Dlím v současné době většinu času doma. Na doporučení mé dcery jsem shlédla americký film z roku 1998 Truman show s Jimmy Carreym v hlavní roli. Je to sci-fi, drama a komedie zároveň. Velice zvláštní film, který souvisí s tématem svoboda.
Truman byl od narození vybrán do speciální virtuální show, kterou sledují miliony obyvatel po celém světě a přináší producentovi neskutečný zisk. Show je něco jako Big Brothers. Pro hlavního hrdinu Trumana je vybudováno město. Ve skutečnosti žije v obrovských filmových ateliérech. Je mu přidělena manželka, život Trumana určuje jeho stvořitel - režisér a producent Christof, který má nad jeho životem absolutní kontrolu.
Potkává Sylvii, která mu vtiskne brouka do hlavy a Truman se začíná uvědomovat, že něco není v pořádku. Má kolem sebe vytvořen téměř dokonalý svět, ale ztratil sám sebe, svoji vlastní identitu. Vše se odehrává, jak naplánuje tvůrce pořadu. Do svých 30 let neměl Truman žádnou svobodu.
Je to psychicky náročné, ale pro Trumana není problém uvědomit si skutečný stav věci, ale vyvstává u něho dilema, zda tento bezpečný, pohodlný, téměř ideální, ale falešný svět opustit, nebo se vrhnout do skutečného, reálného života.
Se současnou situací, kdy všichni cítíme omezení svobody, má film hodně společného. Truman od narození neměl žádnou svobodu, dokonce neznal ani skutečný stav věcí, tedy ani sám sebe. Nevěděl, že je pouze aktérem pro pobavení milionů diváků.
My sami sebe známe. Zvykli jsme si na jakýsi životní standard, který je motivován mít strašně moc peněz, mít vše, co tak zvaná moderní doba žádá. Touze po penězích a konzumu jsme obětovali mnohé. Už není ani trend mít dítě. Omezovalo by nás ekonomicky a v našem způsobu života. Bezohlednost, sebestřednost, individualismus. Moje kariéra, moje peníze, já, já a zase jenom já.
Koronavirus a s ním související omezení svobody nám dává příležitost přestavět svoje hodnoty. I úvahy, zda přemnožení a briskní rozšíření viru, utlumení výrob, nejsou vlastně zoufalým voláním přírody o pomoc, nejsou od věci. Co mne potěšilo, že v benátských kanálech se zase objevili delfíni. Což značí, že voda je čistá a pro ně vhodná.
Žijeme v provizoriu. Všichni zoufale čekáme, kdy se začnou počty nakažených snižovat, a svět se vrátí do normálu. Ale zamysleme se. Virus se přestane takovýmhle dramatickým způsobem rozmnožovat, bude lék či vakcína, ale virus se možná v nějakých cyklech bude opakovat. Poučeni velkými ztrátami na životech bychom měli opět sáhnout k razantním omezením svobody a také najít způsob, jak provizorium nevnímat jako ztrátu svobody, ale naučit se s ním žít. A učinit objevy.
Třeba jak v našem školství vyučovat pomocí videokonferencí, you tube kanálů, prezentací na dálku, nejen rozdávat domácí úkoly, ale skutečně učit. Vybavit každé dítě minimálně tabletem, aby byl zajištěn rovný přístup ke vzdělání. Takhle vidím maminky a tatínky, jak usedají s dítětem a snaží se mu přiblížit a vysvětlit látku, kterou měla naučit škola.
Když chybí svoboda, tak jsme zmateni, podrážděni a frustrováni. Nebo je tomu jinak i u vás? Cítím se jak pes, zavřený v kleci. Mám dostatek trpělivosti, vím, že jednou mě pustí.
Současně omezení pohybu je i příležitostí najít zase cestu jeden k druhému. A naučit se řešit třeba i ponorky. Vždyť jeden druhého potřebujeme. A nikdy nebudeme absolutně svobodní. Člověk je tvor společenský a ekonomicky jsme závislí jeden na druhém. Jak říká Werich: "Ten dělá to a ten zas tohle - a všichni dohromady udělají moc."
Žádné komentáře:
Okomentovat