Smutně jsem se podívala na Zera, ale jeho oči mě vyděsily. Byl tak plný nenávisti a pohrdání. "Parchante!" zamumlal a vytáhl zbraň, kterou měl schovanou za pasem. Bez váhání zastřelil chlapa, který na mě okamžitě klesl. Běžel ke mně a shodil ho ze mě. Jemně mě objal.
Sevřela jsem ho a jen jsem plakala. Byla jsem tak rád, že tam konečně byl.
Ostatní právě přišli a uviděli, co se stalo. Ustaraně se přiblížili a Kira mi podala kabát, do kterého jsem se zachumlala.
Ale už seshora přicházeli moje matka a otec. "Co…" koktal otec a uviděl na podlaze mrtvého chlapa. "Počkejte …" už se dál nedostal, z úst mu vytékala krev a sesypal se mrtev k zemi. Zero a ostatní se na mě šokovaně podívali, zastřelila jsem svého otce. Podívala jsem se na svoji matku, která klečela vedle mého otce. Ještě jednou jsem stiskla spoušť a matka klesla mrtvá a ležela vedle mého otce.
"Pojďme," řekla jsem klidně a odhodila pistoli.
Když jsme byli venku, zhluboka jsem se nadechla. Ta hrůza nakonec skončila. Teď mi nikdo nemohl předepisovat, co mám dělat nebo ne. Podívala jsem se na ostatní a pak jsme se vrátili domů.
Ostatní diskutovali o novém plánu, ale nebyla jsem tam, seděla jsem venku a musela strávit to, co se stalo před několika hodinami. Zero chtěl zůstat se mnou, ale chtěla jsem být sám - hlavou se mi honily scénáře znovu a znovu.
Nemohla jsem se oprostit od svých myšlenek. Moje tělo bylo jako ochromeno myšlenkami.
Zavřela jsem oči a ucítila jemný vítr a klid. Najednou proletěl kolem malý plakát, zvedla jsem ho a podívala se na něj. Byl to plakát veletrhu, který bude za dva dny v centru města. Chvíli jsem se dívala bezmyšlenkovitě na plakát, než jsem ho upustila a vítr ho znovu odnesl. Unaveně jsem klesla a zavřela oči. Ten klid. To mi dělalo tak dobře.
"Hej, probuď se." Slyšel jsem Zerův hlas a ospale jsem otevřela oči. "Co je to?" tázavě jsem se na něj podívala a posadila se. "Už je tma," zjistila jsem a vstala. "Jistě, spala jsi celý den," usmál se na mě Zero. "Máme jídlo," řekl klidně a potom jsme šli společně do domu se najíst. Ostatní mi řekli o úspěšném nájezdu. Ten večer jsme se smáli a bavili jsme se. Unaveně jsem si lehla vedle Zera a přitulila se k němu. Usnula jsem mu přímo v náručí.
Slunce mi svítilo do tváře. Natáhlo svoje jemné paprsky a probudilo mě. Ospale jsem se posadila a promnula si oči. Rozhlédla jsem se kolem. Kde je Zero? Kde jenom může být? Vstala jsem a hledala jsem ho, ale nebyl tam. šla jsem do ostatních místností. Nikdo. Nikdo tam nebyl. V kuchyni jsem našla lístek. Byli už zase loupit.
"Hm." Byla jsem trochu smutná, ale pochopila jsem je, chtěli mi dopřát trochu odpočinku. No, nenechala jsem si ho ujít. Oblékla jsem se a pak vyšla ven. Aniž bych věděla kam, zamířila jsem si to směrem k lesu.
Po krátké době jsem byla uprostřed lesa, rozhlížela jsem se, líbilo se mi krásné zelené listí. Nevědomě jsem se usmála. Když jsem procházela lesem, úplně jsem zapomněla, co se stalo předchozího dne. Cítila jsem se v lese tak svobodná a živá a všechno vypadalo tak krásně, jak slunce prosvítalo mezi listy, mech v některých místech, silné kmeny stromů. Všechno tohle jsem shledávala tak krásným, protože jsem nikdy předtím nešla lesem.
Dříve jsem okolo jezdila s rodiči, ale takto, přímo v lese, se mi to líbilo mnohem víc. Užívala jsem si klidu, jen tu a tam bylo slyšet několik ptáků, jak cvrkají. Poprvé jsem se cítila, jak jsem chodila lesem, šťastně. Šťastně a bez obav.
Po několika hodinách jsem si udělala přestávku a posadila jsem se na podlahu, protože už mi bolely nohy. Opřela jsem se o kmen stromu a uvolněně zavřela oči. Tak jsem tam pár minut seděla, až jsem najednou dostala nápad. Otevřela jsem oči a vstala. Pak jsem se podívala na strom, o který jsem se až dosud opírala a vyšplhala nahoru. Posadila jsem se na širokou a stabilní větev a rozhlédla se kolem. Bylo to prostě úžasné. Úplně štěstím bez sebe z tohoto pohledu jsem se opřela o větev, a aniž jsem to zpozorovala, pokojně jsem usnula.
Ospale jsem otevřela oči, když jsem si všimla, že na mě dopadá pár kapek deště.
"Prší," proklouzlo mými ústy a podívala jsem se na oblohu. Rychle jsem slezla se stromu a vydala se na cestu k domovu. Téměř jsem běžela, protože jsem nechtěla být mokrá, ačkoliv už lehce mžilo.
Najednou jsem si všimla, že už se smráká. Zero a ostatní si dělali už obavy.
Když jsem sem šla, úplně jsem zapomněla na čas.
Běžela jsem rychleji a téměř jsem spadla na kámen.
Mezitím začalo lít jako z konve a já jsem byla mokrá až na kost. "Skvělé" zabručela jsem si pro sebe a běžela dál. Krátce nato jsem vyšla z lesa a v dálce viděla náš byt. Po dalších 15 minutách v dešti jsem konečně dorazila k našemu domu a otevřela dveře.
Když jsem vrazila do dveří, Zero a ostatní se na mne dívali jako na strašidlo a vysílali ke mně podivné pohledy. "Kde jsi byla?" zeptala se Kira. "Venku," rychle jsem odpověděla a šla jsem do pokoje, kde jsem se osušila a oblékla si čerstvé oblečení. Pak jsem se vrátila k ostatním a udělala jsem si horkou čokoládu.
"Co jsi dělala celý den?" zeptal se Julian zvědavě: "Ale nic moc, byla jsem celý den v lese a lenošila," odpověděla jsem úsměvem.
"Už jsme naplánovali další tah," řekl Maik a vysvětlili mi, co se bude zítra dít. Usmála jsem se, plán byl prostě skvělý a tak jednoduchý, že musel klapnout.
Hodně jsme si povídali a smáli jsme se, než jsme ulehli, abychom zítra byli fit ...
"Hej, probuďte se, vy spáči!" Unaveně jsem otevřela oči a viděla jsem, jak se před mým úsměvem Kira usmívá. "Co se děje?" zeptala jsem se ospale a posadila se: "Nový den, nový plán" zasmála se Kira. "Jdi se připravit a potom přijď," řekla a zmizela z našeho pokoje. Podívala jsem se vedle mě a na tváři se mi objevil pobavený úsměv. Zero se zdál také ještě trochu ospalý. "Hej, miláčku, probuď se," řekla jsem sladce a políbila jsem ho.
Vstala jsem, oblékla se a požitkářsky se protáhla. Pak jsem šla do kuchyně. Zero přišel pár minut po mně. Měli jsme spolu snídani a pak jsme se vydali do centra města.
"Protože zítra je jarmark, nemůžeme zítra podniknout žádné kroky, takže se dnes musíme dostatečně napakovat, ok?" Julian se rozhlédl vážně a tázavě a my ostatní jsme jen přikývli.
Dorazili jsme do centra města a nejdřív jsme se rozhlédli a zkontrolovali místo, dnes by mělo jít všechno jako po másle. Rozhlédla jsem se a uviděla tlustého chlapa v obleku na lavičce, který s velkou pravděpodobností měl u sebe spoustu peněz. "Hej, jdu tamhle po tom idiotovi tamhle naproti," řekla jsem s úsměvem a zmizela v postranní ulici s Kirou. Rychle jsme se převlékly do šatů, odhalujících naše vnady.
"Jste sexy," dobírali si nás chlapci. "Jo, jo", smály jsme se a vydaly k muži na lavičce.
Usmála jsem se na Kiru a pak jsme se zastavily před lavičkou. Kira se posadila vedle toho chlapa a já jsem se k němu naklonila. "Ahoj krásky," řekl s falešným úsměvem. Dělaly jsme, že jsme nic nezpozorovaly a svůdně jsem se na něj usmála. Byla jsem brána jako rozptýlení, zatímco Kira měla získat peníze. Takže jsem se posadila na chlapův klín a dobře jsem hrála svou roli. "No, dneska nemáte žádné plány?" zeptal se a olízl si rty. Jen jsem zavrtěla hlavou "Ne, jsme docela samy a hledáme pěknou společnost," svůdnicky jsem mu vydechla jemně do ucha a přejela prstem po kravatě.
Ten chlap se ještě více zašklebil a chytil mě za prsa, na což jsem zareagovala škubnutím, které nikdo ani nepostřehl. Nejraději bych mu jednu vrazila, ale nic se nesmělo zvrtnout.
Takže když jsem toho chlapa rozptylovala, Kira shromáždila všechno cenné a použitelné a také jeho peněženku. Když všechno zmizelo v její tašce, přikývla a potvrdila tím, že vše je hotovo. Právě v tom okamžiku, když mně ten chlap chtěl vrazit ruku do výstřihu, plácla jsem ho do obličeje a pěstí mu dala do žaludku.
"Hej, co …" zamumlal chlap, než se zkroutil bolestí, když ucítil mou pěst. Kira a já jsme okamžitě vyskočily a utekly.
Zero a ostatní čekali v uličce "Klaplo to?" zeptali se s úsměvem a my jsme jen přikývli na znamení souhlasu. Daly jsme chlapcům cennosti a znovu jsme se převlékly do normálního ošacení.
Žádné komentáře:
Okomentovat