Zajímalo by mne, kde se takové soukromí kupuje. Mám-li je vyhledat na Aukru nebo na Heuréce či v bazaru pod cenou. Pro mne by ale mělo představovat exkluzivitu, takže musím hledat jinde. Rozeslala jsem do světa své "hlídací psi", ale v nabídce jsem ho nikde, ani v luxusních obchodech, nenašla. Možná už nese známku vyprodáno.
Ptám se, klopýtám, přemítám, o co vlastně usiluji. Mít svůj kout, někde nerušeně spočinout, nikým nepozorována, být jen se sebou sama.
Míša by řekla, mezi námi ženskými, nechci už žádného chlapa. Představuje narušení soukromí, člověk nemůže být sám sebou, musí brát ohledy, jít na kompromisy. Kvůli jednoměsíční radosti si nepřevrátím život vzhůru nohama.
Milá Míšo. O tom to není. Pokud žije člověk obklopen lidmi, byť mu někdy cuchají nervy, tak neví, co je to samota. Být zavřen ve čtyřech stěnách je v podstatě totéž jako být ve vězení odsouzen k samotce. A že to vězně změní, to si piš.
Vévoda Harry a vévodkyně Meghan ze Sussexu usilují také o trochu více soukromí. A nezávislosti. Ale pravděpodobně neví, o čem mluví. Ale v jejich případě lze hovořit o tom, že oni si své soukromí a nezávislost vykupují. Vykupují ztrátou titulů, přízně královské rodiny, finančních příjmů. A zatím deklarují, že kroky, které podnikly, vedou ke šťastnější budoucnosti.
Pro mne vztah, jak tomu říkám ani rici ani cici, jako Chytrá horákyně ani na kole, ani pěšky, není. I když mne kamarádi a kamarádky varovali: "Nevdávej se, jsi taková neotřelá. Staneš se tuctová, jako každá manželka," říkal můj kamarád, když mě vezl na kole na tyči na rande s mým budoucím mužem. "Už se podruhé nevdávej. Budeš muset poslouchat a nebudeš taková, jaká jsi teď. Změníš se.", dávala mi rady moje maminka. Přísahala jsem, že se podruhé nevdám. Sliby se mají dodržovat a maminky poslouchat. "Netahej si nikoho do baráku", říkaly jiné kamarádky, "pak zjistíš, že to nepůjde a těžko se ti bude vyhazovat." "Kvůli jednomu si to rozházíš u všech." Neuposlechla jsem. Žiji s přítelem, protože neumím žít sama. Zachováváme si každý část svého soukromí. Nechtěla jsem návštěvy, kdy přítel přijde a zase odejde, jak se mu to hodí. Brala jsem to jako narušení soukromí, příjemné zpestření, ale za vztah jsem to nepovažovala a pro mne to představovalo omezování ve svých aktivitách a kontaktech.
Když byly děti malé, tak jsem říkala, co bych za to dala, kdybych měla kousek soukromí, čas jen sama pro sebe. To pro mne představovala koupelna, ale neustále jsem slyšela: "Mami, už budeš? Mami, vylez. On mě bije. Ona mi leze do pokoje. Ona mi nedá pokoj." Takže soukromí bylo neustále narušováno dětskými výkřiky. A občas mi soukromí v koupelně narušil můj manžel, ale to už je jiná pohádka.
Dnes když s mým oblíbeným svěřencem proběhnu padesátkrát všechny pokoje a vyčerpána se zhroutím na podlahu, skočí mi na břicho a se zarputilým výrazem mi řekne. "Teto, to tedy ne. Já jsem policajt a ty jsi zloděj. Budeš utíkat. Nebo nebudu s tebou kamarádit." Odpovím mu, ať seskočí dolů, nebo že mu ukážu obsah svého oběda a že už nemůžu. Ale odmítněte něco takovým krásným, modrým očím s dlouhými řasami. Doma hlásím, že mám zase naběháno sto jarních kilometrů a jsem ráda, že uléhám do postele.
V současné době preferuji sdílené soukromí. Ctím pravidla, jako ve školce. Kdo chce být sám, je sám, kdo už se o samotě necítí dobře, je vítán. Do některých záležitostí, co se týká rodiny a dětí, si nezasahujeme. Je to každého z nás soukromou záležitostí. Nestojí-li o pomoc, radu, řeší si to každý z nás sám. Každý z nás má dostatek volnosti. Ale platí pravidlo: "Nezapomeň na dobré vychování." Jsem skromná. Stačí mi pocit, že tam vedle někdo je. Člověk má tolik soukromí, kolik si ho udělá. Ale koupit ho nelze a i když se člověk naučí žít sám a rozhodovat se samostatně a sám za sebe, stejně ve dvou se to lépe táhne.
Žádné komentáře:
Okomentovat