Je známo, že těsně před tím, než řeka vpluje do oceánu, klepe se strachy. Dívá se zpět na celou svou cestu, na vrcholy hor, na dlouhou klikatou cestu skrz lesy, skrz lidi a před sebou vidí tak ohromný oceán, že vstup do něj nemůže znamenat nic jiného než rozplynutí se navždy. Ale není jiné cesty.
Stejně tak je tomu i s člověkem. Těsně před tím, než mu někdo nekompromisně řekne, že umře, rozklepe se strachy. Vůbec není schopen tuto myšlenku akceptovat. Dívá se zpět, bilancuje svůj život, dívá se na lidi - jak malicherné se mu teď zdají jejich spory a problémy, před sebou vidí jen konec. To znamená odejití navždy z tohoto světa. Má strach z toho neznáma. Ale není jiné cesty. Každý musí umřít.
Řeka nemůže jít zpět.
Ani ty nemůžeš jít zpět.
Jít zpět, je v existenci nemožné; můžeš jít jen dopředu. Řeka musí podstoupit to riziko a vstoupit do oceánu. A jen tehdy, když vstoupí do oceánu, strach zmizí, protože řeka pozná, že to není rozplynutí se v oceánu, ale bytí oceánem.
Nemůžeš vrátit svůj život. Tak jako řeka musí podstoupit to riziko a vstoupit do oceánu, tak také nezbývá člověku nic jiného než přijmout svou vlastní smrt a vstoupit do neznáma. A vstoupíš-li do smrti, strach zmizí. Přišel jsi sám, odcházíš sám, když jsi přišel, neměl jsi nic, odcházíš, nemáš nic. Prach jsi a v prach se obrátíš. Strach mizí. Řeka se stává oceánem, ty se stáváš součástí univerza.
Z jedné strany to je zmizení a z druhé strany to je ohromné vzkříšení.
Z jedné strany odcházíš z tohoto světa, z druhé strany vstupuješ do vyšších sfér. Pokud bude existovat život, budeš existovat i ty. To je ohromné. Možná je ti souzeno, přijít znovu. Tomu se říká reinkarnace, vzkříšení. Dáš se ve vesmíru dohromady a vydáš se opět na pozemskou cestu, bohatší o svoje vlastní lidské vědomí, které ponecháváš v pozadí. Aby ses nezbláznil. Život se mezitím změnil. Máš se zase co učit. Duše je prý nesmrtelná. Třeba jsi tu již poněkolikáté v jiném těle.
Jsi-li pecivál, zůstaneš latentní, to je budeš se jen tak vznášet vesmírem. Žádný návrat se nekoná.
Chtěli byste poznat tajemství smrti. Ale jak je můžete najít, když je nehledáte v srdci života? Sova, jejíž oči přizpůsobené noci jsou ve dne slepé, nemůže odhalit tajemství světla. Chcete-li opravdu spatřit ducha smrti, otevřete dokořán své srdce tělu života. Neboť život a smrt jsou jedno, stejně jako jsou jedno řeka a moře.
Vaše tichá znalost onoho světa spočívá v hlubinách vašich nadějí a přání. A jako semena snící pod sněhem sní i vaše srdce o jaru. Důvěřujte těm snům, protože v nich se skrývá brána k věčnosti. Váš strach před smrtí je jen rozechvěním pastýře, když stojí před králem, který ho má poctít tím, že naň vloží svou ruku. Což se pastýř pod povrchem svého rozechvění neraduje, že bude nosit znamení krále? A neuvědomuje si tím ještě více své rozechvění? Neboť co jiného jest zemřít než stanout nahý ve větru a rozplynout se v slunci? A co je to dodýchat, než osvobodit dech od jeho neklidných vdechů a výdechů, aby se mohl vznést, rozpínat a nezatížen hledat Boha?
Jen když se napijete z řeky ticha, budete opravdu zpívat. A až dosáhnete vrcholu hory, teprve pak začnete skutečně stoupat. A až si země učiní nárok na vaše údy, teprve pak budete opravdu tančit.
Radujte se v životě, radujte se i ve smrti. Není problémem radovat se v životě. Nevím, jak se člověk raduje ve smrti, ale nepředstavitelné potíže činí lidem radovat se v umírání. Jiří Wolker napsal: "… kdy je každý opuštěn a sám a já umírám." Mnoho lidí umírá s elegancí sobě vlastní, kdy překonají strach ze smrti, kdy přestanou vnímat bolesti, kdy se vyrovnají se vším, co jim život přinesl a jsou za to vděčni. Tohle smíření se s vlastní smrtí je obdivuhodné, nádherné. Pak by se dalo říci, člověk se neraduje ve smrti nebo ze smrti, ale raduje se ze smíření se se smrtí, když ví, že udělal všechno, co mohl a smrt přijímá. Zbavuje se bolesti, utrpení, nářku, zbavuje pout své pozůstalé. Spíše je fikcí, myslet si, že se bude radovat z neznámých dálek.
Radovat se, že budu nosit znamení krále? Ke štěstí mi stačí, když budu nosit znamení člověka. Říká se, stopy tvé práce, tvého lidství, tvé lásky i nenávisti zůstanou. Což postavím-li dům, budou říkat ti, co mě neznali, že kdosi postavil dům? I když tu nejsem, skutečností zůstanou moje skutky dobré i zlé, i když mě nikdo nevidí. Stejně tak zůstane realitou, že jsem kdysi postavila dům, i když nakrásně jednoho dne může být zbořen.
Člověk je mrtev, když v jeho životě není žádná výzva. Je to právě výzva, která tě udržuje naživu - pouhé dýchání, teplota, bušení srdce nedokazují, že jsi živ; dokazují jen, že tělo je naživu. Zda skutečně naživu jsi, nebo ne, to je jiná otázka.
Jsi naživu, pokud vzdálené hvězdy jsou pro tebe výzvou k životní pouti. Nepoznané skutečnosti, nevyslyšené pravdy, neprožité krásy … když se stanou tvým skutečným světem, máš život plný radosti, tance a zpěvu.
Je pravdou, že pouze nádech, výdech, stabilní teplota, tlukot srdce neznamená, že žiješ. Tvé tělo žije.
Z jedné strany se říká, upusťte od všech tužeb - jen tehdy budete šťastni, nebo alespoň nebudete zklamáni, nevyplní-li se vaše přání. Touhy jsou to, co přináší člověku utrpení. Nebudete-li mít touhy, nebudete se muset zbavovat utrpení.
Na druhé straně jsem zde, abych se radovala, činila radost druhým a přinášela jim štěstí a lásku, toužila po nepoznaném. Hledala krásu, všechno nové a svoji trochou přispěla a sdílela svoji radost a štěstí svoje i druhých. Abych přinášela světlo druhým. Tomu říkám život.
Kde chybí dynamika, kde stojí člověk na místě, nechce se nikam posunout, tam je umírání za živa.
Znám tolik lidí, co dobrovolně čekají na smrt.
Zdroje:
Osho: Perly v kapse u vesty
Chalíl Džibrán: Prorok
Úprava a vlastní úvahy: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat