To smrdí, pomyslel si Denny mrzutě, jako když ho nějaká mateřská skupina pozvedá k božským andělům tajné společnosti zločinné spravedlnosti. Děvčátko, předmět jeho pozornosti, všechno se na ní ztrácelo, bledý malý ret se třásl. A nikdo nic nedělal. Ani jeden z těchto přísných vzpřímených lidí; lidí, kteří si vždycky našli způsob, jak o něm předat slovo, bez ohledu na to, kolikrát se pohnul. Jeho kecy v těchto dnech právě žily v krabicích, tyto krabice se zmenšovaly.
Nikdo se tak hodně nevracel zpět a do přítomnosti ve svém velmi důležitém podnikání. Jak se podíval dolů, Denny si samozřejmě nemohl pomoci a nevšimnout si ztracené malé holčičky, byla to jeho zatracená kletba. Dokonce i s injekcemi, po kterých téměř onemocněl, i když to zpočátku bylo spíše lepší a potom to zabilo většinu jeho, no, věcí. Dítě celé svítilo: zářilo uprostřed bezstarostného moře šedých tváří a šedých obleků. Byla, všechno to bylo skutečné, více než skutečné, a žádná věda ani šaman nikdy nepomohli.
Mluvit s nějakým ubohým dítětem, s jakýmkoliv dítětem, porušilo jeho čestné slovo: a nebylo to to, nad čím celý svět zadržoval dech? Pravděpodobně si některé spravedlivé ostré oči všimly, že zíral, zíral příliš dlouho, a měl by se pohybovat stejně, jako všichni ostatní dobří lidé, kteří neviděli hubené nohy vyčnívající zpod knoflíků komicky velkého batohu. Nevšiml si velkých, zmatených a stále uplakanějších očí. Ve své malé ruce žmoulala kousek papíru a rozjímala nad ním.
Kromě toho, nic, co Denny kdy udělal, pro nikoho nebylo dobré; a se známou hlubokou starou hanbou připustil, že je uhranuta, kletba, přesně jak řekl jeho bratr. Měla by být uzamčena kvůli ochraně všech.
Ale teď tu byla ta dívka. Jeden zaneprázdněný chlap ve skutečnosti srazil dítě, když spěchal: žádné omluvy, nic; a pro Dennyho to bylo všechno. Přešel cestou k ní. Jeho srdce bušilo. To je sebevražda, sebevražda! Telefony už vyzváněly alarm.
"Ahoj." Hloupý, ale co jiného bys řekl? Oči plné pochyb se na něj podívaly a on těžce dýchal. Věděla, co to je, věděla, musela to vědět. Děti měly šestý smysl jako kočky a nikdy ho nemilovaly. 'Prohrál jsi?'
Dívka mu nabídla kus papíru. Byla téměř stejně vyděšená jako Denny, který jej od ní vzal, opatrně, aby se nedotkl její ruky: nedotýkej se dětí, ó ne, ne. Ani s injekcemi.
Byla to mapa. Téměř vypadala, jako že ji pro ni nakreslilo další dítě. Velká červená šipka směřovala na budovu s hrubým glyfem[1] knihy.
'Knihovna? Sem se snažíš jít?"
Dívka čekala a Denny vydechl obrovskou úlevou: věděl, kde je knihovna, věděl! Seděla na bobku. Ukázal na ulici a nebyl si jistý, co děvče skutečně uvidí nad všemi lidmi, kteří spěchají sem a tam. Zdálo se, že toho není moc. "Jdi čtyřmi bloky tímto směrem a odboč doleva k budově s velkou vlajkou."
Čas vypršel; jeho šakali by se zavírali, připraveni zachránit den. Žádné další útoky, Denny. Jsi venku. Už téměř cítil tlukot klaustrofobie, jak bije v jejich pěstích a botách, což byla zvláštní úleva. Přenese se nad nekonečné pohledy, nenávistné dopisy a rozbitá okna v ošuntělých vládních bytových jednotkách.
Ale dítě vzalo mapu zpět s vděčnou úlevou jemu vlastní, odbočilo pryč ulicí přes lehkomyslné řady těch, kteří zavírali. A Denny zkřížil ruce a přemýšlel vzdorovitě sám pro sebe: stálo to za to.
Byla to Violet, kdo tu dívku uviděl. Violet, která hořce postrádala slyšet své jméno ze svého rodného listu. To nebylo způsobeno směnou - až do tří, když se díra otvírala, ale to nezastavilo unavené staré kurvy, které se postavily dopředu jako levný sex. Byl v tom jakýsi druh velikosti. Posadila se na obrubník, poddala se melancholii a kouřila, aby utopila zápach a kysele se na ně zamračila, s úskočným pohledem ve svých opotřebovaných hadrech tiše drmolila o peníze na penzi v pitomých prstech. A pokud jí nebude přát štěstí, bez ohledu na to je na místě, kde se u dveří musí platit.
Violet si vždy všímala malých dívek jiných lidí, vždy se trestala zraněným úšklebkem, protože se nenáviděla, když se na ně dívala. Nenáviděla výzvy dní, na které si už nemohla pamatovat: sukénka a chvála a běžela svobodně s hrudí plochou jako deska. Dny zbožňujících rodičů (obou!), kteří bubnovali do vaší malé lebky, že jediným požadavkem na krásu bylo být dobrým člověkem. Marné úsilí o šíření tohoto konceptu, když svět před vás položí lži.
Brzy by se tato malá kráska, která zápasí pod tíhou obrovského batohu, vylíhla a společnost vysaje její kozičky a dá je do prodeje. Ten první opojný doušek moci nad hloupými kluky ve škole a ona by měla být připravená, právě včas pro toho prvního - to všechno byla lež! Nestalo se tomu tak. Byla tak rozrušena tím vším, že zmeškala každou zatracenou příležitost udělat ze sebe něco jiného. Nakonec se vykoupala v noční můře jako je tato, kde každé přimknutí ochablých boků klienta odvádělo sny o domově dále ze vzpomínky.
Co udělalo dítě, že se toulalo po okolí? Kde byli rodiče, kteří měli držet realitu na uzdě jen o něco déle - tohle vymáchalo nos chudáka dítěte ve špíně!
Horší zprávy. Obvykle se přiklonilo k domněnce, že navzájem neexistují, dívka si všimla chichotání starých vysloužilých poběhlic, které zmizelo v mumlání. Žádná se šťávou, která zůstala v jejich prohnutých starých kostech, si nechtěla vzít práci na sebe, ale možná, pokud rozšíří odpovědnost pěkně a jen po troškách mezi své řady ..?
"Sakra, kurva." Violet rozdrtila cigaretu a zasténala nad svými nohami. To bylo přesně to, co dívka potřebovala - vize věcí, které přijdou.
'Ahoj. Kam jdeš, dítě?"
Obr.: Pixabay.com
[1] Glyf je v lingvistice a typografii realizace podoby grafému (písmena, číslice, znaku, piktogramu a jiných znamének). Jeho vytvářením vzniká např. písmo. Kořen "glyf" se užívá ve složených slovech pro označení písem, které jsou založeny zejména na piktogramech (hieroglyf, petroglyf).
Žádné komentáře:
Okomentovat