SOKOL II.

"Můžeš mi to říct." "Nebudu jíst," odpověděl. Shromáždil duchy, aby vyhrál bitvu umíráním; a pán, který takovou odpověď pokládal za upřímnou a měl podezření na tajemný vzduch jeho manželky, již svou ženu obviňoval, že Ugovi provedla něco špatného. Ale Ginevra dodala: "V den, kdy jsi odešel, se večer odvážil vstoupit do mého pokoje, když jsem se svlékala ... -; tak pán pochopí, že to byla chyba chlapce a …" "Proč?" zeptal se netrpělivě.

Dáma se místo toho vrátila a požádala komorníka: "Budeš jíst?"

Ten, který byl odhodlán zemřít, znovu potřásl hlavou a vzdychl.

"Svlékala jsem se," pokračoval paní "a přišel ke mně, vedl podivné řeči, zeptal se mě ... Představte si!"

"Dobře!" řekl pán.

"Budeš jíst?, dáma naposledy zopakovala. A naposledy: "Ne!" Ugo hlasitě opakoval, oči upřené na oči madony. Ta pak s obtížemi pokračovala: "Zeptal se mě ...," ale manžel, který jí již nevěnoval pozornost, protože ve své zdrženlivosti pochopil, co si představoval, chytil služebníka ve vzteku a zlověstně vykřikl: "Co ses jí zeptal?"

Ugo mlčel. Z jeho očí se vynořila mužná vůle. Láska stala nevyhnutelnou; zoufalá láska, silnější než smrt; taková, kterou madona Ginevra obdivovala pro svou hrozící pevnost, prosila a současně se o sebe i o něho obávala hněvu jejího manžela, který hrozil propuknout téměř brutální rychlostí, jata soucitem, obdivem a možná láskou (ten chlapec, teď byl z něho hezký mladý muž) dostala provokativně a bystře spásnou myšlenku.

"Zeptal se mě," odpověděla, zda váš stěhovavý sokol,kterého byste nedal nikomu, ani hraběti ani princi, ani příteli; a aby ho získal, začal se postit."

Podle slov ženy důvěřivý manžel zadržel hněv; srdečně se zasmál a řekl: "Ó! Pokud je to toto to zlé, nechci, abys zemřel! Jez, jez, komorníku a dostaneš svého sokola." Poté vyšel ven.

Ale paní, dříve než odešla, se přiblížila k Ugovi. Naděje zase ožila. Tváře se jí zabarvily a rychle s radostí řekla: "Dokud pán bude chtít, abys byl šťastný, také já budu chtít, abys byl šťastný." Více než slovy slíbila úsměvem a dlouhým a něžným pohledem, který působil jako pohlazení.

Ugo proto jedl. A získal sokola.

A teď nevím, jestli ženy jsou tak lstivé, nebo muži tak natvrdlí. Ještě že se děj odehrál v dobách dávno minulých, ale pokud si neseme odkazy svých předků ...

Zdroj:

Adolfo Albertazzi: Sokol (z Humorných příběhů)

Překlad: Mirjam