Milena nedávno ztratila manžela. Přišel z nemocnice, nadšený, že přežil, plný elánu, co všechno musí udělat. Život je tak krátký. Už zase lítal v oblacích. Vůbec se mu nevyplnilo, že na všechno bude dost času: na práci, na lásku, na život. Dopadl nelítostně na zem, spíše pod zem.
Milena si zkoumavým zrakem prohlížela tři nové kolegyně. Jedna byla půvabná křehká blondýna s krátkým sestřihem, se smutným úsměvem, příjemná. Nastupovala do zdravotního oddělení. Druhá byla tuctová brunetka, s lehce zkadeřenými delšími vlasy, intelektuálka s brýlemi. Ta měla okupovat účetnické oddělení. Třetí, Hedvika, s krátkými tmavými vlasy, uhrančivýma, kulatýma očima, vysoké, štíhlé postavy, šarmantní, s drivem, bylo jí všude plno, měla Milenu vystřídat ve vedoucí pozici.
Bylo rozhodnuto. Firma přešla do nových rukou a pod novým šéfem pracovala na své vlastní zkáze. Proč by se Milena měla na tom podílet? Proč by jí mělo být líto, že ji vystřídá ambiciózní Hedvika? Nebude si kazit charakter. Co má být, se stane. A má vůbec něco smysl? Má. Milena má dceru, musí se o ni postarat. Musí posbírat zbytky své energie, přeorientovat se jinam a začít znovu. S čistým štítem. Ať se všichni diví, že se nebrání. Ať jí radí, co je třeba udělat. Oni že by nástup nové pracovnice takovým neomaleným způsobem nesnesli. Milena má jasno. S přívětivým úsměvem zasvěcuje Hedviku do chodu firmy.
Hedvika se vznáší v oblacích. Pohlcena vizemi a představami, co všechno ve firmě pod jmenováním nového výkonného ředitele změní, jak bude firma prosperovat, plna elánu stojí blízko okna a hltá slova Mileny.
Něco se změnilo. Milena vidí, jak Hedvika přestává vnímat, co jí vysvětluje. Plna úžasu sleduje, jak se Hedvika pod tíhou stresu sune k zemi. Milena k ní nesměle přistoupí: "Hedviko, je ti něco?" "Mám v kabelce léky. Mívám epileptické záchvaty, které se projevují hlavně v noci." Milena loví v kabelce nezbytné prášky, nadzvedne Hedvice hlavu. Vsune jí do úst lék, aby neupadla do křečí; a dává zapít sklenicí vody. Ještě nikdy se Milena takhle blízko nesetkala s epileptickým záchvatem, natož aby poskytovala "nepřítelkyni" první pomoc. "Já teď budu asi dvě hodiny unavená a ospalá," zašeptá vyprahlými ústy Hedvika.
Milena ji odvleče na sofa pro návštěvníky. Podloží ji hlavu podhlavcem, otočí ji na bok a nechá odpočívat. Ohlásí se k řediteli, seznámí ho se situací a rozhodne, že místnost zamkne, aby Hedviku takhle neviděli ostatní kolegové a zákazníci. Všechny záležitosti se budou řešit v jiné místnosti, telefonicky, mailem. Ředitel souhlasí.
Jakmile se Hedvika probrala, byla zavolána k řediteli na pohovor. Ředitel jí udělil volno. Hedvika dostala nápad, že osobně odjede autem domů. Milena na ni nevěřícně vytřeštila oči. Hedvika byla ještě velmi zesláblá. "To ti nedovolím. Máš někoho, kdo by tě odvezl?" "Přítele." "Tak mu zavolej," naléhala Milena.
Za půl hodiny se ve dveřích objevil krásný přítel s černými vlasy, tmavýma očima. "Bonne journée," nervózně prohodil mezi dveřmi. Byl totiž Francouz. S Hedvikou se seznámil, když byla na stáži ve Francii. Odjeli společně.
Milena se zamyslela. "Všichni se vznáší v oblacích, tahle euforie se projevuje zas a znova, ale docela pragmaticky jsou lidé mnohdy uzemněni. A zrovna, když to člověk nejméně čeká."
A Milena se vydala hledat vlastní cestu vzhůru.
Žádné komentáře:
Okomentovat