Proč mi ale nebolelo srdce, když ses jindy smála u stejného psacího stolu, zatím co jsi telefonovala s mladým kamarádem? Chtěl tě vyzvednout s dalšími mladými dámami a doprovodit vás na kluziště. Ale za tebou stál tvůj otec jako táhnoucí se stín po celém stropě pokoje a smál se a šprýmoval a řekl ti, protože jsi byla v rozpacích, když jsi odpovídala na telefon, abys ho ukončila. Ten chlap v telefonu je nevýrazný a není pro tebe dost chytrý. Krátce ses zasmála, ale při smíchu jsem necítil nic, tentokrát ani ne povzdech, ani chvějící se touhu slyšet tě ještě více se smát.
A opět další neděli, další odpolední hodinu, když přítel vašeho domu, mobilní, ani starý, ani mladý muž, před tebou dřepěl a povídal o divadle a ty v křesle, opřena o vysoké opěradlo, jsi seděla před mluvčím, se ve mně všechno třáslo hrůzou. Protože vypravěč byl vášnivým svůdcem žen a byl vtipný, světa znalý a namířil na tebe oči jako vycvičený střelec na cíl. A jako terč ses rovně opřela opěradlo, vtlačena hluboko do křesla a tvoje pozice byla pro toho muže dost vítězná. A okamžitě se otočil k tvojí matce a navrhl, abys s ním navštívila zkoušku nového kusu, kterého se chtěl zúčastnit.
Viděl jsem jeho ohnutou, čistě oholenou hlavu zářící jako pštrosí vejce pod lustrem a viděl jsem, jak horlivě přesvědčoval tvou matku, že tato divadelní zkouška ti prospěje pro tvé znalosti divadla, které chceš získat.
A bylo dohodnuto, že bys měla příští ráno přijít do jeho lóže v 11 hodin, aby ses podívala na zkoušku. Zvedl ukazováček a řekl:
"Ale nesmíš být hlučná, protože vedení je přísné a nikdo by neměl vědět, že přicházíme na zkoušku." Ale nikdo nás nenajde v temné divadelní místnosti nebo v temné lóži, když budeme velmi tiší."
Už jsem tě viděl v duchu bez hlesu v té temné lóži a cítil jsem, jak ses neodvážila dýchat ve tmě vedle svůdce pro potěšení z divadla, jako tenhle se sotva odvážil dýchat pro potěšení z tebe.
Byly to tři dny až do dne rozloučení, které jsi, Odo, strávila spolu s ostatními. A každou noc z těch dvou nocí, které ležely mezi třemi dny, jsem se probudil a poslouchal. Nejprve jsem zaslechl jen vzdálené automobily, které vrčely přes mrtvé ticho ulic. Ale pak jsem cítil, jak se domy rozpadají a jak na mě padají zdi a kameny. Celé velké město mne kamenovalo do prsou. Sténal jsem a ráno jsem se probudil, jako bych byl zbit. A uprostřed dne jsem ve své práci chtěl jít k telefonu. Bylo to, jako bych musel zavolat tvé matce a říct jí nic víc než: "Pomoc, pomoc!" jako někdo, kdo vidí neštěstí a neví, co si má počít.
Náhodou jsem později slyšel od tvé matky, že bys nešla na zkoušku divadla. Ale nevěřil jsem tomu. Proč jsem tomu nevěřil? Proč jsem nedýchal? Nevěřil jsem tomu, protože musíš jít svými oklikami nebo bludnými cestami, jak jsme jimi šli všichni, neboť žádné jiné nevedou do života.
Když jsem po týdnech opět přišel k tvému otci, naléhal na mě, abych zůstal na oběd. Návštěva byla docela letmá, protože jsme museli mluvit jen o podnikání.
Bylas ve městě se svou matkou a ten den jste vykonaly i jiné návštěvy a nebyly jste na jídlo doma.
Tvůj malý bratr Nickel, svižný a čiperný chlapec, vyskočil s špinavě blonďatou kudrnatou hlavou uprostřed jídla od stolu a najednou donesl malého kanárka od farmáře a položil ho na ubrus. Tam bledě žlutý ptáček kráčel mezi bílým porcelánem a křišťálovým sklem a kolem stříbrných nádob a kloval a díval se na mě jedním okem.
Na malého kanárka byla žalost se podívat. Jeho noha byla zlomená. Tahal ji za sebou. Ale zlomenina byla již vyléčena a už ho nebolela. Ale jeho hlava byla úplně holohlavá. Ztratil všechno peří na hlavě a člověk viděl, co by jinak nikdy nemohl vidět, velké sluchové otvory ptáka na obou stranách hlavy. Byly v holé lebce jako díry, kterými prošla kulka.
Jak se tento pták cítil s těmito ušními otvory? Kolik bolesti a libozvučnosti vstoupilo do srdce skrz malou lebku?
Slyšel, jak se Oda směje a pláče. Slyšel, jak Oda tančí a také jak v hněvu dupe. Když se stal uctivým, zpíval Odě.
Tak oškubaní vyjdeme všichni z oddanosti životu, pomyslel jsem si. Dříve či později bude srdce následovat zlomenou nohu. Nebo ztratíte kadeře odvahy.
Po večeři, když jsem chvíli seděl v psací místnosti tvého otce v koženém křesle, četl jsem, kouřil a čekal na tvého otce, který se šel převléci na procházku, z další místnosti zazněl zpěvný hlas oškubaného, holohlavého ptáka z vedlejší místnosti.
Ach, on zpíval, jako by se dotkl sám sebe. Zpíval vesele a něžně, jako by tvůj bratr Nickel přinesl zrcadlo a kanár v něm viděl svůj bezútěšný obraz. A zpíval svou nejsladší píseň života, aby utěšil truchlícího oškubaného ptáka v zrcadle. Protože se nepoznal a věřil, že zpívá pro cizince.
Přál bych si, Odo, abys mohla slyšet mýma ušima a vidět mýma očima.
Oslavil jsem shledání vlastním utrpením. Ve tvých šestnáctiletých očích vidím své vlastní nedostatky jako v zrcadle, všechny rány, které mi způsobil život.
Jednoho z následujících večerů, který jsem si domluvil s tvými rodiči, jsem byl doma zavolán k telefonu.
Když jsem odpověděl, ozval se hlas: "To jsem já!"
"Kdo?" zeptal jsem se, nemaje nejmenšího tušení.
"Já, já, já," zavolala jsi na mě a pobavilo tě, že jsem tvůj hlas hned nepoznal.
Jak divné, že jsem nerozpoznal tvůj hlas!
Ale pak ses zasmála krátkým smíchem, který překvapí a vždy rychle ustane.
To jsem tě znovu poznal.
Nebudu tě v životě stále poznávat, když budeš mluvit, ale doufám, že tě vždycky poznám, když se budeš smát.
Zdroj:
Max Dauthendey: An eine Sechzehnjährige (z Příběhů ze čtyř větrů)
Překlad: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat