Nesněžilo, ale na střechy, zvonice, vikýře napadlo tolik sněhu, že se zdálo, že město ztratilo dech. Po celých délkách ulic a na náměstích s obchody plynové plameny zčervenaly, napjaly se samy, jako by se bály, že budou muset zemřít nachlazením; pár lidí u zdi; u oblouků uzavřených obchodů, z oken hospod, z domů, bylo zahaleno skrytým a teplým světlem, které obsahuje kouř hrnců a mluvení veselých lidí. Otočila se na cestu Larga; mimo kurz, směrem k bráně Romana, kde byla cesta do Ghiacciaty. Doufala, že tam dorazí za méně než hodinu, ne v kočáru, jako tomu bylo před šesti měsíci, když odcházela, ne mezi dvěma řadami zelených topolů, ale se svatou pýchou, která ji podepírala a naplnila oči světly: za sloupy lamp, za stříbrnými mincemi, za kruhem stěn, který ho obepínal jako prsten hrubého řetězu, dokonce i ve sněhu, mlze, příkopech, tmavých loužích, blízko hřbitovů, Gina viděla svobodu; utekla, jako by ji pronásledovali, a otočila se s vyděšeným pohledem na zmatenou velikost města, zastřeného mlhou. Na hradbách se ocitla téměř ztracená ve sněhovém poli. Stráže se v koutě služby zahřívaly kolem ohně a tiše nespokojeně mluvily do vzduchu: za nimi, když Gina prošla také domy předměstí, ocitla se dokonce v poušti. Napadlo ji, že by si měla přečíst něco z Alžběty v exilu na Sibiři, když dorazí na břeh Kamy. Cesta vedla mezi dvěma příkopy: nebylo vidět žádný vůz, ani žádnou lampu, ani slyšet štěkání psa. Ale to jí nezabránilo v odchodu; černoch, který unikl pohromě pěstitele, nevdechuje vzduch lesů s takovou smyslností jako svědomí, které je prolnuto svým morálním a ponurým útlakem a snaží se vrátit k sebevědomí. Gina kráčela ve sněhu, šla kolem studny, ledem, šťastná s cílem, že musí překonat tyto překážky, jako by, když procházela tímto velkým soužením, musela vyjít očištěná. Jednoho dne zmizela v tomto bílém oblaku sněhu: chtěla se znovu objevit mezi sněhovými mraky; takže Gina na ten čas zapomněla, jako by to byl sen.
Možná uplynula hodina, aniž by cítila zimu, která jí praštila do tváře; díky dlouhému vzrušení svého ducha skončila, řeknu, tím, že procházela své vlastní myšlenky. Určitě neviděla stín rostlin ani hromady štěrku, které lemují cestu, pod vrstvou sněhu; kdyby je viděla, byla by vyděšenější, jako by jich bylo tolik co křížů umístěných v řadě. Mnoho jejích přátel chodilo po hřbitově s bílou košilí a zpívali litanie Madony, v čele s notující "Čistou Matkou". A šla a šla. A konečně, z farmářských statků, které stály vpravo a vlevo od silnice, ztracené v hluboké noci, viděla také to zahalené a teplé světlo, které obsahuje kouř hrnců a mluvení veselých lidí. Dokonce i těmito mrtvými a téměř neobývanými místy prošly svaté Vánoce, tak milé dětem, za zvuku serenád a koled, s tekoucím pivem, ozdobené břečťanem, mechem a jmelím. Slyšela písně, ale cesta byla pořád opuštěná, všude bílo podél příkopů, kde bublala voda plná záhad, která nikam nevedla. Dokud nepoznala místo u velkého, suchého, živého plotu, kde před šesti měsíci poprvé vylezla v kočáru, jako některé chudé dívky z pohádky, do kterých se zamilovala knížata. Pak také poznala špičatou zvonici s křížem nahoře a chystala se padnout jako mrtvá; ale jedna myšlenka ji udržovala při životě, že to nejtěžší již má za sebou a že kdyby Bůh dal, aby se mohla vrátit do svého domu, nejen že by dokázala spolknout všechna hořká sousta, ale sama by ráda učinila dobrodiní a posloužila své nevlastní matce. Když dorazila na okraj živého plotu, který obklopil zahradu Ghiacciaty, rozhlédla se a uviděla, že okna velké kuchyně zářila; dole byl Toppa u varhan a hrál krásnou mazurku. Jeho nažloutlá a hloupá tvář se usmála, zatímco ze stínu přicházela a odcházela hudba.
Nevlastní matka pozvala ten den mlynáře Anselma se svým synem Gerolou, dobrým křesťanem, stejně tak jednoduchým jako otevřený kufr, ale dávající peníze: na chvíli žena upřela oči, aby dala na srozuměnou, že to je partie pro její Karolínu, která na tomto světě nemůže najít lepšího. Ve svém srdci byla ráda, že Gina uklouzla, zbavila dům hrozného rivala.
Gina přistoupila ke dveřím. Neplakala, naopak, pokud to musí být řečeno, pocítila odvahu a energii, čemuž se sama divila. Její otec byl pořád její otec a žena zahnaná do rohu, by nikdy neměla mít to srdce odmítnout jinou ženu, když prosí o soucit pro lásku Boží.
Jednou zašramotila, ale nebylo to slyšet.
Čekala, až Toppa dokončí brnkání, a vráti se k silnějším úderům.
Tentokrát to někdo pochopil; klíče zastřípaly a nevlastní matka se objevila ve štěrbině dveří.
"Kdo je to v tuto hodinu?"
"To jsem já, Gina."
Toppa se vrátil k hraní a večeře, která byla podávána uvnitř zabránila ostatním, aby slyšeli, co se povídá mezi dveřmi.
"To jsi ty, couro? Jdi pryč, my tě neznáme."
"Pro lásku boží …"
"Přijela jsi v kočáru?"
"Pro Boha na nebesích, alespoň dnes večer ..."
"Dnes ještě méně než kdy jindy."
"A kam mám jít v tuto hodinu?"
"Jdi k mámě."
A zuřivě zavřela dveře a dvakrát otočila klíčem: najednou se zdálo, že se večírek rozjel: Karolína tancovala s Gerolem a majitelka ji vedla kolem mlynáře Anselma, který nemohl stát na nohou. Otec spal v začouzeném rohu u krbu. Gina si nevšimla, že mezitím začala znovu sněžit; ani si nevšimla, že v jejich botách čvachtá voda; ani to, že oblečení tahá po zemi. Vůbec nebyla zděšena.
"Půjdu k mámě," řekla ubohá Gina tiše, s milující myslí. Ulici dobře znala, protože každý rok, každé Vánoce, sem přinášela kytici sušených květin nebo vyšívanou stuhu. Letos už bylo trochu pozdě, ale její máma by to přijala.
Prošla opuštěnými ulicemi města. Znala cestu na hřbitov. Zatlačila na branku, která se otevřela.
"Je otevřeno," zamumlala Gina.
Překročila malé pole, dokud neuviděla dřevěný kříž, napůl obrácený vzhůru nohama ve sněhu; roztáhla své ruce, padala dolů a zdrceně vykřikla: "Řekli mi, abych šla k tobě, mami."
A plakala, snažila se požádat ji o odpuštění; visela na kříži s laskavým sevřením někoho, kdo cítí blízkost jejího srdce, a také na něj reaguje. Pak zavřela oči, aby vedle ní spala. Té noci napadlo hodně sněhu a všichni říkali, že to bude dobré pro krajinu.
Zdroj:
Autor: Emilio de Marchi: Gina (z Vecchie Storie)
Překlad: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat