Všechno to začalo tak neškodně: Můj bratranec Elfriede si přišel z Burgenland Seewinkelu prohlédnout město a přivedl svou hezkou přítelkyni Rosu. Můj přítel Egon se k nám připojil a vytvořili jsme tak kvarteto.
V této sestavě my čtyři jsme navštívili muzeum po muzeu, večer jsme seděli v divadle, kde vystupovali plyšáci, pak na čerstvě natřených zelených lavicích, a nakonec hlavně v baru.
Egon a já jsme byli plni nadšení natolik uchváceni oběma venkovskými dívkami, že jsme se někdy museli dlouho dívat do očí. Dny kolem nás tančily a zdálo se, že naše chuť k podnikání nebude brát konce v tuto nádhernou dobu.
Ale neděle pro dívky zela prázdnotou, takže návštěva Práteru v sobotu byla nutností. Kroužili jsme nejbláznivějším toboganem s tureckým medem a kloboučky, ze kterých trčelo peří, vrhli jsme se na naši hru v kruh, seděli v sedadlech, připomínající hrnec a koukali daleko nad obzor. Langoše jsme zhltli u stolního fotbalu.
"Jé, vlak duchů," křičel Elfi a už jsme vylezli na dvě z těch hrbolatých železných van. Odjeli jsme za flegmatickým "zoinem" ambulantního pokladníka - kolem pavouků a křičících koster, strmě vzhůru k burácejícímu medvědu, který mával tlapami a dále byl vymrštěn kolem své vlastní osy k Dračímu jezeru. Naše vozidlo narazilo do stříbrem osvětlené zdi, když Rosa praštila do srdečné burgenlandské příšerky.
Najednou jsem si uvědomil, že někdo jede s námi v našem autě - samozřejmě, vlak duchů - duch! Kolem nás poskakovala fluoreskující kostra, popadla mě za vlasy a třesem vyloudila z kravského zvonku tóny, které ukazovaly cestu.
Najednou se ponořil fluoreskující pruh hluboko do Rosiniho výstřihu, a já jsem byl hned plný starostí. Sova se vznášela přímo nade mnou, zaburácela divoká palba. Při poslední salvě jsem ztratil dech. Uvědomil jsem si, že sedím v autě sám.
"Roso," zavolal jsem a auto se trhavě obrátilo. Odrazem na skleněném ďáblovi, který se houpal jako holubice, jsem na okamžik uviděl svého společníka v náručí ducha. Temnota! Auto zavrčelo nahoru, dolů - chtěl jsem vyskočit, cítil jsem venku slizkou hmotu pod nohama a raději jsem zůstal. Okolo kruté smrtky s kosou jsem jel k pekelné bráně. V děsivém tichu jsem zaslechl Rosino sténání, jak ze sebe vyrážela mé jméno: "Ale Antone, tyyy …" Viděla mě jako ducha! Jaký skandál - předstírat, že jste jiná osoba! Svádění venkovské dívky bona fide! Nahoru, dolů, duchové, pavouci, ďáblové, draci, konec.
"Ještě jednou!" křičel jsem na pokladníka. "To je hanba".
Klidně řekl "zoin" a já jsem byl pryč. V místě, kde jsem ji ztratil, jsem vyskočil, nakonec jsem ji musel zachránit. Až ke kolenům jsem stál v jezeře duchů a cestující v dalším autě se srdečně zasmáli.
Tam - kostra! Tak rychle, jak to jen šlo, jsem se brodil temným mořem, dosáhl jsem na fluorescenční pruhy, ale kostým byl prázdný. Visel na uších medvěda.
Slyším zasténání ... fuj, co to bylo? Tam vidím muže a ženu! Spěchal jsem tam a s následujícím osvětlením bleskem jsem roztrhl širokou spodničku chudáka Rosy. To ale nebyla Rosa, jak se později ukázalo, byla to nějaká žena z domácnosti z Vídně z XII. okrsku.
Skočil jsem na další auto, chichotající Japonec shledával mou jízdu jako zvláštní atrakci.
Když jsem viděl Elfiho a Egona venku, byl jsem zuřivostí slepý. Žertovali s Rosou.
Byl jsem vzteky bez sebe, což ještě umocnilo Rosino dechberoucí: "Bylo to hezké, ty darebáku".
Policie! Vlak byl zablokován, návštěvníci nespokojeně brumlali, majitel neměl být splašený, pokladník nebyl zodpovědný.
"Měl by to být právní stát," rozohnil jsem se a policista začal sepisovat protokol o události.
"Je to vlak duchů - a lidé, kteří nerozumí zábavě, by měli zůstat doma," zakřičel bezzubý starý muž.
"Kde je duch?" křičel jsem.
"Který z nich? Jsou tři." odvětil pokladní.
"Ten s lesklými pruhy" "Všichni mají pruhy" "Ten odtamtud", ukázal jsem nahoru.
Nakonec byla přivedena kostra ducha, která vypadala velmi opotřebovaně a tvrdila, že to nebyl ona.
"Žádný duch," řekl policista, "možná jste si ho jen představoval." "Který z vás dvou?" řval jsem na ducha.
"Možná Lois," řekl a ukázal na Rosiny krojové dirndlové šaty, "je z Lesní čtvrti a často svůj stesk po domově zahání tím, že se stará o venkovské kroje."
Výslech Lois nebyl možný, protože byl pravděpodobně již ve svém soukromém obleku a stál velmi blízko nás a přihlížel, jak se celá záležitost vyvíjí - některými byl nepoznán, jiní ho nezradí.
Pokladník poznamenal, že mnoho hospodyň a dam také dává přednost tomuto vlaku duchů, protože - doslova - "za tak deštivého dne, kdy v obchodě nejsou žádné speciální nabídky, nebudete přece hloupí a nenecháte si takovou zábavu ujít."
Je zbytečné něco přidávat.
Dav se už rozptýlil a já jsem se téměř uklidnil, když Rosa mne něžně vzala ruku - a zašeptal mi do ucha se všemi svými burgenlandskými kouzly: "Podívej, Antoni, nebuď žárlivý, byl to jen duch … "
Já vím, proč nemám ráda na pouti jízdu peklem. Tolik barevných reflektorů a tolik neznámých dotyků a to nevíte, kdy na vás jaký kostlivec vybafne. Jsem mokrá až za ušima. Vylezu a třepou se mi nohy.
A to prý existovaly mosty, na kterých se dívky dostávaly k atrakci. Pod mostem byl větrofuk, který zvedl dívkám sukně. Pokud byla některá naostro - tehdy byla velká bída, tak nezbylo ani na kalhotky - tak to bylo extra zábavná podívaná pro pány. Ještě že dnes takové mostky s "podfukem" neexistují. Sice na kalhotky mám, ale musela bych je mít čerstvě vyprané.
Zdroj:
Heinz Körber: Ländliche Tracht
Překlad a doslov: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat