Hraniční porucha osobnosti I.

Hraniční porucha osobnosti

Ve třech článcích se pokusím přiblížit hraniční poruchu osobnosti, jednu z psychických nemocí. Vedla mne k tomu skutečnost, že jsem se s takovým člověkem setkala. Po jedné stránce výborná osoba, která uměla velice dobře pracovat s dětmi, na druhé straně nevyrovnaná osoba v komplikovaném soukromém životě, což se začalo projevovat i ve školním zařízení.

Terapie pacientů s hraniční poruchou osobnosti je velmi těžká a zatěžuje terapeuta často až ke hranicím snesitelnosti.

Drama člověka s hraniční poruchou osobnosti začíná dramatem jeho rodičů.

Existuje dost vědecky podložených důkazů, že už v matčině těle působí na vznikající život různé vlivy. Nejen prostřednictvím pupeční šňůry se plod účastní na pocitech matky. Cítí například i to, jestli její srdce bije klidně nebo vzrušeně, jestli se pohybuje hekticky nebo harmonicky. Proto je důležité, jak se matka taví ke svému těhotenství. Odmítá vznikající dítě, nebo je v radostném očekávání? Jaký vztah má k otci dítěte? Jak se staví otec k dítěti? Nepopiratelně povede odmítání otce, původce jejího dítěte, budoucí matkou k odmítání rodícího se dítěte.

U lidí s hraniční poruchou osobnosti nacházíme v jejich životě výrazné rozštěpení osobnosti. Všechno je extrémní: černé, nebo bílé. Člověk je dobrý, nebo špatný, je idealizován, nebo bez milosti zavržen. Tento problém se zvlášť zhoubně projevuje ve vztazích a způsobuje jim v životě zmatky.

U lidí, kteří museli zažít rané odmítnutí, se projevuje i v chování zvláštní rozpolcenost. Hned jsou tvrdí, radikální, a jejich požadavky nemají hranice, pak jsou zase měkcí, laskaví a něžní ve své bezmocnosti.

Nejsou-li uspokojeny základní potřeby dítěte v raném stadiu, jako jsou tělesný kontakt, láskyplná péče, pocit, že je vítán a v bezpečí, nejsou vytvořeny podmínky nutné pro zdravý duševní vývoj dítěte. Vytvoření těsného spojení mezi matkou a dítětem má obrovský význam. Vývojová psychologie používá pro tento úzký a naprosto nutný vztah mezi matkou a dítětem odborným termínem symbióza.

Podle názoru odborníků vzniká hraniční porucha ve fázi, ve které by měla být matka s dítětem spojena touto nevyhnutelnou symbiózou. Pokud matka nemůže dítěti nabídnout bezpečí a promítá na dítě své vlastní potíže, zůstává dítě se svou existenciální úzkostí a nejistotou samo.

Jeho základním pocitem je úzkost. Malé dítě v této situaci může tuto úzkost částečně odštěpit, takže ji už necítí. Ohrožení jeho existence ale trvá dál. V nevědomí je úzkost zakotvena a mocně se dere na povrch. Získává na výbušnosti, která se neustále mění v destruktivní energii, kterou postižený namíří proti sobě nebo jiným. Nenachází rovnováhu a zůstává vnitřně nestabilní.

V období vzdoru chce dítě prožívat svou vlastní identitu, prosadit se proti rodičům nebo vychovatelům. Pokouší se ovládnout matku nebo vychovatele, podřídit si je. ("Když matku ovládnu, nemůžu ji nikdy ztratit").

Děti, které jsou odmítány, bývají typicky agresivní nebo depresivní. Agrese těchto dětí je namířena proti nim samotným, nebo proti ostatním, navenek. Pokud je agrese namířena ven, tyto děti neustále na sebe upozorňují. Jsou hyperaktivní, bez zábran, nevypočitatelné. Jako jakési vytlačení extrémní vnitřní úzkosti a strachu ze zničení používají nesmyslnou destruktivní zuřivost a násilí. Děti s hraniční poruchou osobnosti, později dospělí používají neustálé provokování, aktivitu, neustále vytvářejí neklid k tomu, aby necítily vnitřní chaos a strach před záhubou. Děti, které prožily rané odmítání, jsou pro učitele a vychovatele těžko zvládatelné. Nemohou se rozvinout v nezávislé, svobodné a stabilní osobnosti.

Lidé se syndromem hluboce narušené osobnosti bývají umělecky nadaní, např. Mozart, Kafka, van Gogh, Dostojevskij. Genialita a šílenství se často vyskytují vedle sebe. Tito lidé svým dílem chtějí vyjádřit své utrpení. Silný vnitřní tlak se často projeví v podobě extrémního tvořivého šílenství, po němž následuje období úplné pasivity a deprese. Otevírají se do hloubky své osobnosti, my to cítíme a jsme jako očarováni.

Mnoho mladých lidí utíká z domova, i když nedosáhli zralosti, nutné pro samostatný život. Utíkají, protože si myslí, že situaci v rodině už nevydrží. Přitom mohou být jejich životní podmínky opravdu patologické a extrémně nevýhodné.

Pro odmítané děti má hrdost ohromný význam. Lidé, kteří nemají žádnou naději, kteří jsou opuštění, nechtění, odmítání, nemají žádnou perspektivu do budoucnosti, může zachránit jen jejich hrdost. Nebo zůstanou ponecháni svému osudu a nakonec spáchají sebevraždu. Duševně nemocní, alkoholici, narkomani a postižení lidé často cítí donucení tvářit se tak, jako by bylo všechno v pořádku, jako by odpovídali normě. Nezřídka neprosí o pomoc ze studu a falešně chápané hrdosti.

Lidé s narušenou osobností vyhledávají samotu, nezřídka mají rádi les. Vnitřně se stáhnou, utíkají do své osamělosti a nepochopení. "Nikdo mě nemá rád, nikdo mi nerozumí" jsou jejich slova.

Bolestný pocit vyvržení a neporozumění vede k sebeodmítání, hluboké nedůvěře a k odmítání ostatních lidí. Zvířata mnohdy mají u nich větší hodnotu než lidé, mnohdy vyšší než i oni sami. Jedině zvířata se jim zdají spolehlivá, když u rodičů nenašly bezpečnou a srdečnou náruč.

Ve společnosti zaměřeném na výkonu je člověk hodnocen, posuzován, chválen, nebo haněn podle svých výsledků. Člověk s narušenou osobností je doslova vybízen k tomu, aby navýšeného sebevědomí dosáhl vlastním výkonem, prací a úsilím. Na světě je plno lidí, kteří za trochu uznání udělají mnohem víc, než se po nich žádá.

V psychoterapii se setkáváme s lidmi, kteří dělají úplně nesmyslné věci, jen aby dosáhli náklonnosti rodičů. Nedosáhnou-li jí, jsou hořce zklamáni. Frustrace způsobuje silné pocity zlosti, hněvu, nenávisti, které zoufalec obrací proti sobě. Cítí se prázdně a bídně. Někdy se tyto emoce hromadí uvnitř, místo aby byly vyjádřeny. Tyto myšlenky mají za následek ztrátu pocitu vlastní ceny, sebedůvěry a schopnosti prosadit se.

K utlumení zlosti se často používá alkohol, léky nebo drogy. Mnohdy skončí dotyčný jako závislý.

K poruše osobnosti patří i agresivita. Agrese však často neslouží přiměřené obraně proti útoku, ale používá se k úlevě, k odbourání napětí. Je používána proti nespokojenosti, úzkosti, pocitům bezcennosti a méněcennosti.

Vnitřní neklid stejně jako abstinenční příznaky u závislých vede k agresivnímu jednání. Lid s agresivní poruchou ztrácejí stále častěji kontrolu nad svou agresivitou. Bezvýznamné vnější podněty se stávají spouštěčem výbuchů vzteku a agrese. Příslušné situace jsou později samy provokovány vnitřním nutkáním. V okamžiku agrese vznikají pocity převahy a také všemocnosti.

Pro lidi s agresivní poruchou se agrese stala legitimním prostředkem uspokojení potřeb. Lidé s agresivní poruchou působí na své okolí jako hrozba. Většinou se s nimi jedná opatrně a oni si nejsou svého agresivního chování vůbec vědomi. Lidé, kteří s nimi žijí, jsou vystaveni kolísání; jejich způsob chování je na jedné straně extrémní tvrdost, na druhé straně extrémní měkkost.

Lidé s agresivní poruchou mají pro své jednání omluvu. Agrese je buď bagatelizovány, nebo se najedou argumenty, proč byly extrémní reakce vlastně přiměřené. Vyvíjí se u nich přehnaný smysl pro spravedlnost a jsou nepřístupní k argumentům druhých. Pak dochází k negativní změně osobnosti, protože postupující sociální izolace jde ruku v ruce s citovým ochuzením a zesurověním. Okolí se mění v nepřítele.

V souvislosti s agresivním chováním jsou používány návykové látky, zvláště alkohol. Zpočátku je alkohol používán k přehlušení rozladěnosti, která vzniká v důsledku pocitů zlosti a nenávisti. Přehnané požívání alkoholu vede následně k odbourání emočních zábran a tím i k zesílené agresivitě.

Vztah s lidmi s narušenou komunikační schopností je zvláštní. Doslova vás nutí do vztahu a také do udržování očního kontaktu. Spíš intuitivně vnímáme hluboké trauma, kterým tito lidé trpí. Při prvním kontaktu většinou vypozorujeme měkkou, zranitelnou stránku.

Vývojová psychologie vysvětluje, že tito lidé zůstanou zafixováni na nezvládnuté fáze života. Fyzicky dospějí, ale uvnitř v hloubi duše zůstávají bezmocní jako děti. Ve svém protějšku vzbuzují snahy zabývat se jejich hlubokým strádáním, chránit je před dalším zlem. To zvláště působí na lidi s tzv. syndromem pomocníka. Pokoušejí se zachránit druhé, aby si vylepšili svůj poraněný pocit vlastní hodnoty. Vstupují s lidmi, kteří potřebují pomoc do symbiotického vztahu.

Co se týče partnerského vztahu, začala bych prastarou znalostí o tom, že v každém člověku jsou zakotveny různě silné mužské a ženské síly a energie. Například čínský jin a jang, charakterizující symboly rovnováhy mezi mužskými a ženskými silami. Každý muž má ve své osobnosti ženskou část a každá žena mužskou část, abychom zvládli náš život.

Vezměme si pro ilustraci vzor ženy, která trpí nedostatkem samostatnosti (mužský princip). Nedokáže se vymanit z vlivu dominantní a vlastnické matky. Otec, slabý, pravděpodobně "podpantoflák" nedokáže jí ukázat cestu k samostatnosti a nezávislosti. Partner s poruchou osobnosti by zdánlivě byl pro ni vhodným partnerem. Imponovala by jí jeho agrese, jeho schopnost probíjet se životem, spoléhat na svou mužnost. Tím, že byl odmítnut vlastními rodiči a odkázán sám na sebe, působí sebejistě, nezávisle. Někdy se cítí žena silnější, když může působit na jeho agresi konejšivě a zvládnout ji.

Oba se zdají zdánlivě stvoření jeden pro druhého. Říká se, že protiklady se přitahují.

Kromě sexuálních a erotických potřeb se lidé navzájem přitahují tajnými, z dětství přinesenými touhami, jejichž uspokojení očekávají od partnera. Hledají ideálního partnera.