"Dickone," zvolala Matka Rigby, "nacpi mi moji dýmku!"
Dýmka byla v ústech staré dámy, když říkala tato slova. Po naplnění tabákem ji tam strčila, bez toho aniž by se ohnula, aby ji zapálila u krbu, kde ve skutečnosti ráno nevznikl žádný oheň. Jakmile však byl rozkaz vydán, z nádobky dýmky vytryskla intenzivní rudá záře a na rtech Matky Rigby se objevil obláček dýmu. Odkud se zde objevily uhlíky a jak se sem dostaly, jsem nikdy nebyl schopen objevit.
"Dobrý!" souhlasně pokyvovala hlavou Matka Rigby. "Děkuji, Dickone! A teď za to, že jsi udělal strašáka. Buď v telefonním dosahu, Dickone, pro případ, že tě budu znovu potřebovat."
Dobrá žena vstala časně ráno (sotva vyšlo slunce), aby se pustila do strašáka, kterého hodlala postavit doprostřed svého malého kukuřičného pole. Byl teprve druhý květnový týden a vrány a kosi již objevili malý zelený, srolovaný list indické kukuřice, jenž vykukoval z půdy. Byla proto odhodlána vymyslet strašáka, aby působil jako živý a bylo ho vidět, a dokončit jej okamžitě od hlavy až k patě tak, aby mohl zahájit povinnost hlídat hned ráno. Matka Rigby (jak všichni museli slyšet) byla jednou z nejchytřejších a nejmocnějších čarodějnic v Nové Anglii a možná jen s velmi malými potížemi učinila strašidlo dost ošklivé, že by vyděsilo samotného ministra. Ale při této příležitosti, když se probudila nezvykle dobře naladěna a potěšení umocnila ještě dýmkou s tabákem, se rozhodla vyrobit něco dobrého, krásného a velkolepého, spíše než něco ohavného a hrozného.
"Nechci si postavit skřítka ve svém vlastním kukuřičném políčku a téměř u mého vlastního prahu," řekla si Matka Rigby pro sebe a vydechla kouř. "Mohla bych to udělat, pokud by mě to potěšilo, ale už mě nebaví dělat podivuhodné věci, a tak se budu udržovat v mezích každodenního podnikání jen kvůli rozmanitosti. Kromě toho není možné děsit děti na míli daleko, i když je pravda, že jsem čarodějnice." Srovnala si ve své vlastní mysli, že strašák by měl představovat jemného gentlemana dneška, pokud to dovolí dostupné materiály.
Možná by šlo také vyjmenovat hlavní články, které by vedly ke složení figury. Nejdůležitější věcí pravděpodobně byla, i když s nimi mnoho parády neudělá, košťata, na kterých se Matka Rigby v noci častokrát proháněla vzduchem, a která nyní posloužila jako páteř strašákovi nebo, jak říká neučená věta, opora strašáka. Jednou z jeho paží byl neschopný cep, který dříve ovládal Goodman Rigby předtím, než ho jeho manželka zprovodila z tohoto problematického světa; druhá paže, pokud se nemýlím, byla složena z pudinkové tyčinky a zlomené příčky židle, volně svázané k lokti. Co se týče nohou, pravá byla násada od motyky a levá nepopsatelná, blíže nespecifikovaná hůl z hromady dřeva. Plíce, žaludek a další věci tohoto druhu nebyly nic jiného než taška na jídlo naplněná slámou. Tak jsme vytvořili kostru a celé tělo strašáka, s výjimkou jeho hlavy. K ní posloužila poněkud zvadlá a scvrklá dýně, do které Matka Rigby prořízla dva otvory pro oči a štěrbinu pro ústa, uprostřed nechala namodralý knoflík, který měl sloužit jako nos. Byla to opravdu slušná tvář.
"V každém případě jsem na lidských ramenech viděla horší," řekla Matka Rigby. "A mnoho skvělých pánů má dýňovou hlavu, stejně jako můj strašák."
Oblečení v tomto případě však mělo být vyrobeno z člověka; tak dobrá stará žena sundala z věšáku starobylý kabát švestkový barvy z Londýna s relikvemi výšivek na švech, manžetách, kapesních klopách a knoflíkových dírkách, ale žalostně opotřebovaný a vybledlý, na loktech samá záplata, dole potrhaný, a všude visela vlákna. Na levé straně prsu byla kulatá díra, která byla vypálena jako znak šlechty, nebo ji horké srdce někdejšího nositele propálilo skrz naskrz. Sousedé prohlásili, že tento bohatý oděv patří do skříně Černého muže a že si ho nechal v chalupě Matky Rigby, aby do něho pohodlně vklouzl, kdykoli si bude přát, aby se objevil ve skvělém oděvu u guvernérského stolu. Ke kabátu existovala k němu laděná sametová vesta velmi velké velikosti, která byla dříve vyšívaná listy, které byly v říjnu stejně zářivě zlaté jako javorové listy, ale které teď úplně zmizely ze sametové látky. Dále si vzala pár šarlatových kalhot, které kdysi nosil francouzský guvernér z Louisbourgu a jejichž kolena se dotýkala dolního schodu trůnu Louis le Granda.[1] Francouzi dali tyto drobnosti indiánovi pow-wow, který se v nich loučil se starou čarodějnicí při jednom ze svých tanců v lese. Kromě toho Matka Rigby vyrobila pár hedvábných punčoch a položila je na nohy postavy, kde se ukázaly stejně nehmotné jako sen, s dřevěnou realitou dvou tyčinek, které se mizerně vykukolovaly skrz díry. Nakonec položila paruku svého mrtvého manžela na holou pokožku dýně a celou ji pokryla zaprášeným kloboukem se třemi rohy, do kterého bylo zasunuto nejdelší ocasní pírko kohouta.
Potom stará dáma postavila figuru do rohu své chaty a zachechtla se, když spatřila její žlutou tvář, s jejím ušlechtilým malým nosem trčícím do vzduchu. Měla podivně sebeuspokojující aspekt a zdálo se, že říká: "Pojď, podívej se na mě!"
"A stojí za to se na to podívat, to je fakt!" cituji Matku Rigby, která obdivovala svou vlastní práci. "Mnohokrát jsem si udělala loutku, protože jsem čarodějnice, ale myslím, že tahle je nejlepší ze všech." Na strašáka je to téměř příliš dobré. A ještě naplním dýmku čerstvým tabákem a pak ho vezmu na kukuřičné pole."
Při plnění dýmky stařena pohlížela na figuru v rohu téměř s mateřskou náklonností. Pravda, ať už to byla náhoda, dovednost nebo vyloženě čarodějnictví, bylo v tomto směšném tvaru, který čpěl starobou a trhanstvím, něco úžasně lidského, a co se týče tváře, zdálo se, že se žlutá tvář svrašťuje do úšklebku - jakýsi legrační výraz mezi opovržením a veselím, jako by to chápal jako žert v lidstvu. Čím více se Matka Rigby na strašáka dívala, tím více byla potěšena.
"Dickone," zvolala ostře, "další tabák do mé dýmky!"
Sotva domluvila, měla již nahoře na dýmce řeřavě žhavé uhlíky.
Dlouze popotáhla a vyfukovala kouř znovu do pruhu ranního slunce, které se prodralo jedním zaprášeným oknem jejího okna. Matka Rigby vždy ráda naplňovala svou dýmku uhlíky z ohně z konkrétního koutku komína, odkud bylo přineseno. Ale kde ten roh komína mohl být nebo kdo z něj přinesl uhlí - kromě toho se zdálo, že neviditelný posel odpověděl na jméno Dickon - to nemohu říct.
"Ta loutka," pomyslela si Matka Rigby, s očima stále upřenýma na strašáka, "je příliš dobrá práce, než aby stála celé léto v kukuřičném poli a děsila vrány a kosy. Je schopen lepších věcí. Proč jsem tančila s horším partnerem, když se partneři vzácně setkali na našich čarodějnických setkáních v lesích! Co kdybych mu dala příležitost, aby využil své šance mezi ostatními slaměnými muži a prázdnými chlapíky, kteří jdou tím rušným světem?"
Stará čarodějnice vykouzlila další tři nebo čtyři kroužky kouře ze své dýmky a usmála se.
"Na každém rohu ulice potká spoustu svých bratří," pokračovala. "No, nechtěla jsem se dneska fušovat do čarodějnictví déle než bude hořet má dýmka, ale čarodějnice jsem a čarodějnice pravděpodobně budu, a nemá smysl se pokoušet tomu vyhýbat. Udělám z mého strašáka muže, i kdyby to bylo jen kvůli vtipu."
Zatímco tato slova mumlala, Matka Rigby vyndala dýmku ze svých úst a strčila ji do štěrbiny v dýni, která představovala strašáka.
"Bafej, miláčku, bafej!" řekla. "Vyfoukni, můj milý chlapče! Závisí na tom tvůj život!"
Byla to podivná výzva, která se bezpochyby týkala pouhých věcí, jako hůlek, slámy a starého oblečení, ničeho lepšího, než scvrklé dýně na místě hlavy. Jak víme, byl to strašidelný případ. Přesto, jak musíme pečlivě mít na paměti, byla Matka Rigby čarodějnicí s jedinečnou mocí a obratností; a udržeme-li tuto skutečnost řádně před našima očima neuvidíme nic víc než důvěryhodnost v pozoruhodných událostech našeho příběhu. Opravdu, velké potíže se najednou překonají, pokud dokážeme sami uvěřit, že jakmile ho stará dáma pobídla, vyfoukl strašák z úst oblak kouře.
Jistě, byl to ten nejnebezpečnější ze šňupů, ale následovaly další a další, o nichž se rozhodovalo více než u předchozích.
"Bafej, můj mazlíčku! Bafej, můj krasavče!" Matka Rigby stále opakovala s nejpříjemnějším úsměvem. "To je tvůj dech života a na to můžeš vzít jed."
[1] Louis le Grand byl Ludvík XIV., francouzský král v letech 1638-1715.
Žádné komentáře:
Okomentovat