Když ve městě Haag v Holandsku si představený kláštera Augustiánů vyšel večer při večerní modlitbě v kapli sv. Antonína, umístěné v lese dost blízko zmíněného města, šel mu naproti velký, nemotorný, úplně opilý Holanďan, který bydlel ve vesnici, která se jmenovala Scheveningen, dvě míle odtud.
Když ho představený kláštera viděl z dálky přicházet, okamžitě poznal, jak to s ním je, protože kráčel po cestě těžkými, nejistými kroky. Když se potkali, opilec nejdříve pozdravil představeného kláštera, který okamžitě odpověděl na jeho pozdrav, a pak pokračoval v plnění své duchovní povinnosti, aniž by ho chtěl zastavit a vyslýchat. Až do bezvědomí opilý muž se však otočil, dohnal představeného kláštera a požádal ho, aby se mu směl vyzpovídat.
"Vyzpovídat!" řekl představený kláštera. "Jen jdi, jdi, už ses vyzpovídal dost!"
"Ach, pane," odpověděl opilec, "kvůli bohu, dovolte mi, abych se vyzpovídal. Mám všechny své hříchy čerstvé v hlavě a jsem naprosto zkroušený!"
Představený kláštera byl rozzlobený vyrušením opilce a odpověděl: "Jdi svou cestou, nepotřebuješ žádnou další zpověď, protože je to pro tebe velmi dobré!"
"Ach, k čertu," odpověděl opilec, "při Boží smrti, měl byste mě nechat vyzpovídat, pane převore, protože mám tu pravou zbožnost!" A popadl ho za paži a chtěl ho zastavit.
Kněz o tom nechtěl slyšet, ale měl horoucí přání uniknout opilci, ale neuspěl, protože ten se odmítl vzdát a chtěl se vyzpovídat. Představený kláštera ho vždy odmítl, chtěl se ho zbavit, ale nemohl.
Zbožnost opilce rostla, a když viděl, že představený kláštera odmítá slyšet jeho hříchy, položí ruku na svůj velký nůž, vytáhne ho z pochvy. Zabije ho, pokud nevyslyší jeho zpověď.
Představený kláštera nic neříkal a zeptal se ho spíše ze strachu z nože a nebezpečné ruky, která ho svírala: "Co chceš říct?"
"Chci se vyzpovídat," prohlásil.
"Tedy pokračuj," křičí převor, "jsem připraven!"
Náš opilec, opilý jako drozd, který přichází z vinice, začal s jeho svolením svou zbožnou zpověď, kterou přecházím bez povšimnutí, protože kněz o ní nemluvil, ale můžete si představit, že byla nová a podivná.
Když převor viděl, že nastal ten správný okamžik, přerušil dlouhou, nemotornou řeč našeho opilce, dal mu rozhřešení a rozloučil se: "Teď jdi, vyzpovídal ses!"
"Myslíte, pane?" zeptal se.
"Ano, opravdu," řekl převor, "tvoje zpověď je velmi dobrá." Jdi, nic zlého se ti nemůže stát."
"A teď, když jsem se vyzpovídal a dostal jsem rozhřešení, vstoupil bych do ráje, kdybych zemřel v tuto hodinu?" zeptal se opilec.
"Kdyby se to stalo, zcela určitě, bez pochyb," odpověděl převor, "nepochybuj o tom."
"Když je tomu tak," řekl opilec, "a jsem teď v dobré kondici, chci hned zemřít, abych se tam mohl dostat."
S tím vezme nůž a dá ho knězi, prosí ho a žadoní, aby mu uřízl hlavu, aby mohl jít do ráje.
"Co? K čertu!" zvolal převor v úžasu, "nepotřebuješ to dělat takhle, dostaneš se do ráje jiným způsobem!"
"Ne, ne," odpoví opilec, "chci jít hned teď a umřít tady vašima rukama, rychle, zabijte mě!"
"Neudělám to," řekl převor, "kněz nesmí nikoho zabít."
"Ale měl byste to udělat, Pane, při Boží smrti, a pokud mě odmítnete a nepošlete brzy do ráje, zabiju vás těmito dvěma rukama!" A s těmi slovy otočí svůj velký nůž a nechá ho blýskat se před očima ubohého, velmi vylekaného a vyděšeného kněze.
Když se převor trochu zamyslí, konečně popadne a vezme nůž, aby se zbavil svého opilce, který se čím dál víc dostává do ráže a chce, aby ho zprostil životu silou a říká: "No, protože chceš skončit mými rukama, aby ses dostal do ráje, padni přede mnou na kolena!"
Opilec se nenechal dlouho prosit, ale okamžitě padl jak dlouhý, tak široký k zemi. Po nějaké době se zvedl na kolena, i když s určitými obtížemi, a čekal se sepjatýma rukama na ránu nožem, na kterou si myslel, že zemře.
Kněz zasadí dovedným, těžkým úderem obrácenou stranou nože krk opilce a energicky ho táhne k zemi.
Nemusíte však věřit, že se zvedá, ale on si opravdu myslí, že je v ráji.
V tomto stavu ho převor nechal, který pro svou vlastní bezpečnost nezapomněl na nůž. A když ušel krátký kus cesty, narazil na auto s lidmi a většina z nich byla na místě, kde se setkala s naším opilcem, který přepjal své síly. Převor jim podrobně vyprávěl celý tajemný příběh a prosil je, jestli by ho nechtěli vyzvednout a vzít do svého bytu, odvést ho a pak jim dál svůj nůž. Slíbili, že ho vezmou s sebou a naloží ho. Převor odešel.
Ani nejeli tak daleko, když uviděli opilce ležet, jako by byl mrtvý, obličejem k zemi. A když byli blízko něj, všichni ho jednohlasně volali jeho jménem. Křičeli hodně, ale nemyslel na to, že by jim měl odpovědět. Znovu začali volat, ale marně. Nyní někteří lidé vystoupili z auta, vzali ho za hlavu a za nohy a vyzdvihli ho nahoru a křičeli tak hlasitě, že otevřel své oči a promluvil k nim těmito slovy: "Nechte mě, nechte mě, já jsem mrtvý!"
Nakonec jednoho z nich něco napadlo a řekl: "Protože jste mrtvý, nesmíte tady zůstat a být odstraněn z cesty jako zvíře. Pojďte, pojďte s námi, vezmeme vás do našeho auta, abych vás pohřbili na hřbitově našeho města, jak se sluší na správného křesťana, jinak nepřijdete do ráje!"
Když opilec uslyšel, že musí být pohřben, aby mohl jít do ráje, byl spokojený a byl jim po vůli. Rychle ho zvedli a položili do auta, kde brzy usnul. Cesta velmi rychle ubíhala, protože šlápli na plyn. Proto v cuku letu dorazili do Scheveningenu, kde před jeho domem opilce vyhodili.
Zavolali jeho manželku a děti a převzali toto dobré svaté tělo, které spalo tak pevně, že když bylo neseno z vozu do svého domu a postele, neprobudilo se. A tak tam byl pohřben mezi dvěma prostěradly. Ani teď se neprobudil, až o dva dny později.
Trochu mi to připomíná příběh z mého dětství.
Táta se jednoho dne vrátil zase opilý. Měli jsme návštěvu. Sousedku, která bydlela nedaleko a která nám mnohokrát poskytla azyl. Mamka se přece jenom rozhodla, že tátu vyzuje, aby neležel s holínkami na posteli. Já jsem mezitím bavila sousedku. Mamce se dílo nepodařilo na první dobrou a tak se vrátila k nám.
Po nějaké době táta vstal, nohu tahal za sebou, holínku napůl obutou, napůl vyzutou - jako "chytrá horákyně", řka: "Ona mně uřízla patu." Sousedka se smála. Jó, s mým tátou byla "legrace".
I když dělal stojku na sekyrce. Vzal sekyrku ostřím nahoru, v podroušeném stavu položil hlavu těsně vedle sekyrky a udělal suchou vrbu. Takový to byl sportovec!
Zdroj:
Anonym z Francie: Der Trunkenbold im Paradies (z díla Die Hundert neuen Novellen)
Překlad a doslov: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat