Co dávám na papír? Myšlenkový zmatek. Útržky, úryvky. Důležité, nedůležité. Pro koho? Pro mne? Pro vás? Blbě se ptám, ještě hloupější dostanu odpověď. Co čekat. Bez myšlenky, hloupě řečeno. Ani neočekávám, že některá myšlenka má hloubku. A přesto. Pookřeji. Z obrazovky zazáří povzbuzení, pochvala, vtipná nebo vážná glosa. Virtuální realita. Ví všechno, může všechno.
Divadelní hra v peru.
Cožpak není zlé, že ten obnažený pisálek zde, v básni pouze vysněné, tak sevřel duši do své myšlenky, že jejím hnutím celý v tváři zbledl? Měl slzy v očích, v rysech zoufalost a všechno pro nic. Pro představu. Pro imaginární virtuální realitu? Proč pláče pro ni? Nebo ona pro něho? Nic není skutečné.
Všechno, co kdysi pro mne jednou bylo důležité, je dnes vedlejší. A to vedlejší získalo na důležitosti. Všechno, pro co jsem kdysi hořce plakala, mi dnes nestojí ani za jednu jedinou slzu. Všechno, čemu jsem se smála, se mi i dnes zdá správné. Přece mé děti, pro mne jste a budete vždycky nejdůležitější vy.
Nebo TY?
Zazvoní zvonek, dveře se otvírají, černé vlasy, skrývané stopy slz, tragický výraz ve tváři, odhazuješ svou tašku v dál. Roztrhané džíny, odřené koleno, ještě nikdy jsem tě neviděla! Směješ se a tvoje oči se smějí s tebou, jsi zasažen smutkem, člověk to cítí jednoduše s tebou. Zuříš a raději se ti klidím z cesty. Ty jsi tedy případ - výbuch emoce!
Pozorně si tě prohlížím, při druhém pohledu vidím, jak jsi zahořklý, odporný nemrava, hloupý, arogantní, vševědoucí, tobě patří celý svět, egoistický, schopný radovat se z každé hádky, vyvolávat ji.
Ale co to vidím v tvých očích? Zklamání, smutek, ach, jak jsi milý, ochotný pomoci, veselý, čestný, hezký, zkoušený životem a odolávající mu, a přesto ztracený. Někdy se vyplatí, podívat se znovu. Člověku se odkryje opona!
A JÁ?
Trochu hlasitá a přitom tichá jako myška. Bez bázně a hany, tolik naplněna strachem. Pevně zakotvena v životě, a přesto úplně ztracena. Tolik známých, a navzdory tomu se často cítím sama. Tak jsem tě poznala a ty jsi se vkradl do mého srdce a já právě tak. Roky plynou, vidím tě jinýma očima, mozek mám otupělý. Lidí, které jsem kdy znala, mám dost. Že bych je mým unaveným zrakem prohlédla nebo jsou to jen mé myšlenkové pochody? Lidé přicházejí a odcházejí, pocity zůstávají. Využita, opotřebována. Stále zde a všichni kolem mne, ale když jsem něco potřebovala, chtěla, všichni zmizeli. Do hlavy se mi vloudí myšlenka Léona Bloye. "A když mě náhodou pronásleduje lítá smečka, nenajdu ani pacholka od pluhu, který by byl do té míry ušlechtilý a nepřejel mi radlicí nohy. Neboť pro člověka je pravým svátkem, vidí-li umírat, co se nezdá smrtelné."
Zvítězila maska, co nosím na povrchu, přísahala jsem si, už nikdy nic nedávat, už nikdy nepomáhat. Až do okamžiku, kdy jsem tě spatřila. A je to tvůj příběh, osud, co hoří v mém srdci. Tvůj strach před životem, který mi připomíná mne. Hlas uvnitř mne, který mi říká, tam někdo je a sám se ztratil. Vědomí, které chceš, aby bojovalo, ale sami, osamoceni stojíme v prázdnotě, kolem nic a nikdo a nevíme, kde je začátek.
V mém vědomí vystupují vzpomínky. Zase je tu, strach a potom myšlenka, usměj se na ni a buď pyšný.
A někdy buď pyšný na to, co jsi dokázal, stejně jako jsem pyšná já na to, čeho jsem dosáhla. Nesmyslná myšlenka. S pýchou to nemá co společného. Buď spokojený, klidný a vyrovnaný se svým prožitým životem. Na cestě tam, i když nechci a nedám znát, jak mě to bolí, ti budu pomáhat, pomohu, jak budu moci a udělám, co bude v mých silách.
Pomáhá mi, že mě proklínáš a nenávidíš? Ale na konci, na konci mi budeš vděčen a budeš se těšit.
Miluji tě. Mé srdce bije jenom pro tebe. To je to, co jsem už nikdy nechtěla. Žádnému již nemohou moje city patřit. Nemám, neumím. Tohle se nesmí nikdo dovědět.
Neexistují žádná slova pro to, co se přihodilo. Neexistuje žádný popis toho, co mi bere dech.
Je tady strach, je tu radost, jsi přítel, dítě a přece - jsi také nepřítel. Nepřítel, který zná mou duši. Může do ní vstoupit a může ji zranit a potom jsi zase přítel. Zranit mě může jen ten, kdo mě skutečně zná, zná moji Achillovu patu a zranit mě chce a umí. Přiblížíš se s bázní, že sám budeš zraněn. Jsi zranitelný?...
A tak tady sedím a píšu všechno páté přes deváté, aby se to nestalo, abych tě nepotkala, nekřičím, abych tě nezranila - z čistého strachu, že tě ztratím.
Neboť vím, že už to více nevydržím. Takže to všechno tiše spolknu, jsem rozumná, jako jsem nikdy ve skutečnosti nebyla, jako by to nebyla pravda a tajně pláču, když to neslyšíš, když mně nevidíš. A je to tu zase, tajné slzy, tak jako před mnoha lety, které jsem nikdy nechtěla prolévat a už vůbec ne za člověka jako jsi ty.
Ano, zní to tvrdě, zní to hrozně, ale je to pravda. Nikdo, nikdo kromě dětí se již nesmí dotknout tímto způsobem mého srdce. A ty to děláš, ty se o to pokoušíš? Proč se to stává? Co mi to chce ukázat? Že ještě nejsem dostatečně zocelená, tvrdá, jak se zdám? Že se vzdávám pro jiný život? Ne, to se nesmí stát.
Ale pravdou je, že mne to dostalo, zasáhlo, těší mě to, ale současně nahání obrovskou hrůzu.
Nemohu ani psát, chybějí slova. Není nic, co by se dalo změnit. Slova jsou jen vzduch. Nejde to, ale nemohu si pomoci.
Vím, nezaslouží si to, ale potřebuje to. Kdo? Já? Ty? Co je na tom zvláštního, že je člověk tím tak hluboce zasažen?
Prázdná slova, prázdný list, černé řádky, tisíce nic neříkajících písmen. Prázdné stránky a přece je na nich tolik napsáno. To není žádné umění. Jedna stránka, dvacet stránek, písmenka jsou za sebou seřazena, ale přesto, slova nic neříkají, jsou prázdná - jako když mlátí prázdnou slámu.
Co s tím? Co se slovy? Co s cárem papíru? Zmačkat, zahodit, upadnout v zapomnění.
Tak jako se zpívá v písni: "Kdybych se znovu narodila, zmačkala bych se a zahodila."
Ale já přijdu. Bílý, čistý, nevinný, nepopsaný list papíru. Vítr mě přihraje k vám blíž. Tabula rasa.
Žádné komentáře:
Okomentovat