Můj otec znovu rozehrál svoji hru o peníze. O něco starší dáma vzala jednu vývěsku, vzrušeně zadala číslo do mobilního telefonu a zavolala.
"Ahoj, tady je Mary, našla jsem její dceru, je v ulici plné obchodů. "S vysokou ženou," řekla prokouřeným hlasem.
Daphne vzala moji ruku a rychle se rozběhla. Běžely jsme dlouho. Věřila jsem, že přes půl města. Nevěděla jsem, proč jsme tak dlouho utíkaly, až do té doby, než jsem se ohlédla dozadu. Sakra. Policie nám byla v patách.
"Nechte dítě jít," zaznělo z ampliónu. Zatraceně, nejsem už dítě!, pomyslela jsem si.
"Ne," křičela jsem.
"Její otec ji zneužíval, běžte zase domů," zahrál na soucit.
Cožpak nechápou, že to je to, co nechci. Náhle jsme ostře zatočili doleva.
Téměř jsem se uhodila o tvrdou zem.
Daphne se ke mně otočila a omluvně se na mne podívala.
Slepá ulička. Skvělé.
Policista se opatrně přiblížil.
Držel megafon.
"Nechte děvče jít a váš trest bude mírnější."
Celé mé tělo se třáslo.
"Ne," křičela jsem s takovou zuřivostí, že si policista musel chránit rukama své uši.
Někde se rozbilo okno.
Ó, člověče, byla jsem jen tím?
Daphne mne vzala za ruku a vlekla mě pryč.
Všechno se odehrálo tak rychle, že policista ani nezpozoroval, že jsme zmizely.
Okolo mne zmizelo všechno, ale nebyla jsem v mdlobách.
Podívala jsem se na své nohy. Nedotýkaly se země.
Daphne se zdála být jako v tranzu. Její ruce svíraly moje ještě pevněji. Oči zavřeny, měla jsem strach, že někdo by mohl běžet proti nám.
Ale ona se vždy obratně vyhnula.
Naráz se zastavila. S tím jsem nepočítala.
S třeskem jsem přistála na tvrdé zemi.
"Sorry," řekla Daphne, duchem nepřítomna.
"Co, co to právě bylo?"
Moje tělo bylo nažhaveno adrenalinem.
"Nic."
"Hej, nemůžeš říct "nic", když nadlidskou rychlostí běžíme přes půl města," vrátila jsem jí to rozhořčeně.
"Uklidni se, někdy ti to celé povyprávím. Ale nyní," dívala se mi přímo do očí, když říkala, "nyní jde jen o tvé bezpečí, rozumíš?" Zdvořila jsem přikývla. Kyle přiběhl.
Vzal moji ruku, což bylo skutečně neobvyklé, ne ale potom, kdy mě vzal do náručí a uklidňujícím způsobem mě hladil po zádech.
Byla jsem úplně ohromena.
"Diamantís, je mi to líto. Měl jsem ti to již dříve říci. Ale pojď, řeknu ti to, až dojdeme do hotelu," provinile se na mne podíval.
Co tím myslel? Na cestě do hotelu jsem usnula. (Ovšemže v Kyleově náručí.)
Opatrně mě hladil přes tváře.
"Nech mě spát," mumlala jsem.
Tiše se zasmál.
"Chtěl jsem ti jen říci, že jsme tady," okamžitě jsem otevřela oči.
Stáli jsme v pětihvězdičkovém hotelu. Podlaha z drahého mramoru. Na stropech visely nádherné lustry. Kyle mě postavil na nohy.
Vzal mou ruku a šel k výtahu.
Neměli jsme normální hotelový pokoj, měli jsme Penthouse.
Vyčerpána jsem padla na pohovku.
"Nyní mi vysvětli, co všechno to má znamenat," řekla jsem klidně.
Kyle se posadil do křesla po mé pravici.
"Chráníme tvoji rodinu již tisíce let," začal vysvětlovat.
"Vyprávěj dál," prosila jsem ho.
"Daphne a já jsme strážci. Strážci královské říše. Tvoje matka se zamilovala do Smrtelníka. Utekla z královské říše. Schovávala se. Potom tě dostala. Tvůj otec nic o tom všem nevěděl. Přesto to někdy proniklo na veřejnost. Chtěl moc, bohatství tvé matky. Vydíral ji. Zatímco jí vyhrožoval, každému vyprávěl, co je."
"Kyle? Co je?"
Byla upír. Byla královnou Nesmrtelných.
Zaraženě jsem na něho zírala.
"Kyle, já přece nejsem upír."
"Ne, ještě ne. Musíš nejdříve přijmout své dědictví. Tvůj otec se tě pokoušel usmrtit, protože jsi právoplatná dědička trůnu. Rozumíš? Zavraždil tvoji matku jen proto, aby se dostal k moci.
A je mi to tak líto, ale tvoje matka skutečně podvedla muže, na kterého nahlížíš jako na otce. Nerozuměj tomu špatně. Tvoje matka byla žena, byla laskavá, příjemná a ochotna pomoci. Ale když konečně našla svého druha, pokusila se od tvého otce odloučit. Nechtěl ji nechat jít. Měla špatné svědomí kvůli Fabienně. A on ji v tom udržoval.
A tak zůstala. Kvůli Fabienně. Ale to ji nezastavilo v tom, aby vídávala svého společníka. Každou noc, když tvůj otec spal, vyplížila se z domu a setkávala se s tvým pravým otcem. A tak jsi přišla na svět. Tvoje matka zkoušela Michaela přesvědčit, že jsi jeho dítě. Nějaký čas tomu věřil. Ale nedávno nějak zjistil, že nejsi jeho dítě a zbytek už znáš," ukončil své vyprávění.
Šokovaně jsem se na něho dívala. To bylo příliš mnoho informací najednou. Zdálo se, že můj mozek zešílel. Nebyla jsem schopna vytvořit ani jedinou, jasnou myšlenku.
Autorčino věnování:
Tuto knihu věnuji své mámě. Děkuji, že vždy za mnou stojíš a mne podporuješ, i když se mi vede špatně.
Zdroj:
Kimberley: Mein letzter Gedanke
Překlad: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat