Kdo obdivuje více pulzování a paprsky hvězd než básníci, kteří si o zneužití přímo říkají? Ale duše Carla Donnola stále utíkala s očima upnutýma na jasnou oblohu. Ani ti, kteří jsou dnes zamilovaní, si navzájem nerozumí v touze po měsíčním třpytu a dávají přednost chudobě temnoty; ale Carlo Donnola se ukájel mlékem měsíce s takovou radostí, že jeho žáci hebrejštiny byli nasáknuti duchovním likérem. A pokud v nás obdiv ke květům byl vyčerpán uměním natolik, že u čerstvé růže říkáme "vypadá jako hedvábí nebo vosk", Donnolovi se živá rudá růže zdála "masem"; a dlouho přemýšlel a voněl ke krásné bledé růží, zvedal nos, zvedal oči jako by viděl sladkou dámu a smutně vykřikl: "Miluji tě!"
Toto nedokazuje, že Carlo byl stále jako panic okouzlen dojmy přírody; ale že v něm byla přirozená, zvláštní schopnost být překvapen krásou ve všech věcech, v celém životě; snažil se vyvarovat se toho, co ostatní často dělají, že se soustřeďují a jsou otřeseni ošklivým; nevnímají krásu a s upřímným nadšením a s počátečním vyrážením prvních slabik odhalených pomocí přídavných jmen, malých změn nebo pomocí dvojic nevykřikují z plna hrdla. Super - skvělé! Senzační! Vynikající! Božské! Obdivuhodné! Nádherné! Úžasné!
Není tedy tímto potvrzeno, že byl básníkem; protože je známo a Theophus Gautier to říká, že básníci vidí krásu tam, kde to není: "Les poètes prennent habituellement d'assez sales guenipes pour maîtresses": Carlo Dònnola místo toho viděl krásu tam, kde byla. Takže zatímco jiní na uměleckých výstavách prchali ze sochařských sálů, on se najednou zastavil před nějakým elegantním nic neříkajícím výtvorem sochy, který byl pro běžné lidské oko mezi tolika hrůzami nepostřehnutelný; nebo před ním stál, zatímco ostatní se děsili, on sám okamžitě označil buď alespoň malinkatou část, nebo linii za chvályhodnou.
Kolikrát na nešťastných plátnech, kde byly bídně podchyceny barvy a kresby nebyly úplně zdařilé, vyzněl umělecký záměr správně, kterým by se mohl umělec chlubit? Carlo nevyhledával to špatné. Když před novou budovou všichni obviňovali moderní architekturu, všiml si: "Jaký krásný krb!" "Štěstí!" Symfonie wagnerovské imitace padla na každého, dokonce i u těch nejtradičnějších posluchačů a kritiků; ale Donnola věřil, později si hvízdal těch pár not pro sebe, které byly jako prchavá naděje na sluneční svit v husté mlze nebo v bombastické bouři.
Je blahoslavený! Ve verších a próze nějakého velkolepého moderního spisovatele mnozí scestně hledali myšlenky a pocity; ale on, připravený, uchopil přídavná jména a opakovaně z nich vybičoval zázraky. Ostatní se divili.
"Ano; pěkné přídavné jméno," přiznali se. "A co ten nápad?"
A on: "Verš je pro přídavné jméno a ne pro myšlenku. Symbolika!"
Carlo Dnnola byl tedy génius. Génius na hlouposti. Geniální muž je opravdu nešťastný, protože neméně obdivuje krásu toho, co je ošklivé; místo toho Carlo žil šťastně a živil se pouze krásou. Když ale přišel den, kdy jsem ho viděl trpět, už jsem nepochyboval, že jeho pověst blázna byla nespravedlivá.
Obdivovatel ženské krásy, který, když dnes uvidí krásnou ženu, ji neopovrhuje, přestože žena byla včera ještě nenáviděna či milována. Carlo ani neprovedl srovnání: postupoval s nadšením, protože jeho štěstí mu každý den přineslo stvoření, které bylo možno zcela nebo zčásti obdivovat. Přátelé byli zoufalí, závistiví. "Excelsior!" říkali ironicky. Ale zjistili, že je vynikající, perfektní. Už se těšili, jak ho uvidí padat!
Ne, pánové. Carlo Donnola viděl vznešenou Teresu Gurli; oženil se s ní a stoupal vzhůru. Ve skutečnosti lze poznání dokonalosti získat pouze postupně; cvičení a praxe musí prozkoumat a vnímat krásu. Na druhé straně jsou podle filozofů krása a dobro jedna věc a ten, kdo miluje jednoho, miluje druhého; proto o ženách, které obdivoval, toužil po nich a miloval je, Carlo nikdy nevěděl, ale moudří muži znajíce morální zákon jejich milosti (tj. dobře v určitých mezích), která umožňuje ženám dávat světu, všem: zbytek je nebo by měl být pouze pro vyvoleného, pro manžela. A když se Carlo poprvé stal jejím manželem, setkal se s neočekávanými odhaleními, nespočtem zázraků, estetických objevů, úžasné radosti, mimořádných nádherných úžasných vznešených výkřiků.
V té době jsem se s ním spřátelil přesně proto, že ho svatba přitáhla k extázi. Nyní bych ho jako školáka označil nedostatečnou. Zapomněl přídavná jména z počátečního prvních slabik obdivu; už neopakoval, jako malý, "božský" vykřičník, který byl dosud vyhrazen pro syntetickou chválu, některým exemplářům "věčné ženy"; naopak, zvedal oči nadlidskou radostí k nebi, aniž by cokoli řekl. Jako starý muž, kterému se bohyně objevila, aniž by ho vyděsila. Tak ve mně převrátil důvěryhodnost, která zmírnila jeho ochromené štěstí.
Obdivovatel ženské krásy, který, když dnes uvidí krásnou ženu, ji neopovrhuje, přestože žena byla včera ještě nenáviděna či milována. Carlo ani neprovedl srovnání: postupoval s nadšením, protože jeho štěstí mu každý den přineslo stvoření, které bylo možno zcela nebo zčásti obdivovat. Přátelé byli zoufalí, závistiví. "Excelsior!" říkali ironicky. Ale zjistili, že je vynikající, perfektní. Už se těšili, jak ho uvidí padat!
Ne, pánové. Carlo Donnola viděl vznešenou Teresu Gurli; oženil se s ní a stoupal vzhůru. Ve skutečnosti lze poznání dokonalosti získat pouze postupně; cvičení a praxe musí prozkoumat a vnímat krásu. Na druhé straně jsou podle filozofů krása a dobro jedna věc a ten, kdo miluje jednoho, miluje druhého; proto o ženách, které obdivoval, toužil po nich a miloval je, Carlo nikdy nevěděl, ale moudří muži znajíce morální zákon jejich milosti (tj. dobře v určitých mezích), která umožňuje ženám dávat světu, všem: zbytek je nebo by měl být pouze pro vyvoleného, pro manžela. A když se Carlo poprvé stal jejím manželem, setkal se s neočekávanými odhaleními, nespočtem zázraků, estetických objevů, úžasné radosti, mimořádných nádherných úžasných vznešených výkřiků.
V té době jsem se s ním spřátelil přesně proto, že ho svatba přitáhla k extázi. Nyní bych ho jako školáka označil nedostatečnou. Zapomněl přídavná jména z počátečního prvních slabik obdivu; už neopakoval, jako malý, "božský" vykřičník, který byl dosud vyhrazen pro syntetickou chválu, některým exemplářům "věčné ženy"; naopak, zvedal oči nadlidskou radostí k nebi, aniž by cokoli řekl. Jako starý muž, kterému se bohyně objevila, aniž by ho vyděsila. Tak ve mně převrátil důvěryhodnost, která zmírnila jeho ochromené štěstí.
"Teresa," jednou mi řekl, "je sterilní. Mysli: není to žádná deformace, žádná újma na její kráse!"
"Teresiina tělesná krása," opět mě ujišťoval, "není nic ve srovnání s její duší. Pokud cítíš její duši!"
A já, jako upřímný přítel, jako přítel, který byl vzrušen imaginací, aby pochopil tak vzácný poklad, jsem mu téměř řekl: "Oh! Vyslechnu si to!"
Nu dobrá, tento muž narozený, aby nesl život a hodný, nejvíce hodný štěstí; tento muž …
Je lepší to zopakovat: Carlo také miloval ctnost: že je to krása duše, která není přechodná, není křehká pro přestupek nemocí, nezničitelná každodenním zraněním času; což je konzervativní balzám manželské lásky, zdravotní vesta pro duše citlivé na prvky, které narušují moderního ducha, pronikají a foukají mezi domácí stěny a ochlazují pocit takovým způsobem, že důvod poté omlouvá "neslučitelnost charakteru", "odloučení", "rozvod", "neřest", ... škoda! Ach, když nemoci nevyřešily Tereziino tvarované tělo, pro které byl Donnola pohlcen ochutnávkou její duše, kousek po kousku, aniž by si to uvědomoval, byl by svědkem pomalé a neúnavné destruktivní práce let: vybledlé, dříve opravdu krásné tvary; uklidněte své smysly; po mizení mládí by svobodnější ctnost zářila víc, což by alespoň v očích jejího Carla učinilo Teresu mladistvou milenkou až do stáří.
Byl to tento muž, kterého jsem neviděl rok po svatbě a hned jsem ho nepoznal. "Co se děje? Co jsi udělal, Carlo?"
Měl na sobě módní oblečení, ale s opuštěným lvem, který se vrací zelení z hazardu. Mohl bych se vsadit, že ten den si nevyměnil košili; a jeho zahnutý knír vypadal jako čínský knír.
Odpověděl: "Ech!" a vztyčil hlavu. Marně, kvůli obrovské váze, díky níž hlava zase spadla.
"Tvoje žena ... je nemocná?"
"Ne, ne." Řekl "ne ne" tichým, smutným, popírajícím a současně nepopírajícím hlasem. Zdálo se to víc než potvrzení.
"Možná," trval jsem na svém soucitu, zatímco jsem se už pohodlně usmíval, "možná je těhotná?"
"Ne, ne," vyznělo to jako ano ani ne. Cítil jsem se vtažen do děje a věřil jsem, že to konečně dokážu uhodnout.
"Potrat?"
"Ne, ne," odvětil s tímtéž nádechem.
Poté jsem si rychle přelétl v paměti, která měla povinnost ho utěšit, a vrátil se zpět k tomu, kolik nemocí může ovlivnit ženu; rychlým pohledem oka jsem pozoroval opuštěného člověka,ztlumeného zoufalstvím. Nenašel jsem žádné neštěstí, které by odpovídalo takovému utrpení, leda to, které nemělo být vyjádřeno, s výjimkou milosrdné parafráze.
"Promiň, Carlo, pokud trvám na tom ...; ale příteli, za mne ... řekněme tedy: hysterie .... dělá vtipy ..., ale cestující; které léčí ...."
Ne, Teresa nebyla blázen. Přesto to také úplně nepopřel!
"Povím ti to později," Donnola mě přerušil a natáhl ke mně ruku.
"Oh! ..."
Bože! Bez dalších dotazů jsem mu potřásl rukou a řekl jsem: "Odvahu," pravil jsem s pohledem, že jsem pochopil všechno! ... Jeho žena ho podváděla.
Zradila ho! Ale i když jsem četl mnoho francouzských a italsko-francouzských románů, i když jsem navštěvoval činoherní divadlo, nevěděl jsem, jak se přesvědčit, že tato žena zradila mého přítele rok po svatbě. Postupně jsem pochyboval o tom, že jsem se ve svém výkladu dopustil chyby, a vzpomněl jsem si, že když mě Carlo opouštěl, skoro mi říkal svýma očima: "Zrada, ano." Ale co tím myslíš, zrada?
Možná to byl nový druh nevěry. Pak jsem přemýšlel o jeho popření a nezpochybnění všech mých předchozích otázek ....
Možná Teresa? ... A já jsem byl tak přesvědčen, pomalu, o monstrózní vině a katastrofě, nemoci, otcovství, interrupce, demence, zrada, hanebnosti byly nedílnou součástí; i když jsem nemohl jasně definovat, co ta nešťastná žena kdy udělala. Když ....
Ach, ubohý Carlo! ... Už jsem nebyl klamán! Jaká chyba! Jaká katastrofa! Jaká hrůza!
Když jsem obdržel:
Okvětní lístky a koruny
verše Teresy Gurli Donnoly
Můj překlad jedné z povídek od italského spisovatele Adolfa Albertazziho z Humorných příběhů.
Adolfo Albertazzi byl italský spisovatel. Žil ve druhé polovině 19. A začátku 20. Století. Zemřel v roce 1924. Už jsem se o něm zmiňovala v mé povídce Zoufalství. http://ozivote.blog.cz/2002/zoufalstvi
Papini o něm píše jako o zázraku živé italské literatury. Obdivovatel Maupassanta, psal romány, kritické eseje a dětské knihy.
Z děl zmíním jen některé. Romány: Nyní a navždy; Tváří v tvář osudu. Povídky: Humorné příběhy; Láska a zase láska; Ďábel v ampuli; Podivné pravdivé příběhy. Z dětské literatury Osli a společnost.
Povídka s humorným podtextem, ze které se skoro nabízí, že muž nemůže přenést přes srdce umělecký úspěch své ženy. Umělci jsou mnohdy bohémové s citlivou duší.
Zdroj:
Autor: Adolfo Albertazzi: L'entusiasta punito (Potrestaný nadšenec, povídka z Humorných příběhů)
Překlad a doslov: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat