Život je energetický proces. Každý energetický proces je v zásadě ireverzibilní, nezvratný. Každý proces je jen počáteční porucha takříkajíc věčného stavu klidu, který neustále usiluje o znovunastolení.
Živnou půdou duše je přirozený život. Kdo se jím nedá vést, zůstává viset ve vzduchu a ustrne. Proto taková spousta lidí ve zralém věku zkostnatí, hledí zpět a lpí na minulosti, v srdci tajnou hrůzu ze smrti. Vyhýbají se procesu života přinejmenším psychologicky, a zůstávají proto stát jako solné sloupy vzpomínek, které si sice ještě živě vzpomínají na dobu svého mládí, ale nemohou najít živoucí poměr k přítomnosti. Počínaje středem života zůstává živoucí jen ten, kdo chce s životem zemřít. Neboť to, k čemu dochází v tajemné hodině životního cyklu, je obrat o sto osmdesát stupňů, zrození smrti. Život druhé poloviny života neznamená vzestup, rozvoj, rozmnožení, životní rozmach, nýbrž smrt, neboť jeho cílem je konec. Nechtít svůj životní vrchol je totéž jako nechtít svůj konec. Obojí znamená: nechtít žít. Nechtít žít znamená totéž co nechtít zemřít. Vznikání a zanikání je stejná křivka.
Tak jako končí dráha střely v cíli, končí život ve smrti, která je cílem celého života.
Osvícenství se podle názoru Junga může zdát pokřiveným myšlením. Psychologicky správné myšlení vždy zůstává ve spojení se srdcem, s hlubinou duše, s kmenem. Neboť příroda se - bez ohledu na osvícenství a na vědomí - připravuje na smrt. Proto se domnívám, že příroda se již sama stará o přípravu na konec. Přitom je objektivně lhostejné, co si o tom myslí individuální vědomí. Subjektivně vzato je však ohromný rozdíl, zda vědomí drží krok s duší, anebo se zuby nehty drží názorů, které srdce nezná.
Ze zkušenosti psychoterapeutů lze usoudit, že naší duši není umírání individua přece jen lhostejné. Nutkání dát všechno špatné ještě do pořádku, které tak často pozorujeme u umírajících, tomu nasvědčuje.
To, že naše schopnost nazírání není vůbec s to, aby si představila bezčasovoprostorovou formu bytí, v žádném případě nedokazuje, že taková forma sama o sobě není možná. Duše obsahuje tolik záhad, že duch zcela bez fantazie si nedokáže připustit svou nedostatečnost.
Zda tyto závěry - smrtelnost vs. nesmrtelnost duše, bezčasovoprostorová forma bytí nebo časově a prostorově omezená forma bytí jsou absolutními pravdami, nebudeme schopni dokázat nikdy.
Je jedním z nejzávažnějších sociologických a psychologických omylů, že se člověk často domnívá, že se něco může stát od určitého okamžiku něčím docela jiným. Že se například člověk může od základu změnit nebo že by mohla být objevena nějaká pravda, která by znamenala zcela nový počátek apod. Ustavičný neklid vytváří ztrátu smyslu a nesmyslnost je duševní utrpení, které naše doba kompletně a v plném dosahu ještě nepochopila.
Zdroj:
C. G. Jung: Duše moderního člověka
Úprava: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat