Někteří lidé se rodí s vitální a pohotovou energií. Nejenže jim to umožňuje držet krok s dobou; kvalifikuje je to, aby vybaveni svou vlastní osobností dodali dobrou část hybné síly šílenému tempu. Jsou to šťastné bytosti. Nepotřebují vnímat význam věcí. Neunaví se, ani jim nechybí krok, ani neztrácejí své postavení a neklesají na vedlejší kolej, aby zůstali přemýšlet o pohyblivém průvodu.
Ach! Ten pohyblivý průvod, který mě opustil na silnici! Jeho fantastické barvy jsou brilantnější a krásnější než slunce na zvlněných vodách. Na čem záleží, když duše a těla padají pod nohy zástupu, který se stále tlačí! Pohybuje se s majestátním rytmem koulí. Jeho nesouhlasné střety se pohybují vzhůru v jednom harmonickém tónu, který se mísí s hudbou jiných světů - k dokončení Božího orchestru.
Je to větší než hvězdy - pohybující se proces lidské energie; větší než palpitující země a věci na ní rostoucí. Ach! Mohla jsem plakat, když jsem byla ponechána na vedlejší koleji; vlevo s trávou a mraky a několika hloupými zvířaty. Je pravda, že se ve společnosti těchto symbolů neměnnosti života cítím jako doma. V průvodu bych mohla cítit nohy, které mě drtí, kolidující střety, nemilosrdné ruce a dusivý dech. Neslyšela bych rytmus pochodu.
Salve, buďte zdrávi! Hloupá srdce. Buďme v klidu a čekejme u silnice.
Povídka Úvaha je kratičkým zamyšlením o člověku ve společnosti. Společnost bychom mohli rozdělit na statickou a dynamickou část. Tak, jak ji prezentuje významný sociolog Auguste Comte.
V této povídce statika představuje klid, meditaci, zastavení, něco pevně zakotveného a neměnného. Známe to, takhle je to odvěků. Tráva se zelená, stromy rostou, na podzim padá listí, ptáci zpívají. Nikam se nehrneme, vnímáme jen tu krásu kolem.
Dynamika je dav. Chceme plout s davem. Hrneme se kupředu. Za penězi, za lepší prací, za lepším životem. Co na tom, že občas nám někdo šlápne na nohu, vrazí nám do zubů, má silné lokty. Chceme být toho součástí. Nechceme být outsidery společnosti. Jen v dynamice je pokrok.
Ale jsme zde ve vyměřeném čase a prostoru. Je třeba dodržovat rovnováhu. Tak jako je čas na práci, tak je i čas na odpočinek. Své štěstí si musíme nalézt sami, nebo ono nalezne nás. Nebude se nás držet věčně. Poznáme i tu obrácenou stranu mince, neštěstí. To proto, abychom si pak více mohli vážit štěstí. Všimli jste si, že všechno existuje v duálu? Je světlo a tma, dobro a zlo, den a noc, nebe a země, štěstí a neštěstí, život a smrt. A tak je to i se statikou a dynamikou ve společnosti. Je nám zapotřebí obého.
Autorka tohoto příběhu Kate Chopin, rozená Katherine O'Flaherty žila v letech 1850 - 1904. Byla americkou autorkou povídek a románů.Je považovaná za předchůdkyni feministických autorů 20. století.
Chopin je uznávaná jako jedna z předních spisovatelek své doby. V roce 1915 Fred Lewis napsal "některé její práce jsou tím nejlepším, co bylo kdy napsáno ve Francii nebo dokonce v Americe".
Její otec Thomas O'Flaherty byl úspěšný obchodník, který emigroval z Galway v Irsku. Její matka Eliza Faris byla členem francouzské komunity v St. Louis. Po smrti otce v roce 1855 si Kate vytvořila blízký vztah se svou matkou, babičkou a prababičkou. Stala se vášnivou čtenářkou pohádek, poezie a náboženských alegorií, stejně tak jako klasických a moderních románů.
Dne 8. července 1870 se provdala v St. Louis za Oscara Chopina a usadila se v New Orleans. Měla šest dětí, které se narodily v letech 1871 až 1879. V roce 1879 se přestěhovali do Cloutierville na jihu farnosti Natchitoches, kde se stali aktivní v komunitě a kde Chopin získala mnoho materiálu pro svou další tvorbu, především co se týká kreolské kultury v této oblasti.
Po smrti Oscara Chopina v roce 1882 zůstala Kate sama s dluhem ve výši 42 000 dolarů. Chopin se zpočátku skutečně snažila udržet plantáže a obchod se smíšeným zbožím jejího zesnulého manžela, ale o dva roky vše prodala a odešla do St. Louis za svou matkou. Následující rok ale matka zemřela. Chopin se dostala do stavu deprese ze smrti manžela a matky. Její porodník a rodinný přítel Frederick Kolbenheyer usoudil, že psaní by jí mohlo pomoci jako terapeutická léčba. Od roku 1890 se Kate Chopin začala aktivně věnovat literatuře. Začala psát povídky, články a překlady, které se objevily v časopisech jako St. Louis Post-Dispatch.
V roce 1899 byl vydán její druhý román, The Awakening. Sklidil velké množství negativní kritiky, protože podporovala hodnoty, které byly v rozporu s chováním žen. Jednalo se především o literární náměty o ženské sexualitě, mateřství a manželské nevěře. Její nejznámější prací je příběh ženy, uvězněné v mezích despotické společnosti.
Kate Chopin vystřídala během života několik různých životních stylů. Mnoho jejích příběhů bylo o jejím životě v Louisianě.
Chopinin styl psaní byl ovlivněn jejím obdivem k Maupassantovi. Kate od něho převzala část techniky a stylu, ale přidala do tvorby "část sebe". Velmi se zaměřovala na životy žen a jejich neustálý boj o vytvoření identity v jižanské společnosti konce devatenáctého století.
Zdroje:
Autor: Kate Chopin: The Reflection (ze Selected Short Stories)
Překlad a doslov: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat