Ještě pocítil zápach podezřele připomínající puch hnijících mrtvol jako by přibyly právě dnes. Každopádně jí nakázal, ať tady počká. Aniž by vyčkával na odpověď, šel omrknout lesík, kde se stal svědkem něčeho ohromujícího, tedy souboje dvou vynálezců v podivných válčících prostředcích, složených z vozidel včetně jedné kabiny opatřené ochranným sklem. Mezi sebou křesaly žhavé jiskry o opodál obrovský kámen. Jedna z nich zcela a jistě zapálila zeleň obrostlou fialovými květinkami, které krásně vzplály jasně modrým plamenem. Jeden soupeřící s hnědým kabátem a umělým kukátkem, jež chvílemi vystupovalo, se zhroutil i se svým bojovým prostředkem. Nemotorně odklopil kabinku a vylezl, zatímco jeho protivník začal ještě střílet kulometem připevněným na jedné z jeho mohutných kovových paží. Když byl poražený zasažen, začínal sebou zmítat. Erik jej proto překulil do jediného možného úkrytu, což byl onen mohutný kámen. Pak odvlekl raněného do vojenské ošetřovny s ponurým obarvením stěn a všeho ostatního. Položil muže na stolek, kde dříve za válečných let chirurgové operovali. Vyházel ze skříněk lékařské vybavení, což nebylo absolutně nutné. Téměř vyprázdnil obsah zastaralé lékařské skříňky upevněné na bílé zdi. Potřebné vybavení si nachystal, aby kdyby byl muž zraněn, nemusil nic hledat nebo, aby nemusel zbytečně vyhledávat nutné léky, kdyby zjistil, že je nutně potřebuje. Takže pečlivě zkontroloval muže, jestli má nějaké závažné poranění, které je potřeba nutně ošetřit. Zprvu nenašel nic, ale pak, když se podíval pořádně, viděl sytě modré škrábance, z nichž se mu navalilo. Nevábné kyselé moře nevábných šťáv naštěstí včas zadržel a spolkl. Zavítal pro jistotu do nemocniční koupelny, aby se ujistil, že se nevyzvrací, kdy by neměl. Z těch vážných ran se řinula černá tekutina, která poskvrnila nepatrným množstvím Erikovy ruce. Ten bleskově použil obvazy, aby zastavil mužovo krvácení, poté ty příšernosti zakryl žlutohnědým mužovým svetrem. Později si troufl získávat od něho, co nejvíce informací typu, co se stalo, proč k tomu došlo. Muž zpočátku odmítal odpovědět, ale pak odpovídal a odvyprávěl celý příběh od začátku až do konce.
Erik zase shrnul ten svůj příběh a vyjádřil své starosti o svého kamaráda Davida. Pak si však vzpomněl, jak v té podobizně rakety na kapitánském můstku zanechal malé dítě.
Prolítl jednotvárnou krajinou a vylezl z kráteru, aby jí pomohl a odvedl ji k tomu ošetřenému vynálezci, který malinko skuhral, protože trpěl palčivými bolestmi. Dal jí najíst nějaké fazole z plechovky, které zhltla. Ještě, že je otestoval. Našel jí nějaké snesitelné místečko, kde šlo pohodlně spát stejně jako vynálezci. V podstatě nyní představoval náhražku jejího otce. Vynálezce víceméně sloužil také jako náhradník otce akorát obou dvou. Učil Erika, jak lovit zdejší živočichy, nebo sbírat určité plodiny zdravého ovoce nebo zeleniny. Avšak ony nebyly úplně stejné jako ty naše, vždyť to byla mnohem hezčí a nebezpečnější planeta, kterou doposud poznali. Museli odstraňovat veškerý odpad na zemi s chromovými tenkými tyčemi s prohloubeninou, z níž šel vzduch, který to nasával dovnitř, aby to odstranil a zabránil poškození veškeré úrody, protože pokud by k této věci došlo, jejich obsah by zahubil všechno, co tady bylo. Erikovo učení šlo dobře, s výjimkou lovení mohutných hubených či tlustých zvířat. Důvod je zřejmě jasný, pokud ne tak si toto přečtěte: nechtěl jim zkrátka ublížit, byla velkolepá a úžasná. Z nějakého důvodu lovili spolu každou půlnoc. A vždy byli úspěšní kromě jediného dne, kdy začali být obklíčeni drobounkými tvorečky.
Erikův společník si tentokrát s sebou vzal černočerný luk s malinkými tlačítky, jimiž ovlivňoval natažení ostnatého drátu a s toulcem šípů pokrytý nastavitelnými tlačítky, jejichž nastavením se určilo, kam letí a co zasáhne či kam zapadne. Jakmile se zabodnul do středu země, přišla by zuřivá exploze a ta by zlikvidovala tyhle tvorečky. Erikova povaha zkomplikovala vztah s jeho nevlastního otce. Se svým náhradním otcem se pohádal tak, že svého náhradníka šťouchl tak, že se s ním zem zatočila, což bohatě stačilo. Poté co zachránil tyto tvory, upadl do dlouhého bezvědomí.
Téhož dne přišel k sobě a ocitl se ve zlatém dole, v němž se to lesklo zlatem, barevnými drahokamy vydolovanými těmi samými tvory se žlutými přilbami, špičatýma ušima a zabarvenýma do ruda. Žlutou zář oční duhovky předčily snad jen pronikavé černé perly, čímž i přes tu barvu nepůsobili nijak hrozivě, ba naopak, roztomile, jako by dříve bývali domácími mazlíčky některých obyvatel tohoto území tady. To však nebylo ani zdaleka všechno. Působili pracovitě, což dokazovali hloubením tunelů, které potom prozkoumávali. Nos těchhle tvorů nešel rozeznat, splýval s rudou postavou. Tentýž tvor stál nad Erikem a věnoval mu udivený pohled. Zrovna tomuhle živočichovi, netalentovanému tvorovi se špičatýma ušima, každý jeho druh říkal Packal, zkrátka proto, že když se pokoušel o pomoc, vždycky všechno zkazil. Díky jeho urážlivé přezdívce si připadal nedůležitý, spáchat sebevraždu se přesto ještě neopovážil. Ale když se tady ocitl tenhle Erik, mohl mít skutečně nějaký význam, i když netušil přesně jaký. Nicméně Erika zaměstnali různými vykopávkami, hloubením tunelů, hledáním pokladů.
1. kapitola: Zpět do středověku
I přes veškeré tresty typu drastické bičování, příliš velké tahání lidských končetin, prostě samé hrůzy, držela se naživu. Ovšem od okamžiku, kdy ochránila veličenstvo bohatého panství, ji nechal přežívat bez drastických trestů, jenom ji nechal otročit. Odhodlaně tedy makala do úplného vyčerpání na bílé pastvině obklopené občasnými skalkami, ze kterých vykopávala čistě zlatou žulu. Většinou klela, protože by raději zemřela, než dělala tohle. A navíc si neustále kladla výčitky svědomí a horečně uvažovala, proč mu to nevysvětlila (jejímu milovanému), dokud nenarazila na šikovného mládence, do něhož se zamilovala, což představovalo obrovskou chybu, za jakou později mohla pykat a zároveň to však žádná chyba nebyla. Vždyť potřebovala nějaké uspokojení plné úchvatných krás.
Žádné komentáře:
Okomentovat