NEOVLADATELNÉ I.

Kapitola 1

A zas to tam bylo znovu, ačkoliv jsem si myslela, že to udělám dnes, znovu jsem se bála a ustoupila. Smích byl vždy skvělý a já jsem běžela domů v slzách. Hněv ve mně vzrostl jako láva v sopce.

Následujícího rána všechno vypadalo znovu jinak. Když jsem šla dolů do kuchyně, moje matka tam čekala s horou palačinek. To bylo moje oblíbené jídlo. Posadila jsem se vedle ní k našemu kuchyňskému stolu a rozhlédla se po místnosti. Zase jsem si všimla, že se nic k sobě nehodí. Ani náš velký mramorový kuchyňský stůl k červeným skříňkám, ani žlutá myčka nádobí nebo modrá okna. Všechno vypadalo, jako by někdo slepě vybral nějaké barvy. Ale mojí matce se to líbilo, a tak jsem se nechtěla vměšovat.

Chvíli jsem si myslela, že bych jí měla říct o tom, co se stalo předchozího dne, ale raději jsem to nechala být, protože jsem byla dost stará na to, abych sama zvládla takové problémy.

Jedla jsem palačinky, pila mléko, a když jsem dojedla, matka mi řekla, že musí ještě bezpodmínečně koupit několik věci v sousedním městě. To se mi velmi hodilo, protože jsem mohla svou přítelkyni nerušeně požádat o radu.

Kapitola 2

Ležela jsem na posteli, telefon na uchu a hlasitě klela. V telefonu byl jen jeden hlas, který říkal, že bych se měla uklidnit, ale to prostě nebylo možné. Tentokrát jsem se ztrapnila, příliš se smáli a hněv se na mě příliš vařil. Projel všemi mými končetinami a cítila jsem se, jako bych měla v příštím okamžiku explodovat.

"Teď zůstaň v klidu!" ozvalo se z telefonu a teprve potom jsem si uvědomila, že jsem začala těžce dýchat. Jako by byl zapnutý spínač, hněv zmizel a já odpověděla: "Ano, máte pravdu. Ale řekni mi, co mám dělat! Všichni mě považují za zbabělce a víte, jak to nenávidím.? Bylo to opravdu pravda. Nebyla jsem příliš statečná, ale nikdo mne nesměl nazývat zbabělec.

Před pár měsíci jsme se sem přestěhovali a neznala jsem v okolí nikoho, komu bych mohla důvěřovat. Šla jsem do nové školy a tam bylo všechno jiné, než jsem znala. Nejčastější věcí, kterou jsem tam slyšela, bylo: "Tady vládne zákon ulice! Žerte nebo budete sežráni!" To prostě nebyl můj svět ...

Moje přítelkyně mi poradila, abych na to zapomněla, a prostě jsem chodila ven, abych si našla nové přátele. Ona sama žila v mém starém městě, takže pro ni bylo snadné mne konejšit takovými řečmi. Každopádně jsem poděkovala a zavěsila.

Kapitola 3

"Co dělat? Co dělat?" Na to jsem se ptala celou dobu. Nemohl jsem to jen tak nechat být. Koneckonců jsem to tak často neudělala a tentokrát říkali, že to chtějí říct všude, kdybych se zase neodvážila. Přemýšlela jsem, jestli by to opravdu udělali a kdo by to teď všechno věděl. V každém případě bylo jasné, že kdyby se to dověděli špatní lidé, způsobilo by to mnoho problémů.

Byla jsem naštvaná k smrti, že jsem se nechala vtáhnout do celé věci, ale teď už bylo příliš pozdě a musela jsem najít řešení ... sama. Někomu to říct bylo příliš nebezpečné. Dokonce i moje nejlepší kamarádce jsem musela lhát, i když tomu opravdu nevěřila, protože nemohla pochopit, že jsem tak naštvaná.

Mezitím jsem přemýšlela ve dne v noci o tom, co bych mohla udělat, ale prostě mě nenapadlo nic smysluplného. Představovala jsem si ty nejdivočejší věci a zdálo se, že jen jedna věc dává smysl, a ano ... ne, prostě jsem to nemohla udělat, nebyla jsem schopna to udělat. Tak jsem se rychle rozloučila s touto myšlenkou.

Stále jsem ležela na posteli, když jsem zaslechla, jak se otevírají dveře domu, a moje matka mě žádala o pomoc.

---

Kapitola 4

"Au! Takový kecy? Naštěstí, když jsem držela tašku s nákupy, roztrhla se a lavina plechovek s hráškem, mrkví a kukuřicí mi padla na nohy. Moje matka běžela za roh a první věc, kterou udělala, bylo, že se začala smát. Rozzuřená její reakcí jsem se chystala vznést námitky, když jsem uviděla, proč se směje. V tašce byla také plechovka sody, která nyní syčela po celém dvoře a pronásledoval ji sousedův pes. Pak ke mně přišla a pomohla mi. Vnesly jsme všechno do domu a moje matka mi řekla, že se setkala s někým z mé třídy. Bála jsem se.

Řekl jí o tom někdo? Naráz mě polévalo horko a chladno a cítila jsem, jak se ve mně začaly znovu tvořit bublinky. Pomalu jsem také pochopila, proč jsem byla vždy posílána na taková hloupá sezení, taková anti-agresivní věc. Někdy jsem prostě nedokázala tento svůj hněv ovládat. Mnohokrát jsem křičela na matku.

Netrpělivě jsem čekala, až moje matka bude pokračovat a věci urychlí. Zeptala jsem se: "A? Bavili jste se?" "Ano," odpověděla moje matka, "řekl mi, že jste se potkali včera, a utekla jsi, když jsi prohrála ve hře. Chtěl vědět, jak se ti daří. Co to bylo za hru?" "On???," zeptala jsem se s úžasem. "Kdo to je?" Moje matka řekla, že nevěděla, jak se chlapec jmenoval, a pak se znovu zeptala, co to bylo za hru.

Teď mi bylo jasné, že mne musí rychle napadnout nějaká výmluva, protože jsem jí nemohla říct pravdu za nic na světě.

"Ach," řekla jsem, "to byla jen zkouška odvahy. Chtěli, abych zabila žábu."

"Ach, člověče, co je to za blbé kecy?" pomyslela jsem si ve stejném okamžiku, "doufám, že mi to bude věřit!"

Jen se ale nakrátko otočila od sporáku na mě, pohlédla na mě a povzdechla si. Pak jsem musela poslouchat její mládežnické příběhy půl hodiny a to, co ona všechno dělala, aby složila zkoušku odvahy. Naslouchala jsem jí, nebo alespoň předstírala, a jednoduše se mi ulevilo, že nic nevěděla.

Kapitola 5

Když jsem byla zpátky v mém pokoji, v mé posteli, tlačila se mi do hlavy jedna otázka: "Kdo to byl? V každém případě tam musel být, ale proč to neřekl mé matce? Mohl všechno odhalit. Možná jen chtěli jen vidět, jak se budu potit nebo chtěli, abych udělala první krok. Ale kdo to věděl s takovými lidmi? Tato věc pro mě byla příliš velká, předsevzala jsem si příliš mnoho. Přišla jsem z jiného města, něco takového jsem neznala. Udělala jsem všechno proto, abych k nim patřila. Ale ve skutečnosti jsem neudělal nic ... alespoň ne to, co požadovali ... ale i moje "nic" bylo určitě dost na to, abych se dostala do potíží, ale příliš málo pro NĚ?

Jak jsem se k nim vlastně dostala?

S takovými lidmi jsem nikdy neměla co do činění. Jednoduše mě oslovili, když jsem stála sama v místnosti na oddych. Řekli, že potřebuji někoho, komu bych mohla patřit; takový druh rodiny. Neshledávala jsem na tom nic špatného, ostatně byli zpočátku také velmi milí. Ale potom se to nějak všechno vymklo z rukou a já teď stojím tam, kde jsem, hluboko v blátě ...

Bylo pozdě večer a já jsem se rozhodla nemyslet na to, ale spát.