úterý 1. října 2019

VĚŘÍM

Každý člověk v něco věří.

Nejvíce lidé věří v morálku, svědomí a zdravý rozum. Velká část se opírá o dobro člověka, lásku, altruismus. Někteří si věří - cení si sebe samých. Pak také věří v přírodu, nadpřirozeno nebo vyšší moc, někteří věří nebo jsou přesvědčeni o existenci energií.

A co vede lidi k tomu, aby věřili? Ať již v Boha nebo nějakou vyšší moc? Lidé jsou zmateni a hledají smysl života. I to, že jsme tady, musí mít nějaký důvod. Jsou nevyléčitelně nemocni, a přesto věří, že se uzdraví. Ztráta partnera, blízké nebo milované osoby nás může přimět připustit, že se opět někdy někde setkáme. Od pozemského života se odpoutáme a budeme se upínat k věčnému životu. Navíc je to vysvobození po prožitém utrpení ze strastiplné pozemské pouti.
Někteří lidé věří, protože se bojí stáří, samoty, smrti, touží po věčném životě.

Mně osobně fanatická víra připomíná někoho, kdo utíká z tohoto světa. Hledá svět ideální, vysněný, poslouchá jinou vrchnost, jsou mu vnucovány postoje, odmítá sám sebe, nemiluje se ani jiné lidi a vlastní život, který má každý jen omezený, mu protéká mezi prsty.

Vlastní víra, která nás provází celý život, může být spojována i s něčím nadpřirozeným, s boží existencí, s něčím, co nás přesahuje, ale současně je to víra v náš radostný, úspěšný a spokojený život. Naše víra je odhánění zla a neštěstí. Je nám bytostně dáno, že chceme být šťastní a spokojení po všech stránkách. Věřící lidé říkají, že mají Boha jako berličku, o kterou se mohou opřít, když je jim úzko. Nevěřící tvrdí, pomoz si sám, stejně ti nikdo jiný nepomůže.Ale aby můj výčet byl ucelený, pak jsou tu ještě lidé, kteří nám pomáhají, když klesáme na mysli a nejsme schopni zmobilizovat svoji vlastní víru v život.

Vlastní víra je to, co nás pohání vpřed. Stejně jako láska a naděje.

A moje crédo?

Věřila jsem, že když budu hodná, bude mne mít každý rád, ale byl to klam.
Věřila jsem, že když budu poslouchat rodiče, bude se mi dobře žít na zemi, ale byl to klam.
Věřila jsem, že když se budu dobře učit, budu hodně peněz mít, ale byl to klam.
Věřila jsem, že když budu poctivě pracovat, budu za práci spravedlivě odměněna, ale byl to klam.
Věřila jsem, že když budu zlá, že mě zákon potrestá, ale byl to klam.
Věřila jsem na lásku, věřím, ale je to jen sen, který si nechávám ráda zdát.
Věřila jsem, že mne bude na rukou nosit, ale už je to jen sen.
Věřila jsem, že spolu zestárnem, ale už je to jen sen.
Věřila jsem, že naše nemoc se léčit dá, ale už je to jen sen.
Věřila jsem, že náš vztah vytrvá, ale už je to jen sen.


Celý život žiji v klamu, celý život sním
že je to jen iluze a realitu nespatřím?
Ne, věřím v krásný život, věřím v krásnou smrt.

Co děsí mě, toť umírání,
bezmoc, bolest, která nekončí,
o čemž teď nemám ani zdání,
ale kolo Osudu se roztočí.

Vrhne mě na jeden, pak druhý břeh
co víc si přát než obejít svět celý
být na cestě a poznávat
že život je vlastně skvělý.

Prý tichý je pestrého listí pád,
zdravím všechno, co přišlo
prokvést a umírat.

A PŘESTO, NEBO PRÁVĚ PROTO VĚŘÍM.

Že slunce vyjde
růže rozkvete
ptáci zapějí
láska pokvete

I pro mne/tebe.

Navždy vaše

Mirijam

Žádné komentáře:

Okomentovat