Hraniční porucha osobnosti III.

PODSTATA NEMOCI

Vnitřní dítě je obrazem podstat člověka. Vnitřní dítě je plné radosti ze života, tvořivosti, energie, moudrosti a lásky. Všichni lidé jsou víceméně zraněné děti. Ve výchově se vnitřnímu dítěti brání ve vývoji nevědomostí, zanedbáváním, odmítáním, podceňováním, ponižováním, pohlavním zneužíváním, týráním a jinými traumaty. Takto se potlačuje spontánnost, tvořivost, přirozená radost a moudrost.

Přirozenou reakcí na zranění vnitřního dítěte je, že ho nechceme cítit. Pokud člověk při svém poranění nenajde žádnou pomoc, stáhne se. Je zraněný, ale nemá možnost se vyrovnat se svou bolestí. Zůstává s ní sám a zoufale hledá nějaké východisko, pokouší se na bolest zapomenout. Jednou z možností je, v odborné terminologii nazývané vytěsnění. Člověk kolem sebe staví zeď, která jej má chránit před dalším zraněním. Nevýhodou vytěsnění je, že se vnitřnímu dítěti brání v jeho svobodném vývoji, ztrácí i část původní spontaneity. Výhodou vytěsnění je, že umožňuje člověku adaptaci na jeho okolí, což mu usnadňuje život.

Lidé s borderline syndromem (s hraniční poruchou osobnosti) používají i jiný obranný mechanismus - odštěpení. Svět si rozdělí na dva tábory: černá nebo bílá, dobro nebo zlo, všechno nebo nic. Mezitím neexistuje. Buď si svět, lidi, protějšek idealizují, nebo jej proklínají.

DĚDICTVÍ

Zdědit v tomto případě znamená přiznat a přijmout "dědictví v podobě narušené osobnosti", kterého se mi dostalo, vypořádat se s ním. Znamená to obnovit vědomí a převzít zodpovědnost za sebe sama, za svou hodnotu, se všemi silnými a slabými stránkami, za své místo na tomto světě.

SMÍŘENÍ

Pokusy o smíření s rodiči, kteří vyvolali tento syndrom, bývá v praxi podle zkušeností Röhra nemožné. Buď rodiče nebyli ochotni ke smíření, nebo nežili, nebo v mnoha případech měli zájem jen chorobně se upnout na své dospělé děti, udělat je na sobě závislými. Tento důležitý krok, i když se nepodaří, je třeba učinit, abychom se usmířili alespoň sami se sebou a věděli, že jsme pro to udělali maximum.

SHRNUTÍ

Borderline syndrom, rané poruchy (tzv. rané poruchy rozvoje osobnosti) vznikají v prvních letech života. Pacient nemá žádný vliv na to, jestli se porucha vyvine nebo ne, protože malé dítě je plně vystaveno situaci v rodině. Podle hlubinné psychologie, zvláště podle aplikační vývojové psychologie vysvětluje vznik raných poruch frustrujícími zážitky.

Pacienti s hraniční poruchou osobnosti vypracovali i zdravé strategie zvládání života, protože jinak by přežití nebylo možné.

Raná porucha se dá rozpoznat podle typických obranných mechanismů:

• Aktivní rozštěpení. Pacientovi s hraniční poruchou chybí vnitřní poznání, že v jednom a tomtéž člověku jsou přítomny dobré, méně dobré i špatné části a že přes mnohé jeho různé stránky může být vnímán jako jedna dokonalá osoba. Pacienti s osobnostní poruchou vidí vždy jen jednu stránku, tj. dělí na dobré, nebo špatné. Nevnímají u člověka i různé "barevné odstíny". Ze skutečnosti, že vnímají svět jen v extrémech, vznikají katastrofální problémy ve vztazích. Mechanismus odštěpení se používá jen v raném stadiu vývoje ega k odstranění nepříjemných pocitů. U "zdravého" jedince jej brzy vystřídá vytěsnění. Negativní pocit, chování je zasunut do podvědomí, snaží se na něho zapomenout. Lidem s hraniční poruchou obranný mechanismus vytěsnění chybí nebo jej mají nedostatečný.

Obranné mechanismy mají chránit ego před přílišnou úzkostí, pocity studu a viny, ale i před extrémními pocity

zlosti a nenávisti. Ego se pomocí obranných mechanismů chrání před vnitřním zmatkem, ale na druhé straně ztrácí pocit pro realitu, protože vytěsněním se určité vjemy stávají vědomí nepřístupnými.

• Primitivní idealizace (raná forma idealizace). Člověk s osobnostní poruchou vyhledává osoby, které si idealizuje s cílem podílet se na jejich všemohoucnosti. Vzhlíží k nim jako k osobám dokonalým, všemocným a vševědoucím. Negativní aspekty dotyčného člověka jsou popírány. Idealizovaná osoba slouží ke zvýšení vlastního pocitu bezpečí.

• Projektivní identifikace. Pacienti s poruchou osobnosti prožívají pocity hluboké bezcennosti ve formě zlosti a nenávisti k sobě samým, strachu ze záhuby, sebeodmítání apod. úlevou mohou být návykové látky, jinou možností je promítnout negativní pocity na druhé lidi. K tomu se využívá např. podezírání, vyhrocených tvrzení, přehnaných požadavků. Při negativní projektivní identifikaci promítají do svého protějšku pronásledujícího, pomstychtivého člověka, kterého je třeba zničit dřív, než on zničí nás. Jde jim také o udržení kontroly nad ostatními, aby si zachovali svůj pocit bezpečí.

Hlubší příčinou jejich chování je strach ze zničení, záhuby, existenciální úzkost.

• Popření. Člověk nebere na vědomí své pocity. Zvláště nebezpečné je popření u riskantních situací. Jsou popírány pocity strachu, které mají normálně ochrannou funkci. Dochází k ohrožení sebe samého přílišnou troufalostí. Chybí pud sebezáchovy.

Další známkou poruchy osobnosti je nerealistická představa o sobě i o druhých. Identita postrádá stabilitu. Nápadné je střídání nálad, časté stesky, ztráta kontroly nad impulzy - nad agresí, jídlem, sexualitou, peněžními výdaji, jízdou v autě.

Hraniční porucha osobnosti ve vztazích se vyznačuje vysokou nestabilitou, konflikty s představenými a zaměstnavateli, změnami míst.

Lidé s osobnostní poruchou jsou schopni se vcítit se naprosto přesně do svého protějšku. Někdy k tomu mají téměř paranormální schopnosti. Tito lidé se vnímají jakoby spojení s druhou osobou a nutně prožívají její pocity a postoje, dokonce i její nevědomé snahy. Vybaveni těmito schopnostmi mají často převahu a jsou reálnou hrozbou pro autonomii svého protějšku, který se cítí odhalen i v pocitech, jež ve skutečnosti nechtěl ukázat.

Lidé s poruchou osobnosti hledají pozitivní náklonnost a blízkost, ale velmi brzy se začnou bát, že ztratí svou osobní svobodu. Cítí se uvězněni. Nastává typická hra pacientů s touto poruchou: včera byl partner idealizován, dnes dochází k nelítostnému ponížení s cílem uchovat si vzdálenost. Teď se ale člověk začne potýkat z možné ztráty vztahu, což je spojeno s velkými pocity úzkosti. Udělá všechno, aby se této ztrátě vyhnul. Je to začarovaný kruh.

Sexuální chování těchto lidí se většinou vyznačuje promiskuitou, prostitucí, perverzí, závislostí na sexu a nutkavou onanií. Mnozí z těchto pacientů mají v anamnéze pohlavní zneužití.

Hraniční porucha osobnosti a závislost

Velká část pacientů s hraniční poruchou je závislých na alkoholu, lécích, drogách nebo jejich kombinaci. Často jsou závislí na látkově nezávislých drogách, jako je přejídání, anorexie, bulimie, hrách, práci, sexu apod.

Terapie osob s hraniční poruchou osobnosti je náročná jak pro klienta, tak pro samotného terapeuta. Klient se zpočátku snaží navázat symbiotický vztah, pohlíží na terapeuta jako na jemu seslaného zachránce. Brzy se začne projevovat obava ze ztráty své autonomie, začne podezírat terapeuta z úmyslu omezit jeho svobodu. Negativní postoj začne dávat najevo nejdříve distancováním se, později výbuchy zlosti a nenávisti. Terapeut musí přimět pacienta k překonání své nenávisti. Tvorba vztahu mezi terapeutem a pacientem je složitá, musí se neustále propracovávat a diskutovat.

Obecné principy terapie se dají shrnout takto:

• Hlavním cílem terapie je pomoc při přechodu od chaosu ke struktuře.
• Je třeba formulovat jasnou terapeutickou strukturu, ve které jsou popsána pravidla, prostor, chování, ale ve které jsou ukázány i hranice.
• Pacient má být podrobně informován o své poruše. Přitom by mělo být zřejmé, že musí podstoupit větší námahu než pacient s menší poruchou.
• Terapie by měla být antiregresivní, tzn., že by měla mít těžiště pozornosti v principu "tady a teď".
• Je třeba zpracovávat typické přenosové konflikty, tzn., že by měly být rozpoznány a konfrontovány obranné mechanismy štěpení, projektivní identifikace a primitivní idealizace.
• Konfliktní situace by měly být zkoumány z hlediska realistického řešení problému, např. zřeknutí se násilí a hrozeb násilím.
• Sebepoškozující chování, jako např. pořezání, sebezraňování, musí být znemožněno.
• Poměr pacienta k realitě by měl být stabilizován, aby se mohl zříci nerealistických fantazií. (Pacienti někdy unikají do denního znění, fantazírují o všemohoucnosti a všehoschopnosti.)
• Funkce ega by měly být zlepšeny a posíleny. Zvlášť je třeba zvýšit schopnost snášet "nelibost".
• Je třeba podporovat odvahu k nesouhlasu, aby se mohly vyjádřit negativní introjekty. Teprve když jsou vyjádřeny, je možné jejich přiměřené zpracování a korektura.
• Není třeba zdůrazňovat destruktivní vlastnosti, ale je třeba podpořit existující pozitivní.
• Terapie by měla umožnit práci se smutkem, např. při loučení.
• Na pacienta se nesmíme dívat jako neschopného lásky, je však třeba vidět jistou neschopnost projevit adresátovi příliš mnoho náklonnosti.

Diagnóza hraniční poruchy osobnosti

Obecný vzorec nestability v oblasti nálady, mezilidských vztahů a obrazu sebe samého. Počátek leží v rané dospělosti a porucha se projevuje v nejrůznějších oblastech života. Musí být splněno nejméně pět z následujících kritérií:

1. Vzorec nestabilních, ale intenzivních mezilidských vztahů, který se vyznačuje střídáním obou extrémů, přehnané idealizace a devalvace.
2. Impulzivita u nejméně dvou potenciálně sebepoškozujících aktivit, např. utrácení peněz, sexuality, zneužívání omamných látek, krádeží v obchodech, bezohledné jízdy a záchvatů žravosti.
3. Nestabilita v oblasti emocí, např. výrazné změny nálady od základního pocitu k depresi, podrážděnosti nebo úzkosti, přičemž tyto stavy obvykle trvají několik hodin, nebo v řídkých případech déle než několik dní
4. Nepřiměřená, silná zlost nebo neschopnost ovládat zlost, např. časté záchvaty zlosti, přetrvávající zlost nebo rvačky.
5. Opakované vyhrožování sebevraždou, náznaky sebevraždy nebo sebevražedné pokusy nebo jiné sebemrzačící chování.
6. Výrazná a trvalá porucha identity, která se projevuje ve formě nejistoty v nejméně dvou z následujících oblastí života: obrazu sebe samého, sexuální orientaci, dlouhodobých cílech, nebo přáních ohledně povolání, v druhu přátel nebo partnerů nebo v osobních hodnotových představách.
7. Chronický pocit prázdnoty nebo nudy.
8. Zoufalá snaha zabránit reálnému nebo imaginárnímu osamění.

Výpis z knihy Hraniční porucha osobnosti. Autor: Heinz-Peter Röhr

Úprava: Miriam

Heinz-Peter Röhr vystudoval původně sociální práci a pedagogiku. Kolem třiceti let pracuje jako terapeut na klinice pro léčbu závislostí ve Fredeburgu. Ve své knize se osobitým způsobem zabývá vznikem hraniční poruchy osobnosti, jejím průběhem a naznačuje možnosti jejího překonání, a to jak v terapii, tak svépomocí. Autor uvažuje o hlavních rysech života lidí s touto poruchou, ale také o cestách, které vedou k uzdravení. Závěr knihy pojednává o popisované poruše a konkrétních možnostech svépomoci a terapie.

V současnosti stoupá počet lidí, kteří trpí ranými poruchami osobnosti. Jednou z nich je i hraniční porucha osobnosti neboli borderline. Odborníci očekávají, že v budoucnosti bude výskyt raných poruch stoupat. V současnosti se odhaduje, že až 50 % pacientů, kteří vyhledají psychoterapeutickou pomoc, se vyznačuje v nějaké míře hraniční poruchou osobnosti.

Za hraniční poruchou osobnosti se skrývá domácí a jiné násilí, deprese, nespokojenost sama se sebou, zoufalá snaha buď o dominantní nebo submisivní vztah. Může se jednat i o lidi zaměřené na výkon, workoholiky. Připadá-li vám, že nějaké podobné rysy vykazují lidé ve vašem okolí, můžete zvažovat, zda nepatří k těm 50 procentům, o kterých je tu řeč. Je zajímavé, že z trestaných lidí je toto procento o mnoho vyšší. Máte-li vztah k psychologii nebo se potýkáte nebo jiným způsobem se vás dotýkají problémy, které jsou zde nastíněny, tak je tato kniha určena právě pro vás. Určitě stojí celá za přečtení.