ZLOMOVÝ BOD pro Českou republiku

Zlomovými body pro Českou republiku jsou od roku 1948 dvacetileté cykly. V únoru 1948 převzetí moci dělnickou třídou, ustanovení Komunistické strany Československa jako jediné vedoucí strany, v srpnu 1968 okupace sovětskými vojsky a spojenými silami a v neposlední řadě s ročním zpožděním listopad 1989.

U toho listopadu 1989 bych se zastavila. Sametová revoluce 17. listopadu 1989, jak je běžně nazývána, je nenásilná revoluce, která nastartovala pád komunistického režimu, přeměnu politického zřízení na pluralitní demokracii, počátek právního, demokratického, nezávislého, suverénního státu. K urychlení změn přispěl významnou měrou rozpad Sovětského svazu, potažmo celého Východního bloku a nespokojenost obyvatelstva s politickou a ekonomickou situací v naší zemi. Mimo událostí ze 17. listopadu, kde proti demonstrujícím zakročila Veřejná bezpečnost, nebyla revoluce provázena násilím a během sérií demonstrací nikdo nepřišel o život. Proto státní převrat, nenásilná revoluce v roce 1989 bývá označována jako "sametová revoluce". Došlo k hluboké celospolečenské změně. Tolik média.

Listopad 1989 je zlomovým bodem ve vývoji Československa, nynější České republiky.

Z mého pohledu v listopadu 1989 a následujícím období byla dobrovolně předána moc protestujícím. 17. listopad 1989 byl zneužit k uskutečnění státního převratu. 17. listopad se slavil k uctění památky Jana Opletala, který byl smrtelně zraněn při protinacistické demonstraci v roce 1939 a poté zemřel. V důsledku demonstrace byly 17. listopadu 1939 nacisty uzavřeny české vysoké školy.

Nedošlo ke spontánní demonstraci. Připravovaná akce, podporovaná zahraničím, vyvrcholila lživou fámou Drahomíry Dražské o smrti studenta Martina Šmída. Divadelníci z ochozů křičeli "bijí naše děti a jeden z nich je mrtev." Na vysokých školách profesoři dali k dispozici kopírovací zařízení a umožnili studentům nejen tisk protistátního materiálu, ale i odchody ze škol v následných demonstracích. Ti studenti, co demonstrovali, již dávno nebyli dělnického původu. Většina z nich byli synové a dcery lékařů, právníků, akademiků, vědců, politiků, prostě vysoce postavených mužů a žen. Po vymyšlené pohádce o zabitém studentu se ulice plnily. Nejen ze zvědavosti, ale nikdo nechtěl, aby tímto způsobem zakročovala Veřejná bezpečnost vůči nevinným lidem. Nikdo nevnímal provokativní kladení zapálených svící na ramena ochránců pořádku, kteří stáli v jednom šiku a k zákroku byli donuceni a jednali až na příkaz. Demonstrující řvali: "Máme holé ruce!" V dnešní době se tyto výkřiky parafrázují na "máme hole v ruce." Určitě ale najdete na youtube nebo na videu toho zarputilého ochránce pořádku, který mlátí demonstrující hlava nehlava. Tento jediný záběr se opakoval do nekonečna. Podívám-li se na dnešní zákroky například ve Francii při stávkách, tak mám dojem, že tehdejší stoupenci veřejného pořádku byli beránci. Ale od této doby ztratili hodně na své prestiži. Zajímavé, že před listopadem je nikdo neměl rád, ale lidé je uctívali jako autoritu a nikdo si vůči nim nic netroufl.

Co této revoluci předcházelo?

Nikdo neměl rád Sovětský svaz. Pravda, byli jsme vděční, že nás především sovětští vojáci zachránili před fašistickým Německem. Bez nich by naše zbytky žily někde na Ohňové zemi a zlomek z nás by byl vyhlazen nebo převychován. Za záchranu jsme přijali nový komunistický systém, podstoupili Podkarpatskou Rus a byli vděčni až do smrti. Jako zajíc v kleci. Byli jsme uzavřeni ve svém ghettu. A okupace sovětských vojsk a spřátelených armád v roce 1968 nenávist vůči Sovětskému svazu ještě zostřila. A následná normalizace. S nástupem Gorbačova se politická situace začala uvolňovat. Byli jsme posledním státem v Evropě, který byl stále a jenom orientován na Sovětský svaz. Situace byla neudržitelná. Za podpory západních mocností a USA odpůrci režimu dostali příležitost a naše tehdejší vládní garnitura jim žezlo předala. Neměli již podporu SSSR, i když s nimi nesčetněkrát vyjednávali. Stejně jako Němci nevěřili, že Německo - východní a západní část se může znovu sloučit. Že bývalou Německou demokratickou republiku Gorbačov pouští. Nechci říkat Sovětský svaz, protože to byla záležitost především jejich vrchního sovětského představitele Gorbačova, který jezdil do jiných zemí a vyjednával podmínky, zatímco popularita u něho v zemi prudce klesala.

Ekonomická situace, vzhledem k plánovitému systému hospodaření, kdy nic nemělo vlastníka, nebyl zajištěn odbyt pro výrobky, bylo nedostatkové zboží nebo nebylo je možno sehnat vůbec - viz toaletní papír nebo fronty na banány, nebyla růžová. Chyběli řemeslníci, kteří si v práci štípli a pak chodili po fuškách. Pravda, každý měl práci (nepracovat bylo trestné), střechu nad hlavou (žádní bezdomovci), bylo, co jíst i když výběr byl zúžený. Lidé měli práci, auta (Škodovky, Žiguláče nebo Trabanty, chaty, zahrádky). Metoda cukru a biče, ale nikdo si ji neuvědomoval. Byla studená válka, takže mnohé výrobky, především elektronika, na našich pultech chyběly. Neinvestovalo se.

Do škol byli upřednostňováni ti, jejichž rodiče byli v komunistické straně. Do komunistické strany se hlásili lidé právě proto, aby svým dětem zajistili budoucnost, ne z přesvědčení nebo proto, aby si zajistili kariérní postup. Přednost při přijetí do komunistické strany měli lidé dělnického původu. Skálopevných komunistů, myslím, bylo už v 90tých letech málo. Ale kdo celý život žil v těchto hodnotách a věřil jim, zůstal jim věren. I mezi komunisty byli dobří lidé. Členská základna ale postupně stárne a vzhledem ke své minulosti se tam lidé nehrnou.

Cestovat do západních zemí se nesmělo. Každému podle jeho potřeby, každému podle jeho zásluh. Zprofanované heslo. Ať dělal člověk, či nedělal, pořád měl stejně. Práce ceněna nebyla. V nemocnicích se podplácelo, aby se člověk dostal dříve na operaci, aby měl dobrého lékaře, kterého si přál. Nemluvilo se s pacientem jako s člověkem. Ale základní péče byla poskytnuta. To, co bylo v náplni práce lékařů a zdravotních sester, se uskutečňovalo. Každý podle své mentality.

Mohla bych pokračovat dále a dále. Ale jen chci říci, že i ekonomická změna a začlenění do zahraničního obchodu, včetně západních zemí bez omezení, bylo nezbytné.

Vrátím se k 17. listopadu 1989. Ta spontaneita, ten průběh mi nevychází. Byla to naplánovaná, předem připravená akce.

Shodou okolností jsem jako pracovník ozbrojených složek byla na jednání v Praze k vyjednání výjimky pro studium zahraničního posluchače. Procházela jsem na mnoha místech v Praze a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla konat nějaká velká demonstrace na Národní třídě. Úplně normální provoz. Po návratu jsem se dozvěděla, co proběhlo. Byla jsem předvolána k výslechu, zda jsem se také účastnila apod. Za odměnu jsem v následujících dnech kopírovala tajné dokumenty a zprávy o tehdejších (nynějších) vrcholových politických představitelích, sportovcích, umělcích pod dohledem vojáka se samopalem.

Také se připravovala tajná mise "VLTAVA" k převzetí tisku, rozhlasu a televize v Praze, která byla vzápětí odvolána. Jednání následovala jednání. Mimo jiné nám bylo nám řečeno, kdy se můžeme zúčastnit demonstrací. Už to bylo bezpečné. V top pozicích se vyměnilo několik generálů. Ten, který vyhrožoval, skončil jako nádražák, jezdící s ještěrkou. Skartovaly se dokumenty mimo termín. A mohla bych pokračovat.

Z těchto a dalších indicií vyvozuji, že lidé posloužili jako zástěrka k úplně jiné politické hře. Byli jsme zmanipulováni. Nestěžuji si v současné době, ale strašně nerada někomu dělám "křena".