"Pozoruji tě ve dne v noci, protože já jsem jediný odvážný, který se ti postaví. Tak teď to víš a nezkoušej žádné špinavé triky."
Konečně jsem se dostala ke zdi, která mi nenabízela tak moc ochrany. Nebylo kam utéct. Pozoroval mě chvíli v tichosti.
"Víš, že tě zachránili z pláže?" zeptal se znovu Saša. Nevím, co je to "zachránit", ale vím, že chci nazpátek na pláž.
"Dokonce šli tam, odkud přinesli pro tebe nějakou mořskou vodu, abys mohla plavat tamhle v tom starém zahradním bazénu. Nerozumím, proč je kvůli tobě takový velký rozruch; nezdá se, že bys chtěla vyjádřit vděčnost. Nejsi vděčna, že tě zachránili?"
Mlčela jsem. Nezdálo se, že je s tím spokojený.
"Vidíš? Kromě toho, že se cítíš dobře, že jsi právě zde; proč potřebuješ bazén?" "Nevím ani co je "bazén", takže jsem čekala, co z něho vypadne, ztracena ve svém zmatku.
"Říkají, že jsi nemocna a potřebuješ léčbu. Jsi nemocna?
Zavřela jsem rezignovaně oči. Je nemožné rozumět tomuto pozemskému tvoru.
"Jsem oddaný svému pánu. Jsem velmi dobrý pes. To je to, co mi Dylan neustále říká. Jestliže jim chceš být oddána také a přísaháš na svůj život, ne že je někdy zraňuješ, možná bych mohl být tvým přítelem. Mám hodně míčů, se kterými bychom si mohli hrát, víš?"
Nevím zatím nic a jsem tak daleko od domova.
Náhle se podívá pátravě a zase čenichá kolem mých stěn.
"Zde jsou! Přicházejí zpět s tvou vodou. Žádné špinavé triky, slyšíš? Dívám se na tebe. Holka, to začíná být legrace. A Saša zmizel z pohledu tak náhle, jako se objevil.
Následovalo nové kolo zvedání a manipulace se mnou; tou dobou jsem se skutečně cítila, jako by mne roztrhali na kusy, když mnuli mé bolestivé, nepohyblivé nohy. Možná tato zvláštní stvoření se živí mým utrpením. Střídaly se stavy vědomí se stavy bezvědomí, nepochopila jsem, proč jsem ještě neumřela. Viděla jsem záři oceánu, modrá voda mě obalila mírem. Uvědomila jsem si, že nikdy už nenajdu mého kamaráda; musí být někde cestou do Skvělého proudu, plave volně širým oceánem. Já asi už nikdy nenajdu oceán.
Když mě konečně pustili na zem, cítila jsem, jako by život úplně ze mne vyprchal. Také jsem si uvědomila, že strašný zápach po spálenině vycházel z mé kůže. Nechtěla jsem se již více hýbat, nechtěla jsem bolestivě dýchat. Ale byl tam nový zápach a vlna naděje naplnila mé ustrašené srdce. Byla to sladká vůně oceánu, promísená se stovkami jiných vůní. Stále byly skutečné a volaly mne. Nejasně jsem se podívala na vodu, popíchla jsem své tělo, aby se hnulo kupředu. Ó ne, to nemůže být pravda. Voda je MRTVÁ! To není můj oceán; to nejsou mé vlny, žádné spodní proudy, žádný život, který by se v oceánu hemžil. NECÍTÍM tu vodu.
S posledním zbytkem sil jsem se potopila na dno oceánu a zůstala tam, zbavená jakýchkoliv pocitů.
Noc už pokrývala svět, když jsem se zase vynořila. Kolem se nic nehýbalo, mimo bílého načechraného tvora, který na mne čekal. Je to pes Saša, mocný ochránce. Necítila jsem z něj žádnou hrozbu, ale jeho ocas vztyčený vzhůru mě mátl. A skutečně je velmi malé zvířátko, teď to mohu vidět v jeho celistvosti.
"Holka, já jsem si byl jist, že už jsi mrtva! To bylo velmi dobré, mohu ti říci. Víš, jak dlouho jsi byla pod vodou?" Jeho entusiasmus na mě nezapůsobil. Hodně jsem přemýšlela, když jsem byla dole a rozmyslela jsem si to.
"Musíš být hodně odolný druh ryby, myslím."
Podívala jsem se na něho.
"Dobrá, ryba nebo něco jiného. Pořád se tě nebojím. A buď si jistá, že se pořád na tebe dívám."
"Nejsem ryba," odpověděla jsem pomalu. Žijeme v oceánu, který nazýváme Starý oceán, ale můžeme také žít na pevnině po jistou dobu. Nejíme jiné živé bytosti a neútočíme, ledaže se potřebujeme samy chránit." Zhluboka jsem se nadechla a moje plíce byly v jednom ohni. "Nevím, jak jsem přicestovala do tvého světa, ale musím se vrátit do oceánu. Jsem zraněná a myslím, že umřu. Nemohu vykonat svou Poslední cestu v této louži. A ty na tak malé stvoření moc mluvíš."
Byla jsem překvapena, že pes Saša a jeho ocas se přestali pohybovat a viděla jsem, že přemýšlí nad mými slovy. Potom si lehl dolů tiše blízko mého bazénu a oba jsme v tichosti poslouchali uklidňující zvuky noci.
DEN DRUHÝ
Jsem tak unavena; už jenom podřimováním a znovu probouzením se po celou dobu, zatímco odpolední slunce zahřívalo mé mučené tělo. Upřednostňovala jsem nepohybovat se, protože všechna bolest byla nyní soustředěna uvnitř mne. Téměř jsem si byla jista, že zemřu.
Minulá noc byla dlouhá noc. Pes Saša seděl u bazénu a povídali jsme si. Naučila jsem se o jeho světě; malém, špinavém a zvláštním místě, kde zvířata jako on byla ovládána stvořeními nazývanými "lidé", které se zdálo, že Saša vroucně miluje. Vyprávěla jsem mu o modrém, nekonečném světě oceánů, kde je každý svobodný a nikdo neovládá jiná stvoření. Byl ohromen, když zjistil, že my, ze Starého oceánu, se pohybujeme a žijeme způsobem, který nezná žádná omezení, zatímco já jsem se zděsila, když jsem se dověděla, že on je úplně závislý na svých pánech. Nejtěžší věc pro něho bylo porozumět, co je to svoboda; stejně jako já jsem stále rozjímala nad pocitem oddanosti.
Lidé přicházeli a dívali se na mne po celou dobu. Se Sašovou pomocí jsem se naučila je rozpoznávat; patřili stejné rodině. Teď vím, že oni netouží po mém mase. Přesto pokaždé, když se ke mně přiblížili, zachvátila mě panika. I když co říkali, byla pravda, jejich rozhodnutí o mém životě bylo tak absurdní a iracionální, jako všechno, co dělali.
Zase jsem si zdřímnula. Jsem v oceánu, plavu ve Skvělém proudu; bez většího úsilí plavu pod vlnami, zatímco sluneční paprsky vytvářejí fantastické tvary ve svých tancích pod povrchem. Cítím se tak lehce a dokonale šťastna; mé tělo zapomnělo na všechnu bolest, mé oči jsou jasné a soustředěné. A já jdu volně a spokojeně, potápím se pod touto nádhernou modrou oblohou.
Hlasy lidí mě zase probudí. Drsné hlasy, které vydávají, když komunikují, mě přivedou zpátky do reality bolesti a zajetí.
"Není nic, co bychom pro ni mohli udělat. Dylane. Chudinka, nikdy neměla šanci začít."
"A co námořnický institut? Mohou ji nějak léčit?"
"Nemyslím. Nemají ty správné podmínky, aby se o ni mohli starat. Můj odhad je, že čekají, až zemře, potom to budou pitvat v jejich zprávách a naplní tím stránky. Není jejich zaměstnáním zachraňovat zraněné mořské želvy, jenom hlásí škody."
"Musí být něco, co bych mohl udělat."
Skutečně jsem se nestarala, o čem lidé mluvili. Ostatně jsem jim ani nerozuměla. Dívala jsem se po Sašovi. Byl tam vždy, když přišli k mému bazénu; ale tentokrát tam nebyl. Zase jsem zavřela oči; ne že by se něco změnilo. Slyšela jsem, jak se přibližují další lidské bytosti, ale byla jsem příliš unavena, než abych se na ně podívala.
"Mami, co zde dělají? Neměli byste vstávat z postele."
Slabý hlas, který jsem dříve neslyšela, se připojil ke konverzaci.
"Dobrý den, paní doktorko. Pěkné, že Vás tu vidím."
"Také Vás zase ráda vidím, madam. Doufám, že se dnes cítíte dobře."
"Jako vždycky, paní doktorko, jako vždycky. Čekám, až přejde další den a všechno toto bude pryč."
"Mami, prosím, nezačínej s tím!"
Smutek v lidském hlase přitahuje mou zvědavost, pohlížím na ni skrze má víčka. Je to stará žena, mohu na ní rozeznat znaky času. Musí to být babička, jak ji nazval Saša minulou noc.
"Tak, tak, doktorko. A co myslíte? Zachrání Dylan současný svět?"
"Madam, je mi líto, že to říkám, ale nikdo jej a želvu nezachrání ze zde přítomných. Je příliš stará a příliš poraněná na to, aby se s ní dalo něco udělat."
Myslíte, že je to žena?"
"Ano, madam, velmi stará žena. Už nebude žít dlouho; možná rok nebo dva."
"Takže co říkáte, že se s ní udělá?" otázal se Dylan.
Zvláštní ticho. Stará žena upřela na mne znepokojující pohled.
"Je to otázka dní, Dylane. Záleží na tom, jak moc je intoxikována."
"Zatraceně! Nemohu tomu uvěřit! Takže musím jen čekat až země?"
"Věřte mi, není teď nic, co byste mohl udělat."
Stará žena zase mluvila a její hlas vibruje skrytou emocí.
"Dylane, myslím, že bys měl vrátit ubohou bytost do moře. Slyšel jsi, co říkala doktorka."
"Jaký to má smysl, mami? Nepomůže jí to, rozumíš?"
Matka a syn se na sebe podívali.
"Alespoň ji necháš umřít s nějakou důstojností, v jejím vlastním prostředí. Alespoň zemře v pokoji."
Stará žena se otočila k odchodu, její pohled směřoval přímo před sebe, zatímco její syn kráčel vpřed, aby ji držel za třesoucí se ruku.
"Kromě toho nechci, aby děti viděly, jak zde umírá; není to pěkná podívaná."
Doktorka je následovala, vynaložila veškeré úsilí, aby změnila tón a pozvedla náladu.
"A kde je Saša? Neviděla jsem ho tady kolem."
"Víte, bojí se vás a vašich stříkaček, doktorko. Musel se zde někde schovat, dokud neodejdete, podvodníček."
Zdřímla jsem si zase, když pomalu odcházeli, a tentokrát jsem nesnila o ničem.
"Hej, spáči! Probuď se! Mám dobré zprávy!"
Saša vzrušeně vyskočil a jeho načechraný ocas se zdál klidnější než jindy.
Byla již téměř noc; příjemný vánek naplnil má bolavá plíce slaným vzduchem. Paměť oceánu pohltila mé srdce.
"Probuď se! Slyšíš? Mám dobré zprávy!"
Trochu jsem se pohnula, aby věděl, že jsem vzhůru a jeho výkřiky mně nedělají dobře.
"Zítra ráno pojedeme na výlet! Ty, já a Dylan! Chápeš? Výlet v autě!"
Nerozuměla jsem, co mi říká. Pouze jsem věděla, že se to týká mne.
"Cože, ty to nechápeš? Vezmou tě zpátky do oceánu! Holka, dostaneš se zpátky do oceánu! Uvědomuješ si, jak je to skvělé?" Uvědomuji. Vrátím se zpět domů. Hluboký mír naplnil mé srdce. Vrátím se.
Podívala jsem se na malého psa v jeho bílé srsti, která vlála ve větru a začínala jsem chápat díky malému, co je to vděčnost.
"Hej, chundeláči!" zavolala jsem na něho.
Zastavil svůj radostný tanec.
"Co?"
"Dávej na sebe pozor. Neodleť ve větru příliš daleko. Nebudu schopna přivést tě zpět.
POSLEDNÍ DEN
Pláž je prázdná a pustá, pohlcena v ostrém světle zataženého rána. Stále to ještě zavánělo smrtí, zoufalstvím a bolestí, ale už zde nejsou žádná mrtvá těla.
Dylan mě položil dolů blízko vody. Cítila jsem, jak mi studené vlny postříkaly mou tvář, mé končetiny, jak vrací mé ztuhlé tělo zpět do života.
Saša čekal v tichosti blízko Dylana, ohromen zuřivým pohledem oceánu. Předtím jsme se rozloučili.
Sebrala jsem všechny své síly a pomalu jsem odkráčela do vln a nechala jsem je, aby mě objímaly, uklidňovaly.
Potom jsem se potopila, tam, kde je život a pomalu odplouvala. Jdu do nekonečného modrého nebe, hluboko dolů do srdce Velkého oceánu, abych s nimi splynula.
Jsem šťastna a plavu moji Poslední cestu.
Odkaz:
"Tisíce let jsme dobývali Přírodu. Nyní ji ubíjíme k smrti."
Zdroj:
Autor: The Storyteller
Překlad: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat