Stál tam, takový maličký. Outsider. Nikdo s ním nepočítal. Kamarád, který měl mít vystoupení, onemocněl. Na poslední chvíli hledali do hlavní role vlka, který by se naučil básničku na A4, do třech dnů. Přihlásil se. Prý to zvládne.
První odpoledne a večer, recitoval, druhý den měl premiéru, třetí den bylo vystoupení. Den před vystoupením nám bylo řečeno, že musí mít kalhoty. Koupili jsme nové se šlemi. Šle se nám nelíbily na bílé košili, tak jsme je sundali. Změřit, zda kalhoty sednou, jsme nestačili.
Ztrémovaný recitátor vlka vstoupil s celou skupinkou na pódium. Vedli se za ruce. Nervózně si popotahoval kalhoty, které se mu při každém kroku svezly téměř až ke kolenům. Zpíval, tancoval, ukláněl se. Jednou rukou si kalhoty stále přidržoval, aby mu nespadly úplně.
Pak přišlo jeho velké sólo s Červenou Karkulkou. Měla v ruce košíček. Vlk v šedých kalhotech hrál drsňáka a přitom v něm byla malá dušička. Zápasil nejen s tím, aby to nepopletl a nezapomněl, ale i se svými vlčími kalhotami, které mu byl čert dlužen.
Určitě znáte tu básničku od Františka Hrubína:
"Kam, Karkulko malá, kam?" "Chodím lesem sem a tam. Co ty, vlku, tady chceš?" "Sháním na zub kousek trávy, po trávě se dobře tráví." "Vlku, vlku, to je lež, vlci trávu nejedí!" "To holčičky nevědí!" "Vědí, pane, vlku, vědí, ale odkud, nepovědí. Náš pes také trávu nejí, kosti on má nejraději." "Já jsem vlk, ne pes, budu-li chtít, sežeru tě!" "Trávu si jez, máš-li chutě, je jí plný les!" "Copak máš v tom košíčku?" "Bábovku a kytičku." | "A kam neseš košíček?" "K svátku babičce jej nesu. Už jsem přešla sedm lesů, bydlí tamhle - kousíček." "Chceš-li, já tě doprovodím." "I ne! Ráda sama chodím." "Čímpak je Tvůj tatínek?" "Hádek! Dělá ohýnek, ten ohýnek rudě šlehne, kam dopadne, nic se nehne. Tatínek je myslivec." "Aha, to je jiná věc! A kdepak je v tuhle chvíli?" "Kousek odtud vlky střílí, tamhle u těch velkých stromů. Počkej na něj chviličku!" "Už nemám čas, musím domů. A pozdravuj babičku!" |
Tříletý vlk odrecitoval svoji roli zpocený až za ušima a já s ním. Proklínala jsem se, proč jsme ty kalhoty nevyzkoušeli, mohla jsem ho ušetřit mnoha trápení, nemusela bych při vystoupení tak silně tisknout palce, aby vánoční besídka dopadla. Držela bych je tak jako tak, ale necítila bych se tak trapně, protože mi připadalo, že oči všech rodičů se upínají pouze k padajícím kalhotům.
Ale malý vlk byl šťastný, že vystoupení zvládl bez chyby, rodiče tleskali, ukláněl se a užíval si chvíle slávy šťastný jako blecha.
A já s ním, že nedošlo k žádnému většímu trapasu. Jak málo stačí ke štěstí, ale jak jsem k němu přišla, to opravdu nevím.
Žádné komentáře:
Okomentovat