Ohrožené vědomí spočívá v domýšlivosti vědomí: "Nic není větší než člověk a jeho činy."
Světlo je provázeno i druhou stranou, to je tmou. Svého vrcholu dosáhl tento vývoj ve 20. století, kdy je svět opravdu konfrontován s principem zla - s otevřenou nespravedlivostí, tyranií, lží, otroctvím a znásilňováním svědomí. Zlo se stalo určující skutečností. Nelze je již sprovodit ze světa přejmenováním. Chce žít s námi. Musíme se naučit, jak s ním zacházet. Potřebujeme nové smýšlení.
Dotkne-li se člověk zla, existuje naléhavé nebezpečí, že mu propadne. Člověk tedy nesmí už vůbec ničemu "propadnout", ani dobru. Takzvané dobro, kterému člověk propadá, ztrácí mravní charakter. Ne že by bylo zlé samo o sobě, ale rozvíjí zlé následky, jestli mu člověk propadl. Každá forma žádostivosti škodí, lhostejno, zda jde o alkohol nebo morfium nebo idealismus. Člověk by se už neměl dát svádět protiklady.
Uznáním, že zlo existuje, se dobro jako polovina protikladu nutně relativizuje. Totéž platí pro zlo. Dobro a zlo dohromady tvoří nyní paradoxní celek.
Nedokonalost lidského usuzování nás dovede k pochybě, zda naše mínění pokaždé vystihuje to, co je správné. Můžeme podlehnout i špatnému úsudku. Pokud se cítíme nejistí, když jde o morální hodnocení, představuje to etický problém. Relativita "dobra", "zla" nebo "špatného" vůbec neznamená, že tyto kategorie neplatí nebo neexistují. Morální hodnocení vždy spočívá na mravním kodexu, který se nám zdá, že přesně ví, co je dobré, a co je zlé. Nyní, když víme, jak nejistá je základna, stává se etické rozhodování tvůrčím činem. Etika rozhodování mezi dobrem a zlem je ztížena.
Etické rozhodování zůstává na vůli individua. Individuum je však zpravidla tak nevědomé, že vůbec nezná své vlastní možnosti rozhodování, a z toho důvodu se úzkostlivě ohlíží po vnějších pravidlech a zákonech, na něž by se mohlo ve své bezradnosti spolehnout. Pomineme-li lidskou nedostatečnost, značný kus viny spočívá na výchově, která se řídí výlučně podle toho, co se všeobecně ví, avšak nepřihlíží k tomu, co je osobní zkušeností jedince.
Kdo chce získat odpověď na problém zla, potřebuje v první řadě důkladné sebepoznání. Musí bez slitování vědět, jakého dobra a jakých hanebných činů je schopen. Musí se vyvarovat toho, aby jedno nepovažoval za skutečné a druhé za iluzi. Obojí je skutečně pravdivé jako možnost a člověk neujde zcela ani jednomu, ani druhému, chce-li žít bez sebeobelhávání a sebeklamu, jak by musel vlastně už od začátku.
Jen na základě sebepoznání je člověk schopen se přiblížit oné základní vrstvě nebo onomu jádru lidské podstaty, kde naráží na instinkty. Instinkty jsou existující dynamické faktory, na nichž nakonec závisí etické rozhodování našeho vědomí. Je to nevědomí a jeho obsahy, o němž neexistuje žádný obecně platný úsudek. Člověk o tom může mít jen předsudky. Prohloubené sebepoznání potřebuje psychologii.
Je před námi otázka zla a člověk de facto zlo ani nezná a když by je znal, častokrát nechápe "jak se to všechno mohlo stát". Člověk nemá žádnou imaginaci, pokud jde o zlo, ale tato imaginace má nás. Jedni se mylně domnívají a věří, že mohou zlo zdolat, pošlapat, jiní mu však propadli a dobro už nevidí. Zlo se dnes stalo viditelnou velmocí.
Otázka "Odkud přichází zlo?", zůstává nezodpovězena. Origon nesměle naznačil možnou spásu ďábla. Byl považován za kacíře. Člověk zakouší skrytou hrůzu a nejasná tušení, avšak nezná radu a jen málo lidí dospívá k závěru, že tentokrát jde o dávno zapomenutou duši člověka.
Zdroj:
C. G. Jung: Duše moderního člověka
Úprava: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat