Každý člověk se mění, každý se nějak tváří a pořád je to jeden a týž člověk. Sem ale asi téma nemíří. Měníme se každým okamžikem, každou vteřinou, každým dnem, rokem a na tom nic nezměníme. Je to přirozený proces stárnutí - vývoje člověka. I náš výraz v obličeji se mění nejen v důsledku fyziologických změn, ale i v důsledku toho, co prožíváme. I když nějaké výrazy ve tváři mohou být pro nás typické.
Ale jak napsal Ovidius Na sta je způsobů lásky, tak stejně rozmanité jsou naše výrazy ve tváři. Většinou chceme najít takovou, která je ta pravá. I těch může být víc. Téměř každý člověk nosí masku. Nasazuje si ji při různých příležitostech. Jiný je doma, když se podívá ráno do zrcadla a vyráží do práce, jiný v zaměstnání při kontaktu s kolegy, šéfy, klienty, zákazníky, pacienty, jinak se chová, když jde s partou přátel na pivo, jinak když je v kontaktu s osobou, kterou má rád.
Už z tohoto výčtu můžeme usuzovat, že ráno bude rozmrzelý (zase musím do práce) nebo natěšený (dnes vyřeším tento úkol a na to už se těším), při jednání s lidmi se bude tvářit podle toho, zda mu jednání bude milé nebo nemilé anebo se bude přetvařovat. Půjde-li s kamarády na pivo nebo skleničku, uvolní se a bude hýřit vtipem. Bude-li v kontaktu s osobou, s kterou je mu dobře a kterou miluje, rozněžní se. Bude-li mít problém, naštve se. Objeví-li se neřešitelný problém, upadne do stresu, deprese. A všechny výrazy jsou pravé. Tohle je naše prožívání.
My chceme znát druhého až do morku kostí. Ale co nám nejvíce vadí, je přetvářka. Jinak mluví, jinak jedná, nevím, zda je upřímný nebo lže, vymýšlí si, baví se, truchlí nebo všechno jenom předstírá. A když předstírá, tak z jakého důvodu? Chceme-li mít nějakou jistotu, je lépe, když víme, na čem jsme a kde je pravda. Jednáme-li, setkáváme-li se nebo žijeme-li s chameleonem, vytváří to časem nedůvěru k těmto jedincům a v jejich přítomnosti se necítíme dobře, protože si začneme hlídat svá slova, své jednání, nejsme sami sebou, nejsme autentičtí.
Nejhorší je, když vás osoba blízká zklame. Nepodrží vás či dokonce podrazí v životně důležitých okamžicích. Pak si říkáte: "Znám ho/ji opravdu?" A pochybujete. Tudy se dostaneme k tomu chameleonovi.
S osobou blízkou očekávám, že všechny tváře budou pravé. U cizích lidí se v nich nemusím vyznat, protože je neznám tak důvěrně a dobře, takže nemusím rozumět ani jejich tvářím, maskám. Nechci říkat, že mi to může být jedno. Vždy se lépe člověku jedná s někým, s kým ví, na čem je, než s tím, kdo neustále mění své názory, pokaždé jinak reaguje na stejnou nebo podobnou situaci, zkrátka nevím, co mohu od něho očekávat.
Narazíme-li na stejnou notu, jsme podobná krevní skupina, rozumíme si, stanou se z nás přátelé. Což ovšem neznamená, že mezi námi nepřeběhne nějaký mráček. Když se chce, vždy se najde řešení.
Horší je, když si zařadím člověka do špatné kolonky. A co je ještě horší, když ho odsoudím, odepíšu. To znamená pro mne je nevypočitatelný, nedůvěřuji mu, raději se mu vyhnu, není mi s ním dobře. Pokud ho denně nepotkávám, nic se neděje. Naše vztahy zůstanou čistě formální. Pozdravíme se a jdeme každý svou cestou. Konec konců jaký je, není moje starost. Je to jeho problém. A stejně se na něho dívám jen ze svého úhlu pohledu. A pohled může někdy klamat.
Mně osobně se s nevypočitatelnými, agresivními lidmi, kteří chtějí mít za každou cenu pravdu a dokážou věci otočit tak, aby vás ponížili, kritizovali, nedají vám prostor, vzápětí prohlásí úplně něco jiného; nebo řeknou, že to tak nemysleli či to byl jen žert, komunikuje špatně. Nesnáším přetvářku a manipulanty.
Mám ráda lidi čitelné, přátelské, veselé, upřímné, ale ne beztaktní, pravdomluvné - co řeknou, tak to také myslí. Ať už mají svoji první, stou nebo kdovíkolikátou tvář, ale vím, že to je vždy ta pravá v daném okamžiku a oni rozumí mně a já jim, s takovými lidmi je mi dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat