JEHNĚ II.

"Jehně!"

"Jehňátko!" vykřikl další na přepážce. "Jehňátko! Jehně!" smáli jsme se; tleskali.

A Biscaglia šel nahoru a pak pomalu sestupoval z pódia; bledý jako ten, kdo stoupá na šibenici bez naděje na sestup.

"Bravo!" opakoval hlasitěji a spokojeněji kolega, když ho viděl s košem v ruce.

Bylo to to "bravo", které se k němu dostalo od duchovního muže, který převzal téměř hodnotu chvály, kterou si zasloužil za obtížnou zkoušku a která oživila profesora. A v duchu to potřeboval. Stála tam a trochu se smutně usmála. Očima říkala: "Proč jsi vyhrál ty a ne já?" A: "Budete ho velmi milovat, že ano?" Zatímco ruka bez rukavice, krásná, pohladila jehněčí hlavu; a profesorovy oči a ústa, která vypadala jako mokrá sestra s žokejem v náručí, neřekla nic.

"Měl jsi štěstí!" řekl kolega; přidal prezentaci: "Profesor Biscaglia ...; Crocchiovy.

"Osud upřednostňoval její nevinnost, její upřímnost," řekla její matka.

"Jak ti závidím! Jak krásné je toto malé zvíře!" řekla dcera.

Béee ....

Pak z Biscagliovy ruky téměř vypadl koš a jehně. To byl důsledek toho, že mu jeho přítel dal loktem, aby mu naznačil, že stojí u něho.

"Co s ním chceš dělat?" zeptal se druhý.

Biscaglia mluvil, obklopen vlnou, celý červený: "Pokud mi slečna dovolí. Mohla by se o něho lépe postarat. Nemám ženu."

"Samozřejmě! A nemá ani trávu ani ovčín." řekl druhý.

---

Při nabídce se dcera podívala na svou matku; máma přikývla; poděkoval; a laskavost a nevinnost, zabalená do nových pohlazení, přešla od profesora Riccarda Biscaglii do sladkého panství slečny Irmy Crocchiové.

Riccardo Biscaglia se citlivě bláznivě zamiloval; protože to byla láska zrozená z ne slepé náklonnosti, ale z obdivu a dobroty; protože více než krása mohl na srdce slečny Irmy na první pohled působit soucit.

Krása je přechodná; ne dobrota, je-li spontánní; ne laskavost, je-li upřímná a přirozená. Být milován takovou ženou, nebylo by to útěchou pro každou práci, pro každou bolest, pro každou snahu, pro všechny škody na životě? Pro všechno možná ne; pro smrtelnost lidské bolesti; ale pro mnohé ano. Ach jo! Riccardo Biscaglia, pro tento věčný konflikt, který v sobě živil, by žil a zemřel jako bakalář. Ve skutečnosti ten anděl, kterým byla slečna Irma, mohl být jen příliš chudý. Ale on ji miloval. Měl však povinnost navštívit dámy, které přijaly jeho dar.

Rozhodl se splnit tuto povinnost, a jen aby zjistil a udržel svůj mozek v silnějším postavení, zeptal se svého kolegy: "Crocchiovi nemají žádné prostředky, že?"

"Něco mají."

Oh! Ani chudí, ani bohatí! Ve skutečnosti to bylo ideální!

Jednoho dne se tedy objeví pro něho slunce na této zemi?

Byl to paprsek, který rozbil oblak; byl to maják v bouřlivé temnotě. Bylo možné sladit myšlenky a pocit; lásku ve zpětném pohledu, poezii s prózou! Irma měla srdce - hodně srdce! - a on měl něco víc než náklady na povídání, že by si ji koupil i za dvě nebo pronajal za dvě! Takže mohl požádat o ruku mladé dámy, kterou miloval! Štěstí tedy nebylo iluzí! Blahoslavené jehněčí! Jehňátko!

Biscaglia učinil dohazovače své lásky, společníka svých snů, témata svých rýmů, symbol svého srdce.

Béee ....

Nyní, když se Don Quixote a Sancho Panza shodli, zatímco Tartarin vyšel na Righi, tak se nyní také shodli v duši profesora Biscaglia, když šel po schodech nahoru.

Jeden, dva, tři .... Dámy bydlely velmi vysoko. Jak se srdce zvedlo, krev klesala. Mrtvý, toužící, profesor se zastavil při posledním přistání; kde u dveří přečetl jméno: Crocchiovi.

Není pochyb; ten anděl tam byl.

Cítil se však tak fádní, že se neodvážil dotknout se zvonku okamžitě; a nejdřív si třel ruce. Ale ten akt mu připadal směšný; bál se, že se na něj někdo dívá nebo ho špehuje oknem schodiště; otočil se ....

na druhé straně z kuchyňského okna viselo rozříznuté jehně.

Povídka Jehňátko byla přeložena do němčiny C. Brenningem a publikována v roce 1902 v časopisech Feuilleton Zeitung, Zürcher Post, Düsseldorfer Zeitung, Frankfurter Nachrichten, Neueste Nachrichten für Elberfeld, Dortmunder Zeitung, Unterhaltungs-Beilage, Die Selbsthilfe, Hansa-Theater, Neue Saarbrücker Zeitung.

Romantická láska Biscaglia ke slečně Irmě vyústí v pragmatismus. Otázkou zůstává, co to udělalo s ušlechtilou láskou pana Riccarda. V povídce Jehňátko to vypadá, jako by ti lidé, co jsou schopni ocenit zvířata, ale současně si je připravit k večeři, neměli srdce.

Mám kamarádku, které práce se zvířaty není cizí. Vykuchat králíka, rozpárat ovci, zabít slepici, připravit zabíječku. Přitom je to miliónový člověk. Splývá v ní tvrdost i citlivost. Já přestože jsem vyrůstala na vesnici poblíž města, nemám k této práci vztah. Nezabiju ani vánočního kapra, natož králíka nebo slepici. O velkém zvířeti, jakým jehňátko bezesporu je, ani nemluvě. Pro mne je spíše ta rostlinná. Rozkvetlé louky, rozkvetlé zahrady, rozkvetlý Amsterodam. A stromy. Hodně stromů.

Co se týče výher, moc mi při slosování losovacích lístků štěstí nepřeje. Jednou jsem vyhrála sadu hřebínků, jednou lahev vína a jednou nějakou hru pro děti. Naštěstí nevhodné výhry, jako pytel sena, živého papouška nebo něco podobného, jsem nikdy nezískala. Nejspíš bych výhru přenechala nějakému zájemci.

Zdroj:

Adolfo Albertazzi: Jehňátko (z Humorných příběhů)

Překlad a doslov: Mirijam