pondělí 20. ledna 2020

John G. II.

A tak, kladením prken po celé délce, udělali průchod, kůň se pohyboval s krajní opatrností, třásl se s plným vědomím nezvyklého nebezpečí, ale vydržel. Oporou mu byla přítomnost jeho pána a přátel na obou stranách.

Když se pohybovali, vichřice na ně udeřila s veškerou svou zuřivostí. Teď už bylo chladněji a déšť se změnil na dešťové srážky a zabodával se do jejich kůže malými ostrými jehličkami. Skelet mostu je držel vysoko zavěšené v samém srdci bouře. Znovu a znovu mocné poryvy, které se náhle objevily, jim přímo nabízely, aby jejich nohy ztratily rovnováhu. Přesto pomalu postupovali a neztratili své držení těla.

Pak přešel další kůň. Převáděli vždy jen jednoho koně. Neodvážili se jich převést více najednou. Nakažlivá obava jednoho, reagujícího na druhého, by mohla způsobit paniku. Kůň, který by se bál postupovat vpřed nebo byl plachý, by si dozajista v nejlepším případě zlomil nohu na tomto pražcovém přechodu. Takže jeden po druhém pokračovali v přechodu přes vodní překážku a když se ocitli na druhé straně, umožnili tím dalšímu nástupci zahájit přesun.

Konečně všichni stáli na opačném břehu, připraveni znovu následovat Johna G., který je vedl cestou k povinnostem.

"Pojď, Johne, staříku. Víš, jak bys nenáviděl ten pocit, kdybys našel spoustu mrtvých žen a dětí, protože jsme tam dorazili příliš pozdě na to, abychom je zachránili! Přidej do kroku, Johnny, chlapče!"

První seržant mluvil jemně a naklonil se nad jeho hlavu. Ale John G. poslouchal spíš ze zdvořilosti než proto, že by potřeboval pobízení. Jeho krok byl stejně pevný a pravidelný jako hodiny.

Byly tři hodiny po půlnoci toho hořkého černého rána, když vstoupili do ulic města. A ulice byly tiché, klidné, liduprázdné, jako v srdci vysokých lesů.

"Kde je jejich dav?" zavrčel seržant.
"Hádám, že je jejich matka uložila ke spánku," zavrčel chladný, mokrý voják.
"No, mysleli jsme si, že to bude problém," protestoval místní strážce zákona, právě probuzený a vytažený z peřin. "Opravdu to vypadalo na vážné potíže, ujišťuji vás. A my bychom nezvládli vážné potíže s těmi možnostmi, co máme na našem velení. Navíc, možná se ještě něco může přihodit. Takže, pánové, velmi se mi ulevilo, že jste přišli. Teď mohu v klidu spát, když jste tady. Dobrou noc! Dobrou noc!"

Po celé zbývající hodiny, kdy se z temnoty vynoří úsvit, hlídal oddíl město. Hodiny pozorně sledoval bledý úsvit, jak se probouzí a střežil každý nebezpečný bod. Ale nikde nezaznamenal náznak porušení.

Nakonec, s příchodem obchodního dne, seržant vyhledal místní hlavní muže, aby od nich zjistil pravdu.

Hrozilo, že dojde k nepokojům během přepravy do vězení, a také k nočním excesům, ale nic se nekonalo ani nenapovídalo, že by se takové výstřelky nedaly zvládnout byly nad rámec moci aktivního místního strážce pořádku. To bylo prohlášení jednoho a ostatní s ním souhlasili.

"Jen se ujistím," řekl si seržant pro sebe.

Až do druhé hodiny odpoledne pokračoval oddíl ve svých hlídkách. Město a jeho okolí zůstaly pod příkladným mírem. Ve dvě hodiny oznámil seržant telefonicky kapitánovi: "Místo je naprosto v klidu, pane. Zdá se, že se nic nestalo na obvyklé demonstraci sympatizujícího davu se zatčeným. Pokud se něco dalšího nepřihodí, měl by být šerif schopen situaci zcela zvládnout."

"Pak se okamžitě ohlaste do kasáren," řekl hlas kapitána oddílu "A". "Čeká tu skutečná práce."

První seržant zavěsil sluchátko, vyšel ven a shromáždil své muže.

Bouře stále zuřila. Ledový sníh, oslepující a dusící chumelení a mráz, se valil jako s větrem o závod. To, co se dělo nad hlavou a na zemi, s tím se člověk málokdy setkává i v zimním období.

Ale muži a koně bez přestávky k odpočinku znovu vyrazili do otevřené krajiny. Opět na zbytku mostu provedli riskantní přechod. A tak v noci ve tři čtvrtě na devět oddíl dosáhl vrcholu Greensburg, posledního ledem pokrytého kopce a vstoupil do dvora svých kasáren na vyvýšeném místě.

Když první seržant odhodil sedlo ze zpoceného hřbetu Johna G., objevil se před ním desátník Richardson, podkovář vojska, který měl vážnou a smutnou povinnost.

"Všechno je to velmi dobře," řekl, "velmi dobře, nepochybně. Ale osmdesát šest mil za dvacet čtyři hodin, v takovém počasí, je pro každého koně hodně. A John G. má dvacet dva roků, jak snad všichni víte. Přinesl jsem lék."

Dobré tři hodiny oba muži se starali o Johna G., vyčesávali ho, sušili a ustájovali, a když ho ve dvanáct hodin položili ke spánku, ani tělo ani hříva nebyla už mokrá. Když se umyli, třeli a obvazovali, mluvili spolu a mísili seriózní humorný zdravý rozum seržanta s měkkou filozofií desátníka. Ale hlavně to byl desátník, protože čtyřiadvacet hodin je pro seržanta i pro jezdecký oddíl pořádný pracovní den.

"Věřím na mou duši," řekl seržant, "že pokud by muž vjel do této stáje se dvěma rukama, které by byly schopny práce, donutil bys ho, aby si upravil svého koně, aby prohlédl zuby, nohy a kopyta svého koně, dříve než se začneš shánět po doktorovi."

"No," připojil se desátník Richardson ve svém měkkém jižním jazyce, "a co kdybych to udělal? I kdyby ten muž zemřel, pak by mi stěží srdečně poděkoval. Víš, kdy ty, já a zbytek světa, každý, kdo bude na řadě, přijde k nebeské bráně, a bude před ní sv. Petr, s klíči bezpečně uloženými v jeho kapse? A přes zářící stěnu za ním, zevnitř - rozuměj - bude vyčuhovat hodně hlav, nevinných hlav s nevinnýma očima, hlavy koní a všech ostatních zvířat, která na této Zemi jsou přáteli člověka. Ti všichni se mu oddali v jeho milosrdenství a jejich bezmocnosti."

"Už je mi to jasné, Johne! Ano, chlapče, že předtím, než svatý Petr odemkne bránu pro jednoho z nás, otočí se k té dlouhé řadě hlav a řekne: "Požehnaná zvířata na půdě ráje, je to člověk, který by měl vstoupit?"

"A pokud zvířata - ta, která byla stvořena jeho rukou na této Zemi, aby ověřila srdce, které bylo v něm - pokud nesmrtelná zvířata by měla mluvit proti tomu člověku - nikdy ho dobrý Svatý nenechá projít pošpiněného, to znamená se skvrnami od špíny. Nikdy. Uvidíš, seržante, až přijde tvůj čas. Zdřímneš si ještě tak na deset minut?"

Následující ráno vyšel John G. ze své stáje čerstvý a zdravý, jako by přicházel z pastviny. A dodnes, ve stáji oddílu "A", John G., hezký, šťastný a fit, dělá čest svým přátelům.


John G. není příběh o mušketýrech: jeden za všechny, všichni za jednoho, ale příběh o přátelství vojáků jezdeckého oddílu "A" ke svým zvířatům - koním v amerických končinách.

Stejně jako psovod má rád svého psa, tak i voják, jezdec má rád svého koně. Bez tohoto úžasného vztahu by přátelství člověka a zvířete nemohlo existovat.

Zda zvířata mají duši? Říká se, že není krásnějšího pohledu než z koňského hřbetu. Já se koní bojím. Jsou to ale nádherná a ušlechtilá zvířata a mají nádherný pohled.

Bojím se i psů. Žádného bych nezachránila tím, že bych ho zvedla do náruče. Ale respektuji je.

Jednou se dceřin australský ovčák procházel v noci po bytě. Otevřel si dveře a uvelebil se pod mou postelí. Cítila jsem každý jeho dech, každý pohyb. Zvláštní pocit - taková symbióza.

Člověk si zdomácněl některá zvířata, aby mu pomáhala v jeho činnostech. Koně i psa. V dnešní době se kůň spíše využívá pro zábavu jako závodní kůň, v cirkuse než k práci na poli. Pes má širší využití. Nejen jako domácí mazlíček, který činí potěšení dětem či starším dámám, které zůstaly samy a cítí potřebu s někým být či se o někoho starat, nebo i dospělým, kteří mají rádi zvířata. Nezřídka se pes používá k lovu, k vyhledávání drog, pachatelů trestného činu, k záchranářským pracím nebo jako průvodce pro nevidomé či zrakově postižené.

A jestli mají duši? Podívejte se jim do očí a uvidíte. I pocit radosti, smutku, oddanosti.

Zdroj:
Katherine Mayo: John G.
Překlad a doslov: Mirijam

Žádné komentáře:

Okomentovat