V mnoha podobných vztazích graduje u jednoho nebo obou partnerů tísnivý pocit, že užší pouto je ve skutečnosti chyba. Partner se snaží vynutit nepoznanou lásku a v okamžiku, kdy je mu vyjevena, neví, co s ní. Navíc se projevuje šílená žárlivost. Partnerka se ocitne v jiné kleci.
Mnoho domácího a jiného násilí pramení z raných poruch vývoje osobnosti.
Lidé s tímto problémem nemohou zažít stabilní pocit, že jsou samostatnými osobnostmi. Ani druhé lidi nevnímají jako autonomní a suverénní osoby. Buď se jim chtějí podrobit, nebo se je pokouší ovládnout. Dělí svět jen na černou a bílou. Buď je někdo absolutně dobrý a je idealizovaný, nebo je absolutně zlý a nepřátelský. Snaží se vyvolávat pocit viny za všechna příkoří, která byla na nich spáchána. Pocit viny je nejsilnější prostředek, jak udržet závislý vztah. Manipulují vztahy, ovládají partnery podle potřeby, vytvářejí chaos a neklid, chvíli jsou bezpeční, vzápětí nevypočitatelní. Mají sklony k sebepodceňování a podceňují i druhé. Projevuje se sebelítost.
Hluboká raná porucha osobnosti způsobuje extrémní touhu po partnerství a pozornosti. Samota je snášena těžko nebo vůbec ne. Nezřídka se střídají vztahy, dochází k sexuálním abnormalitám a závislosti na sexu.
Lidé s hraniční poruchou osobnosti se cítí podvedeni a zraněni, pochybují o všem a o každém. Hluboká nedůvěra je jejich neodmyslitelnou součástí. Nezřídka ji používají k tomu, aby nectili žádné hodnoty a pravidla.
V těchto lidech je většinou zakořeněn silný smysl pro spravedlnost, která není ničím jiným než touhou po náklonnosti a ocenění, po jistotě, že je člověk vítán. Někdy svůj smysl pro spravedlnost extrémně přehánějí a tím poškozují práva druhých.
Hazardují se svým životem. Touha po nebezpečí je vlastně snaha vyplnit jejich vnitřní prázdnotu.
Paradoxně se tito lidé cítí nejbezpečnější, když stojí na pokraji existence.
Lidé, žijící ve vztahu s osobou s narušenou osobností, si doslova procházejí peklem.
Terapie v komunitě může být cestou k uzdravení pro osobu, zatíženou poruchou osobnosti a chování. Stává se, že členové skupiny říkají, že v životě nezažili tolik náklonnosti, vřelosti a pochopení jako v terapeutické komunitě.
Úvodní motto pro terapeutickou skupinu hezky sepsal v roce 1964 Richard Beauvais:
"Jsem tady, protože sám před sebou neuniknu.
Dokud se nesetkám se sebou samým v očích a srdcích mých bližních, jsem na útěku.
Dokud nedovolím, aby moji bližní měli účast na mém nejinternějším dění, nenajdu žádné bezpečí.
Dokud se bojím, že mě prohlédnou, nedokážu poznat sebe ani druhé, zůstanu sám. Kde můžu nakonec najít zrcadlo, když ne ve svém bližním?
Tady v komunitě si teprve můžu ujasnit, kdo jsem, a nevidím se jako obr z mých snů nebo trpaslík z mých obav, ale jako člověk, který jako část jednoho celku přispěje k jeho dobru. V takovéto půdě můžu zakořenit a růst. Už ne sám, jako ve smrti, ale živý člověk mezi lidmi."
Ve skupině může probíhat sociální učení, členové se učí nést zodpovědnost za sebe, členy skupiny, za komunitu. Členové se navzájem upozorňují na své patologické chování a postoje jako je pasivita, stažení, obrana, nerealistické uvažování, bezohlednost, agrese. Přitom je důležité, aby tato konfrontace vycházela z pečujícího postoje, v podobě zpětných vazeb. Kolektiv na jedné straně nabízí emoční podporu ve formě náklonnosti a ocenění, na druhé straně neakceptuje destruktivní chování. Důležitý je i kladný vztah postiženého jedince ke skupině a terapeutovi.
Proč to nešlo dříve?
Chyby a omyly patří k lidskému životu. Lidé se učí jen utrpením. Utrpení se nemáme vyhýbat. Je nevyhnutelné pro osobní růst, nejde ho jenom tak odstranit. Utrpení je třeba opravdu pochopit, prožít a najít řešení svých problémů.
Ke změně může dojít, jsou-li tito lidé ochotni rozloučit se s destruktivitou a naučit se přijmout zodpovědnost za sebe. To je spojeno s velkou úzkostí. Chaos, který vytvářejí, je chrání před tím, aby museli být samostatní a nezávislí. Tito lidé vnucují jiným určité role, vmanévrovávají je do závislých, symbiotických vztahů. Druzí měli být potrestáni za to, oč oni byli ochuzeni a co postrádali ve svém raném dětství.
Odvaha vzít zodpovědnost za svůj život na svá vlastní bedra najde naplnění jen tehdy, když člověk bude ochoten postavit se realitě, konfrontovat se s ní. Musí pochopit, že vnitřní, destruktivní fantazie se nekryje s vnější realitou. Je to příležitost vydat se na cestu k sobě samému, k individuaci.
Je možné, že může zklamat, nicméně pro dobro jeho samého za pokus to stojí. Nicméně všechny špatné cesty jen zvyšují utrpení. Je to logické. Jak jinak by člověk zjistil, že je na špatné cestě, když ho na to upozorní bolest a utrpení?
"Každý svého štěstí strůjcem", říká se. Život je boj o přežití. Druhé straně se nevěnuje téměř žádná pozornost tomu, když někdo řekne: "To nezměním"! "To nedokážu", je to posuzováno jako slabost a neschopnost. Mnohé věci ale nejde provést, člověk se nedokáže uchránit před katastrofami, nemocemi, před ztrátou svých blízkých a konec konců ani před vlastní smrtí.
V případě lidí s poruchou osobností je třeba kapitulovat před sebou samým. Přijmout skutečnost, že věci jsou takové, jaké jsou, že jej rodiče nemohli přijmout a milovat, že musel jít touto vlastní cestou se vším utrpením a strádáním, které k ní patřilo, že musel zranit nejen mnoho lidí, ale i sám sebe. Nezbývalo mu nic jiného, než vzít to, co mu dali rodiče na cestu.
Trpícím pomáhá v životě modlitba Christofa Friedricha Öttingera:
Bože, dej mi trpělivost, aby přijal věci, které nemohu změnit,
Odvahu změnit věci, které změnit mohu,
A moudrost, abych rozeznal jedny od druhých.
Nebo modlitba v podání sourozenců Ulrychových:
To, co musí následovat, je léčivé truchlení. Chybou je, když se bolestné skutečnosti vytěsní. Stávají se pak "věčnou bolestí". Nezpracovaný smutek stále vystupuje na povrch, dál působí a způsobuje nemoc. Bez truchlení se nedá dosáhnout uzdravení.
Popíráním nemoci, jejím vytěsněním, chtějí lidé být jako všichni ostatní. Ale ona, v případě hraniční poruchy osobnosti, je. Učit se žít se svými handicapy, ne proti nim, je ve skutečnosti velmi těžký úkol a stálá výzva.
Truchlením, přijmutím svého handicapu, dosáhneme vysvobození. Ponížení, ublížení a traumata minulosti nemají žádný účinek. Člověk se může podívat do zrcadla bez nenávisti a sebeodmítání. Vyplatí se to!
Žádné komentáře:
Okomentovat