděli potenciál. Stal se z něho slušný a spořádaný člověk.

Proč mám tuhle knihu v oblibě? Připomíná mi mé dětství. Říkala jsem si, podívej, někdo jiný se má stejně tak mizerně jako ty. Ještě hůř. O Martina nikdo nestál. O tebe ano, ale opravdu? A koukej, dostal se z toho. Přežil své vlastní neutěšené dětství. Jde to.

Druhá kniha, které si velice vážím, je kniha Bubáci a hastrmani od Josefa Lady. Je to veselé vyprávění o strašidlu Mulisákovi a vodníku Brčálovi, o jejich radostech a strastech s výchovou svých potomků.

Knihu jsem dostala od paní učitelky za zvláštních okolností. Ona pochopila, že existují oprávněné důvody, kdy se píší úkoly na ulici na chodníku a ne doma a že někdy je lepší o tom mlčet. Přece jí nebudu povídat o tom, že jsme se s mamkou bály o svůj život, že nás táta zabije a celou noc jsme prochodily po ulicích. Nad ránem jsem se stavila jen pro moji aktovku. No, úkol jsem psala na chodníku, ale ne ve škole, tak mi ta pětka přišla hrozně nespravedlivá. Nemám ráda nespravedlnost a Šmouly. Paní učitelky si velice vážím za to, že po mně nemámila trapné vysvětlování před celou třídou a ocenila můj postoj.

Třetí kniha, která vznikla v roce 1928 a po jistou dobu byla zakázána publikovat, přibližuje atmosféru Anglie a Francie v období kolem první světové války.

Pojednává o smutku a osamělosti Štěpánky Gordonové. Velmi osamělí lidé prý hledají hvězdu, na niž by zavěsili svůj smutek. Ani zázemí bohatého domova, odkaz krásného manželství rodičů, vzdělání, spisovatelský talent, ani úspěch, vojenské vyznamenání za osobní statečnost neuchrání tuto ženu před nepochopením, výsměchem a odsouzením společnosti. Musela projít tou nejkrutější zkouškou ohněm pro svůj lesbický vztah ke krásné, sobecky zbabělé vdané Anděle. Musela ustoupit v osudovém vztahu k mladičké Marii. I na dně nejhlubší studně však bývají vidět hvězdy.

V dnešní době by Štěpánka takové problémy neměla. Společnost spíše vyzdvihuje jinak orientované jedince a po právu mohou žít plnohodnotný život v páru. Brožovaná publikace velmi sugestivně líčí pocity, trápení, touhu a lásky Štěpy Gordonové. Kniha Studna osamění od Radclyffe Hallové mě velice dojala a četla jsem ji jedním dechem.

A poslední kniha, která mně učarovala, je kniha Člověk bestie od Emila Zoly. Pojednává o pilném, laskavém, inteligentním, hodném Jakubovi, který má poruchu osobnosti a za určitých okolností má touhu vraždit.

A jak Filoménu teď držel a tiskl k sobě, úzkostná touha plná temné hrozby se ozvala živěji. Ale byl přece již uzdravený. Přesvědčil se o tom, musí to vědět, protože se jí už zmocnil a docela klidně. Byl tak rozrušený, že by se jí byl ze strachu před záchvatem vymanil z náručí, kdyby ho neuklidňovalo, že je zahalená tmou. Nikdy totiž, ani ve dnech svých nejhorších krizí, by byl neuhodil, pokud neviděl. Filoména ho však náhle zatáhla na travnatý svah vedle opuštěné cesty, po které šli, a položila se na zem; a jeho nestvůrná potřeba se v tu chvíli vrátila zpátky, popadla ho zuřivost a začal v trávě šmátrat po zbrani, po kameni, aby jí rozbil lebku. S trhnutím vyskočil a dal se na útěk jako šílený. Za sebou slyšel mužský hlas, nadávky.

Tak tedy jedna vražda nestačila! Nenasytil se dostatečně Severíniny krve, jak si myslel ještě dnes ráno! Začíná to znovu. Bez ustání se bude muset ukájet ženským masem. Tentokrát dokonce ani nepotřeboval to svůdné maso vidět: sotva jen ucítil v rukách jeho teplo, strhla ho vražedná chlípnost jako divokého samce, který musí rozpárat samici břicho. S jeho životem je konec, nemá před sebou už nic, jen tu hlubokou noc, kterou běží, jen tu noc, plnou nesmírné beznaděje.

Ve vlaku se setkal s manželem Filomény Pecqueuxem, který tam pracoval jako topič a strojvůdce. "Sebral jsi mi ženu … Tak si běž, kam patříš! " a začali se rvát. Pecqueux v posledním vzepětí Jakuba svrhl. Jakmile ale Jakub hrůzou bez sebe ucítil prázdno, pověsil se mu tak křečovitě na krk, že ho stáhl s sebou. Ozvaly se dva příšerné výkřiky, které splynuly v jeden a zmlkly. Oba muži spadli společně a strženi rychlostí se dostali pod kola, která je rozmačkala, rozsekala; pořád v tom strašném objetí, oni dva, kteří tak dlouho žili jako bratři. Našli je bez hlav, bez nohou, dva krvavé trupy, které se pořád ještě objímaly, jako by se chtěly zadusit.

A lokomotiva, už nikým neřízená, jela dál a dál.

Závěr knihy je prolnut základními sociálními a společenskými problémy.

Zběsile se řítící vlak bez strojvůdce odváží nočními temnotami transport vojáků na bojiště prusko-francouzské války. Lokomotiva se řítila tmou se svým nákladem těl určených dělům, s opilými a únavou už zpitoměnými vojáky, kteří nepřestávali zpívat.

Jako by chtěl Zola tímto závěrem ukázat, že zabíjení, kterého jsme byli svědky v jeho románě, je nicotné proti jatkám, která čekají vojáky ve válce.

Zola - naturalista. Četla jsem od něho i úchvatný román Zabiják, Nana, U štěstí dam, Germinal. Zemi mám v knihovně, ale ještě jsem ji nečetla.

Mám ráda naturalistické knihy, které mi dávaly pocit, že někdo může trpět více než já.

K mým oblíbeným autorům ještě patří Hans Fallada. Zdědila jsem knihu Kdo už jednou seděl v base, v originále Kdo už jednou žral z plechové misky ještě ve starodávném kurentu. Hans Fallada, znalec lidí, kteří padli až na samé dno.

Abych nekončila takhle pesimisticky, dodám, že ráda si přečtu i Povídky Grossmanna a Šimka nebo Stařeček Pagáč vyprávjajú.

Čo bolo, to bolo, terazky som majorom.

Žádné komentáře:

Okomentovat