úterý 2. července 2019

PRÁVO NA CHYBU

Původně jsem chtěla psát jakousi filozofickou úvahu o tom, jak žádné chyby nedělám, protože dělám všechno tak, jak nejlépe umím. Pokud se to někdy nepovede, je třeba se z nezdaru poučit a příště věc udělat, zařídit jinak. Jak se říká, chybami se člověk učí, ale já se posouvám vpřed. Adina Mandlová prohlásila: "Přísloví už ale neříká, že když se z chyb poučíme, je obvykle pozdě." Chyba je příležitost, se něco naučit. Udělá-li člověk tu stejnou chybu, pak to není chyba, ale hloupost a té mám taky na rozdávání.

Nebo bych mohla odříkat přísloví jako:

Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte. (Hubbard)
Všichni chybujeme, jen hlupák chyby opakuje. (Cicero)
Každou lidskou chybu je možno odpustit, jen nelidskost ne. (Whitman)
Opravdovým zdrojem poznání je chyba. (Čapek)
Člověk je chyba přírody … (Moliére)
Nejlepším a nejúčinnějším způsobem, jak napravit své chyby, je neopakovat je. (Chinmoy)
Ten, kdo se nikdy nedopustil chyby, se nikdy nepokusil o nic nového. (Einstein)
Dělat chyby je mnohem lepší než nedělat nic. (Armstrong)
Když tě chválí tvůj nepřítel, přesvědč se, zda jsi někde neudělal nějakou chybu. (Anonym)

A určitě, kdybych prolistovala Encyklopedii citátů a přísloví, bych objevila další.

Někdy si říkáte, maličká chybička se vloudila.

Ale mně vytanul na mysli příběh, který se odehrál před lety a kterého jsem byla vedlejším účastníkem.

Bylo to před vánoční oslavou. Paní Marie mne pozvala k sobě domů, abych nemusela přejíždět přes celé město. Koupila s manželem domek na hypotéku. Měli ho pěkně zařízený. Na stěně v kuchyni nad krbem plazmu jako v kině, koukala jsem jako puk. Ukazovala mi jejich tehdy 4letého syna Patrika. Šťastný klouček dováděl v moři, počítal s tátou do desíti, hrál si na pláži, šikovný. Marie se vrátila z Anglie, byla již v letech, Patrik byl její vymodlené dítě.

Nastoupil do školky a začal bývat často nemocný. U některých kolegů a kolegyň v práci Marie nebyla oblíbená, stále zůstává s dítětem doma, málo pracuje, my na ni dřeme, ani po přesunu na místo recepční se situace nezklidnila a nad Marií visel Damoklův meč - výpověď. Peníze potřebovala, vždyť měli hypotéku.

Rozhodla se pro operaci mandlí. Po jejich odstranění by Patrik už nebyl tolik nemocen a ona by nemusela zůstávat tak často s Patrikem doma.

Byli v Dětské nemocnici v Brně. Co se tehdy odehrálo, to ví nejlépe jenom Marie, protože byla u tohoto jednoduchého zákroku osobně přítomna. Malý Patrik začal krvácet a shodou náhod k dispozici nebyl kyslíkový přístroj. Patrik upadl do kómatu.

Marie se vrátila do práce. Na toaletě jsem se jí ptala, jestli už je tedy lépe. Marie se rozechvěla, z očí se jí koulely slzy jako hrachy, sesypala se mi v náručí. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. "Já jsem ho zabila," začala si vyčítat mezi vzlyky. "Přehání, to určitě nebude takové horké," napadlo mě a ptala jsem se, co se vlastně stalo. Vylíčila mi, že Patrik je v bezvědomí, na přístrojích. "Uvidíš, to bude dobré," utěšovala jsem ji.

Když kolegyně znovu začali u oběda probírat Marii, tak jsem to nevydržela a řekla jsem jim, aby sklaply, protože Marii umírá dítě. Koukaly jako opařené a již neřekly ani popel.

Po pár dnech jsem už i já přestávala věřit, že Patrik se probere. V duchu jsem si říkala, že by to i bylo lépe pro Patrika, protože na mozku tak dlouho bez kyslíku to zanechá následky.

Marie se chytala každé naděje: každého záchvěvu, toho, že se situace může obrátit a Patrik bude zase s ní. Vlévala jsem jí naději, ať s ním mluví, že on to určitě vnímá. Probere se pouze tehdy, když ona si bude přát, aby se probral. Marie nechala Patrika převést do nějaké alternativní nemocnice na Ostravsku. Stal se zázrak. Patrik se po nějakých 2 měsících probral k životu.

Otevřel oči, ústa a celé tělo se mu zkřivilo, nebyl schopen vydat ani hlásku. Marii, svou vlastní mámu nepoznával. Marie si ho odvezla domů. Upravili s manželem suterén, aby se mohli o něho za pomoci speciálních ošetřovatelek starat. Dům udělali bezbariérový, ale Patrik stejně nevychází. Leží upoután na lůžko a potřebuje pomoc 24 hodin denně.

Marie požadovala po nemocnici milionové odškodnění. Dokonce vyhlásila i sbírku na pomoc Patrikovi. Marie přestala chodit do zaměstnání a s odstupem času jsem se dověděla, že se léčí (léčila) v psychiatrické léčebně.

Patrika má, ale už to není ten její šikovný klučina. Stal se z něho ležící pacient, který se nehýbe, má problémy se všemi životně důležitými orgány. A Marie přes nějaké odškodnění, které vysoudila, je (byla) na pokraji svých fyzických i psychických sil.

Fatální chyba nemocnice. I lékaři mají právo na chybu?! Prý takováto chyba se stává jedna z tisíců." Ale proč právě mně?" hořekovala Marie.

Dodnes mám výčitky, zda jsem ji příliš nepřesvědčovala, aby si přála Patrikovo probuzení. Marie svůj boj o Patrikův život nechtěla vzdát. Byla to chyba?

Jména jsem pozměnila. Jakákoliv shoda by byla čistě náhodná.

Žádné komentáře:

Okomentovat