Salzburg byl během sedmi let dvakrát osvobozen a druhé osvobození bylo opakem prvního: označovalo první jako znásilnění.
Právě ale znásilnění - vpochodování německých oddílů v roce 1938 - vyvolalo velký jásot, který kdy Salzburg zažil. Patřilo zřejmě k onomu znásilnění, které v okamžiku činu je posuzováno docela jinak než později před soudem.
Spontánní přízeň vzbudí jen ten, kdo se lidem lichotí. Kdo je chce nepotrestaně kritizovat, tak musí současně jiné strany na nich chválit, a sice takovým způsobem, že v jejich očích chvála převažuje nad kritikou. Kdo chce ale sklízet takovou slávu, která tehdy vládla, musí lidem zprostředkovat iluzi, kterou by měli pro sebe, svým holým bytím jako biologický nebo historický produkt, jako rasa nebo třída, ve formátu, který tvoří světové dějiny.
Takové vyvolání představy je podobné lásce: Zamilovaný ji pociťuje kůží a vlasy a všechny své chyby vnímá jako božský obraz, který bezpodmínečně má být uctíván; jen tak vzniká krátké opojné štěstí.
Když německé oddíly vpochodovaly do Salzburgu, bylo mi deset let. Jak se slušelo na dítě z národně smýšlející rodiny, nosil jsem bílé podkolenky, kožené kalhoty, bílou košili a praporek hákového kříže z papíru.
Brzy nato začaly pro mne časy pochodů, vojenského cvičení a her v přírodě. S "Červenými" nebo s "Hordami" (takové bylo oficiální označení) jsem táhl městem. Na slavných náměstích byly smontovány tribuny, ampliony, prostor byl osázený květináči, vlajky vztyčeny, standardy byly drženy vysoko, byly neseny pochodně, řeči předčítány a hymny zpívány. Poprvé ve svých dějinách zažilo město barbarství v plné síle.
V průběhu času jsem reagoval na masové demonstrace sice s rostoucí nevolí, ale přece jenom byl jsem dalek od toho, abych byl politicky uvědomělý. Uprostřed téměř úplné politizace jsem v ní žil bezmyšlenkovitě. Pochodování a zpívání ve mně vzbuzovalo odpor, ale nikdy mě nepřepadla myšlenka, tento odpor připisovat režimu. Přece jsem hledal a nacházel cestu, jak se od pochodů oprostit.
Začal jsem totiž stavět elektrické přístroje, zabýval jsem se telefony, detektory a radiovými sluchátky (Radioröhren). Značnou část svého dětství jsem strávil nad schématy. Když jsem se předklonil a drátům příliš blízko přiblížil, elektrizoval jsem se na špičce nosu; nebo jsem si přivodil nedobrovolné popáleniny, když páječka, kterou jsem pustil, zasyčela na kůži mého stehna.
V Hitlerjugend[1] v Salzburgu bylo oddělení zpravodajství, do kterého jsem se zapojil. Tam jsem měl možnost se realizovat. Jak válka pokračovala, byla mi přenechána moc nad technikou.
Asi v roce 1941 byla uspořádána ve vídeňském prátru[2] soutěž různých zpravodajských skupin. Každá měla za úkol co možná v nejkratším čase sestavit telefonní spojení mezi dvěma stanicemi.
Tak jsem přišel jako třináctiletý poprvé do hlavního města. Spali jsme pod stany nebo v kasárnách v blízkosti obrovského kola, v jednom z oněch táborů, které všude byly zřizovány "Hordami" a mobilními velitelstvími.
Dostali jsme se velmi blízko k zábavnímu parku s figurami, předvoji SS jednotky, která měla o čtyři roky později dřevěné figuríny a kouzelná díla vydat plamenům.
Náhodou jsem viděl také starý prátr, který by dnes, kdyby zůstal zachován, patřil k pamětihodnostem Evropy, nebo by byl v surrealistickém muzeu.
Neuvědomělý, s vlažnou pozorností, jsem zíral na orientální cirkus světa, na napůl bizardní, napůl démonická řezbářská díla a divadelní hry, které se navenek zdály nezávadné a vyvstávaly přede mnou, i když jejich skutečný charakter se v nové éře dávno vypařil.
To bylo jeviště, kterým se moje fantazie dítěte zaměstnávala co nejsilněji, exotický lunapark akrobatů, cikánů a loutek - ale přišel jsem příliš pozdě a pořádně jsem si zkazil svůj vstup: Neboť jsem na sobě neměl trikot dítěte artisty, nýbrž uniformu a znak vraha.
Viděno očima rakouského spisovatele Gerharda Amannshausera. V nějaké učebnici němčiny jsem četla o Hitlerjugend - Hitlerově mládeži. Pořádali se výlety do přírody, děti se učily pořádku, učily se odolnosti, nebojácnosti a budovaly si zdravé sebevědomí. Tato organizace byla přirovnávána k našim skautským oddílům. Tak jako se u nás plnili bobříci podle Foglarovek: bobřík mrštnosti, míření, záchrany, plavce, dobrých činů, odvahy, květin, velkého mlčení, osamělosti, zručnosti, síly, hladu a ušlechtilosti. Stejně tak si mysleli rodiče, že z dětí v Hitlerjugend vyroste správná mládež.
Foto: Wikipedia - HJ uniforma ze 30. let
Zdroje:
Gerhard Amannshauser: Als Barbar im Prater
Překlad a doslov: Mirijam
[1] Hitlerjugend (v překladu Hitlerova mládež) byla polovojenská mládežnická organizace NSDAP, která měla významný podíl na propagaci tehdejšího německého režimu. Byla určena chlapcům ve věku 14-18 let, dívkám ve stejném věku byly organizovány v Lize německých dívek. Pro mladší děti (od 10 let) obou pohlaví vznikly organizace Jungvolk (pro chlapce) a Jungmädel (pro dívky) - jako u nás předchůdce Pionýra Jiskřička.
Cílem této organizace bylo vychovat mládež, která by byla zcela oddána myšlenkám nacistického Německa. Chlapci zde byli utvrzováni v ideji nadřazenosti árijské rasy a silného antisemitismu. Jako základní cíl, ke kterému měl mladý člověk směřovat, byl představován vstup do německé armády a NSDAP. Tomuto cíli byla podřízena i výchova v těchto organizacích či jejích táborech, důraz byl kladen na fyzickou připravenost, schopnost rozumět taktice a umění ovládat zbraně.
[2] Prátr je největší vídeňský zábavný park. Dominantou zábavního parku je Obří kolo.
Žádné komentáře:
Okomentovat