Zda se mohou zase vidět, zeptala se Annemarie. Protože už byla noc, Holler předstíral, že musí jít domů. Musí ještě něco důležitého vyřídit.
Co je to tak naléhavého, chtěla vědět Annemarie, prosila ho, aby ještě zůstal. Zda by s ním mohla jít domů, ráda by viděla jeho domov, dožebrávala se. Ženy mohou být někdy dotěrné.
"Někdy jindy, utěšoval ji Holler. Annemarie chtěla znát také ještě jeho adresu, zalovila ve své peněžence, našla obálku a poznamenala si adresu. Ona bydlí na Bleichstraße, je vždy vítán, řekla Annemarie.
Holler se rozloučil, vynuceně připojil, že je kdykoliv vítána, ale nejdříve prosí, aby předem zavolala do kanceláře, jak ví, každou chvíli někam cestuje. Kdyby někdo u něho doma zvedl telefon, bude to hospodyně, Annemarie se nemá lekat, bude se hlásit vždy jako Hollerová, představuje si, že je s ním sezdána.
Jeho žena chtěla vědět, kde byl, dělala si starosti. Holler si musel nalézt historku, na kterou mu jeho žena bez váhání skočila. Dostal se do dopravní zácpy, byla tam těžká nehoda, určitě tři mrtví, je s nervy hotov. Mrtví jsou něco strašného, nemůžete se tam ani podívat. Jeho žena byla ráda, že se mu nic nestalo.
Tuto noc spal Holler nepokojně. Ráno se cítil jako přejetý parním válem.
V kanceláři sebou pokaždé škubl, když zazvonil telefon, ulehčeně si vydechl, zdálo se, že Annemarie mu nezavolá.
Doma ho pozdravila jeho žena jako vždycky. Nezdálo se, že se Annemarie vynoří.
Holler ulehčeně vydechl. Annemarie to nedokáže, obrátit jeho život vzhůru nohama, kdo ví, co by provedl na její straně, dáma jako ona si klade nároky, chce být hýčkána. Co by jí mohl nabídnout?
V sobotu dopoledne Holler sekal trávník, odpoledne jel do supermarketu, jeho žena měla stále ještě bolesti zad. Holler stál zase půl hodiny v oddělení sýrů. Nikde nebylo cítit sladkou vůni z meruněk a fialek. Snad už je Annemarie zase v Hong Kongu nebo v Riu de Janeiru. Holler ulehčeně vydechl. Nakoupil, co stálo na lístečku, uložil igelitové tašky do kufru a posadil se do auta. Kdyby byl mladší, všechno by se změnilo. Annemarie by byla jeho milenkou, udělal by všechno proto, aby jí umožnil příjemný život, ale někdo jako on je vůbec rád, že vlastně žije.
Holler vypnul motor, ještě jednou se vrátil do supermarketu, koupil své ženě kytici rudých růží, bylo to poprvé po téměř dvaceti letech.
Zda má špatné svědomí, zkoumala podezíravě jeho žena.
"Nesmysl," bránil se Holler, jednoduše je rád, že žije.
Někdy plácá nesmysly, řekla jeho žena, ostatně, někdo volal, nějaká žena, ráda by, aby jí zavolal zpět, prý je to důležité, telefonní číslo je napsáno na lístečku. Volání jí připadlo divné, paní chtěla vědět, zda mluví s hospodyní. Proč by měla být hospodyní, ačkoliv si někdy jako levná pracovní síla v domácnosti připadala. Zda snad něco před ní neskrývá, konec konců, nikdy jí nepřinesl květiny.
Všechno je v pořádku, co by měl skrývat. Pravděpodobně se žena spletla, vytočila špatné telefonní číslo. Určitě není jediný, kdo se jmenuje Holler.
Je špatný lhář, křičela jeho žena, má milenku, ví to již týden, šaty ho prozradily, především vůně parfému.
Holler neřekl nic, nastoupil do auta a jel na Bleichstraße 58. Nikdo neotevřel. Přirozeně tam Annemarie nebyla. Pravděpodobně pobývala v Riu nebo v Hong Kongu. Holler se posadí před dveře a bude čekat, až přijde. Jednoho dne se musí objevit, může to trvat týdny. Holler má čas, všechno jí přizná.
Jestli ho skutečně miluje, promine mu. Musí mu prominout. Holler nemá jinou volbu, Rio musí být nádherné.
Foto Pixabay: Rio de Janeiro, Brazílie
Zdroj:
Fernand Muller-Hornick: Danke, man lebt
Překlad: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat