úterý 8. října 2019

ŽIVOTNÍ MEZNÍKY

Vyvést muže na zádech ohněm z domu ven je něco jiného než jíst s ním v baru a hádat se o obchody.

Měl být těžce zraněný padlým dřevěným trámem. Jeho záchrana už byla téměř nemožná, a díky další zátěži by se zmenšily moje vlastní šance na záchranu. Jeho oči byly ztraceny v nicotě, jeho dýchání bylo povrchové, jeho hlava padala stále na stranu, voskové ruce ležely na stehnech.



Byl vydán na milost a zničení, nemohl nám/sobě pomoci se zachránit.

Groteskní, jak jsem si v těchto okamžicích zkoušel namlouvat, že pro mě ve skutečnosti nic neznamenal, měl bych ho tedy nechat tiše ležet.

Kdo ví, možná už by byl "tam" ...

Podivná logika, kterou se mé svědomí chtělo uklidnit: ... společně se to možná snad podaří - a - ... jako ochrana před plameny, které se tam vzadu přese mne tlačily - a - ... až do posledního okamžiku být v kontaktu s lidskou bytostí - a - dva nás to snad současně nepotká.

Ošklivé a hloupé, hloupé a ošklivé - poslední kousek lidskosti, která ještě v člověku vězí.

Někde se ozval pták.

Ano, někde tu musel být pták. Kdybych jen na okamžik mohl létat, roztáhnout paže a vznášet se ...

Váhal bych potom také, vzít si ho s sebou? Trochu otevřel oči, ohryzek se zvedl: vydal ze sebe "prosím" - a něco, co znělo jako "vždyť mám rodinu".

Ponižující argumenty, které vedl v čase našeho setkání, když hrozilo, že svět zmizí. Málem jsem ho uškrtil.
Místo toho jsem šel znovu k oknu. Rozpálená oblaka kouře a divoké útržky slov pod nimi, někdy přehlušená hlukem zařízení.

Potom také začal hořet natáhnutý koberec v místnosti.

Takový hotel se skládá vlastně jen z hořícího materiálu.

Boční stěny postelí odolávaly postupu plamenů, ale povlečení se vzňalo o to rychleji.

Příští okamžiky jsem se stal netečný.

Cítil jsem, jak nastávají mé poslední minuty. Jaký to byl život, že musel takhle skončit ...

Pak se znovu objevila moje častá noční můra. Dveře saun, se neotevřely, když jste chtěli. Vždycky došlo k masakru, ve kterém se uzamčení navzájem topili.

Teď jsem se posadil vedle něj na podlahu a přitáhl jsem ho velmi blízko ke mně - zcela v rozporu s mým snem.

Vytáhl jsem z županu cigaretu a podíval se na oblohu. Za kouřovými proužky byla stále tma. Neměli bychom tedy dožít rána ...

Na stole leželo psací náčiní. Tužka nevěděla, co dělá v mých třesoucích se rukách.

Toto psaní se pravděpodobně už k nikomu nedostane, chtěl jsem psát.

Místo toho jsem napsal strašně velký STRACH, STRACH a STRACH. Prudkými tiskacími písmeny - dokud tuha neydržela tlak mých prstů.

"Dříve byl matčin život prázdný, protože v něm nemělo smysl pokračovat a otec byl úplná troska.

Takže existence obou se upsala čekání.

Dny v týdnu - víkendy ...
Pracovní dny - dovolené ...
Čtyři stěny se spoustou sebeklamu a příjemných radostí.

Nemluvili moc, a pokud ano, pak do prázdna.

Někdy by bylo lepší, kdyby se opil a ona by se zabývala jinými muži.

Ale ne - zdálo se, že zvýšili svou frustraci ke kultu, a tak se vyhnuli trapným konfliktním záležitostem. "Anna se poprvé opřela v nepohodlném křesle pro návštěvy v nemocnici, její ruce se viditelně zklidnily, už si nehraje s provázkami své kabelky, když pokračovala: "Do toho dne, nebo lépe řečeno do té noci."

Zdálo se, že se od té doby všechno obrátilo vzhůru nohama. Když to matka zjistila, najednou vyřkla slova, která jsem od ní ve všech těch letech nikdy neslyšel. Stěžovala si na osud, modlila se a křičela, spěchala na JIP až čtyřikrát denně, i když ho navštívila pouze jednou nebo dvakrát. Střídavě nadávala lékařům a sestrám a chovala se jako čarodějnice. A
vypadala také jako čarodějnice. A domácnost zanedbávala tím nejhorším způsobem.

Jak se postupně stávalo jistotou, že z toho nejen vyvázne, ale bude zcela v pořádku, zaznamenala to. Potřebovala mě však jen proto, aby někomu ukázala, jak moc závisí proces zotavení otce na jejich zaklínadlech. S divokými vlasy a bláznivými očima mě popadla za ramena a zatřásla mnou a neslyšně zasyčela: "Já sama jsem ho právě vrátila k nám. Docela sama!" Když se vrátil domů, chovaly se jako dvě děti, které chtěly otrávit své prostředí. Ano, a tímto prostředím jsem byl já. A nemohl jsem si pomoci, než jim dělat tu laskavost a poslouchat jejich hloupé kecy.

Já, jejich jediné dítě, jsem teď musel snášet všechno, co zameškali a plánovali dohnat. A v budoucnu jsem byl z toho úplně vyloučen. Anna si několikrát odkašlala, jako by chtěla polknout slzy, které se jí tlačily z očí. Její výraz tváře kolísal mezi ztrátou a naprostou nenávistí. Její lícní kosti vystoupily ještě více, její víčka se zúžila.


Proč mě zasvětila do něčeho tak soukromého? Proč mi chtěla předat tento obraz tak drasticky? To byly otázky, které zaměstnávaly moji slabou rozkolísanou existenci ještě předtím, než jsem byl zasažen paprskem světla.

Můj domov se teď stal mým světem.

Věděl jsem, že si nemusím zvykat na každý jednotlivý roh, ale že jsem se musel naučit milovat to všechno jako krajinu svého života. Bylo to jediné místo, kde jsem se mohl libovolně a svými vlastními silami pohybovat.

V žádném případě jsem na to nesměl nahlížet jako na vězení.

Zvonek mě vytrhl z mých myšlenek, na které bych měl později dost času.

Stál tam ve dveřích s kyticí květin a rozpačitě se na mě podíval.

Pomalu a opatrně jsme se k sobě přibližovali, vypili čaj a mluvili o noci, o prvním děsu, beznaději, strachu a bolesti a záchraně. Ale ne z pocitů kolem.

Byla to tichá, vděčná oslava, kterou jsme poslali našemu zázraku, protože jsme se poprvé setkali.

Když byl doma, najednou byl věcný, jeho tón se změnil a znělo to více než mrzutě, jak se opřel o opěradlo lenošky a když řekl: "Nechci, aby se moje dcera k vám nastěhovala a starala se o vás až do konce vašich dnů.

Anna je stále ještě mladé děvče a chce to udělat z jakési útěchy, protože předpokládá, že mě zachránili jen díky vaší pomoci. Moje žena a já se chystáme vydat na několik týdnů plavby a zakázali jsme Anně, aby v naší nepřítomnosti podnikla takový krok k obětování sebe sama. A tak jsem jim také poradil, aby se takové oběti z vlastní iniciativy vzdali.Jinak moje dcera bude chybět v jejich skutečném životě. Vemte si to, prosím, k srdci a nemyslete jen na sebe.

"Sbohem, kolego. A vše nejlepší do budoucnosti".Při pohledu zpět jsem byl rád, že jsem na jeho poslední slova neodpověděl.

Naučil jsem se odhadovat minuty, hodiny a délku dní.Začal jsem se zabývat novými zájmy, aniž bych se příliš styděl za cílený sebeklam.

Byl jsem na nejlepší cestě uskromnit se v čase.

Jednoho dne, když Anna stála přede mnou, musel jsem se sebrat, abych u jednoduché věty nazačal koktat: "Prosím, jděte k sousedce a řekněte jí, že by pro mě dnes neměla nakupovat."

Annin empatický úsměv byl důkazem, že se mi podařilo ukázat jistotu.

Budu jí někdy moci říct, že jsem skočil z okenního parapetu a nechal jejího otce za sebou? A že ho krátce nato odtáhl hasič na zádech a tím se zachránil? Ale možná jí to nebude nijak zvlášť zajímat ...

Příběh o rozhodnutí, když jde o život. Jsou zde načrtnuty myšlenkové pochody, pud sebezáchovy. Taková oběť pro člověka, který neměl otce v lásce. A přesto se ozývá svědomí a omluvy k sobě samému. Co všechno se v člověku utkává, s čím bojuje.

Možná znáte takovéto vztahy a víte, s čím člověk zápasí. A když to závisí na okamžitém rozhodnutí a jde o váš život, i toho druhého, mnohdy dojdete k překvapivým závěrům.

Stačí, když někoho z hloubi duše nenávidíte, jste dlouhodobě plni negací, pak si při nějaké příležitosti řeknete: "No a co? O jednoho darebáka na světě méně. Prospěla jsem světu. Ale nemusím to nikde vykládat. Asi by mne nikdo nepochválil. Kdo nezažil, nepochopí." Jsou to jen myšlenky.


Zdroj:

Heinz Körber: Wendepunkte

Překlad a doslov: Mirijam

Žádné komentáře:

Okomentovat