Mariini spolubydlící nebyli nijací andílci ba naopak, avšak dříve, když nebyli hříšníci, se chovali slušně, jenomže pak se změnili, kvůli namyšlené šlechtě, mezi niž patřil i kazatel kostela, baziliky opatřené mohutnými zdmi takové jantarové barvy, stropní klenbou, jejíž tíhu udržovali ozdobené sloupy jinými ornamenty, než známe nebo bychom měli znát: jasný žlutý kříž, ukřižovaný pohan jako Ježíš Kristus, kostra nevěřících. Okna byla uspořádaná posloupně a každé dělil určitý sloup. Interiér měřil hodně stručně řečeno několik obludných metrů, takže byl dost rozsáhlý. Ten kněz, kazatel i bohatý šlechtic v jedné osobě rozhodným způsobem vnucoval víru, u jaké neexistovalo odpuštění ani umírněné jednání k člověku, který si myslí něco zcela jiného. Nevěřící prý mají pomalu umírat, prý si nezaslouží žádnou úctu, prý nemají věřit nikomu kromě šlechty, prý bůh nezná milost, prostě samé bláboly, jimiž manipulují naivní křesťany, což přineslo Mariino neštěstí a uvěznění nevinných občanů, na něž čeká poprava.
Místo nich by měli zažívat tuto beznaděj místní zločinci, kteří páchají samé ošklivé činy den za dnem, aniž by cítili výčitky svědomí. Kdyby David mohl odemknout klece nevinných hladových, žíznivých vězňů, určitě by neváhal, jenomže teď stál před popínavou zelenou rostlinou, vyrostlou ze zdola ze země.
Prolézala do obývacího pokoje rozevřeným balkonem tmavého kamenného domu naproti. Vzdáleně od ní se rozprostíralo sídliště miniaturních lidiček obklopující vydlážděný chodník, nad nímž si kdokoliv mohl všimnout tyčícího se mrakodrapu, pokud by upjal zrak nahoru. Spousta mrakodrapů, jejichž vrcholy sahaly ke hvězdám, krásně třpytivým, odrážela stříbrný lesk svých obrysů. Zlatá auta byla protáhlá, měla velmi složité ovládání různými tlačítky, páčkami a měla raketové pohony včetně pohodlné sedačky jezdce i spolujezdce. Jejich plamen, záře hvězd, osvětlení mrakodrapů, světla pouličních lamp přerušovala okolní šero. Skupina Davidových přátel se chytila dlouhého porostu a dostala se dolů.
Tam prozkoumávala okolí plné úplně čistých silnic, muzeí a všelijakých různých geniálních staveb. S tímto prostředím, lidičkami se skamarádila a žila tady život, nechala se vozit autobusy, jež byly zploštělé a nemívaly žádný přístřešek, akorát obyčejný volant a obyčejná sedadla.
Práce nebyly nijak náročné, ba naopak. Tahle partie měla základní vzdělání a slušnou práci, pouze David se ještě doučoval. Konečně se dočkal klidu, naplnění vlastního cíle, jakého se nemohl nabažit. Jak se tedy bavil, učil, vesmírem plula kosmická loď.
Kosmické plavidlo, přesněji létající kovový parník, s nímž se dnes setkal nejlepší Davidův kamarád dnes, poháněly intenzivně planoucí trysky. Stůl podpalubí, ve kterém se cítil bezpečně, představoval víceméně takovou knihovnu chytlavých sci-fi knížek seřazené podle dílů do polic tohoto roubeného stolu. Mělo truhlu plnou map kosmických těles, které dosud nebyly objeveny. Prohrabával ji, vyhazoval nepotřebné krámy, aby nalezl cokoliv užitečného, co by mohlo pomoci najít kterýkoli kosmický útvar a donést ho svým spolužákům, se kterými se vsadil z jasného důvodu, jenže teď se splnění cíle zdálo absolutně zbytečné. Vyndal deník pokrytý čímsi, co připomíná ztvrdlé uhlí. Položil ho na stůl, vyndal ze své kapsy kapesní švýcarský nožík, kterým postupně a namáhavě odstraňoval cosi velice smrdutého, zatvrdlého. Konečně se mu to podařilo oddělat. Odkryl jmenovku nějakého Williama Bramse, proslaveného slavným výzkumem dosud neobjevených planet. Do deníku sepisoval veškerý souhrn událostí nebo popis pozoruhodných světů, například ten, kde nefoukalo ani nezářilo žhnoucí slunce, jenom se zde rozprostíraly nádherné rostliny se stonky. Hlavní rostlina, představující oválný květ, který vypouštěl jedovatý plyn, ovívala poměrně vysoké stromy, jejichž větve se smotaly do pletence. Když se všechny spojily dohromady, stvořily nápis "Vítejte".
Zdejší podnebí bylo deštivé a bouřné, občas padaly místo sněžných vloček obrovské koule, občas zase meteority, což většinou napáchalo neplechy, třeba hluboké krátery. Živočichové žili život plný tíhy, ale zato tady bylo ukázkové prostředí včetně tvorů. Příklad: kopie našeho slunéčka sedmitečného kromě černých kmitajících kusadel, potom modří tvorové charakterističtí vykoulenýma očima, lysinou, přiléhavou modrou srstí. Šplhali, obklopovali porosty spletené dohromady.
Náhle zaslechl vřískot odněkud ze skříně, odkud najednou vypadla jedna holčička oděna do čistě bílého roucha.
"Co tu u všech čertů děláš?," zeptal se Davidův kamarád holčičky.
"No já………..," zničehonic utichla, jako by se dělo něco strašného.
Přišel příval kamenů nevídaných rozměrů, který smetl kosmickou loď, načež se oddělila její horní část, přičemž se přidělaly další díly, které udělily tomuto vznášedlu, nyní zapíchnutého dolní špičkou do oranžového povrchu cizí planety, podobu rakety. Přidaly se najednou zuřivé vlny stříbrné tůně kosmu, jenž podobiznu rakety otočil.
Oranžová planeta jako pomeranč vypadala jako umělecký obraz, jenž by mohl být vystavován. Pokud by tohle umělecké dílo existovalo, zákazníci galerie uměleckých děl by jej obdivovali, povstávali by u něj nespočetné hodiny. Tuto planetu, do jejíhož středu se zabodla podobizna rakety, vylepšovalo několik kosmických stříbrných vln, jež zakrývaly nevzhledný kráter. Děvčátko Davidova kamaráda téměř neslyšně vyřklo kamarádovo jméno Erik. Ten se doplazil k poměrně malému skafandru a doporučil děvčátku, aby si jej navléklo. Pak se vydrápal ven.
Žádné komentáře:
Okomentovat