Pro každého představa pohody, klídku a něčeho k tomu je jiná. Někdo si vystačí s pohodou a klídkem, někdo sáhne po něčem sladkém, jiný se naloží do vany, další medituje, někdo neopovrhne skleničkou vína, další si zapálí sváteční cigaretku, někdo se věnuje milování. Prostě pohoda, klídek to je relax.
Po vyčerpávajícím pracovním dni za sebou zabouchnu dveře, zhluboka vydechnu a řeknu si tak … "Teď už nemusím nic řešit, žádný stres, žádné problémy, pohoda." Po vypjatém rozhodnutí si oddechnu a zažívám sladký pocit, že už to mám za sebou. Nepotřebuji k tomu čokoládu.
Když chci od všeho utéct, dávám přednost kolu. Líbí se mi, že jsem sama, koncentrovaná na jízdu, jako jediného přítele vnímám vítr, který s každým šlápnutím rozdmýchávám; a on lehounce hladí mé tváře. Toto laskavé pohlazení mi vydrží po celou dobu mé spanilé jízdy. Po 5 kilometrech se dostanu do obory, vyhlížím srnky, muflony, divočáky. Opřu kolo o sloup altánku, vytáhnu čtečku, zády se opřu o pilíř, nohy vyhodím na lavici a přečtu pár stráneček. Mám-li chuť, podívám se k jezírku, zda rostou lekníny a jsou-li v něm ryby. Před zpáteční cestou si dám pár doušků osvěžující slazené minerálky a okruhem se vracím domů. Pravda po 10 kilometrové jízdě se mi nohy klepou, zadek bolí, protože před začátkem sezóny není zvyklý na sedátko, ale já jsem statečné děvče a něco vydržím. Napustím si doma horkou vanu s pěnou a nechávám doznít osvěžující příjemný pocit.
Co se týče sportu, uklidňuje mne ještě plavání. Já, voda a vlnka s vlnkou si hraje. Vyhlížím tu správnou vlnu, abych se aspoň kousek posunula. Když se člověk nadechne a cítí vodu, naplňuje mne to uklidněním. Pravda, nesmím být vyrušena nějakým protiplavcem, který mi cákne vodu do úst zrovna když se nadechuji a já se začnu topit. Také se nesmím nechat rozhodit poznatkem, že jsem zapomněla ručník a utírat se toaletním papírem. Není to správné řešení. To byste nevěřili, jak se rozdrolí a nadělá mírně řečeno kolem nepořádek. Pak se dostaví trapný pocit, ale chce to co nejrychleji důstojně odkráčet. Uklízečka bude brblat, ale stane se, že jí tam občas zavítá takový ťulpa jako jsem já.
Věřím, a speciálně tady na blogu, že se najdou jedinci, kteří zasednou ke komplu a píší a píší, až se jim z hlavy kouří. Při psaní přijdou na jiné myšlenky. Pokud mne něco "moudrého" napadne, tak je to nejspíš ve večerních nebo nočních hodinách. Během dne si mohu občas něco zaznamenat, ale většinou to starostmi vyšumí a pak pracně přemýšlím, jak jsem to vlastně myslela.
Přítel také odděluje pracovní den plný shonu od toho, že se vrátil domů. Po večeři zasedne většinou k počítači, pustí si nějaký filmeček nebo sleduje fotografické kurzy. Po večeři, pokud následuje sladká tečka, tak ta se většinou podepisuje na mé váze a klidu mi moc nepřidá. Ale nenašla jsem odvahu ji řešit (váhu) ani odepřít si sladkou tečku. Můj zeť zase až do večeře paří počítačové hry.
Pro zklidnění jsme si s přítelem našli pro mne novou zálibu. Zalezu do svého vigvamu a snažím se hrát na klávesy. Občas se dostanu do stavu, že už nemám oči vyboulené, v hlubokém předklonu, zrychlený dech, jak honící ratlík, prsty nestíhají, nemusím už tak zběsile nervně zírat na noty, ale mohu si vychutnat krásnou melodii, která se line z kláves. Lepší než orgasmus. Přítel ve vedlejší místnosti trápí banjo, ale protože co by malý klučina hrával, nedělá mu to takové problémy jako mně. Pak se vzájemně pochválíme, jaké děláme pokroky. Přítel mi ukáže mozoly na prstech, já mu občas položím nějakou lstivou otázku, jako jak se transponuje, abych se zbavila těch protivných čtyřech křížků nebo béček. Zauvažuje a pak mi řekne, proč se trápím takovýma blbostma.
Zjistím, že má vlastně pravdu a v klidu a spokojeně usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat