Od začínajícího německého autora Alexandra Böhma jsem volně přeložila do dvou článků krátký, hororový příběh, který jsem nazvala Pole.
"Zkuste nastartovat motor."
Vincent šlápl na spojku, otočil klíčem v zapalování. VOLVO ze sebe vydalo žalostný výkřik, který zněl jako protest. Kraksna byla bezpochyby mrtvá! "Nerozumím tomu," řekl Vincent zoufale, zatím co se sklonil ke starému muži, který stál před otevřenou kapotou motoru a napjatě se díval do vnitřku prostoru motoru. "Byl jsem teprve minulý týden s vozem v servisu, a to běžel ještě hladce."
Farmář, před jehož dvorem Vicentův vůz naneštěstí zůstal stát, vytáhl špinavý hadr ze zadní kapsy svých kdysi tmavě modrých montérek, utřel si s ním čelo a pohleděl do planoucího slunce skomírajícího léta. Hmyz pomalu poletoval vzduchem, promočený a sytý. Ve větru foukajícím nad úhorními poli vlál límec jeho červené kostkované košile. Člověk už cítil přicházet podzim.
"A signál tady také žádný není! Nemohu zavolat ani odtahový vůz, zatraceně!"
Frustrovaně zavřel svůj mobilní telefon, zastrčil si ho do kapsy a vjel prsty do svých vlasů, čímž zničil jeho dokonale sestřižený účes. Měl na sobě diskrétní, antracitově zbarvený proužkovaný oblek, světle modrou košili, která ladila s jeho tmavě červenou hedvábnou kravatou, a černé, lesklé boty z lakované kůže, na kterých se zdálo být bláto a prasečí výkaly, které se teď vysušily na okrově zbarvenou hmotu.
Vincentův pohled se přehnal nad žárem kypící krajinou. Lány polí, kam oko dohlédne. Hnědé, černé a šedé obdélníky tkají dohromady síť polí, tvořenou zemí a hnojem, který se zdál dýchat v odpoledním horku.
"No, nechci nahánět den před večerem, ale myslím si, že dnes už se nikam nedostanete ... Ale ... pokud chcete, můžu vás vzít na další místo. Leží na cestě, abych tak řekl, ale nejdříve musím nakrmit své miláčky."
Jako by ho jeho miláčkové slyšeli, najednou zaznělo náhlé pískání, kvičení, mečení a bučení, což Vincentovi nahánělo husí kůži po celém těle.
"Vaše ... co?"
Farmář se zašklebil, hadrem si znovu otřel čelo a volnou rukou ukázal na budovu za stodolou, kde stáli. "Moje prasata na výkrm," oznámil hrdě. "Bez nich by to tu už e neběželo. Myslím, no podívejte se kolem! Vidíte tady někde dvůr nebo stáj?"
"Nebo …"
"Když jste byl ještě na ulici, někdy během poslední hodiny, míjel jste značky, viděl jste snad nějaké stáje, dvory nebo tak něco?"
Vincent přemýšlel. "Ne," odpověděl. Jediné, co si pamatoval, byl okouzlující mediánový pás a polní silnice, která na něho zapůsobila jako masové hroby neznámé bitvy. "Teď, když to říkáte ... ne, neviděl jsem."
Farmář vložil hadr do zadní kapsy a horlivě přikývl.
"Leží v zemi."
Vincent, kterému toto téma nebylo po chuti, vypadal zmateně. "Nestačím sledovat tok vašich myšlenek. Co leží v zemi?"
"Země je stejně mrtvá jako hřbitov, můj chlapče. Mrtvých (neužitečných, nečinných) se to netýká!" Má to co do činění s těmi zatracenými fúzemi genů, které se před několika lety pokusili ... chovat věci ... něco, kde změnili geny nebo něco takového.
""Myslíte geneticky upravenou kukuřici. Mé společnosti ..."
"Pche," vyrazil ze sebe farmář a plivl do bláta na podlaze. "Cokoli!"
"Moje společnost," pokračoval Vincent, jako by nebyl přerušen, "je součástí výzkumných zařízení, a proto jsem zde." V Marburgu se bude konat kongres o dlouhodobých účincích genetického inženýrství na povahu a složení zemědělská půdy, zejména možných důsledcích na obsah živin v podzemních vodách."
Farmář pohlédl na Vincenta a oči se nu zúžily na štěrbiny, jako by se na něj díval v úplně novém světle.
"Důsledky!" prohlásil, jako by to bylo špinavé slovo. "Tato země je stejně mrtvá jako ta Dietrichova, to je výsledek! A nic jiného!"
Vincent se celý zděsil. Horko pozdního léta ho drtilo svou mocí, jako by se nacházel pod hořící sklenicí. Jen se odtud chtěl dostat pryč, zabezpečit odtahovku a pak co nejrychleji odtud zmizet.
"Co ..." začal konverzaci. Více než ze skutečného zájmu, chtěl změnit téma. "co je s Vašimi poli? Myslím, nežijete přece sám ze svých hospodářských zvířat, že?"
"Ne, to by mě nevyneslo dost, abych přežil, ale ... pole v srdci člověka je kamenné, člověk mu nařídí a nechá ho růst, dělá, co může.
"Vincent se ohromeně podíval na farmáře. "To je od Vás?"
"Stephen King. Hřbitov zvířátek. To je moje bible, abych tak řekl, ale ... můj bože, pojďme dovnitř a dáme si něco studeného. Tady venku by si člověk přivodil úpal!"
Poté farmář šel směrem k domu, těžce zvedal nohy v jeho jasně žlutých gumových botách, které uvízly v smrdutém a tekutém mači dvora. Smrad a odpornost nečistoty na dvoře byl ještě násoben horkem. Znovu si otřel pot z čela hadrem.
Žádné komentáře:
Okomentovat