NÁKUPNÍ SEZNAM

Až do pandemie jsem si seznam nedělala. Nu což, když tak půjdu dvakrát.

Teď se mi obrátil svět naruby, asi jako každému. Potupně jsem sáhla k lístečku. Nákup na čtyři dny v hlavě neunesu. Systematicky poskládám pořadí, co je kde uloženo a jak budu nakupovat. Vejdu. Zprvu zelenina, z druhé strany ovoce, pak maso, chleba, rohlíky, zatočím uličkou mléko a minerálky, za lahůdkami mléčné výrobky. Systematicky sepsáno, abych se nemusela vracet.

Tolik nestandardních úkonů! Hlavně nezapomenout roušku a rukavice. Sice nám vláda říká, že v obchodě s potravinami stačí rouška a rukavice. Málem jsem v roztržitosti tak vyrazila. Ale ostatní měli ještě halenku a kalhoty! Tak jsem se ještě vrátila, dooblékla se, nastříkala brýle holicí pěnou, aby se mi v roušce nemlžily, lísteček se seznamem, co nakoupit v kapse u bundy.

K tomu ještě 3 - 4 igelitové sáčky, rozdělané, protože kdybych měla roztáhnout igelitový sáček v rukavicích - to bych tam byla ještě o vánocích. A speciální malou taštičku na karty - jednu od BILLY a druhou kreditní. V rukavicích bych se do peněženky ani nedostala.

Připravím si do obchodu než tam vkročím tašku s igelitovými pytlíky, taštičku s kartami, protřu oči, nasadím brýle, abych viděla na cenovky. Zvednu oči, nějaká paní volá. "Neztratila jste něco?" Otočím se a ve vzduchu levituje můj nákupní seznam. "To je moje. Děkuji." Vrhám se po lístečku. Paní, nejspíše v izolaci nebo karanténě, byla ráda, že na ni promluvila lidská bytost. "Není zač. Vidím, že se tu něco vznáší a pomalu dosedá na zem, tak jsem myslela …" Myslela správně. Ještě nemám nasazeny rukavice, tak se mohu vrhnout po nákupním lístku. Jen aby nezafoukal vítr. A už ho vítězoslavně třímám. Zasunu ho hluboko do kapsy a vkročím do BILLY.

Nezbytně nasadím své vlastní rukavice, protože ty jednorázové mi nejdou, tak jako všechno igelitové, otevřít. Než bych si nadzdvihla roušku, naslinila prst, rozevřela rukavice a nasadila si je, tak by asi veškerá hygienická opatření ztrácela smysl, že ano?

Tolik nečekaných událostí mne rozhodí. Musím se podívat, co mám koupit. Samozřejmě nemohu otevřít zip od kapsy, kde mám svůj systematicky seřazený nákup. Stoupnu si s vozíkem kousek dál, abych udržovala 2 metrový rozestup, a po chvilce zápasu se zipem opatrně vyndávám lísteček. Nemotorné igelitové prsty chtějí zip zase zapnout, ale skřípnou se do zdrhovadla. Po urputném boji vítězím.

Vlastní nákup podle návodu proběhl bez problémů. Jen u pokladny, kde stálo několik lidí a já už dlouho byla v obchodě, jsem začala lapat po kyslíku a říkala jsem si, jestli to se mnou sekne před zaplacením nebo po něm.

Zhluboka jsem se nadechla a dole vytvořila škvíru. Ta mě včera zachránila. Sice jsem porušila pravidlo, abych si nesahala na roušku a obličej, ale zachránilo mi to život!

Jako soumar jsem se dovlekla s nákupem domů. Nic jsem nezapomněla. Přece jsem měla seznam. Sundám roušku, převleču se, dezinfikuji.

A vidím, že nejenom já jsem šťastná.

I muž mého života se přiznal:

• Koronavirus je to nejlepší, co se v mém životě stalo!
• Moje žena už nechce cestovat!
• Už nic nekupuje, protože všechno pochází z Číny!
• Už nechodí do obchodních center, aby se vyhnula davu!
• Celý čas tráví v masce se zavřenou hubou!
• To není virus! Je to požehnání!!!

Také máte takové zkušenosti?