Co jsem vám chtěl bezpodmínečně ještě předtím říct …
Znáte pocit, když se člověk vznáší? (Vím, co si teď asi pomyslíte: Přede mnou vlastně leží román a žádný návod, jak se vznášet).
Ale vážně, už jste si to někdy představovali? Být úplně bez tíže? Ne, ne někde ve vesmíru, ale tady u nás, u vás doma. Přiznám, že toto cvičení vyžaduje notnou dávku fantazie. Jako ve sportu? Je všechno otázkou tréninku? Nebo vnitřního nastavení?!
Chtěl bych vás svést. Odvažte se tohoto tance se mnou:
Posaďte se na své oblíbené, odlehlé místo ve vašem okolí. Jednoho dne do něj náhodně vkročíte a přitom vás napadne jedna myšlenka. Myšlenka, u které se budete muset smát sami sobě, tak zní absurdně. Nechtěli byste to nejraději okamžitě zkusit? Ale ne, to je příliš směšné.
Ale od té myšlenky se nedá odpoutat, znovu a znovu vás spoutává, až konečně nemůžete jinak.
Jednou přijde čas. Soumrak přijde brzy, ale na ulici už téměř nejsou lidé. Nejistě se vlečete na uvedené místo. Stále se rozhlížíte kolem sebe. Snad v naději, že něco by vás mohlo odradit od vašeho úmyslu. Ale nic zde není! Je pro to perfektní čas! Opatrně vstupujete do arény. Dlažební kameny pod vašima nohama jsou ještě teplé od pohasínajících paprsků slunce. Během krátké prohlídky místa kontrolují vaše oči každý koutek okolí. Nikde se nikdo neskrývá a tak je to dobře. V žádném případě nechcete diváky, nebo? (Ale přesto, ještě jednou se opatrně rozhlédněte! Jen pro jistotu.)
Skutečně se nikdo ve vaší blízkosti nenachází, před nímž byste se zesměšnili. Nejistě roztáhnete ruce a rozutíkáte se. Ale ne! Už po pár málo krocích většina z nás zůstane stát, aby se znovu rozhlédla. Vy také? Nebyl to právě úplně absurdní pohled. Jako dítě! Zatím vaše duchovní oko vidí přicházet lidi v bílém plášti se svěrací kazajkou, téměř již slyšíte sirény. Rozhodně potřesete hlavou. To je blouznění, nic z toho … není skutečné.
Ale ve skutečnosti není nikdo ve vaší blízkosti, kdo vás může pozorovat. Tak lehce se nevzdáte. Tedy další pokus! Snad se vyplatí prodloužit náběh, snad je to všechno jen otázka rychlosti? Jakoby smyslu zbaveni se rozbíháte po rozbité dlažbě, paže široce roztaženy. Nyní se musí něco stát! Rozběhová dráha před vámi se roztaví, je to led ve vařící vodě? Co mám teď dělat?? Poslední varianta, vyskočíte do vzduchu! … Ach! … a přistanete tvrdě na kamennou zem. Zatraceně! To prostě neexistuje! Nějak to musí přece fungovat. "Než to vzdám, co?" Káráte svůj vnitřní hlas. "Kvůli slabosti, fňukálku!"
Ale vyvstává ve vás tušení, které nic dobrého nevěští. Snad je to přece jen všechno lhaní a klam? Co když je váš úmysl nereálný, jednoduše nemožný? Pták cvrliká ve světle zapadajícího slunce. Obloha je bez mraků.
Můj Bože, copak jste urazili celou tu dlouhou cestu jen proto, abyste poznali, že to nefunguje? To nemůže být pravda. Tento výsledek je neuspokojivý! Ale udělali jste, co jste mohli. Před vámi leží dlouhá, nezáživná cesta domů. Vaše nohy automaticky přechází po tom místě. Zatímco jste pohrouženi do svých myšlenek, najdete to místo, na kterém jste žalostně ztroskotali. Tady je to místo, přímo před vámi. "Jdi tam a nestyď se!?," radí vnitřní hlas.
V tichém zoufalství obcházíte místo ještě jednou, abyste si udělali dobrý úsudek. Snad byste se měli odvážit ještě jednoho pokusu! Posledního! Tentokrát jinak! Snad se nikdo nedívá! Raději rychle ještě jednou obhlédnout okolí. Rychle se rozbíháte, paže široce roztaženy, cítíte vítr hvízdat mezi prsty. Jste pevně odhodláni skočit. Řítíte se kupředu, bez ohledu na ztráty. Buď to funguje, nebo přistanete břichem na tvrdé dlažební kostky, roztrhnete si nejen své kalhoty, ale způsobíte si odřeniny rukou, loktů a kolen. Ale nejhorší je tvrdý pád na obličej. ("Co stojí vlastně nové zuby?") Tyto myšlenky se vám honí hlavou, zatímco váš rozum pracuje. Pochybujete o svém nápadu, ale ještě utíkáte, sprintujete, jako by vám za patami hořelo. Ale potom zaváháte. Vaše vůle se zmítá v pochybách. Váš duch křičí: "Ne! Už zase!?" Ale v okamžiku totální pomatenosti skočíte. Posunujete svou váhu dopředu, jako když skáčete do vody šipkou. "Ó, bože!"
Šokovaný zavřete oči a očekáváte dlažbu ulice. V každém okamžiku na ni musíte narazit tak jako dostat pěstí přímo do obličeje. Brzy by měl nastat ten čas! Konečně otevřete své oči a skutečnost je ještě horší. Vaše tělo leží ve vodorovné poloze, padesát centimetrů nad zemí a pomalu plachtí k zemi.
První úspěchy
Ty moje svatá dobroto! Plni hrůzy očekáváte, že ztratíte rovnováhu a spadnete. Téměř se to již dokonce stalo, ale vaše sebekontrola a železná koncentrace vás drží ve vzduchu. Nevědomě, jako v transu, nepohybujete jediným svalem svého těla více, než je bezpodmínečně nutné. Pořád vedeni strachem, že byste mohli nenadále narazit na kamennou zem.
Co teď? Pomalu jste se vyrovnali s objevováním něčeho naprosto neuvěřitelného.
Když už jsem došel tak daleko, jak mohu situaci dostat pod kontrolu, jak ji využít pro sebe? Tato otázka nevyhnutelně přichází. Povznesen svým úspěchem, zkoušíte lehce pohybovat rukama. A jaký div, skutečně to funguje. Umíte, i když je to neuvěřitelně těžké, držet rovnováhu, ale to vás nezastaví. S mocnými přírazy se pohybujete namáhavě vpřed, šikmo vzhůru. Stojí to hodně síly, ale zkušenost je vykoupena radostí. Píská vám na plicích, sípáte, až si povšimnete, že to jde mnohem lehčeji, když položíte hlavu na šíji. Ano, tak to jde mnohem lépe. A každou chvíli se podíváte dolů. Mezitím už se vznášíte výš, že byste se ve stoje mohli zachytit rukama. A pomalu se vám věc začíná vyplácet. Rychle se ještě vydáte nahoru.
Perly potu vystupují na vašem čele, v očích pálí, ale vy toho nedbáte. Konečně spatříte několik domů v bezprostřední blízkosti. Právě mizí slunce za horizontem. Ano, zde nahoře svítí. Čerstvý vánek vane vašimi vlasy a cítíte váhu, jak vašima rukama škube a tahá, sílu, kterou to vyžadovalo, v tomto stavu napětí udržet rovnováhu. Nepatrná chybička a čekal by vás pád do hlubin.
Navzdory všemu: pocit neporazitelnosti, nadřazenosti! Celý svět se vám zdá otevřen, ba dokonce leží u vašich nohou! Můžete se pohybovat po celém nebi každým směrem. Může se člověk ještě cítit svobodněji?
Potom se podíváte zpět dolů na to místo, které zažilo nejen vaše ubohé poskočení, ale také váš vzestup. A tam dole, přímo uprostřed místa, na tvrdé kamenné dlažbě mě spatříte. Vzhlížím vzhůru, mávám vám a tleskám. Vy tam nahoře! Dámy a pánové, potlesk prosím! K tomu přece nějaký patří!
Zpět na zemi
Zpět v reálném světě! (Jak se vyrovnat s náhlým pádem! Ha) Jak se vám tato krátká povídka líbila, přátelé? Pravděpodobně ne každému bude po chuti! Ale jestli se vám jen na zlomek sekundy podařilo opustit drsnou, nudnou realitu života a alespoň o pár milimetrů se přiblížit bohatství fantazie, potom jsem dosáhl svého cíle.
Přeji vám nadlidskou odvahu, která k tomu patří, vyletět a zůstat tam nahoře v potřebné rovnováze tak dlouho, jak to jen půjde. Vždyť snad mě někde tam dole uvidíte, jak vám mávám.
Foto: Pinterest
Zdroj:
Anthony Tinamis: Kennen Sie das Gefühl zu schweben
Překlad: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat